U příležitosti Dne památky obětí komunistického režimu byla 27. června 2015 v ulici U Oblouku odhalena pamětní deska Karlu Biňovcovi. Díky iniciativě Okrašlovacího spolku Za krásnou Ostravu ve spolupráci s Antikvariátem a klubem Fiducia ji vytvořila sochařka Šárka Mikesková a byla umístěna před domem, kde publicista, redaktor a ostravský disident dlouhá léta bydlel.

Karel Biňovec (1924–1991) po studiích divadelní režie na Janáčkově akademii múzických umění prošel jako herec a režisér řadou oblastních divadelních scén. V 60. letech působil jako redaktor literární redakce ostravského studia Československého rozhlasu, který během pražského jara řídil a odkud musel poté z politických důvodů odejít (v roce 1969 byl vyloučen z KSČ), do odchodu do důchodu pracoval v ostravské městské knihovně. Pak se věnoval literární tvorbě, psal fejetony pro vysílání Radia Svobodná Evropa a přispíval do samizdatových časopisů a v roce 1987 podepsal Chartu 77 [viz též Ostrava. Pamětní deska Jaromíru a Dolores Šavrdovým]. V listopadu 1989 se aktivně zapojil do veřejného života, stál u zrodu ostravského Občanského fóra a stal se poslancem České národní rady.

Ocelovou pamětní desku připomínající věznění Václava Havla odhalili 5. října 2016 senátor a starosta plzeňského městského obvodu Slovany Lumír Aschenbrenner a její autor akademický sochař František Bálek. Dílo odkazuje k některým typickým projevům pozdějšího prezidenta (srdíčko, ráčkování) a bylo financováno z darů veřejné sbírky. Desku obdobného znění iniciátoři odhalili již v říjnu 2014, ta však byla po několika dnech správou věznice odstraněna. Instalace bez příslušných povolení byla reakcí slovanského starosty na zdlouhavé jednání města, jak Václava Havla v Plzni připomenout.

Václav Havel (1936–2011) [viz Praha 10. Hrob Václava Havla] byl vězněn ve věznici Plzeň-Bory od července 1981 do ledna 1983. Ze zdravotních důvodů sem byl převezen z věznice Ostrava-Heřmanice, kam k výkonu trestu nastoupil v lednu 1980 [viz Ostrava. Lavička Ferdinanda Vaňka].

Pamětní místo věnované Václavu Havlovi k jeho nedožitým osmdesátým narozeninám vzniklo z iniciativy Okrašlovacího spolku Za krásnou Ostravu, Věznice Heřmanice, Antikvariátu a klubu Fiducia a občanského sdružení Pant. Slavnostního odhalení 5. října 2016 se mj. zúčastnili tisková mluvčí věznice Martina Lompová, básník Petr Hruška a jeho bratr, literární vědec Pavel Hruška, kteří přečetli úryvek z dopisu Václava Havla, jenž se vztahuje k jeho pobytu v Heřmanicích.

Václav Havel (1936–2011) [viz Praha 10. Hrob Václava Havla] byl vězněn ve věznici Ostrava-Heřmanice od ledna 1980 do července 1981, kdy byl převezen do věznice Plzeň-Bory [viz Plzeň. Pamětní deska Václavu Havlovi].

Z iniciativy signatářky Charty 77 Jarmily Stibicové, historika Jiřího Kotyka a Masarykovy společnosti v Pardubicích byla 16. června 2016 na budově základní školy ve Štefánikově ulici odhalena pamětní deska připomínající básníka Jiřího Pištoru a v symbolické rovině boj za svobodu slova. Desku odhalil náměstek primátora města Jan Řehounek spolu se synem básníka Ivanem Pištorou.

Pardubický rodák a žák zdejší školy Jiří Pištora (1932–1970) působil po studiích v pardubické knihovně a od roku 1962 ve Svazu čs. spisovatelů a krátce také jako redaktor uměleckého měsíčníku Tvář. Kromě básnické tvorby se věnoval i psaní pro děti. Po sovětské invazi odešel spolu se spisovatelem Karlem Michalem (Pavel Buksa) a básnířkou Violou Fischerovou do emigrace ve Švýcarsku. Po návratu na jaře 1969 se stal objektem zájmu Státní bezpečnosti. Když v říjnovém čísle Mateřídoušky vyšla jeho říkanka Lapkové s protiokupačním podtextem, podstoupil další výslechy, ztratil práci i možnost být publikován. Osobní i společenskou krizi nastupující normalizace vyřešil dobrovolným odchodem ze života v roce 1970. Jeho poslední básnická sbírka Mezery v paměti vyšla v samizdatu a v exilu.

Z iniciativy ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů Zdeňka Hazdry a za podpory zastupitelstva Prahy 6 byl 5. ledna 2017 odhalen prozatímní pomník připomínající vznik Charty 77. Autorem moderní umělecké instalace, kterou tvořil sloup s poštovními schránkami obsahujícími kopie Prohlášení Charty 77, je Martin Brůha, student Fakulty umění a designu Západočeské univerzity v Plzni. Schránky, ze kterých si mohli lidé vyjmout prohlášení Charty 77, byly po několika týdnech deinstalovány.

Dne 6. ledna 1977 se v bytě spisovatele Zdeňka Urbánka (1917–2008) [viz Praha 6. Pamětní deska Zdeňku Urbánkovi] sešli Václav Havel (1936–2011), Ludvík Vaculík (1926–2015) a Pavel Landovský (1936–2014), kteří měli osobně doručit Prohlášení Charty 77 s průvodními dopisy Federálnímu shromáždění, československé vládě a Československé tiskové kanceláři a na poště odevzdat dopisy s prohlášením určené prvním signatářům Charty. Státní bezpečnost, která se o plánované akci dozvěděla z odposlechů, začala vůz s třemi „kurýry“ pronásledovat. Po divoké honičce, během které stíhaným podařilo vhodit do poštovní schránky asi čtyřicet obálek, byli u křižovatky ulic Gymnasijní a Velvarská zastaveni a zadrženi se všemi písemnostmi. Státní bezpečnost tak zmařila oficiální doručení textu Charty 77, které mělo předcházet oznámení vzniku nezávislé iniciativy v zahraničí, jež bylo připraveno na druhý den.

Patinovanou bronzovou desku Pavlu Landovskému umístěnou na jeho rodném domě odhalil 10. září 2010 Eugen Brikcius. Z iniciativy novinářů Zdeňka Hrabici a Luboše Göbla ji vytvořil sochař Radomír Dvořák. Pamětní deska jej zobrazuje ve slavných filmových rolích (Utrpení mladého Boháčka, 1969, Černí baroni, 1992), forma „policejního“ trojportrétu odkazuje k jeho pronásledování.

Pavel Landovský (1936–2014) patřil ve druhé polovině 60. let mezi nejpopulárnější české filmové a divadelní herce, podpisem Charty 77 však veřejné herecké angažmá ztratil a mohl se podílet jen na tzv. bytových divadlech disentu. V rámci akce Asanace jej Státní bezpečnost v roce 1978 přiměla k odchodu do emigrace, kde se stal hercem vídeňského Burgtheatru a odkud se po roce 1989 zase vrátil. Landovský patřil k prvním signatářům Charty 77 a zúčastnil se také pokusu předat prohlášení nové nezávislé iniciativy československým úřadům [viz Praha 6. Pamětní deska Zdeňku Urbánkovi; Praha 6. Pomník Chartě 77].

Pamětní deska byla z rozhodnutí místního zastupitelstva odhalena 17. listopadu 2013 na obecním pozemku před místním kulturním domem. Iniciátorem pamětního místa, jehož realizaci provedlo kamenictví Jiřího Mrťky, je bývalý politický vězeň Josef Fialka.

Ronald Reagan a Michail Gorbačov jsou oceňováni jako představitelé velmocí, kteří svými postoji v době studené války urychlili pád komunistických režimů v Evropě. Z iniciativy J. Fialky vznikly i další připomínky [viz Chyšná. Antikomunistické pamětní desky; Blažejovice. Antikomunistické pamětní desky].

Kamenná pamětní deska připomínající pohnutou historii sochy T. G. Masaryka je umístěna u podstavce sochy a byla odhalena v říjnu 2013 z iniciativy místních členů Českého svazu bojovníků za svobodu. Instalování desky proběhlo v rámci revitalizace pamětního místa a úpravy jeho okolí, které financovalo město Brandýs nad Labem-Stará Boleslav.

Bronzová socha TGM v nadživotní velikosti na žulovém podstavci, jejímž autorem byl akademický sochař Břetislav Benda, byla odhalena před budovou okresního soudu a finančních úřadů 7. března 1937. Z nařízení německé správy byl pomník 21. července 1940 stržen a socha roztavena pro válečné účely. V roce 1945 byla uspořádána sbírka na opětovné postavení pomníku. Kopie sochy, kterou za podpory Břetislava Bendy vytvořila místní kovolitecká firma Josefa Haszpry, byla odhalena na původním místě 10. května 1947. Pomník byl znovu odstraněn v listopadu 1956, socha nejdříve odvezena do suterénu brandýského zámku, později přemístěna do budovy za místní radnicí. K další obnově pomníku došlo během pražského jara 1968, po komplikacích byl odhalen 27. října 1968 na novém místě před vchodem do budovy Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Zde pomník stál až do 11. července 1973, kdy byla z rozhodnutí městského národního výboru socha stržena a původní žulový podstavec rozřezán. Na konci roku 1989 byla socha TGM nalezena ve sklepích nelahozeveského zámku a po renovaci prozatímně odhalena 28. října 1990 v prostorách městského muzea. Na nově zhotovený žulový podstavec a původní místo se vrátila v září 1993.

Pamětní deska literárnímu kritikovi a pedagogovi Zdeňku Kožmínovi byla odhalena 3. října 2015 v budově gymnázia v Zastávce u příležitosti jeho nedožitých devadesátých narozenin z iniciativy ředitele školy Petra Kroutila. Autorem desky je sochař Nikos Armutidis.

Zdeněk Kožmín (1925–2007) působil od roku 1965 jako pedagog na brněnské univerzitě a spolupracoval s významnými literárními časopisy (Host do domu, Plamen ad.). Pro své postoje v roce 1968, především za neodvolaný podpis pod manifestem Dva tisíce slov, byl podobně jako dalších více než sto vysokoškolských pracovníků z univerzity propuštěn, stihl ho i publikační zákaz. Od roku 1970 až do poloviny 80. let, kdy odešel do důchodu, učil na místním gymnáziu. V roce 1990 se na Masarykovu univerzitu vrátil.

Od 17. listopadu 2015 připomíná občanský odpor proti komunistickému režimu tramvajová zastávka Rybníček, jež je nově dedikována René Matouškovi a dalším libereckým signatářům Charty 77. Netradiční pamětní místo nesoucí jména 29 chartistů vzniklo z iniciativy Jiřího Matouška a náměstka primátora Liberce Ivana Langra. U příležitosti Dne boje za svobodu a demokracii jej odhalili primátor města Tibor Batthyány a kardinál Dominik Duka.

René Matoušek (1951–1992) pracoval jako řidič tramvaje v libereckém dopravním podniku. V roce 1983 byl zatčen a Okresním soudem v Liberci odsouzen k osmnácti měsícům za autorství a rozšiřování letáků s politickým obsahem (kvalifikováno jako pobuřování), o rok později ještě k čtyřem měsícům kvůli otevřenému dopisu Ústřední radě odborů odeslanému i do zahraničí (kvalifikováno jako poškozování zájmů republiky v cizině). Trest si odpykával ve věznici Plzeň-Bory, kde v roce 1984 podepsal prohlášení Charty 77. V roce 1989 čelil dalšímu stíhání za šíření petice Několik vět. Po listopadu se stal členem liberecké občanské prověrkové komise prošetřující nezákonnosti ve vězeňském a policejním aparátu. Zemřel za nevyjasněných okolností v roce 1992.