Posts Tagged ‘Švéda Václav’

Poděbrady. Plakát bratřím Mašínům na dětském orloji

Neděle, 4 října, 2015

Dětský obrázkový mechanický orloj odhalil 28. října 2011 poděbradský starosta Ladislav Langr, jenž byl zároveň jeho iniciátorem. Orloj plakátovou formou znázorňuje dějiny města a jedno z vyobrazení je věnováno bratřím Mašínům. Autory orloje jsou Petr Prchal a Lucie Seifertová. Připomínka Mašínů, jež je pojata jako oznámení o konání orientačního běhu Poděbrady–Berlín, vzbudila obvyklé kontroverzní reakce.

V říjnu 1953, po provedení několika ozbrojených akcí [viz Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi; Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi], se Ctirad (1930–2011) a Josef (*1932) Mašínové spolu s dalšími třemi členy skupiny rozhodli opustit republiku. Během dramatické třicetidenní cesty východním Německem se skupina několikrát ocitla ve velmi kritické situaci, kdy je pronásledovaly tisíce příslušníků armády a policie. Bratřím Mašínům a Milanu Paumerovi (1931–2010) [viz Poděbrady. Pamětní deska Milanu Paumerovi] se podařilo probít do Západního Berlína. Dva členové skupiny – Václav Švéda (1921–1955) a Zbyněk Janata (1933–1955) – byli na území NDR zatčeni a předáni československým orgánům. V listopadu a prosinci 1953 byli v Československu pozatýkáni příbuzní členů skupiny i jejich další spolupracovníci. V lednu 1955 bylo Nejvyšším soudem souzeno 17 osob: strýc bratří Mašínů Ctibor Novák (1902–1955), Václav Švéda a Zbyněk Janata byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni 2. května 1955 v Praze na Pankráci. Zdena Mašínová (1907–1956), která byla v době zatčení již těžce nemocná, byla souzena v samostatném procesu v červnu 1955 a zemřela o rok později v pardubické věznici [viz též Poděbrady. Pamětní deska Josefu Mašínovi a Zdeně Mašínové; Praha 8. Symbolický hrob Zdeny Mašínové]. V případě bratří Mašínů a Milana Paumera bylo trestní stíhání pozastaveno a československé úřady o jejich vydání opakovaně a neúspěšně žádaly Spojené státy, kam všichni tři zamířili a kde vstoupili do armády. Otázka jejich případného trestního stíhání se znovu otevřela po roce 1989 a právně byla uzavřena v roce 1995, kdy městský soud prohlásil tuto záležitost za promlčenou.

Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů

Středa, 13 července, 2011

Čestné pohřebiště v severní části Ďáblického hřbitova tvoří symbolické náhrobní desky se jmény 247 politických vězňů, které jsou uspořádány v segmentech oddělených živým plotem a seřazeny podle data úmrtí (na některých deskách jsou chyby v přepisu jmen a dat). Instalace odkazuje na způsob pohřbívání do hromadných hrobů, tzv. šachet. Čestné pohřebiště popravených a umučených z padesátých let – třetí odboj, jak zní oficiální název pietního místa, vzniklo z iniciativy Konfederace politických vězňů a Svazu bývalých politických vězňů v čele s jeho předsedou Stanislavem Stránským. Slavnostnímu odhalení v roce 1992 byl přítomen prezident Václav Havel, o rok později bylo vysvěceno opaty Anastázem Opaskem a Vítem Tajovským. Úprava pietního prostoru byla provedena v letech 1990–1992 podle návrhu architekta Ladislava Šponara. Ústřední památník obětem komunismu znázorňující lidské ruce propletené ostnatými dráty jako symbol věznění a mučení nevinných obětí vytvořil podle návrhu prof. Kargera (USA) sochař Antonín Kulda. Druhá úprava pohřebiště probíhala v letech 1997–2001.

Ukládání ostatků do hromadných hrobů u severní zdi hřbitova probíhalo v letech 1943–1961. Za druhé světové války zde byli pohřbíváni mj. účastníci protinacistického odboje, po válce představitelé nacistické okupační správy a váleční kolaboranti odsouzení k trestu smrti mimořádnými lidovými soudy. Po nástupu komunistického režimu praxe anonymního ukládání ostatků pokračovala. Podle výzkumu Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby ČR byly v Ďáblicích v letech 1948–1961 pohřbeny ostatky 137 politických vězňů (94 popravených a 43 zemřelých ve výkonu trestu). Součástí pohřebiště jsou i připomínky vzniklé na základě individuálních iniciativ – Josefu Toufarovi [viz Praha 8. Kříž Josefa Toufara] a Zdeně Mašínové [viz Praha 8. Symbolický hrob Zdeny Mašínové], jejíž ostatky budou pravděpodobně, stejně jako v případě číhošťského faráře, z hromadného hrobu vyzvednuty.

Viz též Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů, Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951.

 

Praha 4. Pomník Miladě Horákové a popraveným obětem komunistického režimu 50. let

Úterý, 12 července, 2011

Pomník, na jehož vzniku se podílely Česká strana sociálně demokratická, Česká strana národně socialistická a Masarykova demokratická strana, byl odhalen 28. října 2009. Dominuje mu bronzová busta Milady Horákové umístěná na vrcholu mramorového pylonu, pod nímž se na mramorové základně nacházejí bronzové desky se jmény popravených politických vězňů. Autory pomníku jsou sochaři Ctibor Havelka, Milan Knobloch a Jan Bartoš a architekt Jiří Kantůrek. Základní kámen byl odhalen v den výročí narození Milady Horákové 25. prosince 2007; jí je pomník jmenovitě dedikován. Pro vystavění pomníku byla uspořádána sbírka, do níž přispěli i zástupci Komunistické strany Čech a Moravy. Na protest vůči tomuto gestu národního smíření se od pomníkové iniciativy distancovali Konfederace politických vězňů, Klub dr. Milady Horákové i architekt původně vybraného návrhu Jiří Lasovský. Pomník, který byl v době svého vzniku dedikován 234 obětem československého režimu padesátých let, jmenovitě uvádí 178 popravených politických vězňů. Podle iniciátorů pamětního místa není tento výčet  konečný – na základě podnětů veřejnosti jsou připraveni jména doplňovat či upřesňovat.

Nejčastěji uváděné počty politických vězňů popravených v době komunistického režimu vycházejí z údajů Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Na základě uskutečněných výzkumů se hovoří o 248 popravených z politických důvodů (včetně 13 vysokých komunistických funkcionářů), resp. o 227 (novější korigovaný údaj, který exponenty režimu nezahrnuje). Vyčíslení justičních vražd komunistického režimu znamená i nutnost vyrovnat se s eticky problematickými případy, jejichž posuzování navíc komplikuje prolínání několika rovin, kromě věcně právní také historické i komemorační. Otázka, zda mezi oběti komunismu mají být zahrnuti a zda mají být vzpomínáni, se vztahuje na ty představitele režimu, kteří se aktivně podíleli na roztáčení soukolí politických procesů, jimž nakonec sami podlehli, či popravení spolupracovníci Státní bezpečnosti působící uvnitř ilegálních skupin. Obdobné dilema vzbuzují i hraniční případy násilných aktů spojených s ilegálním prostředím, u nichž je rozlišení mezi kriminálním a politickým pozadím značně obtížné.

Poděbrady. Pamětní deska Josefu Mašínovi a Zdeně Mašínové

Pondělí, 11 července, 2011

Mramorová pamětní deska věnovaná manželům Mašínovým byla odhalena 28. června 2003 z iniciativy Milana Paumera. Je umístěna u pomníku obětem nacismu.

Podplukovník Josef Mašín (1896–1942) byl československý legionář a hrdina domácího protinacistického odboje. Po válce se mu dostalo veřejných poct (v roce 1947 povýšen in memoriam na brigádního generála), s nástupem komunistického režimu se ale připomínání nekomunistického odboje i legionářské tradice stalo z ideologických důvodů nežádoucím [viz též Lošany. Pamětní deska Josefu Mašínovi a Roudnice nad Labem. Pamětní deska Josefu Mašínovi].

Zdena Mašínová (1907–1956) byla zatčena po úspěšném útěku jejích synů Ctirada (1930–2011) a Josefa (*1932) na Západ [viz Poděbrady. Plakát bratřím Mašínům na dětském orloji] v listopadu 1953. Pro těžké zdravotní komplikace po přestálých operacích před zatčením i během vyšetřovací vazby nemohla být souzena spolu s ostatními, kteří byli v souvislosti s činností skupiny bratří Mašínů [viz Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi; Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi] obviněni. V tomto procesu v lednu 1955 bylo odsouzeno celkem 17 osob, tři k trestu smrti – Zbyněk Janata (1932–1955) a Václav Švéda (1921–1955), zatčení ve východním Německu během útěku a vydaní zpět do Československa, a Ctibor Novák (1902–1955), bratr Zdeny Mašínové, jenž byl soudem označen za vůdce skupiny. Zdena Mašínová byla odsouzena v samostatném procesu v červnu 1955 na 25 let. Zemřela v ženské věznici v Pardubicích 12. června 1956 a byla pohřbena do společného hrobu v Praze Ďáblicích [viz Praha 8. Symbolický hrob Zdeny Mašínové]. V roce 1991 byla Zdena Mašínová rehabilitována.

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru