Pomník tvoří kamenná mohyla, na níž je umístěna terrazzová pamětní deska s nápisem a reliéf hlavy psa, symbol Pohraniční stráže. Pamětní místo vzniklo před rokem 1989.

Mladší strážmistr Sboru národní bezpečnosti z pohraničního útvaru Nové Zhůří Jaroslav Hodboď (1929–1950) byl usmrcen v přestřelce s neznámými osobami na noční hlídce 23. srpna 1950. Druhý člen hlídky, svobodník Pohraniční stráže Jaroslav Jasan, zranění přežil. Dobový tisk za útočníky označil agenty západních rozvědek, ale identitu obou osob, které po střetu přešly hranici, se nepodařilo státním orgánům zjistit.

Pomníček se nacházel v objektu 7. roty PS na Březníku do roku 1978, kdy tato rota reorganizací zanikla. Z iniciativy Klubu českého pohraničí byl zrestaurován a se souhlasem obce Modrava osazen v červnu 2011 naproti bývalé hájovně na Březníku. Reinstalace pomníčku popisujícího v duchu komunistického narativu tragickou událost jako příklad osudového střetu hrdinného pohraničníka, jenž přinesl nejvyšší oběť v boji „s nepřítelem“, vyvolala rozporuplné reakce veřejnosti [viz i Modrava-Březník. Pomník obětem komunistické zvůle]. Nyní se u něj nacházejí dvě „vysvětlující“ desky. Pomníček tvoří černá terrazzová deska s nápisem a podobiznou poručíka Pohraniční stráže, umístěná na nízký neopracovaný žulový kámen.

Václav Horváth (1937–1959) nastoupil k Pohraniční stráži po absolvování základní vojenské služby v hodnosti poručíka. 6. listopadu 1959 vedl hlídku vojáků základní služby k hranici, kde měla skupina před nastávající zimou instalovat kůly k hraničním kamenům. Jeden z vojínů, Vladislav Řanda (1940–2002), využil situace a rozhodl se k útěku. Poručík Horváth s dalšími dvěma vojíny se jej pokusil zastavit i s vědomím, že tím porušuje zákonné normy, které pohraničním útvarům vstup na území sousedního státu zakazovaly. Pronásledovaný dezertér, jehož Horváth téměř dostihl, jej zranil dvěma výstřely, pokračoval v útěku a kontaktoval západoněmeckou policii. Těžce zraněný Horváth poručil hlídce, aby jej okamžitě přenesla zpět za československou hranici, ale ještě před příchodem posil zraněním podlehl. Vyšetřování západoněmeckých orgánů zajistilo na místě střetu důkazy a potvrdilo tím, že pronásledovatelé  se pokusili vojína Řandu zastavit na území Spolkové republiky Německo. Pravděpodobně proto nepožádalo Československo o vydání Řandy a jeho stíhání pro trestný čin vraždy bylo v roce 1960 zastaveno. Vladislav Řanda se vystěhoval do Spojených států; v roce 1979 se rozhodl navštívit rodiče, neboť se domníval, že jeho čin je již promlčený, a to na základě neověřené informace, že poručíka Horvátha pouze zranil. Na československém velvyslanectví v USA mu bylo uděleno vízum ke vstupu do Československa, kde byl zatčen a vojenským soudem odsouzen k 13 letům vězení a následnému vyhoštění. V roce 1990 byl amnestovám prezidentem Václavem Havlem,  milost se týkala pouze trestu vyhoštění, a nikoliv uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, od jehož zbytku bylo po vykonání více než devíti let upuštěno rozhodnutím ministra národní obrany ČSSR ze dne 12. září 1988 podle § 327 trestního řádu.

Pomník tvoří kamenný sokl s nízkou podezdívkou, chybějící deska byla osazena centrálně. Pomník vznikl před rokem 1989 a je dnes neudržovaný. Chybí i provizorní deska, kterou sem v roce 2001 umístil Klub českého pohraničí. (Citujeme nápis na původní desce.) Pomník vznikl ve stejné době jako připomínka v nedaleké Libé a také zde se nejedná o autentickou lokalitu. Místo využívala armáda ke skládání vojenské přísahy.

Obě místa spojuje osoba Jana Anděla (1911–1948), svobodníka československé armády v záloze. Ten 11. dubna 1948 vedl skupinu uprchlíků (osm mužů, čtyři ženy a čtyři děti, včetně své rodiny) mířící přes hranice. Na skupinu upozornil místní občan hlídku Sboru národní bezpečnosti. Strážmistři Jiří Lébr a František Řezáč skupinu dostihli a pravděpodobně neozbrojený Jan Anděl se začal s Řezáčem prát o strážmistrovu zbraň. Strážmistr Lébr vytáhl samopal a na oba zápasící muže začal střílet. Jan Anděl byl mrtev namístě, František Řezáč, zasažený pěti ranami, přežil. Podle svědectví Blaženy Baborové, dcery Jana Anděla, měl být jeden ze členů hlídky zapojen do převaděčské činnosti, neboť jej její otec před přestřelkou poznal a obvinil ze zrady [viz též Libá. Pomník ozbrojeného střetu na hranicích].

Pomník v podobě kamenné mohyly s nízkou podezdívkou doplňuje černá terrazzová deska. Ve vrcholu mohyly je patrné místo, v němž byla osazena dnes chybějící části pomníku, který vznikl před rokem 1989 a v rozporu s nápisem se zde pohraniční hlídka nestřetla s agentem cizích rozvědek.

Jan Anděl (1911–1948), účastník západního odboje v druhé světové válce, převáděl 25. března 1948 přes hranice skupinu uprchlíků. U obce Libá přemohl a odzbrojil hlídku Sboru národní bezpečnosti, kterou tvořili strážmistři Josef Hadáček a Ladislav Vídeňský (Hadáčka zranil úderem do hlavy). Po úspěšné akci se vrátil do Československa, aby převedl další skupinu, včetně své rodiny – těhotné ženy a dvou dětí. Při této akci byl nedaleko odtud 11. dubna 1948 zastřelen [viz Lužná. Pomník ozbrojeného střetu na hranicích].

Pomník tvoří kamenná mohyla s pamětní deskou z terrazza s nápisem, pěticípou hvězdou a reliéfem hlavy psa, symbolu Pohraniční stráže. Vznikl před rokem 1989 s cílem oslavit zásah členů Pohraniční stráže.

Pomník připomíná událost z roku 1953, kdy zde byli zadrženi dva uprchlíci. Vojíni základní služby Pavel Ladányi (*1931) a Josef Kozubík (*1932) zběhli ze strážní služby letního výcvikového tábora Dobrá Voda v noci 25. května 1953. Druhý den byli společným úsilím dvou pohraničních hlídek zadrženi několik desítek metrů před drátěným zátarasem. Dezertéři se vzdali až po několikaminutové přestřelce poté, co byli obklíčeni druhou hlídkou desátníka Dofka a vojína Kufnera. Ačkoli podle vyšetřování obě strany vypálily přes dvě stě nábojů, nebyl na místě nikdo usmrcen ani zraněn. Pohraničníci Oldřich Kroft (*1931) a Václav Pezl (*1931) byli navrženi na vyznamenání, zadržení vojíni putovali do vazby v Sušici, odkud byli druhý den předáni do vězeňské vazby v Praze Ruzyni.

Oba uprchlíci při prvním výslechu po zadržení vypověděli, že stříleli jen pro výstrahu, že v cizině hodlali pracovat a že jejich útěk nikdo neorganizoval ani o něm nevěděl. Podle protokolů z června již vypovídali způsobem, který nejenže obviněným přitěžoval, ale vzhledem k jejich sociálnímu statusu (oba pocházeli z rolnických rodin a pracovali jako horníci) vyznívá i velmi nepravděpodobně:  „…v československé armádě jsem nechtěl sloužit proto, že jsem nechtěl hájit zájmy pracujících“; „…doznávám, že můj úmysl zběhnout do ciziny byl tak pevný, že jsem zahájil střelbu proti hlídce PS ve snaze ji odstranit a tak uskutečnit svůj zrádný úmysl vstoupit do žoldnéřské armády“; „…z mého nepřátelského poměru k republice neváhal jsem zradit a dát se služeb nepřátel republiky, amerických imperialistů, kteří připravují světu nový válečný požár“. Kozubík navíc při výslechu ve vyšetřovací vazbě uvedl, že o úmyslu dezertovat se podělil se dvěma dalšími vojáky, což mělo vážné důsledky pro jednoho z nich, Josefa Fojtáška (*1930). Tyto protokoly použil vyšší vojenský prokurátor pro vypracování žaloby a obvinil Ladányiho a Kozubíka z velezrady. V případě Fojtáška omezil obvinění na neoznámení trestního činu (trestní oznámení kvalifikovalo jeho provinění i jako napomáhání k velezradě). Vyšší vojenský soud v Praze při veřejném líčení 18. září 1953 odsoudil Ladányiho na 20 let, Kozubíka na 18 let a Fojtáška na 15 měsíců, podle uvedených trestních činů. V případě obou dezertérů uznal polehčující okolnosti – kromě nízkého věku a zanedbání výchovy především doznání a projevení lítosti – a na jejich základě rozhodl o mimořádném snížení trestu. Také Fojtáškovi bylo podle amnestie z května 1953 namístě 12 měsíců prominuto. V roce 1960 podal bratr Pavla Ladányiho žádost o přešetření případu. Argumentoval tím, že bratrovo přiznání bylo vynucené, především pak to, že uprchlíci si hodlali přechod hranic vynutit „i za cenu vraždy“. Při projednávání před vyšším vojenským soudem Pavel Ladányi uvedl, že při výsleších v Praze „doznával“ pod nátlakem, neboť mu vyšetřovatelé naznačovali, že v opačném případě dostane trest smrti. Nejvyšší soud posoudil žádost o nové šetření jako nedůvodnou.

Pamětní místo vymezené nízkým kovovým plotem tvoří kameny s osazenou deskou a nápisem. Poblíž je instalována tabule s informacemi o události. Pomník byl odhalen v roce 1965. V roce 2013 došlo k poničení desky. Vandalství může souviset s tendenčním vyzněním nápisu a informační tabule. Novou desku s identickým zněním instaloval na pomník Klub českého pohraničí následujícího roku a na tabuli byly umístěny aktualizované informace o poničení a reinstalaci, nikoli však k interpretaci komemorované události.

Adam Ruso (1928–1951) sloužil u Pohraniční stráže v základní vojenské službě. 30. září 1951 vykonával hlídku s desátníkem Michalem Vankem. Na hranici se střetli s tříčlennou skupinou kurýrů přecházející hranice z Rakouska a při přestřelce byl Ruso zastřelen. Dva z trojice kurýrů, kteří po přestřelce ustoupili zpět na rakouské území, zde později zatkly sovětské orgány a byli vydáni do Československa. Jednalo se o Karla Grubera (1927–1954) a Karla Bednáře (1922–1987), kteří v Rakousku pracovali pro americkou zpravodajskou službu a společně absolvovali přes třicet kurýrních operací. Karel Gruber byl odsouzen k trestu smrti (vykonán 29. května 1954 na Pankráci), Karel Bednář k 25 letům vězení (podmínečně propuštěn v roce 1965). Vzhledem k tomu, že se při vyšetřování smrti Adama Rusa nenašel smrtící projektil, byli kurýři souzeni za pokus o vraždu při opakované střelbě na hlídky PS. Pomník a zejména informační tabule ovšem jiný výklad nepřipouští (tj. možnost, že Ruso byl v přestřelce nedopatřením zastřelen druhým členem hlídky). Veřejný (a následně medializovaný) proces s šesti kurýry, který se konal 26.–27. dubna 1954, byl navíc jako exemplární „objednán“ přímo ministrem vnitra. „Bylo by účelné pro výstrahu odsoudit agenty-chodce (…). Vysoké tresty (trest smrti, doživotí) odradily v minulých dvou letech řadu osob (…) od splnění uložených jim úkolů“, konstatuje v odůvodnění.

Na kamenném pomníku vzniklém před rokem 1989 jsou umístěny dvě pamětní desky: první odkazuje k připomínané události a druhá cituje lyrický text věnovaným strážcům hranic a socialismu.

Svobodník Jaroslav Soukup (*1939) vykonával u Pohraniční stráže základní vojenskou službu (1958–1960) a v srpnu 1963 absolvoval u PS vojenské cvičení. Dne 26. srpna se zúčastnil večerní hlídky, která se pokusila zadržet na silnici vedoucí od Českých Hamrů ke státní hranici poddůstojníka východoněmecké armády Dietera Sudarse – dezertéra, jenž pro cestu na Západ zvolil přechod přes československé území. Sudars Soukupa postřelil a ten na následky zranění 21. října zemřel. Sudars byl zastřelen následujícího dne po rozsáhlé bezpečnostní akci.

Pamětní deska generála Píky byla odhalena 1. července 1989 u příležitosti 70 let tělovýchovy ve Štítině a její vznik iniciovali funkcionáři místní jednoty Tatran Jan Hajder a Zdeněk Stříž. Deska byla původně instalována na domě zbudovaném na místě původního rodného domu generála Píky, ve kterém žil generálův bratr František se svou rodinou. Při rekonstrukci domu byla deska sejmuta a 4. července 1993 umístěna na nový žulový pomník vybudovaný na hranici pozemku. Autorkou desky s plastikou je akad. sochařka Jaroslava Lukešová, kamenické práce provedl Zdeněk Šimeček.

Generál Heliodor Píka (1897–1949), legionář a absolvent vojenské školy ve Francii, se podílel na formování armády samostatného Československa. V letech 1941–1945 byl velitelem československé vojenské mise v Sovětském svazu. Bezprostředně po komunistickém převratu byl brigádní generál Píka odeslán na zdravotní dovolenou a již 5. května 1948 zatčen a vyšetřován – podle vojenských historiků prokazatelně na popud sovětských vysokých míst. Byl obžalován ze špionáže pro britskou zpravodajskou službu v letech 1940–1948, postaven před vojenský senát Státního soudu a v neveřejném procesu, jenž se konal 26.–28. ledna 1949, odsouzen k trestu smrti. Po zamítnutí žádosti o milost byl 21. června 1949 popraven na dvoře plzeňské věznice na Borech [viz Plzeň. Pamětní deska Heliodoru Píkovi a Plzeň. Čestný hrob Heliodora Píky]. V roce 1968 byl proces obnoven, vojenský soud prohlásil důkazy údajně prokazující spolupráci generála s britskou službou po válce za falzifikát vyrobený obranným zpravodajstvím a rozsudek zrušil.

Celospolečenské rehabilitace se Heliodoru Píkovi dostalo až po roce 1989, stal se symbolem komunistické represe příslušníků druhého odboje. V roce 1991 mu byl prezidentem Václavem Havlem udělen in memoriam Řád M. R. Štefánika, v lednu 1992 byl posmrtně povýšen do hodnosti armádního generála. Obec Štítina si slavného rodáka připomíná každoročním Memoriálem v kopané, který se pořádá nepřetržitě od roku 1969. Od roku 1991 nese Píkovo jméno místní základní škola a ke stému výročí generálova narození vydala obec stříbrné a bronzové pamětní medaile. Unikátní artefakty, včetně osobní zbraně Heliodora Píky schraňované synem Milanem, jsou vystaveny v Národním památníku druhé světové války v nedaleké Hrabyni.

Viz též Česká Lípa. Pomník Heliodoru Píkovi; Hranice. Pomník hrdinům protinacistického a protikomunistického odboje; Opava. Pamětní deska Heliodoru Píkovi; Plzeň. Pomník Heliodoru Píkovi; Praha 1. Pamětní desky obětem komunismu z řad zaměstnanců ministerstva zahraničních věcí; Praha 6. Pamětní desky Heliodoru Píkovi a vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955.

Mohyla nedaleko vrcholu Smrk v Moravskoslezských Beskydech byla vybudována dva roky po tragické smrti zpěváka a básníka Johna Lennona (1940–1980) jako místo setkávání jeho příznivců.

Lennonova hudba, revolta proti establishmentu a angažovanost v mírovém hnutí představovaly v Československu symboly (západního) životního stylu, s nímž se část mladé generace identifikovala a který minimálně vnějškovými znaky (dlouhé vlasy, džíny) napodobovala, vyjadřujíc tak distanci od oficiálně prosazovaných a obsahově vyprázdněných hodnot socialistické kultury.

Viz též Česká Skalice. Pomník Johnu Lennonovi; Praha 1. Lennonova zeď.

Spontánně založené pamětní místo tvoří vršená kamenná mohyla, která byla založena nedaleko vrcholu Smrk v Moravskoslezských Beskydech v roce 1970. V současné době ji identifikuje dřevěný kříž, portrét a nápis na dřevěných deskách.

Pamětní místo je věnováno památce studenta Jana Palacha (1948–1969), který se v reakci na politiku kompromisů a kapitulací vedení KSČ po okupaci Československa v srpnu 1968 a na počínající rezignaci společnosti rozhodl k oběti sebeupálením [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha].

Viz též Vysoký vrch. Mohyla Jana Palacha.