Tříboký nepravidelný kvádr s reliéfy tří mužských padajících postav se symbolem srpu a kladiva a dívčí postavy s kyticí symbolizující věčný život připomíná místní funkcionáře národního výboru zastřelené 2. července 1951. Autorem plastiky je Miloš Axman, architektonickou úpravu pamětního místa na návsi navrhl František Kočí. Základní kámen pomníku byl položen v roce 1971 u příležitosti dvacátého výročí událostí, mj. za široké účasti učitelů, účastníků Uherskobrodských dnů J. A. Komenského. Stavbu pomníku zaštiťoval ústřední výbor odborového svazu pracovníků školství a vědy, k jeho odhalení došlo 21. září 1975. Současně byla v babické škole ministrem školství Josefem Havlínem odhalena „síň revolučních tradic“, resp. „památník“ s expozicí věnovanou babickým událostem.

Pamětní místa budovaná na počátku 70. let [viz též Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi; Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi; Koubalova Lhota. Pomník Vladimíru Mandíkovi; Kamberk. Pamětní deska Václavu Burdovi] byla součástí širší strategie, jež měla znovuupevnit výklad historie budování komunistické společnosti v Československu zpochybněný reformním obdobím [viz Babice. Zvony smíření; Šebkovice. Zvony smíření]. Pomník i památník, jehož expozice předkládala ideologický výklad babických událostí jako příklad „třídního boje“, navštěvovaly do roku 1989 hromadné výpravy pracujících, školáci zde skládali pionýrské sliby apod. Po roce 1990 proběhlo v obci referendum, zda má být pomník odstraněn; většina obyvatel se vyslovila pro jeho ponechání. Postupně byly odstraněny jiné připomínky z komunistického období: nejdříve byla uzavřena síň tradic v bývalé babické škole, v druhé polovině 90. let sňata pamětní deska z roku 1951 a jako poslední byl po roce 2000 odstraněn základní kámen pomníku (instalovaný na jiném místě než pomník). Babický případ [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] vedl k rozsáhlým represáliím vůči samostatně hospodařícím zemědělcům, věřícím a také kněžím katolické církve [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi; Babice. Busta Václava Drboly; Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi].

Pamětní deska ve vchodu babické školy byla slavnostně odhalena náměstkem ministra školství Jindřichem Šmídou již dva měsíce po zdejší tragické události 2. září 1951. Úmysl odhalit pamětní desku třem zastřeleným funkcionářům místního národního výboru Tomáši Kuchtíkovi, Bohumíru Netoličkovi a Josefu Roupcovi byl schválen 29. července při volbě nového národního výboru, jehož předsedou se stal František Bláha, přeživší člen předchozího vedení. Deska byla sňata v druhé polovině 90. let.

Dne 2. července 1951 byli v babické škole zastřeleni tři funkcionáři místního národního výboru: Tomáš Kuchtík (1898–1951), jenž byl zároveň předsedou místní komunistické organizace a ředitelem školy, Bohumír Netolička (1918–1951) a Josef Roupec (1913–1951). Čtvrtý, František Bláha (1894–1976), útok přežil. Následovalo dopadení aktérů přepadení a rozsáhlé zatýkání. Již 10. července byla pro politický sekretariát ÚV KSČ připravena zpráva o přípravě procesu, seznamu obžalovaných, navrhovaných trestech a o celostátním propagandistickém využití veřejného líčení Státního soudu. Vedení KSČ potvrdilo tresty smrti pro sedm osob souzených v prvním babickém procesu (12.–14. července v Dělnickém domě v Jihlavě). Antonín Mityska, Antonín Plichta st., Drahoslav Němec, František Kopuletý, Antonín Škrdla, P. Václav Drbola a P. František Pařil byli popraveni v Jihlavě 3. srpna a procesy, které následovaly, doplnily hrůznou bilanci popravených o další čtyři osoby. Kromě P. Jana Buly, jenž byl postaven do čela druhého babického procesu (13.–15. listopadu v kinosále v Třebíči) a popraven rovněž v Jihlavě 20. května 1952, byl absolutní trest vynesen ještě nad Gustavem Smetanou a Jaroslavem Melkusem (v procesu konaném 19.–21. května 1952 v Moravských Budějovicích, označovaném jako sedmý) a Stanislavem Plichtou (v samostatném procesu 10. února 1953 v Praze). Tresty posledně jmenovaných byly vykonány 28. března a 23. května 1953 v Praze na Pankráci.

Ústřední postavou „babického případu“ byl Ladislav Malý (1920–1951), který se na Třebíčsku, kde žili jeho rodiče, objevil na počátku roku 1951. Zde kontaktoval svého bývalého spolužáka, administrátora farnosti Rokytnice nad Rokytnou Jana Bulu (1920–1952) [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi]. Představil se jako příslušník zahraniční zpravodajské služby (jímž již v této době nebyl) se (smyšleným) pověřením utvořit síť protikomunistického odboje na jihozápadní Moravě, jehož jednou z ústředních akcí mělo být převedení arcibiskupa Josefa Berana přes hranice. Legenda o vysvobození internované hlavy církve i povědomost duchovních o ukrývání Malého místními lidmi mu otevřela dveře mnoha místních far. K Malému, skrývanému hajnými Františkem Kopuletým (1913–1951) a Antonínem Škrdlou (1917–1951), se připojil místní mladík Drahoslav Němec (1931–1951), s nímž Malý podnikl první ozbrojené akce – přepadení komunistických funkcionářů v Heralticích (23. a 24. dubna), během nichž byl postřelen předseda přípravného výboru pro založení JZD Karel Kovář a Drahoslav Němec. Následovalo velké zatýkání, při němž byli zatčeni Gustav Smetana (1907–1953), Jaroslav Melkus (1901–1953) [viz Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi], páter Bula a další. Po zatčení Němce získal Malý další dva spolupracovníky – Antonína Mitysku (1927–1951) a především v kraji respektovaného účastníka partyzánského odboje a člena Smetanovy skupiny Antonína Plichtu st. (1894–1951) [viz Jaroměřice nad Rokytnou. Symbolický hrob Plichtových], který se již rovněž skrýval a jejichž vzájemný kontakt zprostředkoval babický farář Václav Drbola (1912–1951) [viz Babice. Busta Václava Drboly]. Po dalším přepadení v Cidlině (14. června), jehož se zúčastnili Malý s Mityskou a při němž byl postřelen předseda národního výboru František Píša, byl zatčen i farář Drbola. Ani poté, i když pod tíhou situace, neodmítl pomoc další místní duchovní, farář v Horním Újezdu František Pařil (1911–1951) [viz Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi], u něhož se skupina několik dní skrývala a poté provedla ještě dvě akce – zapálení zásob slámy třebíčského JZD uskladněné ve stodole v Mikulovicích (26. června) a zastřelení prasete tajemníka KSČ v Horním Újezdu (29. června), jehož se kromě Malého a Mitysky zúčastnil Plichtův syn Stanislav (Plichtova rodina po setkání Antonína st. s manželkou na faře u P. Pařila opustila statek v Šebkovicích a začala se rovněž skrývat).

2. července 1951 Ladislav Malý s Antonínem Mityskou vstoupili do babické školy, kde probíhala schůze členů místního národního výboru, oba Plichtovi synové (Antonín ml., 1929–1951, a Stanislav, 1931–1953) hlídali před školou. Detailní rekonstrukci události, která se odehrála ve škole, nelze konstatovat se stoprocentní jistotou a není ani jednoznačně doloženo, že by skupina zastřelení funkcionářů plánovala. Mohlo jít, jako v jiných případech, o akci zastrašování, jejímž motivem mělo být i odhalení, kdo udal zatčeného babického faráře, a která se zvrtla v zabíjení. S velkou pravděpodobností byl však vývoj událostí takový, jak byl líčen i u soudu: Ladislav Malý zastřelil z pistole po identifikaci předsedu místní KSČ Tomáše Kuchtíka a na jeho výzvu Antonín Mityska vystřelil dávkou ze samopalu na ostatní funkcionáře; ta usmrtila Bohumíra Netoličku a Josefa Roupce, František Bláha byl postřelen, ale přežil. Aktéři přepadení byli druhý den dopadeni v poli v nedalekých Bolíkovicích, kde během přestřelky zemřeli Ladislav Malý a Antonín Plichta ml. Postřelený a ochrnutý Stanislav Plichta a Antonín Mityska byli zatčeni. K dopadení přispěla výpověď zatčeného Antonína Plichty st., který se přepadení nezúčastnil a který úkryt prozradil s nesprávným předpokladem, že tím uchrání od nejhoršího své dva syny.

Události byly režimem zneužity k rozsáhlým represáliím vůči samostatně hospodařícím rolníkům a katolickým duchovním. Procesy byly i v době principiálního uplatňování „třídní justice“ exemplárně tvrdé, včetně zcela účelového spojování terorismu s katolickou církví. Vykonané absolutní tresty, řada dalších mnohaletých trestů, tresty propadnutí majetku i násilné vystěhování rodin popravených a odsouzených do jiných okresů republiky v rámci vědomého rozvratu vazeb mezi místními sedláky představovaly celkovou odvetu režimu za násilí spáchané na představitelích kolektivizace vesnice.

Viz též Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951; Jihlava. Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech; Třebíč. Památník obětem komunismu.

Hrob tvoří dvě horizontální kamenné desky, na nichž leží trnová koruna z ostnatých drátů. Byl upraven z iniciativy přátel Pavla Wonky z disentu pod záštitou malíře Kryštofa Trubáčka a podle návrhu akademického sochaře Daniela Trubače v roce 1992. Trnovou korunu v roce 2016 poškodil neznámý pachatel.

Pohřeb Pavla Wonky (1953–1988) [viz Hradec Králové. Pamětní deska Pavlu Wonkovi], který je považován za posledního vězně svědomí, jenž zemřel ve vězení v době komunistického režimu, se konal 6. května 1988.

Černá mramorová pamětní deska strážmistru Kašíkovi byla na domě, kde v 50. letech sídlila služebna Sboru národní bezpečnosti, odhalena 26. června 1970, k 25. výročí vzniku SNB. Na konci 90. let doporučila kulturní komise města desku odstranit, ale městské zastupitelstvo se k návrhu nepřiklonilo. Zatím neúspěšná je snaha místní občanské iniciativy z roku 2011 umístit v sousedství novou připomínku, jež by událost vztahující se k činnosti skupiny bratrů Mašínů popsala nestranným způsobem a zasadila ji do historického kontextu.

Bratři Mašínové, synové pplk. Mašína (1896–1942), hrdiny protinacistického odboje, se po nástupu komunistického režimu rozhodli pro ozbrojený odpor. S cílem získat zbraně podnikla skupina v září 1951 dvě přepadení stanic Sboru národní bezpečnosti [viz Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi]. Při prvním, neúspěšném pokusu v Chlumci nad Cidlinou zastřelil Josef Mašín při potyčce službu konajícího Oldřicha Kašíka (1914–1951). V říjnu 1953 bratři Mašínové spolu s dalšími třemi členy skupiny překročili hranice s cílem dojít do amerického sektoru Berlína a zde se přihlásit do armády [viz Poděbrady. Plakát bratřím Mašínům na dětském orloji].

Pohřeb Jana Patočky, který byl 16. března 1977 uložen do rodinného hrobu na břevnovském hřbitově, se stal tichou protirežimní demonstrací.

Jan Patočka (1907–1977), jeden z prvních tří mluvčích Charty 77 [viz Turnov. Pamětní deska Janu Patočkovi], zemřel 13. března 1977 v nemocnici, kde byl 4. března hospitalizován po celodenním vyčerpávajícím výslechu. Jeho pohřbu, který se konal 16. března 1977, se účastnily stovky lidí. Pietní akt byl záměrně narušován přelétávající policejní helikoptérou i hlukem motorů z nedaleké ploché dráhy a jeho účastníci byli natáčeni Státní bezpečností.

Bronzový náhrobek s reliéfem lidského těla vytvořil Olbram Zoubek. Sochař, který sejmul Palachovu posmrtnou masku, byl i autorem původního náhrobku, odstraněného úřady v červenci 1970.

Jan Palach (1948–1969) vyrůstal ve Všetatech, kde jeho otec do počátku 50. let provozoval cukrářství [viz Všetaty. Památník Jana Palacha; Všetaty. Pamětní deska Janu Palachovi III]. V letech 1963–1966 studoval střední všeobecnou vzdělávací školu v Mělníku [viz Mělník. Pomník Pocta Janu Palachovi]. Po maturitě se hlásil ke studiu historie na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kam však nebyl přijat. Dva roky studoval Vysokou školu ekonomickou [viz Praha 3. Pamětní deska Janu Palachovi; Praha 3. Pamětní deska Janu Palachovi II], v roce 1968 přestoupil na FF UK [viz Praha 1. Pamětní deska Janu Palachovi]. V roce 1968 se intenzivně se zajímal o politický vývoj, navštěvoval diskusní mítinky pořádané během pražského jara.

Okupaci a zejména posrpnovou politiku kompromisů a kapitulací vedení KSČ odmítal, v listopadu (18.–20.) se aktivně účastnil studentské okupační stávky vyhlášené v reakci na represivní zásahy Veřejné bezpečnosti proti demonstracím 7. listopadu a zastavení vydávání časopisů Reportér a Politika. Fakt, že stávka neměla na politickou situaci v zemi větší vliv, podnítil Jana Palacha k radikálnímu návrhu, který adresoval studentskému vůdci Lubomíru Holečkovi. Navrhoval obsadit budovu rozhlasu, informovat veřejnost o studentských požadavcích a vyhlásit generální stávku. Když na jeho návrh nepřišla žádná reakce, rozhodl se k nejvyšší oběti – k sebeupálení po vzoru buddhistických mnichů ve Vietnamu. Dne 16. ledna 1969 se upálil u rampy Národního muzea v horní části Václavského náměstí [viz Praha 1. Pomník Janu Palachovi a Janu Zajíci; Praha 1. Pamětní desky Janu Palachovi, Janu Zajíci a obětem komunismu]. Zemřel na následky popálenin 19. ledna v nemocnici v Legerově ulici [viz Praha 2. Pamětní desky Janu Palachovi a Josefu Toufarovi]. Rakev s Palachovými ostatky byla 24. ledna 1969 vystavena v Karolinu [viz Praha 1. Pamětní deska Janu Palachovi II], druhý den odsud vyšel smuteční průvod. S Janem Palachem se do centra města přišly rozloučit další desetitisíce lidí. Církevní pohřeb za účasti rodiny, studentů a zástupců akademické obce vedl evangelický farář Jakub S. Trojan.

Za splnění Palachových požadavků – zrušení cenzury a zákazu distribuování Zpráv vydávaných okupačními vojsky – zahájilo 18. ledna u sochy sv. Václava několik mladých lidí protestní hladovku a podporu Palachovu politickému protestu vyjadřovali také účastníci spontánní demonstrace téhož dne. K dalším neorganizovaným demonstracím v centru Prahy došlo ještě 26. a 27. ledna; proti účastníkům první z nich, tedy den po Palachově pohřbu, již zasáhla policie.

Palachův hrob na Olšanských hřbitovech byl hojně navštěvován a stal se místem a připomínkou odporu proti okupaci. Ani takovou tichou symboliku nechtěl normalizační režim tolerovat. Záhy poté, kdy byl hrob osazen bronzovým náhrobkem s motivem ležící postavy, který vytvořil sochař Olbram Zoubek, byla Palachova matka vyrozuměna, že jej musí dát odstranit, neboť byl údajně zhotoven v rozporu s předloženou dokumentací. Když pozůstalí nereagovali, byla demontáž v létě 1970 provedena úředně. Již v té době byla paní Palachová přesvědčována, aby ostatky syna přestěhovala do Všetat. K dalšímu soustředěnému nátlaku došlo po pátém výročí intervence, kdy se Palachův neoznačený hrob stal místem tichých protiokupačních demonstrací. U hrobu monitorovaného policií byli návštěvníci legitimováni, někteří předváděni na služebnu a těm, kteří si místo fotili, byly zabavovány nebo znehodnocovány filmy. V říjnu 1973 Palachova matka po dlouhém vydírání kapitulovala a svolila k exhumaci a zpopelnění ostatků. U hrobového místa se objevil nový náhrobek se jménem Marie Jedličkové, přesto se zde lidé dál zastavovali. Na jaře 1974 uložila rodina urnu na hřbitově ve Všetatech do rodinného hrobu [viz Všetaty. Pamětní deska Janu Palachovi II]. I tento hrob byl zejména ve výroční dny manifestačně navštěvován odpůrci režimu. K obnovení hrobu na pražských Olšanech došlo v roce 1990. Palachovy ostatky sem byly slavnostně vráceny v říjnu 1990 za účasti prezidenta Václava Havla, který 28. října 1991 udělil Janu Palachovi in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka.

Viz též Všetaty. Pamětní deska Janu Palachovi; Všetaty. Busta Jana Palacha; Všetaty. Expozice Jan Palach (vše škola); Všetaty. Pamětní deska Janu Palachovi IV (sokolovna); Všetaty. Pomník Pocta Janu Palachovi (hřbitov); Praha 1. Pomník Janu Palachovi; Brno-střed. Plastika Jan Palach; Smrk. Mohyla Jana Palacha; Vysoký vrch. Mohyla Jana Palacha.

Pamětní deska Jaroslavu Šmatlavovi, desátníku in memoriam, byla odhalena v roce 1953 a z rozhodnutí městské části Praha 3 odstraněna při rekonstrukci hřbitovní zdi pravděpodobně v roce 1998. Nápis raženým písmem na desce doplňuje reliéfně ztvárněné vojenské atributy – helma a samopal.

Jaroslav Šmatlava (1930–1952) a další dva vojíni pod vedením desátníka Jaroslava Hýbla byli 16. prosince 1952 v ulici vedoucí podél zdi olšanského Židovského hřbitova přepadeni členy ilegální skautské skupiny Ladislavem Balíkem, Vladimírem Strakou, Vladimírem Sůvou a Vladivojem Tomkem. Cílem přepadení příslušníků strážního oddílu bylo zmocnit se automatických zbraní. Při přestřelce byl Jaroslav Šmatlava smrtelně a Jaroslav Hýbl těžce raněn. Vladivoj Tomek byl v roce 1960 popraven [viz Praha 7. Pamětní deska Vladivoji Tomkovi].

Zeď obklopující zahradu Českého velkopřevorství Řádu maltézských rytířů zůstává místem ke svobodnému vyjádření a setkávání veřejnosti. V roce 2008 zmizela ze zdi, jež se výtvarně stále proměňuje, charakteristická busta zpěváka. Z iniciativy výtvarníka Pavla Šťastného, autora loga Občanského fóra, Lennonovu zeď na jaře 2019 pomalovala skupina mladých českých i zahraničních výtvarníků, aby v roce 30. výročí pádu komunistického režimu opět připomínala původní poselství.

Tradice psaní po malostranských zdech pravděpodobně vznikla nejprve na zahradní zdi domu herce Jana Wericha, který na Kampě bydlel. Lidé mu na zeď jeho zahrady psali různé vzkazy, ale i ukázky vlastní tvorby. Oprýskané zdi na Kampě se od 60. let staly i místem výtvarných happeningů několika českých výtvarníků. Nejznámější se stala zeď Maltézské zahrady na Velkopřevorském náměstí, v sedmdesátých letech označovaná jako zeď nářků, později známá jako zeď Johna Lennona. V polovině prosince 1980 zde kdosi v reakci na zastřelení Johna Lennona vytvořil jeho památníček. Využil prázdnou kamennou desku, která v minulosti zřejmě sloužila jako součást veřejného vodovodu a napsal na ni křídou nápis Za Johna Lennona a nad ním nakreslil kříž. Na místě brzy přibyly svíčky, květiny, fotografie a kresba zastřeleného zpěváka. Policie pomníček zlikvidovala, vzápětí však byl obnoven. Vzniklo tak kultovní místo, které přitahovalo nejenom fanoušky Johna Lennona. Nápisy na zdi byly mnohokrát přemalovány, vždy se však objevily nové. Setkání u zdi postupně přerůstala v protirežimní vystoupení, proti kterým pravidelně zasahovala policie.

Viz též Česká Skalice. Pomník Johnu Lennonovi a Smrk. Mohyla Johna Lennona.

Pomník odhalený u příležitosti 30. výročí události má podobu vysokého hranolu z neopracované žuly se vsazenou mramorovou deskou s pozlaceným rytým nápisem.

10. ledna 1952 (datum na pomníku je uvedeno nesprávně) byla v Ratajském lese zastřelena předsedkyně místní komunistické organizace a členka rady místního národního výboru v obci Smrk Anna Kvašová (1908–1952). Její vražda byla objasněna až na základě oznámení v roce 1957. Po vzoru procesů z počátku 50. let se v březnu 1958 konalo veřejné soudní přelíčení v Tylově divadle v Kutné Hoře, kde bylo celkem deset obžalovaných souzeno jako organizovaná protistátní skupina plánující „teroristické akce proti veřejným funkcionářům“ a v němž padly tři rozsudky smrti. Podle dostupných dokumentů byla vražda Anny Kvašové neplánovaným a tragickým vyústěním původního záměru agilní funkcionářku zastrašit a potupit (svázáním a ostříháním vlasů), který se na místě činu zvrtl v individuální exces Antonína Landstoffa (1915–1958). Účelová konstrukce o úkladném spolčení za účelem fyzické likvidace propagátorky kolektivizace vesnice umožnila vynést trest smrti i pro souseda Anny Kvašové Josefa Ptáka (1908–1958), který osudnou noc v Ratajském lese nebyl, ale jíž se stvrzovala základní výkladová politická linie o třídním boji na vesnici. Ostatní aktéři včetně Josefa Kubelky (1902–1958) totiž Kvašovou neznali, většina pocházela z okruhu pražských živnostníků, kteří se po únoru 1948 zapojili do obvyklých protirežimních aktivit (tisk a distribuce letáků, finanční sbírky pro perzekvované, organizování přechodů ohrožených osob za hranice) – spoluúčast na násilném vystoupení proti funkcionářce (resp. povědomí o něm, neboť jejího vylákání pod záminkou neodkladné schůze se zúčastnily jen tři osoby) představovala osudné překročení této pomyslné hranice. Antonín Landstoff (jako vykonavatel vraždy), Josef Kubelka (jako její bezprostřední účastník a „schvalovatel“) a Josef Pták (jako její „objednavatel“) byli popraveni 9. července 1958 v Praze na Pankráci.

Bronzová pamětní deska strážmistru Honzátkovi byla na domě, kde v 50. letech sídlila služebna Sboru národní bezpečnosti, odhalena 15. dubna 1975, k 30. výročí vzniku SNB. Po pádu komunistického režimu byla deska z rozhodnutí městského zastupitelstva v březnu 1994 sejmuta, uložena do sbírek městského muzea a při výročích zapůjčována pro pietní akce místní komunistické organizace. K 65. výročí události, 28. září 2016, byla z její iniciativy na původním místě osazena nová deska, vyrobená podle originálu. Za přítomnosti příbuzných, členů Klubu českého pohraničí a veřejnosti ji odhalil poslanec a předseda středočeského krajské organizace KSČM Stanislav Grospič.

Pamětní místo se vztahuje k odbojové činnosti skupiny bratrů Mašínů, která po nezdaru v Chlumci nad Cidlinou [viz Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi] uskutečnila další přepadení stanice Sboru národní bezpečnosti v Čelákovicích. Pod záminkou ohlášení autonehody vnikli její členové do služebny, kde se zmocnili několika samopalů, pistolí a nábojů. Spoutaného a omámeného příslušníka SNB Jaroslava Honzátka (1923–1951) Ctirad Mašín z obavy, aby aktéři přepadení nebyli identifikováni a dopadeni, podříznul dýkou.
Měsíc po přepadení byli bratři Mašínové a jejich strýc Ctibor Novák zatčeni kvůli podezření z přípravy ilegálního opuštění republiky; Josef Mašín a Novák byli pro nedostatek důkazů propuštěni, Ctirad Mašín byl v srpnu 1952 odsouzen na dva a půl roku. Z jáchymovských táborů byl propuštěn po prezidentské amnestii v květnu 1953. Skupina mezitím uskutečnila další přepadení vozu převážejícího výplaty, při kterém byl v potyčce Josefem Mašínem zastřelen zaměstnanec národního podniku Kovolis Hedvikov Josef Rošický (1898–1952). Při jedné z posledních sabotážních akcí před odchodem za hranice v říjnu 1953 [viz Poděbrady. Plakát bratřím Mašínům na dětském orloji] Ctirad Mašín vážně zranil hasiče Jána Leciána.