Posts Tagged ‘Nechanský Jaromír’

Praha 1. Pamětní deska Veleslavu Wahlovi

Pondělí, 16 října, 2017

Pamětní deska byla odhalena 27. června 2017, v Den památky obětí komunistického režimu, v rámci uvedení projektu Poslední adresa do České republiky. Projekt inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili i představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují – Ústav pro studium totalitních režimů, Gulag.cz, Političtí vězni.cz a Memorial Česká republika. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij.

Veleslav Wahl (1922–1950) se narodil do pražské advokátské rodiny, jeho otec Veleslav a strýc Karel byli za účast v protinacistickém odboji popraveni za druhého stanného práva v červenci 1942. I Veleslav Wahl mladší, který za války pracoval v zoologické zahradě (specializoval se na ornitologii, v roce 1944 mu vyšla kniha Pražské ptactvo), se angažoval v odboji. Na konci války velel Zpravodajské brigádě a v květnovém povstání se stal členem České národní rady. Po válce začal studovat práva [viz Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv] a přírodovědu na pražské univerzitě, vstoupil do sociální demokracie a angažoval se ve studentském hnutí. Zároveň pracoval jako osobní tajemník Josefa Smrkovského v Národním pozemkovém fondu a stýkal se s majorem Jaromírem Nechanským (1916–1950), jehož rovněž znal z působení v České národní radě. Po únorovém převratu se Wahl a Nechanský nabídli ke zpravodajské spolupráci s Američany a začali formovat skupinu spolupracovníků (Nechanský s vědomím Wahla od roku 1946 spolupracoval s československou vojenskou kontrarozvědkou, jeho úkolem bylo sledovat britské a americké vojenské mise; k hodnocení jeho činnosti [viz Praha 6. Pamětní desky Heliodoru Píkovi a vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955]). Po prozrazení skupiny, která ovšem za dobu své existence k žádné významnější faktické spolupráci s americkou zpravodajskou službou nepokročila, bylo kvůli podezření ze špionáže v rámci tzv. akce Hansa zatčeno přes 60 osob. Nechanský a Wahl byli zatčeni 5., resp. 7. září 1949 a vyšetřováni v tzv. hradčanském domečku. Oba hlavní aktéři byli Státním soudem v procesu konaném 19.–22. dubna 1950 odsouzeni za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti (tresty byly předem schváleny tzv. bezpečnostní pětkou) a 16. června popraveni. Wahlova manželka Taťána, dcera diplomata Josefa Růžičky (1889–1942), byla odsouzena v samostatném procesu k jedenácti letům odnětí svobody (po roce 1968 emigrovala do Spojených států). Manželka J. Nechanského Olga, dcera sociálnědemokratického politika Bohumila Laušmana [viz Žumberk Pamětní deska Bohumilu Laušmanovi], byla na sklonku roku 1949 při pokusu o útěk z republiky zadržena, v září 1950 odsouzena na deset let a vězněna do léta 1954. Veleslav Wahl byl po roce 1989 rehabilitován a 1995 vyznamenán in memoriam Řádem bílého lva.

Vyškov-Dědice. Pamětní deska vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955

Pondělí, 17 října, 2016

Odhalení pamětní desky vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955 proběhlo v prostorách vestibulu velitelské budovy vyškovských kasáren 11. listopadu 2004 u příležitosti Dne veteránů. Během slavnostního aktu byly odhaleny i další desky připomínající absolventy a učitele vojenské akademie v Hranicích, kteří byli umučeni nebo padli v boji proti nacismu. Odhalili je senátor prof. Josef Jařab a zástupce vojenské sekce Konfederace politických vězňů generálmajor Felix Peřka za účasti zástupců Armády ČR, členů Konfederace politických vězňů a bývalých absolventů hranické vojenské akademie.

Mimořádný rozsah perzekuce příslušníků československé armády po únoru 1948 komunistickým režimem byl veden obavou z odporu vojáků k novému politickému vedení. Na základě obvinění z protistátní činnosti skončilo v letech 1949–1955 na popravištích více než dvě desítky důstojníků československé armády [viz Praha 6. Pamětní desky Heliodoru Píkovi a vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955].

Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů

Středa, 13 července, 2011

Čestné pohřebiště v severní části Ďáblického hřbitova tvoří symbolické náhrobní desky se jmény 247 politických vězňů, které jsou uspořádány v segmentech oddělených živým plotem a seřazeny podle data úmrtí (na některých deskách jsou chyby v přepisu jmen a dat). Instalace odkazuje na způsob pohřbívání do hromadných hrobů, tzv. šachet. Čestné pohřebiště popravených a umučených z padesátých let – třetí odboj, jak zní oficiální název pietního místa, vzniklo z iniciativy Konfederace politických vězňů a Svazu bývalých politických vězňů v čele s jeho předsedou Stanislavem Stránským. Slavnostnímu odhalení v roce 1992 byl přítomen prezident Václav Havel, o rok později bylo vysvěceno opaty Anastázem Opaskem a Vítem Tajovským. Úprava pietního prostoru byla provedena v letech 1990–1992 podle návrhu architekta Ladislava Šponara. Ústřední památník obětem komunismu znázorňující lidské ruce propletené ostnatými dráty jako symbol věznění a mučení nevinných obětí vytvořil podle návrhu prof. Kargera (USA) sochař Antonín Kulda. Druhá úprava pohřebiště probíhala v letech 1997–2001.

Ukládání ostatků do hromadných hrobů u severní zdi hřbitova probíhalo v letech 1943–1961. Za druhé světové války zde byli pohřbíváni mj. účastníci protinacistického odboje, po válce představitelé nacistické okupační správy a váleční kolaboranti odsouzení k trestu smrti mimořádnými lidovými soudy. Po nástupu komunistického režimu praxe anonymního ukládání ostatků pokračovala. Podle výzkumu Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby ČR byly v Ďáblicích v letech 1948–1961 pohřbeny ostatky 137 politických vězňů (94 popravených a 43 zemřelých ve výkonu trestu). Součástí pohřebiště jsou i připomínky vzniklé na základě individuálních iniciativ – Josefu Toufarovi [viz Praha 8. Kříž Josefa Toufara] a Zdeně Mašínové [viz Praha 8. Symbolický hrob Zdeny Mašínové], jejíž ostatky budou pravděpodobně, stejně jako v případě číhošťského faráře, z hromadného hrobu vyzvednuty.

Viz též Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů, Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951.

 

Praha 6. Pamětní desky Heliodoru Píkovi a vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955

Středa, 13 července, 2011

Pamětní deska generálu Heliodoru Píkovi na budově Generálního štábu Armády České republiky byla odhalena 28. října 1991, druhá deska  dedikovaná dalším popraveným vojákům z povolání 28. října 1998. Realizaci desek provedla umělecká slévárna HVH v Horní Kalné. Připomínky iniciovaly vojenská sekce Konfederace politických vězňů a ministerstvo obrany.

Mimořádný rozsah perzekuce příslušníků československé armády po únoru 1948, a zvláště likvidace jejího důstojnického sboru ze strany komunistického režimu byly vedeny obavou z odporu vojáků k novému režimu. Již v prvních dvou měsících po převratu muselo řady armády opustit 27 generálů a více než 800 vysokých důstojníků. V letech 1948–1953 byly z politických důvodů propuštěny čtyři tisíce důstojníků, téměř tisíc jich bylo vězněno. Na základě obvinění z protistátní činnosti skončilo v letech 1949–1955 na popravištích více než dvě desítky důstojníků československé armády (pamětní deska uvádí jména podle publikace Jana Breta 22 oprátek, neuvádí mj. armádní příslušníky slovenského původu).

Že komunistický režim sáhne v rámci represí demokraticky smýšlejících armádních příslušníků až na krajní mez, ukázala poprava bývalého velitele československé vojenské mise v Sovětském svazu za druhé světové války generála Heliodora Píky [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi]. Stejně jako on byli pro údajnou špionáž pro západní zpravodajské služby popraveni Josef Pohl a Miroslav Plešmíd [viz Litoměřice. Pamětní desky Josefu Pohlovi a Miroslavu Plešmídovi], Josef Robotka [viz Velká Bíteš. Pamětní deska Josefu Robotkovi], Ladislav Svoboda, Josef Kučera a Václav Ženíšek [viz Plzeň. Pamětní deska popraveným československým důstojníkům] a další, např. hrdinové dukelské operace František Skokan a Claudius Šatana. Polemické reakce veřejnosti vyvolalo uvedení jména Jaromíra Nechanského [viz Praha 1. Pamětní deska Veleslavu Wahlovi], neboť faktická povaha jeho zpravodajských aktivit je dosud předmětem diskusí. Někteří Nechanského považují za spolupracovníka Reicinova obranného zpravodajství, jiní za dvojitého agenta, další za spolupracovníka americké zpravodajské služby s formálním krytím u československé vojenské kontrarozvědky.

Druhou skupinu představují popravení protagonisté vojenských pokusů o zvrácení politického vývoje v roce 1949: skupiny Praha–Žatec (Josef Gonic, Vilém Sok, Karel Sabela, viz Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha-Žatec], skupiny Prokeš–Borkovec (Květoslav Prokeš, Vratislav Janda, viz Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi) a skupiny Jana Buchala (Miloš Morávek, viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí). Někteří příslušníci armády byli popraveni v souvislosti s politickými procesy namířenými primárně mimo armádní kruhy, např. s členy Sboru vězeňské stráže (René Černý, viz Slaný. Pamětní deska René Černému a Josefu Šípkovi), s odbojovou skupinou bratří Mašínů (Ctibor Novák, viz Poděbrady. Pamětní deska Josefu Mašínovi a Zdeně Mašínové). Na popravišti skončily vojenské osoby i po ozbrojených pokusech o útěk za hranice – František Boháč [viz Vsetín. Památník obětem doby nesvobody 1948–1989] či Alois Jeřábek [viz Rozvadov. Pomník Pavolu Juhásovi].

 

Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů

Středa, 13 července, 2011

Čestné pohřebiště politických vězňů na hřbitově v Motole bylo slavnostně otevřeno a vysvěceno 20. května 2000 za přítomnosti členů Konfederace politických vězňů, představitelů státu, zástupců hlavního města Prahy a velkého množství bývalých spoluvězňů. Jeho vybudování zajistil pohřební ústav z prostředků, které uvolnila rada zastupitelstva hlavního města Prahy. Impulzem k jeho zřízení se stalo zjištění, že na zdejším společném pohřebišti z let 1956–1995 bylo v roce 1965 tajně uloženo 78 uren s ostatky politických vězňů, do té doby uchovávaných v pankrácké věznici.

U vchodu na hřbitov upozorňuje na čestné pohřebiště pylon s nápisem a na vlastním místě pak několik pietních připomínek s centrálním památníkem obětem komunismu, jejž tvoří kovová plastika kříže na obětním stole. Symbolizuje víru, utrpení, vzkříšení a spojení s popelem uloženým v zemi. Po rekonstrukci v roce 2011 bylo čestné pohřebiště 4. listopadu předáno Konfederaci politických vězňů. Mobiliář zhotovil Vladislav Mašata, který je i autorem původního památníku, na jehož podstavec byly v roce 2011 umístěny pískovcové pamětní desky dedikované Josefu Bryksovi a Jánosi Esterházymu [viz Praha 5. Pamětní deska Josefu Bryksovi; Praha 5. Pamětní deska Jánosi Esterházymu].

V roce 2012 byly k ústřednímu památníku instalovány dvě tmavě šedé mramorové desky. Nesou jména 38 politických vězňů, jejichž ostatky (pohřbené zde v roce 1965) se společným úsilím Konfederace politických vězňů, Národního archivu Praha a Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby ČR podařilo spolehlivě identifikovat. Jedná se o 21 popravených a 17 během věznění zemřelých mužů. Poslední jméno patří Vlastě Charvátové, manželce popraveného Josefa Charváta, která byla ve stejném procesu v srpnu 1949 odsouzena na doživotí [viz též Pardubice. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989].

Na pohřebišti se nacházejí i další samostatné desky, jež jsou výsledkem individuálních iniciativ rodin politických vězňů.

Viz též Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů; Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951.

Praha 4. Pomník Miladě Horákové a popraveným obětem komunistického režimu 50. let

Úterý, 12 července, 2011

Pomník, na jehož vzniku se podílely Česká strana sociálně demokratická, Česká strana národně socialistická a Masarykova demokratická strana, byl odhalen 28. října 2009. Dominuje mu bronzová busta Milady Horákové umístěná na vrcholu mramorového pylonu, pod nímž se na mramorové základně nacházejí bronzové desky se jmény popravených politických vězňů. Autory pomníku jsou sochaři Ctibor Havelka, Milan Knobloch a Jan Bartoš a architekt Jiří Kantůrek. Základní kámen byl odhalen v den výročí narození Milady Horákové 25. prosince 2007; jí je pomník jmenovitě dedikován. Pro vystavění pomníku byla uspořádána sbírka, do níž přispěli i zástupci Komunistické strany Čech a Moravy. Na protest vůči tomuto gestu národního smíření se od pomníkové iniciativy distancovali Konfederace politických vězňů, Klub dr. Milady Horákové i architekt původně vybraného návrhu Jiří Lasovský. Pomník, který byl v době svého vzniku dedikován 234 obětem československého režimu padesátých let, jmenovitě uvádí 178 popravených politických vězňů. Podle iniciátorů pamětního místa není tento výčet  konečný – na základě podnětů veřejnosti jsou připraveni jména doplňovat či upřesňovat.

Nejčastěji uváděné počty politických vězňů popravených v době komunistického režimu vycházejí z údajů Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Na základě uskutečněných výzkumů se hovoří o 248 popravených z politických důvodů (včetně 13 vysokých komunistických funkcionářů), resp. o 227 (novější korigovaný údaj, který exponenty režimu nezahrnuje). Vyčíslení justičních vražd komunistického režimu znamená i nutnost vyrovnat se s eticky problematickými případy, jejichž posuzování navíc komplikuje prolínání několika rovin, kromě věcně právní také historické i komemorační. Otázka, zda mezi oběti komunismu mají být zahrnuti a zda mají být vzpomínáni, se vztahuje na ty představitele režimu, kteří se aktivně podíleli na roztáčení soukolí politických procesů, jimž nakonec sami podlehli, či popravení spolupracovníci Státní bezpečnosti působící uvnitř ilegálních skupin. Obdobné dilema vzbuzují i hraniční případy násilných aktů spojených s ilegálním prostředím, u nichž je rozlišení mezi kriminálním a politickým pozadím značně obtížné.

Praha 3. Pamětní deska vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955

Úterý, 12 července, 2011

Po slavnostním znovuotevření Národního památníku na Vítkově v roce 2009 byla ve zdejším kolumbáriu z iniciativy Armády České republiky instalována pamětní deska vojenským osobám popraveným z politických důvodů v 50. letech, později pro nepřesnosti odstraněna.

Mimořádný rozsah perzekuce příslušníků československé armády po únoru 1948 komunistickým režimem byl veden obavou z odporu vojáků k novému politickému vedení. Na základě obvinění z protistátní činnosti skončilo v letech 1949–1955 na popravištích více než dvě desítky důstojníků československé armády, z nichž dvaadvacet připomíná pamětní deska na budově Generálního štábu Armády České republiky [viz Praha 6. Pamětní desky Heliodoru Píkovi a vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955]. Zdejší deska komemoruje i popravené armádní příslušníky slovenského původu, mezi nimi partyzánské velitele ze Slovenského národního povstání (npor. Rešetko, mjr. Žingor), dále pět popravených kurýrů (J. Hejna [viz Chrastava. Pamětní deska Rudolfu Fuksovi], T. Chovan, A. Lednický, L. Lindner, F. Špiriak), z nichž několik byli dezertéři ze základní vojenské služby stejně jako K. Volf [viz Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské]. Na desce jsou uvedeny i dvě vojenské osoby, které zemřely během věznění (M. Vošahlík v Opavě, J. Vůjta v táboře Vojna).

Praha 1. Pamětní deska obětem komunistické policie

Pondělí, 11 července, 2011

Kamenná deska se zlatým písmem umístěná na zdi v Kapucínské ulici byla odhalena po roce 1989. Připomíná nelidské zacházení s politickými odpůrci komunistického režimu v tzv. domečku.

Jednopatrová budova, která se nachází uvnitř areálu bývalého vojenského soudu a věznice na Hradčanech uzavřených v roce 1955, byla v letech 1948–1952 využívána ministerstvem národní obrany, kde byli příslušníky obranného zpravodajství (5. oddělení hlavního štábu) vyšetřováni českoslovenští armádní důstojníci. Později zde sídlila neoficiální část rozvědky ministerstva vnitra zabezpečující činnost osob s falešnou identitou v zahraničí.

Byli zde drženi a vyslýcháni např. gen. Karel Janoušek [viz Praha 1. Pamětní deska Karlu Janouškovi] a gen. Karel Paleček [viz Plzeň. Čestný hrob Karla Palečka], letci RAF mjr. Josef Bryks [viz Bělkovice-Lašťany. Pamětní deska Josefu Bryksovi], kpt. Otakar Černý [viz Křenovice. Pamětní deska bojovníkům proti nesvobodě, odpůrcům a obětem totalitních režimů], pplk. Stanislav Rejthar [viz Kuroslepy. Pamětní deska Stanislavu Rejtharovi], plk. Karel Mrázek [viz Jablonec nad Nisou. Pomník bojovníkům za svobodu a obětem bezpráví], dále mjr. René Černý [viz Slaný. Pamětní deska René Černému a Josefu Šípkovi], mjr. Tomáš Sedláček [viz Praha 6. Pomník Tomáši Sedláčkovi], gen. Josef Knop [viz Žamberk. Pamětní deska Josefu Knopovi], mjr. Jaromír Nechanský a Veleslav Wahl [viz Praha 1. Pamětní deska Veleslavu Wahlovi], vojenské osoby z odbojové skupiny Praha-Žatec [viz Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha–Žatec] či hokejisté československého reprezentačního mužstva z roku 1950 [viz Praha 1. Pamětní deska obětem politického procesu s československými hokejisty].