Odhalení pamětní desky vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955 proběhlo v prostorách vestibulu velitelské budovy vyškovských kasáren 11. listopadu 2004 u příležitosti Dne veteránů. Během slavnostního aktu byly odhaleny i další desky připomínající absolventy a učitele vojenské akademie v Hranicích, kteří byli umučeni nebo padli v boji proti nacismu. Odhalili je senátor prof. Josef Jařab a zástupce vojenské sekce Konfederace politických vězňů generálmajor Felix Peřka za účasti zástupců Armády ČR, členů Konfederace politických vězňů a bývalých absolventů hranické vojenské akademie.

Mimořádný rozsah perzekuce příslušníků československé armády po únoru 1948 komunistickým režimem byl veden obavou z odporu vojáků k novému politickému vedení. Na základě obvinění z protistátní činnosti skončilo v letech 1949–1955 na popravištích více než dvě desítky důstojníků československé armády [viz Praha 6. Pamětní desky Heliodoru Píkovi a vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955].

Původní Památník obětem nacismu, který podle návrhu Antonína Drobníka vyrobili v roce 1988 zaměstnanci železnobrodských technických služeb a zaměstnanci výrobního družstva Znak Malá Skála, byl po roce 1989 rozšířen pamětní deskou o připomínku obětí komunistického režimu ze Železného Brodu a přejmenován na Památník obětem bezpráví z let 1939–1945 a 1948–1989.

Centrálně umístěná pamětní deska připomíná skauty Tomáše Hübnera a Jiřího Habu, zastřelené při bezpečnostní akci v roce 1949 [viz Souš. Kříže Jiřího Haby a Tomáše Hübnera], a zdejšího rodáka Ladislava Cée, popraveného v roce 1951.

Ladislav Cée (1914–1951) se krátce po absolvování povinné vojenské služby rozhodl znova vstoupit do armádní služby, odkud o několik let později přešel k policii. Usadil se v Moravské Ostravě a sloužil u protektorátní policie. Po válce byl převzat do řad Sboru národní bezpečnosti v hodnosti štábního strážmistra. V letech 1946–1948 byl organizován v národně socialistické straně, po únoru vstoupil do KSČ. Na počátku roku 1949 jej kontaktoval bývalý kolega Jan Buchal (1913–1950) s nabídkou, aby se připojil k jeho odbojové skupině [viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí] a stal se spojkou mezi ilegální organizací a SNB. Ladislav Cée měl Buchalovi dodávat informace o členech ostravského SNB a zaměstnancích letiště Dubina, kde vykonával ostrahu (zahraniční výsadek na letišti zajištěném ilegalisty byl jedním z klíčových bodů plánu). Zda šlo o jeho faktickou činnost, nebo „doznání“ vynucené výslechy následujícími po jeho zatčení 25. října 1949, je těžké posoudit. Ladislav Cée byl odsouzen v prvním ze čtyř ostravských procesů (souhrnně označovaných „Buchal a spol.“), jenž byl uzavřen 21. července. Z 22 osob byli čtyři obvinění odsouzeni k trestu smrti a čtyři k doživotnímu vězení. Ačkoli činnost L. Cée Státní soud posoudil jako méně závažnou a senát doporučil cestou milosti zmírnit absolutní trest na doživotí, prokurátor tuto možnost s ohledem na fakt, že se na ilegální činnosti podílel jako policista v činné službě, nepodpořil. Zamítnuty byly také žádosti o milost podané matkou a manželkou. Ladislav Cée spolu s Milošem Morávkem, Josefem Polomským a Miroslavem Sýkorou byli popraveni 1. srpna 1951 v ostravské věznici [viz Ostrava. Pamětní deska popraveným politickým vězňům].

Bronzová deska s reliéfem a plastickým nápisem, jejímž autorem je Vratislav Varmuža, byla odhalena 7. prosince 2006.

Po roce 1948 bylo v ostravské věznici popraveno pět mužů: strážmistr SNB Ladislav Cée (1908–1951), štábní kapitán Miloš Morávek (1911–1951), Miroslav Sýkora (1923–1951) a Josef Polomský (1924–1951) za plánování vojenského převratu na Ostravsku ve skupině Jana Buchala [viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí]. Zařazení strážmistra SNB Václava Fryče mezi příslušníky třetího odboje lze ve světle povahy jeho protirežimní činnosti považovat za sporné.

Václav Fryč (1923–1951) pracoval u Sboru národní bezpečnosti v Opavě. 27. února 1948 byl postaven mimo službu, což pociťoval jako nespravedlnost, a ačkoli byl vzápětí do služby přijat zpět, začal ve svém okolí organizovat malou rezistentní skupinu. V červnu 1949 byl jedním ze členů této skupiny přizván k neoficiálnímu výslechu Antonína Šimčáka (1929–1949), kterého jako „partyzána“ ukrývala skupina osob, jež po čase pojala podezření, že se jedná o provokatéra. Na schůzce dotyčný muž přiznal, že si partyzánskou legendu vymyslel, a podle pozdějších výpovědí to měl být právě Fryč, který přítomné přesvědčil, že provokatér má být zneškodněn, a sám se také exekuce ujal. V listopadu 1949 byl strážmistr Fryč zatčen v souvislosti s jiným případem. Když se v lednu 1950 tělo mrtvého našlo, došlo k širokému zatýkání. Z vyšetřování také vyplynulo, že se Šimčák před smrtí oprávněně bránil nařčení, že by byl spolupracovníkem Státní bezpečnosti. Osoby zapletené do tohoto případu a další, které měly s Fryčem i jen vzdálené kontakty, byly obviněny a souzeny ve dvou procesech. První se konal v Opavě 12.–16. prosince 1950, druhý v Ostravě v únoru 1951. Soud vykonstruoval na základě „politické vraždy“ skupinu souzenou pro velezradu, což ovlivnilo výši uložených trestů i pro osoby, které s případem neměly nic společného. Fryč, jenž byl odsouzen k trestu smrti, byl popraven 12. dubna 1951. Rehabilitace Václava Fryče v roce 1990 byla jen částečná, netýkala se zločinu vraždy. Toto rozhodnutí potvrdil i Nejvyšší soud ČR v roce 1999.

Deska pochází z ateliéru Jiřího Sibinského, byla spolufinancována Konfederací politických vězňů, městem a okresním úřadem Frýdek-Místek a odhalena 6. listopadu 1998.

Strážmistr SNB Ladislav Cée (1908–1951), štábní kapitán Miloš Morávek (1911–1951), zaměstnanec ostravských strojíren Miroslav Sýkora (1923–1951) a vítkovických železáren Josef Polomský (1924–1951) byli odsouzeni a popraveni za účast v ilegální skupině, jejíž ústřední postavou byl Jan Buchal (1913–1950).

Jan Buchal sloužil za války u protektorátní policie v Moravské Ostravě, v roce 1947 byl ze Sboru národní bezpečnosti kvůli zdravotním problémům přeložen do výslužby a živil se jako automechanik, kterým se dříve vyučil. Od roku 1946 byl organizován v národně socialistické straně a veřejně vystupoval proti nedemokratickým postupům komunistů v místních politických a správních orgánech, některé z těchto konfrontací měly i soudní dohru. O rok později zkoncipoval politický program nové pravicové strany, která by v čele s Janem Masarykem sjednocovala voliče nekomunistického smýšlení, a o její ustavení usiloval ještě v době vládní krize v únoru 1948. Po převzetí moci komunisty a záhadami obestřené smrti Jana Masaryka se Buchal několikrát neúspěšně pokusil o útěk za hranice, poté se rozhodl v republice zůstat a začít organizovat odboj. Buchal se vážně zabýval plánem státního převratu, který rozpracovával jak technicky (kalkuloval přitom se zahraniční pomocí) a propagandisticky (koncipoval několik provolání), tak organizačně – zapojením osob nekomunistického smýšlení zastávajících důležité profesní pozice: příslušníky SNB a armády, zaměstnance strategických podniků (telekomunikace, úřady apod.). Do svých plánů tak zasvětil např. úředníka ostravských strojíren Miroslava Sýkoru, strážmistra SNB Ladislava Cée, úředníka vítkovických železáren Josefa Polomského, který jako četař ve výslužbě do skupiny přivedl štábního kapitána Miloše Morávka. Buchal také o vznikající organizaci a jejím účelu informoval v květnu 1949 v Praze bývalé národněsocialistické funkcionáře Františku Zemínovou a Františka Přeučila, kteří jakoukoli spolupráci s Buchalem odmítli a podobně jako jiní se vzhledem ke značně nerealistickému plánu obávali, že jde o provokaci. V té době byl již Buchal sledován Státní bezpečností, a když se jeho skupina propojila s druhým ostravským protirežimním centrem kolem dalšího zaměstnance vítkovických železáren a příslušníka druhého odboje Viléma Vaclíka (1913–1983), došlo k přímé infiltraci. StB pak prostřednictvím svého agenta-provokatéra ilegalisty usměrňovala a řídila. V rámci tzv. akce Bezkyd zorganizovala schůzku s fiktivním celostátním odbojovým ústředím (hovořícím i za exil) a na obě severomoravské skupiny se jí podařilo napojit další agenty, kteří se snažili získat od Buchala kompromitující materiály k převratu. Když v říjnu Státní bezpečnost dostala od Miroslava Sýkory seznam ilegalistů údajně vyžadovaný „ústředím odboje“ pro politický exil, bylo rozhodnuto o zásahu. Ten přišel 25. října 1949, kdy byla většina aktivních členů zatčena, další následovali a postupně bylo obviněno bezmála devadesát osob. V prosinci byl ústřední aktér Jan Buchal předán k dalšímu vyšetřování krajskému velitelství do Prahy, kde bylo rozhodnuto o jeho zařazení do procesu s Miladou Horákovou. Jeho činnost měla usvědčovat ilegální národní socialisty z plánování státního převratu (ze strany Buchala upřímně míněného) na základě schůzek s F. Zemínovou a F. Přeučilem (jakkoli tvrzení, že oba politici Buchala úkolovali, je naopak zcela lživé). Jan Buchal byl odsouzen k trestu smrti a 27. června 1950 popraven v Praze na Pankráci. Stejně jako v procesu s Miladou Horákovou padly a byly vykonány čtyři absolutní tresty v Ostravě, vynesené v rámci čtyř veřejných procesů, souhrnně označovaných „Buchal a spol.“, jež se konaly před Státním soudem Brno od 17. do 31. července 1950 v ostravské Čapkově sokolovně a bylo v nich odsouzeno téměř devadesát osob. Ladislav Cée [viz Železný Brod. Památník obětem bezpráví], Josef Polomský, Miloš Morávek a Miroslav Sýkora byli popraveni 1. srpna 1951 v ostravské věznici [viz Ostrava. Pamětní deska popraveným politickým vězňům]. Vilém Vaclík a další čtyři muži byli odsouzeni na doživotí, 25 osob k trestům odnětí svobody na dvacet a více let.

Čestné pohřebiště v severní části Ďáblického hřbitova tvoří symbolické náhrobní desky se jmény 247 politických vězňů, které jsou uspořádány v segmentech oddělených živým plotem a seřazeny podle data úmrtí (na některých deskách jsou chyby v přepisu jmen a dat). Instalace odkazuje na způsob pohřbívání do hromadných hrobů, tzv. šachet. Čestné pohřebiště popravených a umučených z padesátých let – třetí odboj, jak zní oficiální název pietního místa, vzniklo z iniciativy Konfederace politických vězňů a Svazu bývalých politických vězňů v čele s jeho předsedou Stanislavem Stránským. Slavnostnímu odhalení v roce 1992 byl přítomen prezident Václav Havel, o rok později bylo vysvěceno opaty Anastázem Opaskem a Vítem Tajovským. Úprava pietního prostoru byla provedena v letech 1990–1992 podle návrhu architekta Ladislava Šponara. Ústřední památník obětem komunismu znázorňující lidské ruce propletené ostnatými dráty jako symbol věznění a mučení nevinných obětí vytvořil podle návrhu prof. Kargera (USA) sochař Antonín Kulda. Druhá úprava pohřebiště probíhala v letech 1997–2001.

Ukládání ostatků do hromadných hrobů u severní zdi hřbitova probíhalo v letech 1943–1961. Za druhé světové války zde byli pohřbíváni mj. účastníci protinacistického odboje, po válce představitelé nacistické okupační správy a váleční kolaboranti odsouzení k trestu smrti mimořádnými lidovými soudy. Po nástupu komunistického režimu praxe anonymního ukládání ostatků pokračovala. Podle výzkumu Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby ČR byly v Ďáblicích v letech 1948–1961 pohřbeny ostatky 137 politických vězňů (94 popravených a 43 zemřelých ve výkonu trestu). Součástí pohřebiště jsou i připomínky vzniklé na základě individuálních iniciativ – Josefu Toufarovi [viz Praha 8. Kříž Josefa Toufara] a Zdeně Mašínové [viz Praha 8. Symbolický hrob Zdeny Mašínové], jejíž ostatky budou pravděpodobně, stejně jako v případě číhošťského faráře, z hromadného hrobu vyzvednuty.

Viz též Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů, Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951.

Pamětní deska generálu Heliodoru Píkovi na budově Generálního štábu Armády České republiky byla odhalena 28. října 1991, druhá deska  dedikovaná dalším popraveným vojákům z povolání 28. října 1998. Realizaci desek provedla umělecká slévárna HVH v Horní Kalné. Připomínky iniciovaly vojenská sekce Konfederace politických vězňů a ministerstvo obrany.

Mimořádný rozsah perzekuce příslušníků československé armády po únoru 1948, a zvláště likvidace jejího důstojnického sboru ze strany komunistického režimu byly vedeny obavou z odporu vojáků k novému režimu. Již v prvních dvou měsících po převratu muselo řady armády opustit 27 generálů a více než 800 vysokých důstojníků. V letech 1948–1953 byly z politických důvodů propuštěny čtyři tisíce důstojníků, téměř tisíc jich bylo vězněno. Na základě obvinění z protistátní činnosti skončilo v letech 1949–1955 na popravištích více než dvě desítky důstojníků československé armády (pamětní deska uvádí jména podle publikace Jana Breta 22 oprátek, neuvádí mj. armádní příslušníky slovenského původu).

Že komunistický režim sáhne v rámci represí demokraticky smýšlejících armádních příslušníků až na krajní mez, ukázala poprava bývalého velitele československé vojenské mise v Sovětském svazu za druhé světové války generála Heliodora Píky [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi]. Stejně jako on byli pro údajnou špionáž pro západní zpravodajské služby popraveni Josef Pohl a Miroslav Plešmíd [viz Litoměřice. Pamětní desky Josefu Pohlovi a Miroslavu Plešmídovi], Josef Robotka [viz Velká Bíteš. Pamětní deska Josefu Robotkovi], Ladislav Svoboda, Josef Kučera a Václav Ženíšek [viz Plzeň. Pamětní deska popraveným československým důstojníkům] a další, např. hrdinové dukelské operace František Skokan a Claudius Šatana. Polemické reakce veřejnosti vyvolalo uvedení jména Jaromíra Nechanského [viz Praha 1. Pamětní deska Veleslavu Wahlovi], neboť faktická povaha jeho zpravodajských aktivit je dosud předmětem diskusí. Někteří Nechanského považují za spolupracovníka Reicinova obranného zpravodajství, jiní za dvojitého agenta, další za spolupracovníka americké zpravodajské služby s formálním krytím u československé vojenské kontrarozvědky.

Druhou skupinu představují popravení protagonisté vojenských pokusů o zvrácení politického vývoje v roce 1949: skupiny Praha–Žatec (Josef Gonic, Vilém Sok, Karel Sabela, viz Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha-Žatec], skupiny Prokeš–Borkovec (Květoslav Prokeš, Vratislav Janda, viz Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi) a skupiny Jana Buchala (Miloš Morávek, viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí). Někteří příslušníci armády byli popraveni v souvislosti s politickými procesy namířenými primárně mimo armádní kruhy, např. s členy Sboru vězeňské stráže (René Černý, viz Slaný. Pamětní deska René Černému a Josefu Šípkovi), s odbojovou skupinou bratří Mašínů (Ctibor Novák, viz Poděbrady. Pamětní deska Josefu Mašínovi a Zdeně Mašínové). Na popravišti skončily vojenské osoby i po ozbrojených pokusech o útěk za hranice – František Boháč [viz Vsetín. Památník obětem doby nesvobody 1948–1989] či Alois Jeřábek [viz Rozvadov. Pomník Pavolu Juhásovi].

Pomník, na jehož vzniku se podílely Česká strana sociálně demokratická, Česká strana národně socialistická a Masarykova demokratická strana, byl odhalen 28. října 2009. Dominuje mu bronzová busta Milady Horákové umístěná na vrcholu mramorového pylonu, pod nímž se na mramorové základně nacházejí bronzové desky se jmény popravených politických vězňů. Autory pomníku jsou sochaři Ctibor Havelka, Milan Knobloch a Jan Bartoš a architekt Jiří Kantůrek. Základní kámen byl odhalen v den výročí narození Milady Horákové 25. prosince 2007; jí je pomník jmenovitě dedikován. Pro vystavění pomníku byla uspořádána sbírka, do níž přispěli i zástupci Komunistické strany Čech a Moravy. Na protest vůči tomuto gestu národního smíření se od pomníkové iniciativy distancovali Konfederace politických vězňů, Klub dr. Milady Horákové i architekt původně vybraného návrhu Jiří Lasovský. Pomník, který byl v době svého vzniku dedikován 234 obětem československého režimu padesátých let, jmenovitě uvádí 178 popravených politických vězňů. Podle iniciátorů pamětního místa není tento výčet  konečný – na základě podnětů veřejnosti jsou připraveni jména doplňovat či upřesňovat.

Nejčastěji uváděné počty politických vězňů popravených v době komunistického režimu vycházejí z údajů Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Na základě uskutečněných výzkumů se hovoří o 248 popravených z politických důvodů (včetně 13 vysokých komunistických funkcionářů), resp. o 227 (novější korigovaný údaj, který exponenty režimu nezahrnuje). Vyčíslení justičních vražd komunistického režimu znamená i nutnost vyrovnat se s eticky problematickými případy, jejichž posuzování navíc komplikuje prolínání několika rovin, kromě věcně právní také historické i komemorační. Otázka, zda mezi oběti komunismu mají být zahrnuti a zda mají být vzpomínáni, se vztahuje na ty představitele režimu, kteří se aktivně podíleli na roztáčení soukolí politických procesů, jimž nakonec sami podlehli, či popravení spolupracovníci Státní bezpečnosti působící uvnitř ilegálních skupin. Obdobné dilema vzbuzují i hraniční případy násilných aktů spojených s ilegálním prostředím, u nichž je rozlišení mezi kriminálním a politickým pozadím značně obtížné.

Po slavnostním znovuotevření Národního památníku na Vítkově v roce 2009 byla ve zdejším kolumbáriu z iniciativy Armády České republiky instalována pamětní deska vojenským osobám popraveným z politických důvodů v 50. letech, později pro nepřesnosti odstraněna.

Mimořádný rozsah perzekuce příslušníků československé armády po únoru 1948 komunistickým režimem byl veden obavou z odporu vojáků k novému politickému vedení. Na základě obvinění z protistátní činnosti skončilo v letech 1949–1955 na popravištích více než dvě desítky důstojníků československé armády, z nichž dvaadvacet připomíná pamětní deska na budově Generálního štábu Armády České republiky [viz Praha 6. Pamětní desky Heliodoru Píkovi a vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955]. Zdejší deska komemoruje i popravené armádní příslušníky slovenského původu, mezi nimi partyzánské velitele ze Slovenského národního povstání (npor. Rešetko, mjr. Žingor), dále pět popravených kurýrů (J. Hejna [viz Chrastava. Pamětní deska Rudolfu Fuksovi], T. Chovan, A. Lednický, L. Lindner, F. Špiriak), z nichž několik byli dezertéři ze základní vojenské služby stejně jako K. Volf [viz Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské]. Na desce jsou uvedeny i dvě vojenské osoby, které zemřely během věznění (M. Vošahlík v Opavě, J. Vůjta v táboře Vojna).