Posts Tagged ‘Pecl Oldřich’

Praha 1. Pamětní deska Oldřichu Pelclovi

Úterý, 26 listopadu, 2019

Pamětní deska byla odhalena 10. října 2019 v rámci projektu Poslední adresa. Původně ruský projekt z iniciativy publicisty Sergeje Parchomenka označuje konkrétní oběti represe komunistických režimů na domech, kam se již zatčení nikdy nevrátili. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij.

Právník a podnikatel Oldřich Pecl (1903–1950) byl popraven 27. června 1950 po odsouzení ve vykonstruovaném procesu s „vedením záškodnického spiknutí proti republice“ [viz Bohuslavice. Pamětní deska Oldřichu Peclovi].

Bohuslavice. Pamětní deska Oldřichu Peclovi

Úterý, 19 července, 2011

Pamětní deska JUDr. Oldřichu Peclovi, bohuslavickému rodákovi, byla odhalena 27. června 2009 z iniciativy Kulturně-historické společnosti Bohuslavice a města Kyjova. Slavnostního aktu se zúčastnili zástupci Parlamentu České republiky, Jihomoravského kraje a další hosté. Autorem desky je Otmar Oliva.

Oldřich Pecl (1903–1950) se po studiích práv věnoval advokacii a podnikání. V roce 1942 byl gestapem zatčen a krátce vězněn. Po únoru 1948 se podílel na koncepci nového ideového a ekonomického programu národně socialistické strany, udržoval kontakt s představiteli poúnorové emigrace, kterým zasílal informace o politické a hospodářské situaci v zemi. Oldřich Pecl byl zatčen 8. listopadu 1949 a obviněn z rozsáhlé špionáže ve prospěch západních zpravodajských agentur, které se měl dopouštět se Závišem Kalandrou, spolužákem z gymnázia ve Valašském Meziříčí. Dále byl obviněn z protistátních kontaktů s jugoslávskými diplomaty po roztržce komunistického bloku s Titovou Jugoslávií (Peclova druhá žena, sestra jugoslávského diplomata, byla rovněž zatčena a v roce 1951 vyhoštěna z Československa). Oldřich Pecl byl souzen v procesu s „vedením záškodnického spiknutí proti republice“ ve dnech 31. května až 8. června 1950 a spolu s Miladou Horákovou [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové], Janem Buchalem [viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí] a Závišem Kalandrou [viz Frenštát pod Radhoštěm. Pamětní deska Záviši Kalandrovi] odsouzeni Státním soudem v Praze k trestu smrti, které byly vykonány 27. června 1950. Urna s popelem Oldřicha Pecla byla v roce 1965 uložena do společného pohřebiště na hřbitově v Praze-Motole [viz Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů]. Rozsudek Státního soudu v Praze byl zrušen v roce 1968, plně rehabilitován byl JUDr. Pecl v roce 1990.

Viz též Praha 1. Pamětní deska Oldřichu Pelclovi.

Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů

Středa, 13 července, 2011

Čestné pohřebiště v severní části Ďáblického hřbitova tvoří symbolické náhrobní desky se jmény 247 politických vězňů, které jsou uspořádány v segmentech oddělených živým plotem a seřazeny podle data úmrtí (na některých deskách jsou chyby v přepisu jmen a dat). Instalace odkazuje na způsob pohřbívání do hromadných hrobů, tzv. šachet. Čestné pohřebiště popravených a umučených z padesátých let – třetí odboj, jak zní oficiální název pietního místa, vzniklo z iniciativy Konfederace politických vězňů a Svazu bývalých politických vězňů v čele s jeho předsedou Stanislavem Stránským. Slavnostnímu odhalení v roce 1992 byl přítomen prezident Václav Havel, o rok později bylo vysvěceno opaty Anastázem Opaskem a Vítem Tajovským. Úprava pietního prostoru byla provedena v letech 1990–1992 podle návrhu architekta Ladislava Šponara. Ústřední památník obětem komunismu znázorňující lidské ruce propletené ostnatými dráty jako symbol věznění a mučení nevinných obětí vytvořil podle návrhu prof. Kargera (USA) sochař Antonín Kulda. Druhá úprava pohřebiště probíhala v letech 1997–2001.

Ukládání ostatků do hromadných hrobů u severní zdi hřbitova probíhalo v letech 1943–1961. Za druhé světové války zde byli pohřbíváni mj. účastníci protinacistického odboje, po válce představitelé nacistické okupační správy a váleční kolaboranti odsouzení k trestu smrti mimořádnými lidovými soudy. Po nástupu komunistického režimu praxe anonymního ukládání ostatků pokračovala. Podle výzkumu Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby ČR byly v Ďáblicích v letech 1948–1961 pohřbeny ostatky 137 politických vězňů (94 popravených a 43 zemřelých ve výkonu trestu). Součástí pohřebiště jsou i připomínky vzniklé na základě individuálních iniciativ – Josefu Toufarovi [viz Praha 8. Kříž Josefa Toufara] a Zdeně Mašínové [viz Praha 8. Symbolický hrob Zdeny Mašínové], jejíž ostatky budou pravděpodobně, stejně jako v případě číhošťského faráře, z hromadného hrobu vyzvednuty.

Viz též Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů, Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951.

 

Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové

Středa, 13 července, 2011

Mramorová deska se zlaceným nápisem byla odhalena v březnu 1992 zástupci Československé strany socialistické v místě, kde Milada Horáková se svou rodinou bydlela od roku 1935.

JUDr. Milada Horáková (1901–1950) se po studiu práv aktivně zapojila do sociálních projektů nového státu a angažovala se též v mezinárodním ženském hnutí [viz Praha 1. Pamětní desky Růženě Pelantové a Miladě Horákové]. Za okupace se účastnila práce v domácím odboji. V roce 1940 byla i se svým manželem zatčena gestapem, dva roky byla vězněna v Terezíně v Malé pevnosti [viz Terezín. Pamětní deska Miladě Horákové; Terezín. Expozice Milada Horáková 1901–1950]. Osvobození se dočkala ve věznici v Aichachu, kam byla umístěna po odsouzení v roce 1944. Po válce aktivně vystupovala ve veřejném životě. Nadále působila v ženském hnutí a jako členka Československé strany národně socialistické se stala poslankyní Prozatímního národního shromáždění. Svůj mandát obhájila ve volbách na jaře 1946 [viz Písek. Pamětní deska Miladě Horákové]. Po únoru 1948 byla akčním výborem vyloučena z Rady československých žen, poslaneckého mandátu se vzdala sama. Na rozdíl od jiných předních představitelů národně socialistické strany, kteří zamířili do exilu, se Milada Horáková rozhodla zůstat a čelit politickým změnám. Působila v opozičních strukturách „neobrozených“ politických stran a podílela se na organizaci tzv. vinořské schůzky s představiteli sociálních demokratů a lidovců [viz Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím]. Dne 27. září 1949 byla Státní bezpečností zatčena, zatímco jejímu manželovi, Bohuslavu Horákovi se podařilo zatčení uniknout a odejít do exilu. Nezletilé dcery Jany, která za otcem odjela do Spojených států v roce 1968, se ujala sestra Milady Horákové.

Proces s Miladou Horákovou, resp. s „vedením záškodnického spiknutí proti republice“, je označován za největší politický proces v komunistickém Československu a navazovaly na něj desítky dalších následných procesů po celé republice. Soudní líčení, doprovázené masivní propagandistickou kampaní, se konalo 31. května až 8. června 1950 v Praze a bylo v něm z trestných činů velezrady a vyzvědačství obžalováno 13 osob: osm bývalých národněsocialistických funkcionářů (poslankyně Milada Horáková, Františka Zemínová a Antonie Kleinerová, dále František Přeučil, Josef Nestával, Jiří Hejda, Oldřich Pecl a Jan Buchal), představitelé sociální demokracie (Zdeněk Peška, Vojtěch Dundr) a strany lidové (Bedřich Hostička, Jiří Křížek) a z komunistické strany vyloučený „trockista“, intelektuál Záviš Kalandra. Obžaloba byla vystavěna na vykonstruované existenci tzv. odbojového Direktoria (odvíjející se od Státní bezpečností zachycené schůzky ve Vinoři), které ve spojení se „zrádnou emigrací“ připravovalo nový politický převrat a kalkulovalo s novým válečným konfliktem. Státním soudem byli k smrti odsouzeni Milada Horáková, Jan Buchal [viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí], Oldřich Pecl [viz Bohuslavice. Pamětní deska Oldřichu Peclovi] a Záviš Kalandra [viz Frenštát pod Radhoštěm. Pamětní deska Záviši Kalandrovi]. Antonie Kleinerová, Josef Nestával [viz Praha 1. Pamětní deska Josefu Nestávalovi], František Přeučil a Jiří Hejda [viz Praha 10. Pamětní deska Jiřímu Hejdovi] byli odsouzeni na doživotí. Zbylé tresty se pohybovaly v rozmezí od patnácti do 28 let těžkého žaláře. Popravy byly i přes protesty významných světových osobností vykonány 27. června 1950 v Praze na Pankráci.

Těla popravených byla zpopelněna ve strašnickém krematoriu a urny byly uloženy v místním depozitáři [viz Praha 10. Pamětní deska Miladě Horákové], odkud byly v říjnu 1953 převezeny (spolu s dalšími) do pankrácké věznice. V roce 1965 byly urny s popelem Jana Buchala a Oldřicha Pecla uloženy do tzv. společného pohřebiště na motolském hřbitově [viz Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů], zatímco další osud ostatků Milady Horákové a Záviše Kalandry zůstává neznámý [viz též Praha 2. Symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů]. K plné rehabilitaci všech odsouzených došlo až po listopadu 1989, kdy bylo možné otevřít i otázku soudního stíhání osob, které se na justičních nezákonnostech procesu podílely. V roce 2008 byla Senátem vrchního soudu v Praze odsouzena jediná žijící osoba, tzv. dělnická prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová. Společenská rehabilitace Milady Horákové byla dovršena v roce 2000 uzákoněním Dne památky obětí komunistického režimu, jenž spadá na den její justiční vraždy. Milada Horáková je vnímána jako symbol komunistické represe [viz též Česká Lípa. Pomník Miladě Horákové; Kopřivnice. Pamětní deska a reliéf Milady Horákové; Plzeň. Busta Milady Horákové; Praha 1. Busta Milady Horákové; Teplice. Pomník Miladě Horákové aj.].

Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů

Středa, 13 července, 2011

Čestné pohřebiště politických vězňů na hřbitově v Motole bylo slavnostně otevřeno a vysvěceno 20. května 2000 za přítomnosti členů Konfederace politických vězňů, představitelů státu, zástupců hlavního města Prahy a velkého množství bývalých spoluvězňů. Jeho vybudování zajistil pohřební ústav z prostředků, které uvolnila rada zastupitelstva hlavního města Prahy. Impulzem k jeho zřízení se stalo zjištění, že na zdejším společném pohřebišti z let 1956–1995 bylo v roce 1965 tajně uloženo 78 uren s ostatky politických vězňů, do té doby uchovávaných v pankrácké věznici.

U vchodu na hřbitov upozorňuje na čestné pohřebiště pylon s nápisem a na vlastním místě pak několik pietních připomínek s centrálním památníkem obětem komunismu, jejž tvoří kovová plastika kříže na obětním stole. Symbolizuje víru, utrpení, vzkříšení a spojení s popelem uloženým v zemi. Po rekonstrukci v roce 2011 bylo čestné pohřebiště 4. listopadu předáno Konfederaci politických vězňů. Mobiliář zhotovil Vladislav Mašata, který je i autorem původního památníku, na jehož podstavec byly v roce 2011 umístěny pískovcové pamětní desky dedikované Josefu Bryksovi a Jánosi Esterházymu [viz Praha 5. Pamětní deska Josefu Bryksovi; Praha 5. Pamětní deska Jánosi Esterházymu].

V roce 2012 byly k ústřednímu památníku instalovány dvě tmavě šedé mramorové desky. Nesou jména 38 politických vězňů, jejichž ostatky (pohřbené zde v roce 1965) se společným úsilím Konfederace politických vězňů, Národního archivu Praha a Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby ČR podařilo spolehlivě identifikovat. Jedná se o 21 popravených a 17 během věznění zemřelých mužů. Poslední jméno patří Vlastě Charvátové, manželce popraveného Josefa Charváta, která byla ve stejném procesu v srpnu 1949 odsouzena na doživotí [viz též Pardubice. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989].

Na pohřebišti se nacházejí i další samostatné desky, jež jsou výsledkem individuálních iniciativ rodin politických vězňů.

Viz též Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů; Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951.

Praha 4. Pomník Miladě Horákové a popraveným obětem komunistického režimu 50. let

Úterý, 12 července, 2011

Pomník, na jehož vzniku se podílely Česká strana sociálně demokratická, Česká strana národně socialistická a Masarykova demokratická strana, byl odhalen 28. října 2009. Dominuje mu bronzová busta Milady Horákové umístěná na vrcholu mramorového pylonu, pod nímž se na mramorové základně nacházejí bronzové desky se jmény popravených politických vězňů. Autory pomníku jsou sochaři Ctibor Havelka, Milan Knobloch a Jan Bartoš a architekt Jiří Kantůrek. Základní kámen byl odhalen v den výročí narození Milady Horákové 25. prosince 2007; jí je pomník jmenovitě dedikován. Pro vystavění pomníku byla uspořádána sbírka, do níž přispěli i zástupci Komunistické strany Čech a Moravy. Na protest vůči tomuto gestu národního smíření se od pomníkové iniciativy distancovali Konfederace politických vězňů, Klub dr. Milady Horákové i architekt původně vybraného návrhu Jiří Lasovský. Pomník, který byl v době svého vzniku dedikován 234 obětem československého režimu padesátých let, jmenovitě uvádí 178 popravených politických vězňů. Podle iniciátorů pamětního místa není tento výčet  konečný – na základě podnětů veřejnosti jsou připraveni jména doplňovat či upřesňovat.

Nejčastěji uváděné počty politických vězňů popravených v době komunistického režimu vycházejí z údajů Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Na základě uskutečněných výzkumů se hovoří o 248 popravených z politických důvodů (včetně 13 vysokých komunistických funkcionářů), resp. o 227 (novější korigovaný údaj, který exponenty režimu nezahrnuje). Vyčíslení justičních vražd komunistického režimu znamená i nutnost vyrovnat se s eticky problematickými případy, jejichž posuzování navíc komplikuje prolínání několika rovin, kromě věcně právní také historické i komemorační. Otázka, zda mezi oběti komunismu mají být zahrnuti a zda mají být vzpomínáni, se vztahuje na ty představitele režimu, kteří se aktivně podíleli na roztáčení soukolí politických procesů, jimž nakonec sami podlehli, či popravení spolupracovníci Státní bezpečnosti působící uvnitř ilegálních skupin. Obdobné dilema vzbuzují i hraniční případy násilných aktů spojených s ilegálním prostředím, u nichž je rozlišení mezi kriminálním a politickým pozadím značně obtížné.

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru