Pamětní deska byla odhalena 6. března 2019 na domě, který rodině Hájkových dříve patřil a v němž Karel Hájek žil před svým zatčením. Instalace desky proběhla v rámci projektu Poslední adresa, který inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, příbuzní obětí a zastupitelé městské části Praha 1. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij.

Karel Hájek (1924–1952) pocházel ze zámožnější živnostnické pražské rodiny. Na počátku roku 1949 se prostřednictvím Josefa Pavelky , s nímž se poznal na vojně, zapojil do činnosti ilegální organizace, kterou v Československu vybudoval kurýr Vladimír Komárek . Skupině se dařilo dva roky pomáhat Komárkovi v jeho zpravodajských úkolech, než byla odhalena Státní bezpečností. Karel Hájek byl zatčen 12. února a nedlouho poté i Josef Pavelka, který při zatýkání v přestřelce zastřelil jednoho z příslušníků StB a poté se neúspěšně pokusil o útěk na Západ. Během vyšetřování bylo rozhodnuto o propojení Komárkovy skupiny s přípravou vykonstruovaného procesu proti vedoucímu pražské kanceláře americké tiskové agentury Associated Press Williamu Oatisovi, jenž byl zatčen v dubnu 1951 a souzen v červenci. Nedopadený kurýr byl v procesu obviněn, že Oatisovi a jeho spolupracovníkům zprostředkovával špionážní spojení na Západ. Proces s Josefem Pavelkou a Karlem Hájkem se konal v březnu 1952. Státní soud odsoudil Pavelku k trestu smrti a Hájka na doživotí, ale na základě odvolání prokurátora byl i jemu v odvolacím řízení zpřísněn trest na absolutní. Oba byli popraveni 9. září 1952 v Praze na Pankráci a jejich ostatky byly tajně uloženy do jednoho ze společných hrobů na hřbitově v Praze-Ďáblicích.

Hrob je umístěn před oltářem pod kamennou deskou v podlaze v hlavní ose kostela Nanebevzetí Panny Marie. Autorem architektonického řešení hrobu a vnitřní olověné a vnější nerezové schrány je architekt Norbert Schmidt, další odborné a výtvarné práce provedli Martin Janda a Luboš Drtina. Uložení ostatků kněze Josefa Toufara proběhlo v rámci slavnosti Návrat P. Josefa Toufara do Číhošti 11. a 12. července 2015. Iniciátorem projektu exhumace a uložení ostatků P. Josefa Toufara byl Miloš Doležal, jehož i na základě opakované žádosti rodiny a číhošťských farníků o exhumaci v letech 1968 a 1992 podpořila katolická církev.

Josef Toufar (1902–1950) se narodil v Arnolci [viz Arnolec. Pamětní deska Josefu Toufarovi], pocházel z velké zemědělské rodiny. Smrt jeho otce (1927) se stala určujícím momentem, kdy se Toufar rozhodl pro kněžské působení. Až jako dospělý začal studovat [viz Polná. Pamětní deska Josefu Toufarovi], v roce 1935 složil maturitu na reálném gymnáziu v Chotěboři a absolvoval studium v biskupském semináři v Hradci Králové. Po vysvěcení na kněze v červenci 1940 byl ustanoven kaplanem a později (1946) farářem v Zahrádce [viz Zahrádka. Pamětní deska a socha Josefa Toufara]. Zde založil pobočku Sdružení katolické mládeže, do něhož se zapojily více než dvě stovky mladých lidí z celého kraje. Po únoru 1948 byl na nátlak místních komunistických funkcionářů a přes petiční akce farníků v dubnu 1948 přeložen do Číhošti. Během adventní mše 11. prosince 1949 se v číhošťském kostele Nanebevzetí Panny Marie podle mnoha přítomných věřících několikrát ze strany na stranu pohnul dřevěný křížek na hlavním oltáři. P. Toufar pohyb z kazatelny neviděl a dozvěděl se o něm až později od svědků. Šířící se zpráva o zázraku a návštěvy mnoha věřících i duchovních vzbudily pozornost Státní bezpečnosti a Josef Toufar byl 28. ledna 1950 zatčen. Následně byli zatčeni také opati blízkých premonstrátských klášterů v Nové Říši a Želivě, Augustin Antonín Machalka a Bohumil Vít Tajovský [viz Želiv. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému]. Monstrproces („Machalka a spol.“), ve kterém byl číhošťský zázrak komunistickým režimem zneužit k útoku na katolickou církev, nakonec probíhal od 31. března do 5. dubna 1950 bez účasti P. Toufara. Ten na následky mučení příslušníky Státní bezpečnosti ve Valdicích [viz Valdice. Pamětní deska Josefu Toufarovi a všem obětem věznění ve Valdicích] zemřel 25. února 1950 v někdejším Borůvkově sanatoriu v Legerově ulici v Praze [viz Praha 2. Pamětní desky Janu Palachovi a Josefu Toufarovi] a 28. února byl tajně pohřben do společného hrobu na hřbitově v Praze Ďáblicích. O číhošťském zázraku byl natočen propagandistický film Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení, který měl katolickou církev usvědčit z podvodu a zinscenování zázraku, ovšem pro jeho nepřesvědčivost měl účinek spíše opačný.

14. listopadu 2014 byly Toufarovy ostatky vyzdviženy z hromadného hrobu na ďáblickém hřbitově v Praze [viz Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů]. Exhumace je součástí procesu blahořečení, k němuž dala 24. dubna 2013 souhlas Česká biskupská konference.

Viz též Číhošť. Expozice Josef Toufar; Číhošť. Pomník Josefu Toufarovi; Číhošť. Symbolický hrob Josefa Toufara (zaniklý); Ledeč nad Sázavou. Pomník Josefu Toufarovi; Praha 8. Kříž Josefa Toufara; Příbram. Kříž Josefa Toufara.

Pamětní deska z černého opaxitu je umístěna vpravo od vchodu do kostela svatého Václava ve Vilémově-Klášteře, kde byl František Mojžíš farníkem. Desku vysvětil místní farář Tomáš Rastislav Höger OPraem a odhalili ji 14. dubna 2007 Jan Radil a Bohumír Cakl, kteří patřili k dalším osmi souzeným v Mojžíšově procesu. Odhalení desky iniciovali političtí vězni Miloslav Růžička a Karel Kruliš a Konfederace politických vězňů.

František Mojžíš (1914–1953) se narodil v obci Nasavrky, kde vlastnil obchod se zemědělským nářadím a drobnými stroji. V roce 1949 se zapojil do ilegální činnosti, kterou v regionu organizoval Karel Hořínek [viz Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem], a stal se aktivním členem skupiny na Chotěbořsku. Po vraždě újezdního tajemníka ve Vepříkově Františka Piskače, k níž došlo 19. května 1950, se téměř dva roky skrýval, než byl v březnu 1952 zatčen. Spolu s dalšími osmi muži (Bohumír Cakl, Bohuslav Maruška, Josef a Oldřich Adamovi, Václav Provazník, Jan Radil, Bohuslav Grund, Josef Dvořák) byl odsouzen Státním soudem Praha ve veřejném procesu, který se konal v sokolovně v nedalekých Habrech 3.–5. července 1952 [viz též Kámen-Jiříkov. Pamětní deska vězněným komunistickým režimem]. Ačkoli se vyšetřovatelům nepodařilo Františka Mojžíše z útoku na komunistického funkcionáře usvědčit a on účast na něm odmítal, byl za tuto „politickou vraždu“ odsouzen a po potvrzení rozsudku 21. dubna 1953 v Praze na Pankráci popraven. Jeho ostatky byly uloženy do společného hrobu v Praze-Ďáblicích. Dopisy psané před popravou byly rodině předány až po roce 1990.

Viz též Golčův Jeníkov. Pamětní deska obětem komunistického násilí a účastníkům protikomunistického odboje; Vilémov-Klášter. Pamětní deska Josefu Chadrabovi.

Symbolický hrob u vchodu do kostela Nanebevzetí Panny Marie umístěný vedle pomníku Josefa Toufara iniciovali příbuzní, číhošťští farníci a P. Josef Pokorný v roce 1992. U příležitosti 90. výročí jeho narození byla z hromadného hrobu v Praze-Ďáblicích [viz Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů] vyzvednuta prsť, umístěna do kovové urny a 18. července 1992 pietně uložena do hrobového místa, které posvětil želivský opat Vít Tajovský. Po uložení exhumovaných ostatků do hrobu v číhošťském kostele, ke kterému došlo 12. července 2015, byl v rámci slavnosti Návrat P. Josefa Toufara do Číhošti symbolický hrob zrušen a původní pamětní deska přenesena do číhošťské fary [viz Číhošť. Expozice Josef Toufar].

Josef Toufar (1902–1950) byl po zatčení v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem ve valdické věznici krutě mučen vyšetřovateli a zemřel po převozu do pražské nemocnice [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara].

Památník byl odhalen 28. října 1999 z iniciativy Sokola, Čs. obce legionářské, Svazu bojovníků za svobodu a Konfederace politických vězňů Hradec Králové. Stojí před budovou sokolovny na místě původního pomníku obětem první světové války z roku 1937, jenž byl odstraněn za okupace v roce 1941. V památníku jsou uloženy prsti z míst, kde položili své životy za svobodu účastníci všech tří odbojů: v případě třetího odboje jde o místa věznic, sídel pracovních táborů a ústředního pohřebiště politických vězňů v pražských Ďáblicích.

Symbolický hrob Zdeny Mašínové dala v roce 1994 zhotovit její dcera Zdena Mašínová ml. Hrubě opracovaná mramorová deska se zlaceným nápisem je umístěna v části tzv. dětského hřbitova a je součástí úpravy Čestného pohřebiště politických vězňů [viz Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů].

Zdena Mašínová (1907–1956), manželka podplukovníka Josefa Mašína (1896–1942) [viz Poděbrady. Pamětní deska Josefu Mašínovi a Zdeně Mašínové], byla v roce 1953 zatčena a v roce 1955 odsouzena na dvacet pět let. Zemřela v roce 1956 ve věznici v Pardubicích a byla anonymně pohřbena v jedné ze šachet hromadných hrobů mezi ostatky dětí narozených a zemřelých v 50. letech v pankrácké věznici. V roce 2019 získala Zdena Mašínová ml. (*1933) povolení k exhumaci, aby mohla vyzvednuté ostatky uložit do rodinné hrobky v Lošanech [viz též Lošany. Pamětní deska Josefu Mašínovi], archeologické pátrání ale nebylo úspěšné.

Čestné pohřebiště v severní části Ďáblického hřbitova tvoří symbolické náhrobní desky se jmény 247 politických vězňů, které jsou uspořádány v segmentech oddělených živým plotem a seřazeny podle data úmrtí (na některých deskách jsou chyby v přepisu jmen a dat). Instalace odkazuje na způsob pohřbívání do hromadných hrobů, tzv. šachet. Čestné pohřebiště popravených a umučených z padesátých let – třetí odboj, jak zní oficiální název pietního místa, vzniklo z iniciativy Konfederace politických vězňů a Svazu bývalých politických vězňů v čele s jeho předsedou Stanislavem Stránským. Slavnostnímu odhalení v roce 1992 byl přítomen prezident Václav Havel, o rok později bylo vysvěceno opaty Anastázem Opaskem a Vítem Tajovským. Úprava pietního prostoru byla provedena v letech 1990–1992 podle návrhu architekta Ladislava Šponara. Ústřední památník obětem komunismu znázorňující lidské ruce propletené ostnatými dráty jako symbol věznění a mučení nevinných obětí vytvořil podle návrhu prof. Kargera (USA) sochař Antonín Kulda. Druhá úprava pohřebiště probíhala v letech 1997–2001.

Ukládání ostatků do hromadných hrobů u severní zdi hřbitova probíhalo v letech 1943–1961. Za druhé světové války zde byli pohřbíváni mj. účastníci protinacistického odboje, po válce představitelé nacistické okupační správy a váleční kolaboranti odsouzení k trestu smrti mimořádnými lidovými soudy. Po nástupu komunistického režimu praxe anonymního ukládání ostatků pokračovala. Podle výzkumu Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby ČR byly v Ďáblicích v letech 1948–1961 pohřbeny ostatky 137 politických vězňů (94 popravených a 43 zemřelých ve výkonu trestu). Součástí pohřebiště jsou i připomínky vzniklé na základě individuálních iniciativ – Josefu Toufarovi [viz Praha 8. Kříž Josefa Toufara] a Zdeně Mašínové [viz Praha 8. Symbolický hrob Zdeny Mašínové], jejíž ostatky budou pravděpodobně, stejně jako v případě číhošťského faráře, z hromadného hrobu vyzvednuty.

Viz též Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů, Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951.

Pamětní deska páteru Františku Bučilovi byla odhalena za přítomnosti kardinála Miloslava Vlka 15. prosince 1995. Černá mramorová deska se zlatým písmem je umístěna na opěrné zdi schodiště děkanského úřadu v Sedlčanech pod oválným fotografickým portrétem.

František Bučil (1894–1955) působil v Sedlčanech od roku 1937. Byl obviněn na základě výpovědi studenta místního gymnázia, před kterým se P. Bučil zmínil o „číhošťském zázraku“ [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara], a odsouzen Státním soudem 28. prosince 1950 na jeden rok odnětí svobody a k peněžitému trestu 10 tisíc korun. V době jeho věznění byla v děkanství provedena domovní prohlídka, při níž byly nalezeny potraviny a šatstvo z charitativní pomoci a další předměty. František Bučil byl znovu obviněn a 2. února 1951 v novém procesu před Státním soudem, jenž se konal v sedlčanské sokolovně před tzv. organizovanou veřejností a byl přenášen místním rozhlasem, odsouzen za hospodářskou sabotáž na devět let těžkého žaláře, k peněžitému trestu 20 tisíc korun a ke konfiskaci celého jmění, ztrátě občanských práv na deset let. Krátce po druhém rozsudku byl přemístěn do věznice Plzeň-Bory, později byl vězněn na Mírově, v Mladé Boleslavi a Valdicích, kde byl se stále se zhoršujícím zdravotním stavem v lednu 1955 hospitalizován ve vězeňské nemocnici a v srpnu převezen do vězeňské nemocnice v Praze na Pankráci. Zemřel 30. prosince 1955. Ostatky nebyly rodině vydány k pohřbení a byly uloženy v neoznačeném společném hrobě na hřbitově v Praze Ďáblicích [viz Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů].

Mramorová pamětní deska věnovaná manželům Mašínovým byla odhalena 28. června 2003 z iniciativy Milana Paumera. Je umístěna u pomníku obětem nacismu.

Podplukovník Josef Mašín (1896–1942) byl československý legionář a hrdina domácího protinacistického odboje. Po válce se mu dostalo veřejných poct (v roce 1947 povýšen in memoriam na brigádního generála), s nástupem komunistického režimu se ale připomínání nekomunistického odboje i legionářské tradice stalo z ideologických důvodů nežádoucím [viz též Lošany. Pamětní deska Josefu Mašínovi a Roudnice nad Labem. Pamětní deska Josefu Mašínovi].

Zdena Mašínová (1907–1956) byla zatčena po úspěšném útěku jejích synů Ctirada (1930–2011) a Josefa (*1932) na Západ [viz Poděbrady. Plakát bratřím Mašínům na dětském orloji] v listopadu 1953. Pro těžké zdravotní komplikace po přestálých operacích před zatčením i během vyšetřovací vazby nemohla být souzena spolu s ostatními, kteří byli v souvislosti s činností skupiny bratří Mašínů [viz Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi; Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi] obviněni. V tomto procesu v lednu 1955 bylo odsouzeno celkem 17 osob, tři k trestu smrti – Zbyněk Janata (1932–1955) a Václav Švéda (1921–1955), zatčení ve východním Německu během útěku a vydaní zpět do Československa, a Ctibor Novák (1902–1955), bratr Zdeny Mašínové, jenž byl soudem označen za vůdce skupiny. Zdena Mašínová byla odsouzena v samostatném procesu v červnu 1955 na 25 let. Zemřela v ženské věznici v Pardubicích 12. června 1956 a byla pohřbena do společného hrobu v Praze Ďáblicích [viz Praha 8. Symbolický hrob Zdeny Mašínové]. V roce 1991 byla Zdena Mašínová rehabilitována.