Busta bývalého francouzského prezidenta byla odhalena v předvečer francouzského státního svátku 13. července 2015. Nachází se v zahradě přiléhající k malostranskému Pálffyho paláci, kde dnes sídlí Jazzová sekce. Vznikla z iniciativy Karla Srpa, předsedy Jazzové sekce a jednoho z účastníků již legendární snídaně Mitterranda s představiteli československé opozice v roce 1988. Bustu, jejímž autorem je sochař Jan Zelenka, odhalil prezident Miloš Zeman.

Dne 9. prosince 1988 se tehdejší francouzský prezident François Mitterrand (1916–1996) během své oficiální návštěvy Československa setkal se zástupci československých nezávislých iniciativ. Na francouzské velvyslanectví v Praze byli pozváni Rudolf Battěk (1924–2013), Jiří Dienstbier (1937–2011), Miloš Hájek (1921–2016), Václav Havel (1936–2011) [viz Praha 10. Hrob Václava Havla], Ladislav Lis (1926–2000) [viz Pekelské údolí. Pamětní deska Ladislavu Lisovi], Václav Malý (*1950), Karel Srp (*1937) [viz Praha 4. Pamětní deska Jazzové sekci] a Petr Uhl (*1941). Uskutečnění schůzky představovalo nejen symbolický akt podpory československé opozici, ale i nesouhlasné gesto vůči komunistickému režimu upozorňující na porušování lidských práv v Československu. O den později se v Praze na Škroupově náměstí konala demonstrace ke Dni lidských práv (10. prosince), kterou svolaly nezávislé iniciativy. Skutečnost, že byla zcela výjimečně oficiálně povolena, je dávána do souvislosti právě s návštěvou francouzského prezidenta.

Pomník v podobě vertikální desky z tmavého mramoru s nápisem a československým státním znakem, jenž připomíná vynucený pobyt generála Viléma Sachera v obci Skalice, vznikl z iniciativy Kamila Javůrka, místního Klubu vojenské historie, Střeleckého klubu, Spolku přátel Skalice, obce a litoměřické diecéze. Byl odhalen 8. listopadu 2014 generálem Stanislavem Hněličkou, hejtmanem Libereckého kraje Martinem Půtou a starostou obce Jiřím Löffelmannem za přítomnosti jednotky Posádkového velitelství Armády ČR z Prahy a generálovy rodiny. Vzpomínkové slavnosti ke Dni veteránů a k uctění památky generála Sachera se v obci konaly již v předcházejících letech.

Vilém Sacher (1901–1987) absolvoval vojenskou akademii v Hranicích a studia na Vysoké škole válečné v Praze. Po vzniku protektorátu se nejprve jako člen organizace Obrana národa účastnil formování domácího vojenského odboje, po odchodu v roce 1940 se zapojil do zahraničního odboje ve Francii a Velké Británii a od roku 1943 v Sovětském svazu. Jako člen velení karpatsko-dukelské operace byl na konci války povýšen do hodnosti podplukovníka generálního štábu. V armádní kariéře pokračoval i po válce, v roce 1950 dosáhl hodnosti divizního generála. V následujícím roce byl v rámci politických čistek v armádě náhle odvolán a nuceně vystěhován z Prahy. Do roku 1955 pracoval v manuálních profesích, mj. jako lesní dělník v JZD ve Skalici u České Lípy, později v pohostinství. V polovině 60. let byl částečně rehabilitován, v době politického uvolnění začal na základě svých vojenských deníků psát paměti (Pod rozstříleným praporem, 1969, Na počátku stála smrt, 1970). Další části (Krvavé velikonoce a Válka skončila na Hané) již vyšly v samizdatu či v exilu, resp. až po roce 1989, neboť s nastupující normalizací se stal opět proskribovaným občanem (pro nesouhlas s okupací byl vyloučen z KSČ a vyhozen ze zaměstnání, jeho knihy byly staženy z veřejných knihoven). Po podpisu Charty 77 byl rozkazem prezidenta republiky degradován na vojína, byla mu odňata všechna čs. vyznamenání a současně vysloven zákaz nosit vyznamenání zahraniční. Vilém Sacher zemřel v srpnu 1987, plně rehabilitován byl v lednu 1990.

Pamětní deska s reliéfem je umístěna na kostele svaté Kateřiny a byla odhalena v roce 1994. Jejím autorem je akademický sochař Zdeněk Kolářský.

František Tomášek (1899–1992), kardinál a arcibiskup pražský, byl významným církevním představitelem. Jeho postoje ke komunistickému režimu, zejména v 80. letech, byly důležité nejen pro věřící, ale i pro širší veřejnost [viz Olomouc. Pamětní deska Františku Tomáškovi]. Ve farnosti v Kelči působil od roku 1927 do roku 1935.

Měděná pamětní deska s reliéfem, jejímž autorem je akademický sochař Zdeněk Kolářský, byla odhalena 22. listopadu 2009 na kostele Krista Krále v Ostravě-Svinově. Iniciátorem připomínky instalované u příležitosti 60. výročí první veřejné biskupské mše svaté sloužené Františkem Tomáškem byl Jan Paláček.

František Tomášek (1899–1992), kardinál a arcibiskup pražský, byl významným církevním představitelem. Jeho postoje ke komunistickému režimu, zejména v 80. letech, byly důležité nejen pro věřící, ale i pro širší veřejnost [viz Olomouc. Pamětní deska Františku Tomáškovi].

Muzeum v bývalém skladu jaderných hlavic ve vojenském prostoru Brdy bylo otevřeno v srpnu 2013. Jedná se o iniciativu Václava Vítovce, Milana Skočovského a Milana Linharta sdružených v Nadaci Železná Opona.

Expozice zpřístupňuje celé prostory skladu se zachovaným dobovým technickým vybavením a přibližuje využití atomové energie ve dvacátém století. Nadace Železné Opony stojí také za muzejním projektem v Rozvadově [viz Rozvadov. Muzeum železné opony].

Pamětní deska je umístěna ve vestibulu budovy Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a byla odhalena 10. prosince 1997. Požehnal ji apoštolský nuncius J. E. Giovanni Coppa. Autorem desky je akademický sochař Zdeněk Kolářský a byla financována z prostředků Univerzity Palackého.

František Tomášek (1899–1992) se narodil ve Studénce v rodině učitele [viz Studénka. Pamětní deska Františku Tomáškovi], vzdělání získal v Olomouci (Slovanské gymnázium, Arcibiskupský seminář, Cyrilometodějská bohoslovecká fakulta). Na kněze byl vysvěcen v roce 1922, poté sloužil jako katecheta v Olomouci a v Kelči [viz Kelč. Pamětní deska Františku Tomáškovi]. Na bohoslovecké fakultě působil před druhou světovou válkou i po ní. V říjnu 1949 byl papežem Piem XII. jmenován světícím biskupem olomouckým, biskupské svěcení přijal tajně z rukou tehdy internovaného olomouckého arcibiskupa Josefa Karla Matochy [viz Ostrava. Pamětní deska Františku Tomáškovi]. V letech 1951–1954 byl internován v Želivě [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům], po propuštění nastoupil jako administrátor v Moravské Huzové [viz Moravská Huzová. Pamětní deska Františku Tomáškovi], kde strávil jedenáct let. V letech 1963–1965 se účastnil Druhého vatikánského koncilu a v roce 1965 byl jmenován papežem Pavlem VI. apoštolským administrátorem pražské arcidiecéze, v dubnu 1976 kardinálem „in pectore“ (jmenování zveřejněno v červnu 1977) a v prosinci 1977 pražským arcibiskupem.

V roce 1987 František Tomášek vyhlásil desetiletý program duchovní obnovy českého národa k miléniu smrti sv. Vojtěcha a o rok později podpořil petici moravských katolíků požadující dodržování demokratických svobod občanů. Po Palachově týdnu v lednu 1989 protestoval proti brutalitě policejních zásahů a v listopadu vedl pouť věřících z Československa do Říma na svatořečení Anežky České, o nějž se osobně významně zasadil. Na závěr oslav svatořečení při slavnostní bohoslužbě v katedrále sv. Víta 25. listopadu se jménem katolické církve přihlásil k probíhajícím politickým změnám („V této důležité hodině zápasu za pravdu a spravedlnost v naší zemi jsem já i katolická církev na straně národa.“). František Tomášek zemřel 4. srpna 1992 v Praze.

Pomník v podobě kovové pamětní desky s raženým písmem upevněné nad symbolickým bezejmenným náhrobkem dala postavit obec v roce 2008. Tvoří součást celkové úpravy bývalého kvildského hřbitova, jehož autentická podoba z 50. let je zachycena ve filmu Král Šumavy.

Pomník upomíná na likvidaci hřbitova v roce 1978, která proběhla z iniciativy místního národního výboru se souhlasem okresního správního orgánu v Prachaticích. Jejím důvodem bylo chátrání hrobů po odsunutých německých obyvatelích. Litinové kříže byly prodány do kovošrotu a kamenné náhrobky nabízeny místním výrobním podnikům, které však s takovou „recyklací materiálu“ nechtěly mít nic společného. Náhrobky byly proto zlikvidovány buldozery a odvezeny na černou skládku v nepřístupném hraničním pásmu. Na pietní obnovení hřbitova do stávající podoby přispěly krajský úřad i soukromé firmy.

Pamětní deska básníku a výrazné postavě undergroundu Ivanu Martinu Jirousovi byla odhalena k jeho nedožitým sedmdesátým narozeninám 27. září 2014. Nachází se na křižovatce ulic Jihlavská a Zichpil, poblíž pivovaru Bernard a domu, kde Jirousovi žili v době básníkova narození. Desku s Jirousovým portrétem umístěnou na kameni navrhl ak. sochař Jan Zoubek. Jejími iniciátory jsou Jarmila Neomytková, Václav Bareš a Karel Kratochvíl. Realizaci provedl Matouš Holý za finančního přispění přátel Ivana M. Jirouse, města Humpolec a podnikatelů.

Ivan Martin Jirous (1944–2011) byl básník, výtvarný kritik a čelný představitel undergroundu. Po maturitě na humpoleckém gymnáziu studoval dějiny umění. Na konci 60. let se stal uměleckým vedoucím skupiny The Plastic People of the Universe [viz Praha 2. Pamětní deska Milanu Hlavsovi; České Budějovice-Rudolfov. Pamětní deska upomínající na rozehnání undergroundového koncertu]. V 70. letech se věnoval konceptu druhé kultury – autorsky (Zpráva o třetím českém hudebním obrození, 1975) i organizačně (festivaly druhé kultury, 1974–1977). V samizdatu vydal několik básnických sbírek. V letech 1973–1989 byl za své občanské postoje pětkrát vězněn, podruhé po procesu se členy PPU, jejichž podpora předznamenala vznik Charty 77 a disentního hnutí. Od roku 1981 byl vězněn za vydávání samizdatového časopisu Vokno, trest odpykával ve Valdicích, kde vznikla jeho nejznámější a nejuznávanější sbírka Magorovy labutí písně (1985). V březnu 1989 byl odsouzen za petici odsuzující zločiny komunismu 50. let a smrt Pavla Wonky [viz Hradec Králové. Pamětní deska Pavlu Wonkovi]. Z vězení, kde strávil celkem osm let, vyšel 25. listopadu 1989. Za své literární dílo získal Cenu Toma Stopparda či Cenu Jaroslava Seiferta. Zemřel 9. listopadu 2011 v Praze.

Pamětní deska biskupu Liškovi, zdejšímu rodáku, je umístěna u vchodu do kostela Nejsvětější Trojice v Bohumilicích a byla instalována z iniciativy P. Jana Janouška. Její realizaci provedla prachatická kamenosochařská firma Františka Kölbla. Deska byla slavnostně vysvěcena biskupem Jiřím Paďourem 25. října 2009.

Antonín Liška (1924–2003) vstoupil v roce 1944 do řádu redemptoristů a studoval na jejich učilišti v Obořišti. S ostatními řeholníky byl od dubna 1950 „centralizován“ v klášteře v Králíkách [viz Králíky. Pamětní deska internovaným řeholníkům a řeholnicím], poté byl povolán k vojenské službě u PTP a 22. září 1951 v Praze biskupem Kajetánem Matouškem tajně vysvěcen na kněze. Po návratu z vojenské služby pracoval v různých civilních zaměstnáních ve svém rodišti a jeho okolí a tajně působil jako kněz. Po získání státního souhlasu k výkonu kněžské služby se stal v květnu 1971 administrátorem v Poříčí nad Sázavou. Podílel se na ekumenickém překladu Písma svatého, stal se oficiálem interdiecézního církevního soudu. V červnu 1987 byl jmenován kanovníkem metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze a o rok později pomocným biskupem pražským. Po pádu komunistického režimu byl papežem Janem Pavlem II. jmenován českobudějovickým biskupem (1991–1999).

Pamětní deska z bílého mramoru připomínající odchod místní sovětské posádky v roce 1991 byla z iniciativy městského zastupitelstva odhalena na milovickém náměstí u příležitosti pátého výročí události 30. června 1996. Po jejím odcizení v roce 2005 město pořídilo prozatímní plechovou kopii (2007–2010), která byla sňata v souvislosti s plánovanou rekonstrukcí budovy radnice a celkovou revitalizací náměstí. Kvůli ní došlo i k demontáži torza rakety SCUD, které jako připomínku pobytu sovětských vojsk ve městě odhalil milovický Klub vojenské historie v červnu 2008. Po dokončení úprav se obě připomínky do veřejného prostoru již nevrátily.

V Milovicích se nacházelo velitelství Střední skupiny sovětských vojsk zformované po srpnové okupaci. Dislokaci posádek legalizovala Smlouva o dočasném pobytu sovětských vojsk na území Československa, podepsaná 16. října 1968 v Praze předsedy československé a sovětské vlády, kterou pod politickým nátlakem schválil 18. října také československý parlament. Koexistence se sovětskými posádkami se stala součástí každodenního života za normalizace v desítkách měst a obcí v Československu [viz též Frenštát pod Radhoštěm. Pamětní deska odchodu sovětské armády; Vysoké Mýto. Pamětní deska upomínající na pobyt sovětské okupační armády]. Odchod sovětských vojsk završený v červnu 1991 umožnila mezivládní smlouva podepsaná v Moskvě 26. února 1990 ministry zahraničních věcí.