Pamětní deska generálu Miroslavu Štanderovi, pilotu RAF, byla odhalena u příležitosti stého výročí jeho narození 5. října 2018 na domě, kde u své dcery prožil posledních dvacet let svého života. Odhalení se zúčastnili zástupci plzeňského magistrátu, starosta městského obvodu Slovany Lumír Aschenbrenner, dcera generála Miroslava Vojtová a další hosté. Autorem pamětní desky z tvrzeného plastu je Josef Svoboda z ateliéru Gravis.

Miroslav Štandera (1918–2014) prožil dětství v Dobrušce [viz Dobruška. Pamětní deska Miroslavu Štanderovi]. V roce 1936 vstoupil do československého vojenského letectva, za války byl pilotem 312. stíhací perutě Royal Air Force. Do Československa se vrátil v srpnu 1945, od února 1946 působil u nově založené 1. letky Leteckého pluku v Plzni, podílel se na výcviku armádních letců a záhy byl jmenován prvním důstojníkem této letky. Na počátku roku 1949 byl odeslán na nucenou dovolenou a záhy propuštěn z armády, o rok později odešel opět do exilu a do roku 1955 opět působil v RAF. Čestný předseda Sdružení československých zahraničních letců byl 8. května 2000 povýšen na brigádního generála ve výslužbě, 2006 obdržel Řád T. G. Masaryka.

Bronzová pamětní deska ve foyeru budovy plzeňského rozhlasu byla odhalena z iniciativy a podle návrhu ředitele ČRo Plzeň Zdeňka Levého a Svatopluka Holce. Pamětní desku odhalil 21. srpna 2008 tehdejší primátor města Martin Baxa spolu s ředitelem ČRo Plzeň a zástupci Svazu bojovníků za svobodu.

Ve dnech 21. až 27. srpna 1968 bylo rozhlasové vysílání jedním z nejdůležitějších médií. Poskytovalo informace o aktuálním dění, usměrňovalo veřejný život i občanský odpor proti intervenci. Před plzeňským rozhlasem se během 21. srpna spontánně shromáždily stovky Plzeňanů, kteří chtěli bránit budovu před obsazením sovětskými vojsky. Situace zde byla na rozdíl od Prahy [viz Praha 2. Pamětní deska vysílání rozhlasu při invazi v srpnu 1968] klidnější, i díky vyjednávání tehdejšího ředitele Vladimíra Semráda s velitelem okupační jednotky. Technické pracoviště plzeňského rozhlasu zajistilo celostátní rádiový přenos a spojení s dalšími studii, včetně Prahy. Díky napojení krátkovlnných vysílačů bylo plzeňské vysílání dostupné i v zahraničí. Budova plzeňského rozhlasu se stala i místem, kam občané přinášeli resoluce, dopisy a petiční archy, kterými projevovali nesouhlas se situací v zemi.

Čestný hrob generálmajora Jana Prokopa jako vyjádření úcty významné osobnosti města označuje pamětní deska osazená Správou hřbitovů a krematoria Magistrátu města Plzně u hrobového místa v říjnu 2012. Text připravila Božena Prokopová.

Jan Prokop (1911–2004) sloužil jako mechanik, resp. letecký zbrojíř v československé armádě, po okupaci odešel do exilu a působil u francouzského letectva (vyznamenán francouzským válečným křížem). Po kapitulaci Francie sloužil u 312. perutě RAF. Po návratu do vlasti byl povýšen na kapitána a vyznamenán Československým válečným křížem. Po únoru 1948 se rozhodl k novému odchodu do exilu, jeho plán však byl vyzrazen a Jan Prokop byl zatčen a odsouzen za pokus o nelegální opuštění republiky. Ve vykonstruovaném procesu v souvislosti s tzv. borskou vzpourou [viz Plzeň. Pamětní deska Čeňku Petelíkovi] byl znovu odsouzen v roce 1950. Potřetí byl Jan Prokop, v květnu 1960 podmínečně propuštěný na amnestii, odsouzen v září 1961 v jednom z procesů s představiteli „ilegální křesťanskodemokratické strany“ [viz též Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím] na dva a půl roku a k odpykání zbytku předchozího trestu. Opět byl propuštěn v roce 1966 (deska třetí odsouzení ani předchozí krátký pobyt na svobodě nezmiňuje). V roce 1996 byl Jan Prokop v rámci rehabilitace povýšen na generálmajora ve výslužbě.

Pamětní deska upomínající 50. výročí okupace Československa byla na budově Českého svazu bojovníků za svobodu odhalena z iniciativy Vojenského spolku rehabilitovaných vojáků 15. srpna 2018. Podle návrhu Soni Dolejšové a Jana Kabáta ji realizovala firma Aristo. Odhalení proběhlo za přítomnosti zástupců Magistrátu města Plzně, Krajského vojenského velitelství Plzeň a zástupců rehabilitovaných vojáků.

Na základě politického prověřování příslušníků československé armády, zahájeného prakticky vzápětí po intervenci, bylo do prosince 1971 z politických důvodů z armády propuštěno přes tři a půl tisíce vojáků z povolání. Významnou úlohu v její „očistě“ sehrál rozkaz ministra národní obrany z dubna 1969, jenž v reakci na zapojení především vojáků základní služby do tzv. hokejových událostí 28. a 29. března 1969 postihoval představitele „pravicových a protisocialistických sil“, kteří se přímo či nepřímo podíleli na „protisovětských provokacích“ a tím „rozvraceli čs. armádu a narušovali vztah k Sovětskému svazu“.

Viz též Olomouc. Pamětní deska k 50. výročí okupace v srpnu 1968.

Pomník s nápisem vytesaným do vyleštěné plochy kamene vznikl pravděpodobně v reakci na reinstalaci pomníku pohraničníku Václavu Horváthovi u bývalé hájovny na Březníku v roce 2011 [viz Modrava-Březník. Pomník Václavu Horváthovi].

Ocelovou pamětní desku připomínající věznění Václava Havla odhalili 5. října 2016 senátor a starosta plzeňského městského obvodu Slovany Lumír Aschenbrenner a její autor akademický sochař František Bálek. Dílo odkazuje k některým typickým projevům pozdějšího prezidenta (srdíčko, ráčkování) a bylo financováno z darů veřejné sbírky. Desku obdobného znění iniciátoři odhalili již v říjnu 2014, ta však byla po několika dnech správou věznice odstraněna. Instalace bez příslušných povolení byla reakcí slovanského starosty na zdlouhavé jednání města, jak Václava Havla v Plzni připomenout.

Václav Havel (1936–2011) [viz Praha 10. Hrob Václava Havla] byl vězněn ve věznici Plzeň-Bory od července 1981 do ledna 1983. Ze zdravotních důvodů sem byl převezen z věznice Ostrava-Heřmanice, kam k výkonu trestu nastoupil v lednu 1980 [viz Ostrava. Lavička Ferdinanda Vaňka].

Z iniciativy spolku Přátelé české historie, Konfederace politických vězňů a za podpory města proběhlo v Klatovech 17. září 2016 slavnostní odhalení pamětní desky velitelům 4. jezdeckého pluku v Klatovech v letech 1930–1938 gen. Josefu Dostálovi a plk. Ladislavu Nedbalovi. Žulovou desku s bronzovým reliéfem dragouna na koni odhalily dcera generála Dostála Milada a sochařka Zuzana Kantová, autorka pamětní desky.

Ladislav Nedbal (1885–1952) byl posledním prvorepublikovým velitelem klatovské vojenské posádky. Pozici velitele pluku převzal v roce 1936 po gen. Josefu Dostálovi, jenž byl za okupace jako odbojář zatčen a krátce před koncem druhé světové války v Lipsku popraven. Plk. Nedbal se po válce nakrátko vrátil do aktivní služby, v roce 1946 byl penzionován. 24. listopadu 1949 jej Státní bezpečnost zatkla v souvislosti se zátahem na převaděčskou síť bratří Brůžů. Zatčena byla i jeho dcera Olga, které se na rozdíl od druhé dcery Dagmar nepodařilo odejít do zahraničí. Plukovník Nedbal byl spolu se skupinou převaděčů souzen Státním soudem v procesu konaném 20.–24. dubna 1950 v Klatovech. Doživotní trest za velezradu a vyzvědačství odpykával v Leopoldově, kde byl 24. září 1952 ve věku 67 let podle vzpomínek spoluvězně MUDr. Jiřího Krbce (odsouzeného v dalším klatovském procesu v prosinci 1950 [viz Klatovy. Pamětní deska odpůrcům totalitních režimů]) umučen při tzv. udřepování. Místo uložení jeho ostatků se dosud nepodařilo vypátrat.

Pomník Miladě Horákové vznikl v rámci projektu Předškolí, který probíhal ve školním roce 2014–2015. Na vzniku pamětního místa se podíleli žáci plzeňské 21. základní školy ve školním keramickém kroužku vedeném Danou Kráčmarovou. Tvoří jej desky s úryvky posledních dopisů Milady Horákové z vězení, které byly rodině předány až v roce 1990. Pomník byl slavnostně odhalen 24. června 2015.

JUDr. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Muzeum Pohraniční stráže bylo otevřeno v červenci 2014 díky iniciativě Klubu vojenské historie Hraničář, jehož členové většinou absolvovali základní vojenskou službu právě u jednotek Pohraniční stráže.

Prezentace pohledu na působení PS je koncipována na základě osobních znalostí a zkušeností, bez větší reflexe objektivní interpretace historie železné opony [viz Krásná. Památník ochráncům hranic]. Vznik muzea, které se nachází v objektu areálu bývalého výcvikového střediska 9. domažlické brigády PS, je také reakcí na existenci jiných muzejních projektů s obdobnou tématikou [viz např. Rozvadov. Muzeum železné opony]. Kromě prohlídky vnitřní i vnější expozice nabízí muzeum zážitkový koncept, návštěvníci si mohou v uniformě a se zbraní v ruce vyzkoušet výkon služby nebo výcvik.

Pomník plzeňskému rodákovi Jiřímu Trnkovi a umělcům tvořícím v nedemokratických poměrech byl odhalen 17. listopadu 2015 v parku nedaleko věznice Bory, kterou prošla řada politických vězňů [viz Plzeň. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989]. Pomník, jehož návrh koncipoval Josef Mištera a autorem je sochař Luděk Míšek, byl odhalen v rámci projektu Evropské hlavní město kultury. Pomník v podobě sklobetonové lidské paže prorážející železnou klec odkazuje k poselství Trnkova díla.

Poslední loutkový film výtvarníka Jiřího Trnky (1912–1969) Ruka z roku 1965 ztvárňuje příběh umělce, jenž se vzbouří a zničí své dílo poplatné totalitnímu režimu.