Pamětní deska Františku Stříteskému na piaristické koleji v Litomyšli byla odhalena 20. června 2006 za účasti zástupců Litomyšle, místní pobočky Konfederace politických vězňů a farnosti. Uctění památky rektora Stříteského osazením pamětní desky, jejímž autorem je výtvarník Jiří Věneček, inicioval Jaroslav Láznička z Osíka, myšlenku dále propagoval Martin Boštík z Regionálního muzea.

František Ambrož Stříteský (1912–1989) se narodil v Horním Újezdu, v roce 1940 složil řádové sliby u piaristů a v červnu 1942 byl vysvěcen na kněze. Po válce kromě vedení piaristické koleje působil také na litomyšlském gymnáziu jako profesor náboženství a vykonával funkci oblastního duchovního rádce Junáka. Páter Stříteský byl zatčen 1. dubna 1950 v souvislosti s vyšetřováním gymnaziálních studentů, kterým se rozhodl pomoci ukrytím zbraní, jež se mezi nimi nacházely. Byl postaven do čela procesu [viz Litomyšl. Pamětní deska politickým vězňům] a odsouzen k 25 letům odnětí svobody  vězení. Byl vězněn mj. na Mírově, v Praze-Pankráci, Pardubicích, Valdicích, Plzni-Borech, v Tmavém dole ve Rtyni v Podkrkonoší. Od září 1954 do října 1955 byl vyšetřován Státní bezpečností v Pardubicích, která se jej pokoušela spojit se smrtí studenta Lubomíra Krátkého, zastřeleného v Pardubicích v lednu 1949 [viz Pardubice. Pamětní deska obětem komunismu]. Po propuštění v rámci amnestie v roce 1960 pracoval v zahradnictví. V roce 1969 byl jmenován provinciálem českomoravské piaristické provincie. Zemřel 16. prosince 1989 v Litomyšli, kde od svého penzionování v roce 1972 vypomáhal v duchovní službě v Janově a Mikulči. Je pohřben na litomyšlském hřbitově u zdi kostela sv. Anny, na hrobě je umístěna deska s růží a trnovou korunou, dílo sochaře Olbrama Zoubka.

Pamětní deska na budově vinořské fary JUDr. Miladě Horákové a řádovým kněžím byla odhalena 24. října 2002.

Poslední zářijovou sobotu roku 1948 (25. 9.) se na vinořské faře sešli bývalí funkcionáři českých nekomunistických stran. Schůzky se zúčastnili Milada Horáková a Josef Nestával [viz Praha 1. Pamětní deska Josefu Nestávalovi] za národní socialisty, Vojta Beneš a Zdeněk Peška [viz Praha 1. Pamětní deska pokusu o obnovení Československé sociální demokracie v roce 1968] za sociální demokraty a Vojtěch Jandečka, jenž měl kontakty na vinořskou faru za stranu lidovou. Na schůzce se projednávala otázka možné koordinace politických aktivit jednotlivých stran (sociální demokracie byla v té době již násilně sloučena s KSČ). Návrh, který předložili společně Milada Horáková a Zdeněk Peška, byl odmítnut, stejně jako návrh na zveřejnění společné politicko-programové deklarace. Odmítavé stanovisko k jakémukoli institucionalizování společného odporu zastávali zvláště Vojta Beneš a Josef Nestával. Jediným konkrétním výsledkem schůzky byl závěr, že představitelé jednotlivých stran  budou i nadále postupovat samostatně a navzájem se informovat. Jakkoli tedy vliv jednání na další opoziční politickou činnost zůstal velmi omezený, stala se vinořská schůzka jedním z ústředních bodů konstrukce a posléze i obžaloby procesu „s vedením záškodnického spiknutí proti republice“ [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové], ve kterém byli odsouzeni tři její účastníci (Milada Horáková, Josef Nestával a Zdeněk Peška).

Vojta Beneš, starší bratr Edvarda Beneše, odešel na jaře 1949 legálně do exilu. JUDr. Vojtěch Jandečka byl v souvislosti s organizací ilegálních struktur Československé strany lidové a pro styky s jejími představiteli v emigraci zatčen již v lednu 1949 a 1. července státním soudem odsouzen za velezradu na dvacet let. Ve výkonu trestu odmítl vypovídat k Miladě Horákové, zatčené na konci září 1949. Byl propuštěn v rámci květnové amnestie 1960, avšak již v červnu 1961 byl znovu zatčen a obviněn, že ještě během věznění a po propuštění pokračoval v trestné činnosti. Ačkoli Vojtěch Jandečka veškerá obvinění během vyšetřování i před soudem odmítl, byl v hlavním procesu s „ilegální křesťanskodemokratickou stranou“ (celkem se jednalo o osm procesů s třemi desítkami osob) odsouzen na čtyři roky a následně i k výkonu zbytku předešlého trestu. (K procesům s KDS viz též Kostelec nad Orlicí. Pamětní deska Janu Dostálkovi.) Z vězení byl ze zdravotních důvodů propuštěn v roce 1965. V roce 1969 byl v první soudní instanci rehabilitován, ale rozsudek byl zrušen a vrácen k novému projednání. Zemřel 28. července 1973.

V noci ze 13. na 14. dubna 1950 komunistický režim násilně zlikvidoval kláštery a mužské řeholní řády v tzv. akci K, jejich příslušníky internoval v trestaneckých táborech a řadu čelných představitelů řádů odsoudil v politických procesech [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic]. Tento osud postihl také řádový dům salesiánů ve Vinoři. Metoděj Hasilík (1913–1991), Augustin Holík (1919–1996) a František Mikulík (1913–2002) byli internováni v klášteře v Želivě a zbaveni státního souhlasu k výkonu kněžské služby.

Pomník je tvořen deskou z tmavé leštěné žuly s rytým biskupským znakem a zlaceným textem, žulovou sochou klečící mužské postavy v kněžském rouchu a stylizovanou branou ze světlých žulových bloků se symbolem kříže na vrcholu. Je umístěn na travnatém prostranství před budovou Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Odhalen a posvěcen byl kardinálem Miloslavem Vlkem, arcibiskupem pražským, 7. prosince 2009. Autorem pomníku je prof. Stanislav Hanzík. Stavba pomníku byla zahájena požehnáním základního kamene 13. května 2009 u příležitosti 40 let od smrti kardinála Berana.

Josef Beran (1888–1969) se narodil v Plzni v rodině učitele [viz Plzeň. Pamětní deska Josefu Beranovi; Plzeň. Pamětní deska Josefu Beranovi II]. Od roku 1928 vyučoval na bohoslovecké fakultě Univerzity Karlovy. Za heydrichiády byl zatčen a vězněn až do konce války (Terezín, Dachau). Do Prahy se vrátil koncem května 1945, navázal na své působení na teologické fakultě a v prosinci 1946 se stal pražským arcibiskupem. Naposledy promluvil k věřícím 18. června 1949 v předvečer svátku Božího těla v kostele premonstrátského kláštera na Strahově, kde se četl pastýřský list československých biskupů Hlas biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky, odsuzující vměšování režimu do církevních záležitostí. V den svátku Státní bezpečnost zinscenovala v katedrále sv. Víta „občanské“ výtržnosti a arcibiskupu Beranovi byl přidělen „ochranný dohled“. Tím začala arcibiskupova internace, trvající de facto až do 19. února 1965, kdy mu bylo povoleno, aby odcestoval do Říma a přijal kardinálské jmenování. Nejdříve byl držen v izolaci v pražském arcibiskupském paláci, poté postupně na dalších místech. 7. března 1951 byl odvezen do Roželova u Rožmitálu, 2. dubna 1951 do Růžodolu u Liberce, 17. dubna 1953 do Myštěvsi u Bydžova, 20. prosince 1957 do Paběnic [viz Myštěves. Pamětní deska internovaným biskupům; Paběnice. Pamětní deska internovaným biskupům], následovaly nucené pobyty mimo diecézi v Mukařově (od 4. října 1963) a v Radvanově (od 2. května 1964) [viz Mukařov. Pamětní deska Josefu Beranovi; Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným duchovním v Radvanově]. 22. února 1965 byl Josef Beran ve Vatikánu přijat do sboru kardinálů a zapojil se do práce Druhého vatikánského koncilu. K věřícím v Československu promlouval v relacích Vatikánského rozhlasu, naposledy po upálení Jana Palacha a Jana Zajíce. Zemřel 17. května 1969 v Římě. Československý stát nepovolil převoz těla do vlasti a kardinál Beran byl pohřben v chrámu sv. Petra v Římě. V dubnu 2018 byly jeho ostatky vyzvednuty a slavnostně uloženy v katedrále sv. Víta.

Památník obětem nacismu a komunismu z řad kněží, řeholnic a řeholníků – symbolický hrob byl odhalen 21. března 2003 na Vyšehradském hřbitově. Následnou mši celebroval v kapitulním chrámu sv. Petra a Pavla pražský arcibiskup kardinál Miloslav Vlk spolu s dalšími biskupy českých a moravských diecézí a se zástupci řeholních řádů a kongregací. Jednoduchý kamenný pomník s kovaným barokním křížem má být, podle slov probošta Vyšehradské kapituly Antonína Doležala, připomínkou těch, kteří pro dobro, pravdu a lásku neváhali obětovat své zdraví, svobodu i svůj život. Autory památníku jsou architekti Tomáš Šantavý a Božena Svátková.

V noci ze 13. na 14. dubna a z 27. na 28. dubna 1950 bylo Státní bezpečností a Státním úřadem pro věci církevní v rámci tzv. akce K (kláštery) obsazeno téměř 150 klášterů a řeholních domů. Řeholníci byli převezeni do tzv. centralizačních klášterů v Bohosudově, Broumově, Hejnicích, Králíkách [viz Králíky. Pamětní deska internovaným řeholníkům a řeholnicím] a Oseku, představitelé řádů a režimu nejvíc nepohodlní řeholníci pak do internace v klášteře v Želivě [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům]. Stát kláštery jako centra řeholního života zrušil a majetek řádů zabavil. Část řeholníků byla na podzim povolána k výkonu povinné vojenské služby u pomocných technických praporů [viz Praha 6. Pamětní deska příslušníkům pomocných technických praporů z řad kněží]. Od července do září 1950, v rámci tzv. akce Ř (řeholnice), stihl obdobný osud i ženské řehole. Část řeholnic byla „centralizována“ v Bohosudově, Broumově, dále v řeholních domech v Bílé Vodě [viz Bílá Voda. Hřbitov] či v Hradci nad Moravicí [viz Hradec nad Moravicí. Pamětní deska internovaným řeholnicím], představené byly internovány v Hejnicích, část řeholnic byla nasazena na práci, často v pohraničí, u zbývajících byl zaveden přísný dozor. Vzhledem k nezastupitelné roli řeholnic ve zdravotnictví a sociální péči plánoval režim přistoupit ke zrušení ženských řeholí, které již nesměly přijímat nové členky, až v polovině roku 1953, v rámci nakonec odvolané tzv. akce B. Řeholníci a řeholnice v internačních a centralizačních střediscích podléhali nucenému pracovnímu režimu, nejčastěji v zemědělství či lehkém průmyslu, řeholnice také v textilním průmyslu. V roce 1954 stát nezákonnou internaci oficiálně zrušil, nicméně faktické propouštění se někde zdržovalo až do konce 50. let. Některé „centralizační“ kláštery byly následně přeměněny v charitní domy.

Represe mužských řeholních řádů předznamenal vykonstruovaný monstrproces, do jehož čela byl postaven opat kláštera v Nové Říši Augustin Machalka (1906–1996) [viz též Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným duchovním v Radvanově], zatčený spolu s opatem želivského kláštera Vítem Tajovským (1912–1999) [viz Želiv. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému] na přelomu ledna a února 1950 v souvislosti s vyšetřováním tzv. číhošťského zázraku [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara]. Deset představitelů nejvýznamnějších řádů (premonstrátů, jezuitů, františkánů, dominikánů a redemptoristů) bylo před tzv. organizovanou veřejností obviňováno, na základě podstrčených „důkazů“, ze shromažďování zbraní a plánování ozbrojeného povstání a 5. dubna 1950 Státním soudem odsouzeno za vlastizradu k dlouholetým trestům.

Pamětní deska páteru Františku Bučilovi byla odhalena za přítomnosti kardinála Miloslava Vlka 15. prosince 1995. Černá mramorová deska se zlatým písmem je umístěna na opěrné zdi schodiště děkanského úřadu v Sedlčanech pod oválným fotografickým portrétem.

František Bučil (1894–1955) působil v Sedlčanech od roku 1937. Byl obviněn na základě výpovědi studenta místního gymnázia, před kterým se P. Bučil zmínil o „číhošťském zázraku“ [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara], a odsouzen Státním soudem 28. prosince 1950 na jeden rok odnětí svobody a k peněžitému trestu 10 tisíc korun. V době jeho věznění byla v děkanství provedena domovní prohlídka, při níž byly nalezeny potraviny a šatstvo z charitativní pomoci a další předměty. František Bučil byl znovu obviněn a 2. února 1951 v novém procesu před Státním soudem, jenž se konal v sedlčanské sokolovně před tzv. organizovanou veřejností a byl přenášen místním rozhlasem, odsouzen za hospodářskou sabotáž na devět let těžkého žaláře, k peněžitému trestu 20 tisíc korun a ke konfiskaci celého jmění, ztrátě občanských práv na deset let. Krátce po druhém rozsudku byl přemístěn do věznice Plzeň-Bory, později byl vězněn na Mírově, v Mladé Boleslavi a Valdicích, kde byl se stále se zhoršujícím zdravotním stavem v lednu 1955 hospitalizován ve vězeňské nemocnici a v srpnu převezen do vězeňské nemocnice v Praze na Pankráci. Zemřel 30. prosince 1955. Ostatky nebyly rodině vydány k pohřbení a byly uloženy v neoznačeném společném hrobě na hřbitově v Praze Ďáblicích [viz Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů].

Iniciátorem kříže pátera Toufara, umístěného na Svaté Hoře poblíž Březnické brány, je bývalý politický vězeň Jaroslav Hanuš, který na jeho zhotovení věnoval finance obdržené v rámci rehabilitací. Zlacenou korunu navrhl sochař Karel Stádník. Kříž, jenž měl být původně vztyčen v Praze, vysvětil 8. srpna 1993 P. Josef Břicháček, tehdejší rektor komunity redemptoristů na Svaté Hoře.

Pamětní kříž je nejen připomínkou oběti J. Toufara (1902–1950) [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara], ale i připomínkou toho, že jeho postoje byly vzorem lidské statečnosti pro vězněné politické odpůrce komunistického režimu.

Žulová deska byla na rodném domě básníka Josefa Kostohryze odhalena 7. května 1995. Autorkou textu je Milada Jiroušková, desku realizovala kamenická firma Milana Kolíska z Písku. Pamětní deska byla financována z prostředků obce Křenovice.

Josef Kostohryz (1907–1987) byl český katolický spisovatel a překladatel. V letech 1945–1949 pracoval na ministerstvu informací a od roku 1949 v Národní galerii v Praze. Na podzim 1948 zformuloval Memorandum českých spisovatelů, kde líčil nedodržování lidských práv a stav české kultury v komunistickém Československu, a spolu s básníkem a překladatelem Václavem Renčem (1911–1973) jej zaslali předním světovým politikům a také papeži Piu XII. (text memoranda se nedochoval). Kostohryz i Renč byli za tuto iniciativu zatčeni a v roce 1952 odsouzeni. J. Kostohryz, odsouzený na doživotí, prošel věznicemi Praha-Ruzyně, Leopoldov, Valdice a byl propuštěn v roce 1963. Václav Renč, odsouzený na 25 let, byl propuštěn v roce 1962. Vykonstruované procesy s katolickými spisovateli souvisely s kampaní proti tzv. Zelené internacionále [viz Břasy-Vranovice. Pamětní deska Josefu Kepkovi]. Josef Kostohryz a Václav Renč byli plně rehabilitováni v roce 1990.

Pamětní deska na rodném domě Mons. Tomáše Beránka byla odhalena u příležitosti 110. výročí jeho narození 14. srpna 2007 z iniciativy místní pobočky České křesťanské akademie, Českého svazu bojovníků za svobodu a Muzea Sušice za podpory města.

Tomáš Beránek (1897–1954) se narodil v Sušici v rodině drobného obuvníka. Po maturitě na gymnáziu v Českých Budějovicích nastoupil do zdejšího kněžského semináře a v roce 1919 byl vysvěcen na kněze. Od roku 1920 působil jako kaplan v Táboře, po deseti letech nastoupil na kaplanské místo ve Vodňanech, kde se roku 1935 stal děkanem [viz Vodňany. Pamětní deska Tomáši Beránkovi; Vodňany. Památník obětem komunistické zvůle 1948–1989], od roku 1939 byl ustanoven vikářem českobudějovické diecéze. Byl členem Československé strany lidové, Orla a věnoval se mládeži. V roce 1945 se stal členem národního výboru ve Vodňanech, z něhož byl odvolán v březnu 1948. Jako blízký spolupracovník českobudějovického biskupa Josefa Hloucha [viz České Budějovice. Pamětní deska Josefu Hlouchovi] byl Tomáš Beránek 8. února 1950 na vodňanské faře zatčen Státní bezpečností a držen téměř rok ve vyšetřovací vazbě v Písku a Praze. Spolu s osmi biskupskými sekretáři a knězi byl ve vykonstruovaném procesu 31. ledna 1951 odsouzen Státním soudem za velezradu na 11 let odnětí svobody. Byl vězněn v Leopoldově a na Mírově, zemřel 3. prosince 1954 na následky zánětu ledvin ve vězeňské nemocnici v Brně. Pohřeb ve Vodňanech nebyl komunistickými orgány povolen, proto byl P. Beránek pohřben do společné šachty a následně do vězeňského hrobu č. 1357 v Brně. Teprve v roce 1968 byly jeho ostatky exhumovány a uloženy na vodňanském hřbitově.

Pamětní žulová deska se zlatým nápisem byla odhalena Oldřichem Tikalem 27. září 1991 z iniciativy Československé strany lidové, Městského úřadu Domažlice a místního gymnázia. Požehnal ji P. Václav Dvořák za účasti představitelů města, rodinných příslušníků a členů místní jednoty Orla. Jejím autorem je Josef Batelka.

Václav Antony (1904–1972) přišel do Domažlic po vysvěcení v roce 1928 jako kaplan arciděkanství při kostele Nanebevzetí Panny Marie. V září 1940 byl ustanoven místním arciděkanem. Pracoval s mládeží jako vzdělavatel Orla a organizátor kulturních akcí. 9. března 1949 byl zatčen, držen ve vyšetřovací vazbě v Praze na Pankráci a obviněn, že spolu s dalšími lidmi pomáhal po únoru 1948 převádět ohrožené osoby přes hranice. 8. června 1949 byl odsouzen za velezradu k odnětí svobody na 15 let, peněžité pokutě, konfiskaci veškerého majetku a ztrátě občanských práv na deset let a odvezen do výkonu trestu do pracovních táborů na Jáchymovsku. Později byl vězněn v kněžském oddělení na Mírově. Po propuštění na amnestii v roce 1960 bydlel u svého bratra v Semošicích u Horšovského Týna, pracoval jako dělník na státním statku v Horšovském Týně a v zahradnictví v Přívozci. V roce 1968 získal opět souhlas k výkonu duchovenské činnosti, v letech 1969–1971 působil jako administrátor děkanství u sv. Mikuláše v Českých Budějovicích, později ve farnosti Veselí nad Lužnicí. Zemřel v Soběslavi na následky infarktu a byl pohřben v rodinném hrobě na hřbitově v Domažlicích.

Kamenná pamětní deska zasazená do zdi kostela sv. Kateřiny byla odhalena 28. května 2006 za účasti generálního vikáře litoměřické diecéze Karla Havelky, krajského hejtmana, zástupců Konfederace politických vězňů a dalších hostí.

Franz Sitte (1896–1960) byl po studiu bohosloví v roce 1922 vysvěcen na kněze a od tohoto roku začal působit jako duchovní správce ve farnosti Bořislav. Byl německé národnosti, ale pro své postoje nebyl po roce 1945 odsunut, ve farnosti zůstal díky podpoře většiny místních obyvatel a litoměřického biskupa Štěpána Trochty [viz Litoměřice. Pamětní deska Štěpánu Trochtovi]. V době počínajícího uvolňování česko-německých vztahů mu bylo umožněno vycestovat za svou sestrou do Německé spolkové republiky, avšak na hranicích v Chebu byl 5. ledna 1960 zatčen, na základě skutečnosti, že převážel svou kroniku regionu (Na slunné straně Milešovky), údajně obsahující špionážní informace. Byl eskortován do litoměřické věznice, kde byl o tři dny později nalezen mrtev. Jeho ostatky byly bez vědomí rodiny zpopelněny 14. ledna 1960 v krematoriu v Mostě. Oficiální zpráva vyšetřovatelů Státní bezpečnosti, že P. Sitte spáchal ve vazbě 8. ledna 1960 sebevraždu, byla v roce 1993 při obnoveném vyšetřování některými skutečnostmi zpochybněna.