Pomník tvoří betonový kvádr, na němž je připevněna stříbrná kovová deska s leptaným nápisem, symbolem Pohraniční stráže a lipovými ratolestmi. Deska byla instalována v červenci 2008 před objektem bývalé roty z iniciativy vojáků základní služby, kteří zde sloužili na konci 80. let. Iniciátoři odmítají jakýkoliv politický kontext vybudovaného pomníku, má připomínat pouze přátelství, které během služby u Pohraniční stráže navázali.

V roce 1950 byl u hranic poblíž Stálek zastřelen příslušník československé vojenské zpravodajské služby Karel Dufek (1928–1950). Devět aktérů naplánované a provedené likvidace pravděpodobně dvojitého agenta bylo odsouzeno vojenským soudem v roce 1952.

Dřevěný kříž s trnovou korunou a s dvěma kovovými deskami nesoucími český a německý nápis instaloval na autentickém místě Milan Vojta, jenž se objasnění případu dvou zastřelených rakouských občanů badatelsky věnoval.

Karl Benedikt (*1913) a Walter Wawra (*1927) byli zastřeleni hlídkou Pohraniční stráže v noci z 3. na 4. srpna 1956. Podle výpovědi zasahujících hlídek měli oba rakouští občané při rybaření překročit státní hranici a po výzvě k zastavení se pokoušeli přebrodit hraniční tok zpět na rakouské území. Walter Wawra zemřel okamžitě, postřelený Karl Benedikt následkem neposkytnutí pomoci utonul. Těla obou mužů byla pohřbena do hromadného hrobu na hřbitově v Břeclavi. Po osudu obou mužů se dotazovalo rakouské velvyslanectví i rakouský červený kříž, avšak československý stát usmrcení „s trvalou platností“ zatajoval až do roku 1989.

Až podrobnějším archivním zkoumáním vyšlo najevo, že Walter Wawra nebyl ve vztahu k Československu obyčejným rakouským občanem, ale spolupracovníkem Státní bezpečnosti, který pomáhal odhalovat totožnost osob v převaděčských sítích z jižní Moravy do Rakouska. Stejně jako o okolnostech jeho úmrtí ani o „druhém životě“ Wawry rodina dlouhá desetiletí nic nevěděla. Podle dokumentace však jeho smrt s případnou likvidací agenta nesouvisela.

Pamětní deska byla odhalena 26. května 2012 na domě, který patřil rodičům Zdeňka Vašíčka. Betonovou desku s nápisem a s kolorovanou bustou vytvořil sochař Michal Blažek. Použitý materiál odkazuje k období, kdy filozof a historik Zdeněk Vašíček pracoval v panelárně; Slavoj Český je Vašíčkův pseudonym, který používal v posledních letech své tvorby.

Filozof, esejista a historik Zdeněk Vašíček (1933–2011) byl v létě 1972 souzen v rámci devíti procesů vedených proti aktérům opozice v Praze a Brně. Za činnost v samizdatu a za letákovou akci před prvními volbami po srpnové okupaci (listopad 1971), v níž opozice upozorňovala na právo nevolit či volit tajně a vyškrtávat konkrétní kandidáty, bylo odsouzeno celkem 46 osob, mj. historici Milan Hübl a Jan Tesař nebo ústřední postava brněnské socialistické opozice Jaroslav Šabata. Zdeněk Vašíček byl odsouzen na tři roky, po propuštění až do vystěhování v roce 1981 pracoval v manuálních profesích. Patřil mezi první signatáře Charty 77. V roce 1981 odešel do zahraničí, kde přednášel na univerzitách. Po roce 1989 se vrátil do Československa.

Bronzová busta, jejímž autorem je Stanislav Müller, je umístěna u kostela sv. Kateřiny ve Starovičkách. Byla odhalena 30. září 2012 při příležitosti 100. výročí narození kněze Václava Drboly. Požehnal ji generální vikář brněnské diecéze Jiří Mikulášek.

Václav Drbola (1912–1951) [viz Babice. Busta Václava Drboly] byl popraven v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru].

Viz též Starovičky. Pamětní deska Václavu Drbolovi.

Pamětní místo na prostranství před bazilikou Panny Marie a sv. Václava tvoří deska z černé žuly na kamenné mohyle, nad níž je vztyčen jednoduchý železný kříž s trnovou korunou z ostnatého drátu. Jeho iniciátorem byl P. František Kubaš, jenž ve farnosti Znojmo-Louka působil od roku 1973. Kříž vysvětil 26. září 1993 premonstrátský opat Vít Tajovský. 17. listopadu se zde na paměť politických vězňů slouží mše v kostele a u kříže koná pietní vzpomínka.

František Kubaš (1921–1993) byl v padesátých letech sedm let vězněn a 17 let prožil bez státního souhlasu k výkonu kněžské služby. Po listopadu 1989 byl činný v Konfederaci politických vězňů, zemřel ve Znojmě-Louce 26. září 1993.

Deska z černé leštěné žuly umístěná na dřevěných pražcích obtočených ostnatým drátem byla odhalena 18. června 2011 z iniciativy Romana Zajíce, jenž je také autorem návrhu realizovaného kamenickou firmou v Hrušovanech u Brna. Připomínku podpořily obec Vranovice a rodiny Dofkova, Králova a Vránova.

Obdobně jako v Božicích [viz Božice. Pamětní deska členům odbojové organizace Světlana] se ve Vranovicích zformovala skupina protirežimně naladěných občanů, napojených na rozsáhlou síť organizace Světlana [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989; Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989]; zdejší buňka měla nést jméno Světlana-Ludmila.

Jako první byl 6. července 1949 zatčen Karel Pezlar (1922–1997), který pracoval jako zámečník ve Škodových závodech v Brně (od roku 1949 Elektrotechnické závody Julia Fučíka). Zde se zapojil do činnosti protirežimní skupiny provádějící letákové akce, později propojené se skupinou Světlana-Jarmila. Karel Pezlar byl Státním soudem odsouzen v procesu, který se konal v Brně 6.–9. března 1950, za velezradu a vyzvědačství (vyzrazení informací o Škodových závodech) na dvacet let, v rámci odvolacího řízení mu byl trest snížen na 18 let. Rodák z Vranovic nepatřil přímo do místní buňky Světlany, jeho zatčení souviselo s činností v Brně a v poslední fázi v ilegalitě se členy Světlany-Jarmily na Vyškovsku.

Ústředními aktéry vranovické Světlany-Ludmily byli živnostník František Šopf (1896–1978), farář Alois Vrána (1902–1963) a Josef Urban (*1929), který pracoval jako zámečník ve Zbrojovce Brno a který do skupiny přivedl další místní mladíky, jimž se později podařilo utéct za hranice (Vladimír a František Effenbergerovi, Josef Klapal). Fr. Šopf spolu s P. Vránou, který do vranovické fary přišel v roce 1938, působili v odboji za protektorátu (z té doby zůstala na faře nefunkční vysílačka, která pak v odsouzení Aloise Vrány sloužila jako důležitý důkaz). Skupina byla napojena na převaděčské sítě do Rakouska. Fr. Šopf u sebe ukrýval osoby převáděné za hranice a také kurýry a převaděče, mj. Jána Reháka (*1926), jehož prostřednictvím odcházely do zahraničí informace o brněnské zbrojovce získané J. Urbanem. Členové skupiny se podíleli také na letákových akcích a shromažďovali zbraně pro očekávaný zvrat politických poměrů. Byli zatčeni 9. února 1950 a po více než roční vyšetřovací vazbě souzeni (spolu s dalšími) v Brně ve veřejném procesu Státního soudu 15.–18. května 1951. Za spolčení s úmyslem rozvrátit lidově demokratické zřízení byli odsouzeni Ján Rehák na 25 let, František Šopf na 20 let, Josef Urban na 19 let, Alois Vrána na 13 let.

Pomník, jenž se nachází na břehu Sušského rybníka, je tvořen kvádry ze světlé leštěné žuly a ústředním vertikálním pylonem, na němž je umístěn československý státní znak. Připomínka Petra Konečného byla odhalena 15. června 2003 z iniciativy i za finanční podpory Josefa Kočvary. Obec Suchý se rovněž zasloužila o zřízení symbolického hrobu Petra Konečného ve Žďárné.

Osud Petra Konečného, který se v obci narodil, není spojován ani tak s třetím (protikomunistickým) odbojem jako s nezákonnými a zločinnými praktikami Státní bezpečnosti po únoru 1948 [viz Žďárná. Symbolický hrob Petra Konečného].

Pamětní deska z černé leštěné žuly umístěná na budově Katolického domu – orlovny byla posvěcena biskupem Karlem Otčenáškem 10. listopadu 2001 za přítomnosti zástupců města a kraje, bývalých politických vězňů a veřejnosti. Autorem desky je Josef Procházka, bývalý starosta Společnosti katolického domu v Olešnici. Náklady na realizaci desky byly hrazeny ze sbírky.

Leopold Benáček (1901–1977) působil v Olešnici od roku 1925 až do své internace. Zapojil se do práce v Orlu (v letech 1925–1931 starosta) a byl také členem obecního a okresního zastupitelstva. V září 1950 byl v rámci akce K (kláštery) internován, nejdříve v želivském klášteře [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům], o rok později byl s dalšími kněžími převezen do kláštera v Hájku u Prahy a na počátku roku 1953 odsouzen lidovým soudem v Kladně na šest měsíců. Po propuštění v rámci květnové amnestie 1953 mu byl přikázán pobyt a práce na Státním statku Andělka u Frýdlantu v Čechách, poté pracoval v manuálních profesích v Brně. V roce 1963 mu byl vrácen státní souhlas k výkonu kněžské služby a nastoupil jako kněz do farnosti Nosislav u Židlochovic [viz Nosislav. Pamětní deska obětem válek a komunismu], kde působil až do své smrti. Byl pochován na olešnickém hřbitově. Na jeho počest se od roku 2000 v Olešnici každoročně v květnu koná Memorial P. Leopolda Benáčka, celostátní orelské závody v přespolním běhu.

Pomník věnovaný kobylským obětem válek a násilí vznikl z iniciativy místního zastupitelstva podle návrhu architekta Karla Volavého, jenž ho se starostou obce Jaroslavem Otáhalem odhalil 28. října 1999. Žulový pomník složený z několika kvádrů je umístěn na prostranství před kostelem sv. Jiří. Na levém bloku jsou uvedena jména padlých v první světové válce a na pravém jména obětí druhé světové války. U paty je instalována pamětní deska Petru Křivkovi, významnému místnímu rodáku. Slavnostního odhalení pomníku se zúčastnil také synovec Zdeněk Křivka, bývalý politický vězeň a zástupce brněnské pobočky Konfederace politických vězňů.

Petr Křivka, účastník tří odbojů, byl popraven v roce 1951 [viz Kobylí. Pamětní deska Petru Křivkovi, Brno-Nový Lískovec. Pamětní deska Petru Křivkovi].

Deska ze světlé žuly je umístěna vpravo od pomníku padlým. Pomník válečných obětí s nápisem Za vlast, svobodu a pokrok vznikl v roce 1945 úpravou původního pomníku z roku 1923 padlým vojákům v první světové válce. Pamětní deska božickým členům odbojové organizace Světlana byla jako jeho součást odhalena v roce 2010.

Činnost jihomoravské části odbojové skupiny Světlana je spojena především s osobou hostinského Antonína Daňka (1922–1949), který na jižní Moravu odešel z rodného Valašska v rámci osidlování pohraničí. Antonín Daněk, také bývalý partyzán, se členem odbojové organizace Světlana [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989, Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989] stal těsně před Vánoci roku 1948 během návštěvy Rudolfa Lenharda (1918–1950) ve Vsetíně a začal její pobočku budovat i na Znojemsku. Ke spolupráci postupně získal, bez ohledu na politickou příslušnost, dalších devět občanů Božic. Do činnosti Světlany v Božicích se tak zapojili příslušníci komunistické strany, bývalí sociální demokraté a lidovci, funkcionáři MNV i příslušníci SNB. Jejich nejvýznamnějším počinem byla letáková akce k prvnímu výročí komunistického převratu 25. února 1949. Při rozsáhlé akci StB proti členům Světlany v březnu 1949 přišli její příslušníci 11. března 1949 zatknout také Antonína Daňka, tomu se ale za pomoci praporčíka SNB Antonína Švarce (*1913) podařilo uniknout a později přejít hranice do Rakouska, kde vstoupil do služeb CIC. Touto cestou se podařilo odejít také „veliteli“ Světlany Antonínu Slabíkovi (1914–1981). Do Československa se Antonín Daněk dvakrát vrátil jako kurýr, při dalším pokusu o zatčení v Božicích v noci z 15. na 16. května 1949 byl vážně zraněn a zvolil smrt zastřelením. V rámci zátahu StB zatkla řezníka Františka Smetanu (*1912), u kterého se A. Daněk ukrýval. Ve vazbě v Uherském Hradišti Smetana prozradil důležité informace agentu, který byl na něj nasazen, a na jejich základě byl 12. června 1949 zatčen faktický zastupující vedoucí už neaktivní božické buňky Antonín Švarc. Zbývající členové božické Světlany byli zatčeni 20. ledna 1950. Státní soud Brno, jehož veřejné líčení se konalo 18.–22. června 1951 v Uherském Hradišti, odsoudil devatenáct obviněných (z toho 11 z Božic); Antonína Švarce na 25 let, Františka Smetanu na 10 let.