Pomník, na jehož vzniku se podílely Česká strana sociálně demokratická, Česká strana národně socialistická a Masarykova demokratická strana, byl odhalen 28. října 2009. Dominuje mu bronzová busta Milady Horákové umístěná na vrcholu mramorového pylonu, pod nímž se na mramorové základně nacházejí bronzové desky se jmény popravených politických vězňů. Autory pomníku jsou sochaři Ctibor Havelka, Milan Knobloch a Jan Bartoš a architekt Jiří Kantůrek. Základní kámen byl odhalen v den výročí narození Milady Horákové 25. prosince 2007; jí je pomník jmenovitě dedikován. Pro vystavění pomníku byla uspořádána sbírka, do níž přispěli i zástupci Komunistické strany Čech a Moravy. Na protest vůči tomuto gestu národního smíření se od pomníkové iniciativy distancovali Konfederace politických vězňů, Klub dr. Milady Horákové i architekt původně vybraného návrhu Jiří Lasovský. Pomník, který byl v době svého vzniku dedikován 234 obětem československého režimu padesátých let, jmenovitě uvádí 178 popravených politických vězňů. Podle iniciátorů pamětního místa není tento výčet  konečný – na základě podnětů veřejnosti jsou připraveni jména doplňovat či upřesňovat.

Nejčastěji uváděné počty politických vězňů popravených v době komunistického režimu vycházejí z údajů Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Na základě uskutečněných výzkumů se hovoří o 248 popravených z politických důvodů (včetně 13 vysokých komunistických funkcionářů), resp. o 227 (novější korigovaný údaj, který exponenty režimu nezahrnuje). Vyčíslení justičních vražd komunistického režimu znamená i nutnost vyrovnat se s eticky problematickými případy, jejichž posuzování navíc komplikuje prolínání několika rovin, kromě věcně právní také historické i komemorační. Otázka, zda mezi oběti komunismu mají být zahrnuti a zda mají být vzpomínáni, se vztahuje na ty představitele režimu, kteří se aktivně podíleli na roztáčení soukolí politických procesů, jimž nakonec sami podlehli, či popravení spolupracovníci Státní bezpečnosti působící uvnitř ilegálních skupin. Obdobné dilema vzbuzují i hraniční případy násilných aktů spojených s ilegálním prostředím, u nichž je rozlišení mezi kriminálním a politickým pozadím značně obtížné.

Pomník s fontánou připomínající tok času, zasazený ve svahu náměstí Generála Karla Kutlvašra, tvoří dvě nad sebou umístěné nádrže. Voda z horní nádrže přepadává přes kolmou desku s nápisem s daty 1914–1918, 1939–1945 a 1948–1989. Po obou stranách fontány je umístěno schodiště. Autory pomníku jsou František Novotný a Jaroslav Suchan a byl odhalen 26. června 1997.

Za první republiky zde od roku 1927 stával památník padlým v první světové válce, v němž byla uložena schránka s prstí z bojiště od Zborova. V 80. letech 20. století byl pomník přestavěn na památník prvního a druhého odboje se sousoším Osvobození, které bylo po roce 1990 odstraněno.

Pamětní deska z bílého mramoru s bronzovým rámem, na níž je na kruhové výseči umístěna busta generála Kutlvašra, byla odhalena v květnu 2000 z iniciativy městské části Praha 4 a Konfederace politických vězňů na náměstí, jež od roku 1997 nese jeho jméno. Autorem busty je sochař František Bartoš.

Karel Kutlvašr (1895–1961) se narodil v Michalovicích [viz Michalovice. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi]. Za první světové války se přihlásil do legií v Rusku, bojoval v bitvě u Zborova. Po návratu do vlasti nastoupil vojenskou kariéru [viz Chomutov. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi]. Za německé okupace se zapojil do odbojové organizace Obrana národa. V květnu 1945 byl vojenským velitelem povstání v Praze. Pro Sověty se stal nedůvěryhodnou osobou, mj. s ohledem na dohodu o kapitulaci německých jednotek v Praze, kterou 8. května 1945  uzavřela Česká národní rada s velením německých vojsk. Sověti žádali československou vládu, aby generál Kutlvašr byl odstraněn z veřejných funkcí. Takový nátlak se týkal i dalších čelných představitelů České národní rady a nepříznivě ovlivnil jejich poválečné veřejné působení i životní osudy. Generál Kultvašr byl v létě 1945 odeslán na dovolenou, z níž se vrátil až na zásah prezidenta Beneše na počátku následujícího roku. Již v dubnu 1948 byl zproštěn činné služby na základě čistek prováděných tzv. akčními výbory a v prosinci zatčen. Ve vykonstruovaném procesu s ilegální skupinou Pravda vítězí, jež byla ve skutečnosti dílem spolupracovníka Obranného zpravodajství pplk. Josefa Hrušky [viz Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv], byl v květnu 1949 odsouzen Státním soudem na doživotí a k degradaci na vojína. Byl vězněn na Mírově a v Leopoldově. Z vězení byl propuštěn v rámci amnestie v roce 1960 se zdravotními následky, o rok později zemřel.

V roce 1968 byl soudně rehabilitován, společensky až na počátku 90. let, kdy byl vyznamenán in memoriam Řádem M. R. Štefánika a povýšen do hodnosti armádního generála.

Bronzová deska s lipovou ratolestí a nápisem dedikovaná Františku Kriegelovi byla na budově pavilonu A4 Thomayerovy nemocnice odhalena 3. prosince 1990 tehdejším ministrem zdravotnictví Martinem Bojarem.

František Kriegel (1908–1979), lékař a komunistický politik [viz Praha 2. Pamětní deska Františku Kriegelovi], který se do dějin zapsal zejména svým statečným postojem v období po okupaci, vedl třetí interní oddělení krčské nemocnice do roku 1970, kdy byl nuceně penzionován.

Armádní muzeum v Praze na Žižkově spravuje Vojenský historický ústav Praha.

V roce 2003 zpřístupnilo muzeum expozici, doplňující dějiny prvního a druhého odboje a historii československé armády v letech 1918–1945, jež je věnována třetímu odboji a perzekuci příslušníků československé armády po únoru 1948.

Po slavnostním znovuotevření Národního památníku na Vítkově v roce 2009 byla ve zdejším kolumbáriu z iniciativy Armády České republiky instalována pamětní deska vojenským osobám popraveným z politických důvodů v 50. letech, později pro nepřesnosti odstraněna.

Mimořádný rozsah perzekuce příslušníků československé armády po únoru 1948 komunistickým režimem byl veden obavou z odporu vojáků k novému politickému vedení. Na základě obvinění z protistátní činnosti skončilo v letech 1949–1955 na popravištích více než dvě desítky důstojníků československé armády, z nichž dvaadvacet připomíná pamětní deska na budově Generálního štábu Armády České republiky [viz Praha 6. Pamětní desky Heliodoru Píkovi a vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955]. Zdejší deska komemoruje i popravené armádní příslušníky slovenského původu, mezi nimi partyzánské velitele ze Slovenského národního povstání (npor. Rešetko, mjr. Žingor), dále pět popravených kurýrů (J. Hejna [viz Chrastava. Pamětní deska Rudolfu Fuksovi], T. Chovan, A. Lednický, L. Lindner, F. Špiriak), z nichž několik byli dezertéři ze základní vojenské služby stejně jako K. Volf [viz Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské]. Na desce jsou uvedeny i dvě vojenské osoby, které zemřely během věznění (M. Vošahlík v Opavě, J. Vůjta v táboře Vojna).

Bronzový náhrobek s reliéfem lidského těla vytvořil Olbram Zoubek. Sochař, který sejmul Palachovu posmrtnou masku, byl i autorem původního náhrobku, odstraněného úřady v červenci 1970.

Jan Palach (1948–1969) vyrůstal ve Všetatech, kde jeho otec do počátku 50. let provozoval cukrářství [viz Všetaty. Památník Jana Palacha; Všetaty. Pamětní deska Janu Palachovi III]. V letech 1963–1966 studoval střední všeobecnou vzdělávací školu v Mělníku [viz Mělník. Pomník Pocta Janu Palachovi]. Po maturitě se hlásil ke studiu historie na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kam však nebyl přijat. Dva roky studoval Vysokou školu ekonomickou [viz Praha 3. Pamětní deska Janu Palachovi; Praha 3. Pamětní deska Janu Palachovi II], v roce 1968 přestoupil na FF UK [viz Praha 1. Pamětní deska Janu Palachovi]. V roce 1968 se intenzivně se zajímal o politický vývoj, navštěvoval diskusní mítinky pořádané během pražského jara.

Okupaci a zejména posrpnovou politiku kompromisů a kapitulací vedení KSČ odmítal, v listopadu (18.–20.) se aktivně účastnil studentské okupační stávky vyhlášené v reakci na represivní zásahy Veřejné bezpečnosti proti demonstracím 7. listopadu a zastavení vydávání časopisů Reportér a Politika. Fakt, že stávka neměla na politickou situaci v zemi větší vliv, podnítil Jana Palacha k radikálnímu návrhu, který adresoval studentskému vůdci Lubomíru Holečkovi. Navrhoval obsadit budovu rozhlasu, informovat veřejnost o studentských požadavcích a vyhlásit generální stávku. Když na jeho návrh nepřišla žádná reakce, rozhodl se k nejvyšší oběti – k sebeupálení po vzoru buddhistických mnichů ve Vietnamu. Dne 16. ledna 1969 se upálil u rampy Národního muzea v horní části Václavského náměstí [viz Praha 1. Pomník Janu Palachovi a Janu Zajíci; Praha 1. Pamětní desky Janu Palachovi, Janu Zajíci a obětem komunismu]. Zemřel na následky popálenin 19. ledna v nemocnici v Legerově ulici [viz Praha 2. Pamětní desky Janu Palachovi a Josefu Toufarovi]. Rakev s Palachovými ostatky byla 24. ledna 1969 vystavena v Karolinu [viz Praha 1. Pamětní deska Janu Palachovi II], druhý den odsud vyšel smuteční průvod. S Janem Palachem se do centra města přišly rozloučit další desetitisíce lidí. Církevní pohřeb za účasti rodiny, studentů a zástupců akademické obce vedl evangelický farář Jakub S. Trojan.

Za splnění Palachových požadavků – zrušení cenzury a zákazu distribuování Zpráv vydávaných okupačními vojsky – zahájilo 18. ledna u sochy sv. Václava několik mladých lidí protestní hladovku a podporu Palachovu politickému protestu vyjadřovali také účastníci spontánní demonstrace téhož dne. K dalším neorganizovaným demonstracím v centru Prahy došlo ještě 26. a 27. ledna; proti účastníkům první z nich, tedy den po Palachově pohřbu, již zasáhla policie.

Palachův hrob na Olšanských hřbitovech byl hojně navštěvován a stal se místem a připomínkou odporu proti okupaci. Ani takovou tichou symboliku nechtěl normalizační režim tolerovat. Záhy poté, kdy byl hrob osazen bronzovým náhrobkem s motivem ležící postavy, který vytvořil sochař Olbram Zoubek, byla Palachova matka vyrozuměna, že jej musí dát odstranit, neboť byl údajně zhotoven v rozporu s předloženou dokumentací. Když pozůstalí nereagovali, byla demontáž v létě 1970 provedena úředně. Již v té době byla paní Palachová přesvědčována, aby ostatky syna přestěhovala do Všetat. K dalšímu soustředěnému nátlaku došlo po pátém výročí intervence, kdy se Palachův neoznačený hrob stal místem tichých protiokupačních demonstrací. U hrobu monitorovaného policií byli návštěvníci legitimováni, někteří předváděni na služebnu a těm, kteří si místo fotili, byly zabavovány nebo znehodnocovány filmy. V říjnu 1973 Palachova matka po dlouhém vydírání kapitulovala a svolila k exhumaci a zpopelnění ostatků. U hrobového místa se objevil nový náhrobek se jménem Marie Jedličkové, přesto se zde lidé dál zastavovali. Na jaře 1974 uložila rodina urnu na hřbitově ve Všetatech do rodinného hrobu [viz Všetaty. Pamětní deska Janu Palachovi II]. I tento hrob byl zejména ve výroční dny manifestačně navštěvován odpůrci režimu. K obnovení hrobu na pražských Olšanech došlo v roce 1990. Palachovy ostatky sem byly slavnostně vráceny v říjnu 1990 za účasti prezidenta Václava Havla, který 28. října 1991 udělil Janu Palachovi in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka.

Viz též Všetaty. Pamětní deska Janu Palachovi; Všetaty. Busta Jana Palacha; Všetaty. Expozice Jan Palach (vše škola); Všetaty. Pamětní deska Janu Palachovi IV (sokolovna); Všetaty. Pomník Pocta Janu Palachovi (hřbitov); Praha 1. Pomník Janu Palachovi; Brno-střed. Plastika Jan Palach; Smrk. Mohyla Jana Palacha; Vysoký vrch. Mohyla Jana Palacha.

Pamětní deska Jaroslavu Šmatlavovi, desátníku in memoriam, byla odhalena v roce 1953 a z rozhodnutí městské části Praha 3 odstraněna při rekonstrukci hřbitovní zdi pravděpodobně v roce 1998. Nápis raženým písmem na desce doplňuje reliéfně ztvárněné vojenské atributy – helma a samopal.

Jaroslav Šmatlava (1930–1952) a další dva vojíni pod vedením desátníka Jaroslava Hýbla byli 16. prosince 1952 v ulici vedoucí podél zdi olšanského Židovského hřbitova přepadeni členy ilegální skautské skupiny Ladislavem Balíkem, Vladimírem Strakou, Vladimírem Sůvou a Vladivojem Tomkem. Cílem přepadení příslušníků strážního oddílu bylo zmocnit se automatických zbraní. Při přestřelce byl Jaroslav Šmatlava smrtelně a Jaroslav Hýbl těžce raněn. Vladivoj Tomek byl v roce 1960 popraven [viz Praha 7. Pamětní deska Vladivoji Tomkovi].

Památník obětem nacismu a komunismu z řad kněží, řeholnic a řeholníků – symbolický hrob byl odhalen 21. března 2003 na Vyšehradském hřbitově. Následnou mši celebroval v kapitulním chrámu sv. Petra a Pavla pražský arcibiskup kardinál Miloslav Vlk spolu s dalšími biskupy českých a moravských diecézí a se zástupci řeholních řádů a kongregací. Jednoduchý kamenný pomník s kovaným barokním křížem má být, podle slov probošta Vyšehradské kapituly Antonína Doležala, připomínkou těch, kteří pro dobro, pravdu a lásku neváhali obětovat své zdraví, svobodu i svůj život. Autory památníku jsou architekti Tomáš Šantavý a Božena Svátková.

V noci ze 13. na 14. dubna a z 27. na 28. dubna 1950 bylo Státní bezpečností a Státním úřadem pro věci církevní v rámci tzv. akce K (kláštery) obsazeno téměř 150 klášterů a řeholních domů. Řeholníci byli převezeni do tzv. centralizačních klášterů v Bohosudově, Broumově, Hejnicích, Králíkách [viz Králíky. Pamětní deska internovaným řeholníkům a řeholnicím] a Oseku, představitelé řádů a režimu nejvíc nepohodlní řeholníci pak do internace v klášteře v Želivě [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům]. Stát kláštery jako centra řeholního života zrušil a majetek řádů zabavil. Část řeholníků byla na podzim povolána k výkonu povinné vojenské služby u pomocných technických praporů [viz Praha 6. Pamětní deska příslušníkům pomocných technických praporů z řad kněží]. Od července do září 1950, v rámci tzv. akce Ř (řeholnice), stihl obdobný osud i ženské řehole. Část řeholnic byla „centralizována“ v Bohosudově, Broumově, dále v řeholních domech v Bílé Vodě [viz Bílá Voda. Hřbitov] či v Hradci nad Moravicí [viz Hradec nad Moravicí. Pamětní deska internovaným řeholnicím], představené byly internovány v Hejnicích, část řeholnic byla nasazena na práci, často v pohraničí, u zbývajících byl zaveden přísný dozor. Vzhledem k nezastupitelné roli řeholnic ve zdravotnictví a sociální péči plánoval režim přistoupit ke zrušení ženských řeholí, které již nesměly přijímat nové členky, až v polovině roku 1953, v rámci nakonec odvolané tzv. akce B. Řeholníci a řeholnice v internačních a centralizačních střediscích podléhali nucenému pracovnímu režimu, nejčastěji v zemědělství či lehkém průmyslu, řeholnice také v textilním průmyslu. V roce 1954 stát nezákonnou internaci oficiálně zrušil, nicméně faktické propouštění se někde zdržovalo až do konce 50. let. Některé „centralizační“ kláštery byly následně přeměněny v charitní domy.

Represe mužských řeholních řádů předznamenal vykonstruovaný monstrproces, do jehož čela byl postaven opat kláštera v Nové Říši Augustin Machalka (1906–1996) [viz též Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným duchovním v Radvanově], zatčený spolu s opatem želivského kláštera Vítem Tajovským (1912–1999) [viz Želiv. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému] na přelomu ledna a února 1950 v souvislosti s vyšetřováním tzv. číhošťského zázraku [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara]. Deset představitelů nejvýznamnějších řádů (premonstrátů, jezuitů, františkánů, dominikánů a redemptoristů) bylo před tzv. organizovanou veřejností obviňováno, na základě podstrčených „důkazů“, ze shromažďování zbraní a plánování ozbrojeného povstání a 5. dubna 1950 Státním soudem odsouzeno za vlastizradu k dlouholetým trestům.

Pamětní místo pojednané jako symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů tvoří mramorový náhrobek s rytým písmem a svazkem ostnatého drátu podle návrhu sochaře Karla Hořínka a bronzová busta, jejíž autorkou je sochařka Jaroslava Lukešová. Do dnešní podoby bylo upraveno v roce 2000 z iniciativy Konfederace politických vězňů, Klub dr. Milady Horákové zde organizuje každoroční setkání politických vězňů.

Pamětní místo připomíná popravenou Miladu Horákovou (1901–1950) [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové] a další osobnosti národně socialistické strany, jejichž ostatky byly po roce 1989 převezeny z exilu do Prahy – Petra Zenkla (1884–1975), Vladimíra Krajinu (1905–1993) [viz Praha 2. Pamětní deska Vladimíru Krajinovi], Otakara Machotku (1899–1970), Růženu Pelantovou (1886–1959) [viz Praha 1. Pamětní desky Růženě Pelantové a Miladě Horákové] a Františka Klátila (1905–1972).