Křečhoř-Kutlíře
Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace

Pamětní deska obětem kolektivizace zemědělství po roce 1948 byla odhalena na statku v Kutlířích, rodišti a působišti Jana A. Prokůpka, národního a hospodářského buditele rolnického lidu. Jeho syn Adolf Prokůpek byl jedním ze spoluzakladatelů agrární strany. Desku slavnostně odhalil místopředseda vlády a ministr zemědělství Josef Lux v září 1995 z iniciativy Svazu vlastníků půdy a soukromých rolníků České republiky.

Kolektivizace československého venkova představovala pro soukromé rolnictvo zásadní hospodářskou i sociální změnu. V průběhu jednoho desetiletí došlo k téměř úplné transformaci soukromé formy obhospodařování půdy na kolektivní a k převodu soukromého pozemkového vlastnictví do užívání jednotných zemědělských družstev, resp. do majetku státu. Hlavní fáze násilného združstevňování probíhala v letech 1949–1960, doznívala však i v období následujícím. Kolektivizace byla ve většině případů nedobrovolným procesem spojeným s nevybíravým nátlakem vůči odpůrcům, kteří byli ze strany totalitní moci nejrůznějšími způsoby perzekvováni.

Nejrozšířenější formu nátlaku představoval způsob stanovování výše povinných dodávek a jejich vymáhání. Výši zemědělských dodávek určovaly místní národní výbory (podle vládního nařízení 7/1949 Sb.), od roku 1952 (novým zákonem o dodávkové povinnosti, 56/1952 Sb.) byly již sice normovány ministerstvem výkupu, nicméně místní národní výbory zůstávaly nadále klíčovými články systému – zodpovídaly za evidenci, průběžné plnění atp. Tomu odpovídala i pravomoc (místních a okresních) národních výborů, resp. jimi ustanovovaných trestních komisí, které mohly za neplnění dodávek ukládat peněžité pokuty, uvalit na jednotlivá hospodářství dočasnou správu i rozhodovat o vystěhování rodin sedláků (zpravidla v rámci okresu). V takto nastaveném rámci byli tedy soukromě hospodařící rolníci dlouhodobě vystavováni nejen systémovému tlaku, ale i možné (a různě motivované) libovůli místních funkcionářů.

Nejtvrdší politický, ekonomický a ideologický tlak spojený se soudní i mimosoudní represí směřoval v průběhu kolektivizace vůči majetnějším rolníkům, sedlákům – v dobové terminologii kulakům. Tvrdý postup vůči nim a jejich rodinám měl sloužit jako odstrašující příklad pro malé a střední rolníky, kteří také v naprosté většině nevstupovali do nově zakládaných JZD s velkým nadšením. Proklamovaná politika „omezování a zatlačování kapitalistických elementů na vesnici“ byla zaměřena právě proti velkým sedlákům, kteří se úspěšně vyrovnávali s dodávkovými povinnostmi státu, nepatřili však zpravidla k sympatizantům režimu. Byli účelově kriminalizováni, jejich majetek konfiskován, oni sami i jejich rodiny museli opustit obce, kde žili a hospodařili po generace. Odhaduje se, že v rámci centrálně řízené tzv. akce kulak bylo v období 1951–1953 násilně přestěhováno (zpravidla do jiného okresu či kraje) tři až čtyři tisíce rodin tzv. vesnických boháčů.