Deska z černého terrazza s rytým portrétem a textem je umístěna u kaple poblíž smuteční síně na hřbitově v Kutné Hoře. Místnímu rodáku byla odhalena 4. listopadu 2011 z iniciativy pobočky Konfederace politických vězňů.

Emanuel Viktor Voska (1875–1960) se jako zpravodajský pracovník prvního a druhého odboje, spolupracovník španělských interbrigadistů a dlouholetý sociální demokrat stal v době hledání politických nepřátel komunistického režimu předmětem zájmu Státní bezpečnosti. Po zatčení v červnu 1950 byl ve Voskově archivu při domovní prohlídce nalezen dopis, jejž mu v roce 1939 adresoval Otto Šling. Ten se stal nejen podnětem k vyšetřování a zatčení vedoucího krajského tajemníka KSČ v Brně, ale měl i zásadní význam pro další vyšetřování Vosky, obviněného ze špionáže ve prospěch USA s napojením na vysoké komunistické funkcionáře Šlinga a Slánského. Voska byl držen ve vyšetřovací vazbě až do března 1954, kdy byl jako téměř osmdesátiletý odsouzen na deset let. Zemřel krátce po propuštění, 1. dubna 1960. Za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva byl Emanuelu Voskovi in memoriam 28. října 1998 udělen Řád T. G. Masaryka.

Původní pomník obětem první světové války, jehož autorem je sochař Rudolf Březa, měl být odhalen v říjnu 1938. Po odtržení Sudet byla již odlitá socha Čechie s revoluční čapkou držící ratolest vavřínu a lípy uschována do země. Po roce 1945 bylo rozhodnuto, že pomník bude připomínkou i padlým a umučeným během druhé světové války. K odhalení pomníku obětem bojů za svobodu v letech 1914–1918 a 1939–1945 došlo 5. května 1946. Na žádost Českého svazu bojovníků za svobodu byla v říjnu 2002 dedikace rozšířena i na protikomunistický odboj. Změnu schválila rada města a doplnění nápisu na pomník na náklady města Mnichovo Hradiště provedl místní kameník Václav Ješke.

Žulový pomník s rytým letopočtem byl odhalen 17. listopadu 1990, u příležitosti prvního výročí demokratické revoluce, z iniciativy tehdejší starostky Heleny Macháčkové a za finanční podpory místního Občanského fóra.

Demonstrace 17. listopadu 1989 odstartovala běh událostí, které skončily zhroucením komunistického režimu [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989].

Bronzová deska je umístěna na budově sokolovny a byla odhalena u příležitosti 110. výročí položení jejího základního kamene dne 28. října 1994. Jejím iniciátorem byl tehdejší náčelník místního Sokola Josef Kapička.

Po nacistické perzekuci za války a krátkém období obnovy, jež vyvrcholilo sletem v roce 1948, přišla politika restrikcí a reorganizací vedoucí k zániku tradičního Sokola [viz Praha 1. Pomník sokolům].

Ústřední městský památník odhalený v roce 1981 tvoří pět pískovcových bloků, které symbolizují koncentrační tábory a další místa utrpení (Lidice – druhý blok zleva se stylizovanou růží). Je situován na trojúhelníkové základně s dvěma vlajkovými stožáry. V roce 1990 byl osazen dvěma deskami – ústřední z černé leštěné žuly s novou dedikací je umístěna vertikálně před bloky, šedá žulová deska s rytým znakem města na pravém krajním bloku byla vyměněna (původní nesla nápis Na paměť bojovníků proti fašismu). V roce 2015 byl památník doplněn o dvě kovové desky, které byly slavnostně odhaleny 5. května. Desky nesou jména 130 obětí nacismu; pro odpor místní a krajské organizace KSČM na nich nejsou uvedeni i veteráni druhého odboje, perzekvovaní komunistickým režimem.

Deska s raženým nápisem na pomníku padlým ve světových válkách byla slavnostně odhalena 17. listopadu 2011. Iniciovala ji Olga Brzorádová, která žila před rokem 1989 v zahraničí, navrhlo grafické studio Lepor v Kutné Hoře, financoval městys Rataje nad Sázavou. Původní pomník z roku 1928 vznikl podle návrhu stavitele Antonína Kozáka.

Iniciátorem připomínky byl Jaroslav Vyštejn, který na podzim roku 2009 zorganizoval v obci Kluky petici na podporu instalace pamětní desky. Deska z černé leštěné žuly umístěná na pomníku obětem světových válek byla slavnostně odhalena 15. května 2010. Vedle poslední žijící oběti, Miroslava Semilského, se odhalení zúčastnili zástupci Konfederace politických vězňů, v čele s Naděždou Kavalírovou, a farář sboru Českobratrské církve evangelické v Kovanci Michal Šimek.

Akce Kluky bylo označení pro provokační kampaň, kterou proti soukromým zemědělcům v Podbezdězí odmítajícím vstupovat do jednotných zemědělských družstev vedla liberecká úřadovna Státní bezpečnosti. Uměle vytvořená skupina sedláků byla obviněna z toho, že v napojení na zahraniční emigraci připravovala ozbrojené protistátní spiknutí. Akce Kluky postihla v první řadě deset občanů ze stejnojmenné obce. Celkem bylo ve dvou hlavních procesech (22.–24. května a 27.–29. října 1953) odsouzeno Krajským soudem v Liberci přes třicet osob z Kluk i sousedních obcí Březinka, Březovice, Doubravice, Katusice, Kovanec, Líny, Luka, Malé Všelisy, Olešno, Plužná, Skalsko, Sudoměř, Trnová, Valovice, Vrátno a Ždírec. Vedle odsouzených a jejich rodin, které byly násilně vystěhovány ze svých domovů, měla akce další oběti – učitele Aloise Jecha z Lobče, který na začátku zatýkání a výslechů, 18. října 1952, spáchal sebevraždu, a soukromého zemědělce Bedřicha Macha z Čisté u Bělé pod Bezdězem, jenž zemřel 28. ledna 1953 ve vyšetřovací vazbě. Přestože inspekce ministerstva vnitra došla již v roce 1956 v rámci přešetřování případu k závěru, že se od počátku jednalo o vyprovokovanou činnost, nebyl nikdo z uvězněných propuštěn a na tři z nich se nevztahovala ani květnová amnestie roku 1960 (byli propuštěni až v letech 1963–1965). V roce 1968 byly sice zrušeny nezákonné rozsudky, postižení ale nebyli rehabilitováni. Liberecké procesy s „vesnickými boháči“ se řadí mezi velké regionální monstrprocesy, jež provázela adekvátní propaganda v tisku a rozhlasu cílená na zlomení odporu zemědělců v regionu vůči kolektivizaci [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace].

Deska z červené žuly s úryvkem z básně Jana Zahradníčka Znamení moci je věnována místnímu rodáku P. Františku Štverákovi. Je umístěna na podstavci plastiky Krista na kříži a byla odhalena 3. července 2011. Požehnal ji pomocný biskup pražský Václav Malý.

František Štverák (1909–1956) po maturitě na gymnáziu v Benešově vstoupil do bohosloveckého semináře, vystudoval teologickou fakultu Univerzity Karlovy a v roce 1933 byl vysvěcen na kněze. V roce 1938 byl ustanoven farářem ve Chvalech u Prahy [viz Praha 9. Pamětní deska Františku Štverákovi]. Od začátku okupace se aktivně zapojil do odboje, vystavoval falešné křestní listy pronásledovaným osobám, pomáhal ukrývat zbraně. V květnu 1940 byl zatčen, odsouzen a vězněn v Praze na Pankráci, v Terezíně a v koncentračních táborech Sachsenhausen, Oranienburg a Dachau. Po návratu do Chval byl v lednu 1946 ustanoven vikářem okolních farností. Po válce pracoval také jako arcibiskupský vikář a notář biskupa Josefa Berana [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi] a byl pověřen navrácením zrekvírovaných kostelních zvonů z Německa do vlasti. Zorganizoval dopravu několika set zvonů lodní dopravou po Labi do Hrobců u Roudnice, odkud byly postupně předávány původním majitelům, pokud se je podařilo zjistit. Většina zvonů a zvonoviny však vrácena nebyla, neboť po únoru 1948 byly další jednání a převoz zastaveny. F. Štverák byl 15. června 1949 byl zatčen Státní bezpečností a v souvislosti s touto akcí obviněn z pokusu o opuštění republiky. Před soudem stanul až v lednu 1951, byl odsouzen na dvacet měsíců, tj. dobu, kterou strávil ve vyšetřovací vazbě v Praze-Ruzyni a ve Valdicích, a poté převezen do internace v Želivě [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům], později do kláštera v Hájku u Kladna. Na svobodu se dostal s podlomeným zdravím až v létě 1954, zemřel o dva roky později ve věku 47 let v nemocnici v Městci Králové.

Ve spolupráci Svazu pomocných technických praporů – vojenské tábory nucených prací ČR, města Brandýs nad Labem-Stará Boleslav a Národního muzea byla 25. listopadu 2016 otevřena v prostorech druhého patra jižního křídla brandýského zámku stálá expozice Pomocné technické prapory – komunistické zločiny 50. let. Část exponátů pochází z expozice, která byla v zámku umístěna od roku 2004 a jejímiž iniciátory byli bývalí příslušníci PTP František Holec a Jiří Růžička.

Expozice je věnována internačním formám politické perzekuce v 50. letech, zejména historii vojenských táborů nucených prací (VTNP) a pomocných technických praporů (PTP) [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací].

Pamětní deska byla odhalena z iniciativy Klubu veslařů mělnických 1881 a města Mělník 10. července 2004 u příležitosti 100. výročí narození Josefa Straky na jeho rodném domě. Jejím autorem je Jan Brabec.

Josef Straka (1904–1976) patřil mezi světovými válkami k nejúspěšnějším evropským veslařům. Za dvacet let své aktivní činnosti získal sedmnáct titulů mistra Československa, startoval i na olympijských hrách v Amsterodamu v roce 1928. Kromě vlastní závodnické kariéry působil také jako trenér v mělnickém oddíle, později v Litoměřicích. Josef Straka pocházel z rodiny mělnických podnikatelů – rodina zde po několik generací provozovala mýdlárnu. V lednu 1949 byl spolu se svým starším bratrem Bohumilem zatčen a odsouzen k 18 měsícům odnětí svobody, v květnu firma bratří Straků zanikla na základě uvalení národní správy, rodinní příslušníci byli násilně vystěhováni do Litoměřic. Po návratu z výkonu trestu, který si odpykával v dolech na Kladně a v Jáchymově, pracoval Josef Straka manuálně v zemědělství nebo stavebnictví, resp. jako řidič v uhelných skladech.