Pamětní deska internovaným řeholnicím byla odhalena 9. srpna 2007 z iniciativy Anny Skřivánkové a Jiřího Heidera, příbuzných jedné z internovaných sester Korduly Heiderové, a ve spolupráci s Městským úřadem Hradec nad Moravicí, který desku financoval. Posvětil ji P. Antonín Kolář za přítomnosti zástupců Německého řádu z Německa a Rakouska, školy, farnosti, místostarosty města Karla Hanáka, přímých účastnic internace z řad řeholnic a jejich příbuzných. Podle grafického návrhu Ivy Přibylové břidlicovou pamětní desku s textem sestry Korduly Heiderové realizoval Pavel Strakoš. Byla umístěna na levé straně od vchodu do budovy Církevní základní školy sv. Ludmily, kde býval klášter Řádu Panny Marie Jeruzalémské, v němž řádové sestry nedobrovolně strávily jedenáct měsíců svého života v letech 1951 a 1952.

V září 1950 byly v českých zemích v rámci tzv. akce Ř (řeholnice) likvidovány ženské kláštery [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic], řeholnice různých řádů a kongregací byly násilně svezeny do sběrných klášterů [viz Bílá Voda. Muzeum Bílá Voda].

Pamětní deska byla odhalena v roce 2009 v předvečer Dne boje za svobodu a demokracii, u příležitosti 20. výročí pádu komunistického režimu. Slavnostního aktu se zúčastnili zástupci Parlamentu, Konfederace politických vězňů a oblastního sdružení ODS. Desku posvětil farář Karel Javorek. Deska je zhotovena z šedého mramoru s rytým písmem. Puklina z levé strany desky, jež přechází v rytou podélnou prasklinu, symbolizuje zpřetrhání a zároveň opětovné scelení demokratického vývoje před rokem 1948 a po roce 1989.

Pomník výtvarníka Jaromíra Brabence věnovaný obětem komunistického režimu byl odhalen 3. dubna 1997 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Tvoří jej prostřelená ocelová deska na žulovém soklu.

Pomník připomínající nucenou práci příslušníků pomocných technických praporů v dolu Ludvík v Radvanicích byl slavnostně odhalen a vysvěcen 6. září 2006 z iniciativy městských obvodů Radvanice a Bartovice a Svazu PTP–VTNP. Pamětní desku instalovanou na bludném kameni zhotovil Vladimír Prokeš.

Důlní pomocné technické prapory PTP [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací] byly vyčleněny na práce v uhelném revíru na Ostravsku, od roku 1951 rozdělené na pět praporů v rámci 55. pomocné technické skupiny (I. a V. Orlová, II. a III. Karviná a IV. Radvanice).

Pomník tvoří zděný hranol s bronzovou deskou, jeho autorem je malíř a sochař Ctibor Bayer, sám bývalý příslušník PTP. Deska zpodobňuje symboly nucené práce v dolech: emblém vojenských hornických praporů, hornický kahan i paži s okovy s přetrženým okem řetězu. Pomník byl odhalen 3. dubna 1997 před budovou bývalého ředitelství Ostravsko-karvinských dolů.

V moravskoslezském regionu byli příslušníci pomocných technických praporů [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací] využíváni také v místních uhelných revírech. V Ostravě byly k 1. říjnu 1950 vytvořeny dva důlní pomocné technické prapory (55. a 56. PTP), po reorganizaci v roce 1951 pět praporů v rámci 55. pomocné technické skupiny (I. a V. Orlová, II. a III. Karviná a IV. Radvanice).

Bronzová deska s nápisem umístěná na kamenném pylonu s bronzovým plamenem na vrcholu byla odhalena v roce 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů a je věnována obětem komunistického režimu na Ostravsku. Jejím autorem je Jiří Klíma.

Bronzová deska s reliéfem a plastickým nápisem, jejímž autorem je Vratislav Varmuža, byla odhalena 7. prosince 2006.

Po roce 1948 bylo v ostravské věznici popraveno pět mužů: strážmistr SNB Ladislav Cée (1908–1951), štábní kapitán Miloš Morávek (1911–1951), Miroslav Sýkora (1923–1951) a Josef Polomský (1924–1951) za plánování vojenského převratu na Ostravsku ve skupině Jana Buchala [viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí]. Zařazení strážmistra SNB Václava Fryče mezi příslušníky třetího odboje lze ve světle povahy jeho protirežimní činnosti považovat za sporné.

Václav Fryč (1923–1951) pracoval u Sboru národní bezpečnosti v Opavě. 27. února 1948 byl postaven mimo službu, což pociťoval jako nespravedlnost, a ačkoli byl vzápětí do služby přijat zpět, začal ve svém okolí organizovat malou rezistentní skupinu. V červnu 1949 byl jedním ze členů této skupiny přizván k neoficiálnímu výslechu Antonína Šimčáka (1929–1949), kterého jako „partyzána“ ukrývala skupina osob, jež po čase pojala podezření, že se jedná o provokatéra. Na schůzce dotyčný muž přiznal, že si partyzánskou legendu vymyslel, a podle pozdějších výpovědí to měl být právě Fryč, který přítomné přesvědčil, že provokatér má být zneškodněn, a sám se také exekuce ujal. V listopadu 1949 byl strážmistr Fryč zatčen v souvislosti s jiným případem. Když se v lednu 1950 tělo mrtvého našlo, došlo k širokému zatýkání. Z vyšetřování také vyplynulo, že se Šimčák před smrtí oprávněně bránil nařčení, že by byl spolupracovníkem Státní bezpečnosti. Osoby zapletené do tohoto případu a další, které měly s Fryčem i jen vzdálené kontakty, byly obviněny a souzeny ve dvou procesech. První se konal v Opavě 12.–16. prosince 1950, druhý v Ostravě v únoru 1951. Soud vykonstruoval na základě „politické vraždy“ skupinu souzenou pro velezradu, což ovlivnilo výši uložených trestů i pro osoby, které s případem neměly nic společného. Fryč, jenž byl odsouzen k trestu smrti, byl popraven 12. dubna 1951. Rehabilitace Václava Fryče v roce 1990 byla jen částečná, netýkala se zločinu vraždy. Toto rozhodnutí potvrdil i Nejvyšší soud ČR v roce 1999.

Busta a kovová deska s vytesaným nápisem byla odhalena 24. února 1991 na budově základní školy ve Vítkově, kterou Jan Zajíc navštěvoval. Autorem je architekt Gotthard Janda. Nápis odkazuje k závěrečné větě Zajícovy výzvy Občané Republiky československé.

Jan Zajíc (1950–1969) se jako pochodeň č. 2 upálil v Praze 25. února 1969 [viz Vítkov. Hrob Jana Zajíce].

Náhrobek, který tvoří kamenná horizontální hrobka stojící na čtyřech bronzových koulích a bronzová deska s reliéfem lidského těla, vytvořil (stejně jako náhrobek Jana Palacha na Olšanských hřbitovech v Praze) sochař Olbram Zoubek. Byl instalován 25. února 1990 během vzpomínkové akce iniciované místním Občanským fórem. Dnešní podobu náhrobku úřady před rokem 1989 nepovolily.

Jan Zajíc (1950–1969) po vyjití základní školy ve Vítkově [viz Vítkov. Pamětní deska a busta Jana Zajíce] studoval Střední průmyslovou školu železniční v Šumperku [viz Šumperk. Pamětní deska Janu Zajíci], projevoval literární nadání (psal básně) a zájem o humanitní vědy. Po upálení Jana Palacha se zúčastnil protestní hladovky a tryzny studentů u sochy sv. Václava v Praze. Jako pochodeň č. 2 se měsíc po Palachově pohřbu 25. února upálil v průjezdu domu č. 39 na Václavském náměstí [viz Praha 1. Pomník Janu Palachovi a Janu Zajíci; Praha 1. Pamětní desky Janu Palachovi, Janu Zajíci a obětem komunismu]. Za účasti tisíců lidí byl pohřben 2. března v rodném Vítkově, hřbitov až do roku 1989 hlídala Státní bezpečnost. Přesto byl Zajícův hrob navštěvován jako projev tiché demonstrace v den jeho upálení a ve výročí okupace.

Pamětní deska generála Píky byla odhalena 1. července 1989 u příležitosti 70 let tělovýchovy ve Štítině a její vznik iniciovali funkcionáři místní jednoty Tatran Jan Hajder a Zdeněk Stříž. Deska byla původně instalována na domě zbudovaném na místě původního rodného domu generála Píky, ve kterém žil generálův bratr František se svou rodinou. Při rekonstrukci domu byla deska sejmuta a 4. července 1993 umístěna na nový žulový pomník vybudovaný na hranici pozemku. Autorkou desky s plastikou je akad. sochařka Jaroslava Lukešová, kamenické práce provedl Zdeněk Šimeček.

Generál Heliodor Píka (1897–1949), legionář a absolvent vojenské školy ve Francii, se podílel na formování armády samostatného Československa. V letech 1941–1945 byl velitelem československé vojenské mise v Sovětském svazu. Bezprostředně po komunistickém převratu byl brigádní generál Píka odeslán na zdravotní dovolenou a již 5. května 1948 zatčen a vyšetřován – podle vojenských historiků prokazatelně na popud sovětských vysokých míst. Byl obžalován ze špionáže pro britskou zpravodajskou službu v letech 1940–1948, postaven před vojenský senát Státního soudu a v neveřejném procesu, jenž se konal 26.–28. ledna 1949, odsouzen k trestu smrti. Po zamítnutí žádosti o milost byl 21. června 1949 popraven na dvoře plzeňské věznice na Borech [viz Plzeň. Pamětní deska Heliodoru Píkovi a Plzeň. Čestný hrob Heliodora Píky]. V roce 1968 byl proces obnoven, vojenský soud prohlásil důkazy údajně prokazující spolupráci generála s britskou službou po válce za falzifikát vyrobený obranným zpravodajstvím a rozsudek zrušil.

Celospolečenské rehabilitace se Heliodoru Píkovi dostalo až po roce 1989, stal se symbolem komunistické represe příslušníků druhého odboje. V roce 1991 mu byl prezidentem Václavem Havlem udělen in memoriam Řád M. R. Štefánika, v lednu 1992 byl posmrtně povýšen do hodnosti armádního generála. Obec Štítina si slavného rodáka připomíná každoročním Memoriálem v kopané, který se pořádá nepřetržitě od roku 1969. Od roku 1991 nese Píkovo jméno místní základní škola a ke stému výročí generálova narození vydala obec stříbrné a bronzové pamětní medaile. Unikátní artefakty, včetně osobní zbraně Heliodora Píky schraňované synem Milanem, jsou vystaveny v Národním památníku druhé světové války v nedaleké Hrabyni.

Viz též Česká Lípa. Pomník Heliodoru Píkovi; Hranice. Pomník hrdinům protinacistického a protikomunistického odboje; Opava. Pamětní deska Heliodoru Píkovi; Plzeň. Pomník Heliodoru Píkovi; Praha 1. Pamětní desky obětem komunismu z řad zaměstnanců ministerstva zahraničních věcí; Praha 6. Pamětní desky Heliodoru Píkovi a vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955.