Bronzová deska s nápisem upomínající na výchozí místo pokojné demonstrace svolané studentskými iniciativami 17. listopadu 1989 byla odhalena u příležitosti 17. výročí událostí ve čtvrtek 16. listopadu 2006 na místě, kde v roce 1989 stálo řečnické pódium. Pamětní desku akademického sochaře Petera Orieška společně odhalili starosta městské části Praha 2 a rektor Univerzity Karlovy v Praze.

Studentská manifestace byla oficiálně schváleným pietním shromážděním při příležitosti 50. výročí smrti studenta Jana Opletala. Ovšem již úvodní proslovy nezávislých studentů na Albertově naznačily, že nejde o pouhé pietní setkání, a předznamenaly celkový protestní charakter shromáždění. Dav několika desítek tisíc lidí, mezi kterými zdaleka nebyli jen studenti, spontánně reagoval skandováním hesel a protirežimní zaměření manifestace akceleroval. Jen stěží se pořadatelům podařilo nasměrovat průvod z Albertova na předem schválenou trasu na Vyšehrad, kde měla akce podle oficiálního scénáře skončit. Odsud se však účastníci průvodu spontánně vydali směrem do centra, kde byli zastaveni na Národní třídě [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989].

Bronzová deska s lidskými dlaněmi v různých gestech upomínající na brutální zásah policie proti studentskému pochodu, na který demonstranti reagovali skandováním hesla „Máme holé ruce“, se stala tradičním místem, kde si občané i politické reprezentace připomínají události vedoucí k pádu komunistického režimu. V průchodu Kaňkova domu na Národní třídě v Praze ji v únoru 1990 instalovali autoři Otakar Příhoda a Miroslav Krátký. Od 16. listopadu 2016 je nově osazena na zaskleném portálu podloubí směrem do ulice.

Studentský pochod 17. listopadu 1989 iniciovali společně zástupci vysokoškolských organizací SSM i neoficiálních studentských kruhů. Příležitostí k povolené manifestaci bylo 50. výročí smrti Jana Opletala, studenta Univerzity Karlovy, jenž byl smrtelně postřelen při protinacistické demonstraci v Praze [viz Pardubice. Pomník boje studentů za svobodu 1939–1989]. Od počátku se však počítalo s protestními projevy proti stávajícímu režimu. Studentská manifestace tak přilákala mnoho dalších účastníků. Brzy po zahájení na Albertově získal pietní akt [viz Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989] jasný protirežimní charakter. Průvod, který se vydal nejdříve na Vyšehrad a odsud později do centra Prahy, skandoval hesla proti monopolu moci KSČ, proti vládní garnituře a na podporu opozičních skupin. Na Národní třídě byl průvod zastaven pořádkovými oddíly bezpečnostních složek, čelo průvodu bylo obklíčeno a mnozí účastníci, především mladí lidé, byli surově zbiti (mimo jiné právě v průchodu Kaňkova domu). Brutalita zákroku vedla k vyhlášení studentské a divadelní stávky, k založení Občanského fóra a VPN, vlně demonstrací a rychle se šířícímu celospolečenskému odporu. Pod tlakem mezinárodních i vnitřních událostí se komunistický režim zanedlouho po 17. listopadu zhroutil.

Zeď obklopující zahradu Českého velkopřevorství Řádu maltézských rytířů zůstává místem ke svobodnému vyjádření a setkávání veřejnosti. V roce 2008 zmizela ze zdi, jež se výtvarně stále proměňuje, charakteristická busta zpěváka. Z iniciativy výtvarníka Pavla Šťastného, autora loga Občanského fóra, Lennonovu zeď na jaře 2019 pomalovala skupina mladých českých i zahraničních výtvarníků, aby v roce 30. výročí pádu komunistického režimu opět připomínala původní poselství.

Tradice psaní po malostranských zdech pravděpodobně vznikla nejprve na zahradní zdi domu herce Jana Wericha, který na Kampě bydlel. Lidé mu na zeď jeho zahrady psali různé vzkazy, ale i ukázky vlastní tvorby. Oprýskané zdi na Kampě se od 60. let staly i místem výtvarných happeningů několika českých výtvarníků. Nejznámější se stala zeď Maltézské zahrady na Velkopřevorském náměstí, v sedmdesátých letech označovaná jako zeď nářků, později známá jako zeď Johna Lennona. V polovině prosince 1980 zde kdosi v reakci na zastřelení Johna Lennona vytvořil jeho památníček. Využil prázdnou kamennou desku, která v minulosti zřejmě sloužila jako součást veřejného vodovodu a napsal na ni křídou nápis Za Johna Lennona a nad ním nakreslil kříž. Na místě brzy přibyly svíčky, květiny, fotografie a kresba zastřeleného zpěváka. Policie pomníček zlikvidovala, vzápětí však byl obnoven. Vzniklo tak kultovní místo, které přitahovalo nejenom fanoušky Johna Lennona. Nápisy na zdi byly mnohokrát přemalovány, vždy se však objevily nové. Setkání u zdi postupně přerůstala v protirežimní vystoupení, proti kterým pravidelně zasahovala policie.

Viz též Česká Skalice. Pomník Johnu Lennonovi a Smrk. Mohyla Johna Lennona.

V původní podobě bylo pamětní místo z inciativy předsedy Senátu Parlamentu ČR Petra Pitharta a předsedy Pražského akademického klubu 48 Zdeňka Boháče odhaleno 25. února 2003, u příležitosti 55. výročí únorových událostí roku 1948. Následnou revitalizaci veřejného prostoru kolem pamětních desek umístěných na opěrné zdi rampy vedoucí na Pražský hrad inicioval rektor ČVUT, navrhl Ateliér KAVA a financovala Městská část Praha 1. Z rampy byla sňata anglickojazyčná deska, jež byla k původní přidána později, odstraněn živý plot a na uvolněné místo bylo instalováno pět mramorových schodů a nová pamětní deska s česko-anglickým nápisem. Nová podoba byla veřejnosti odhalena 25. února 2019 během pietního shromáždění, která se zde každoročně konají.

Vysokoškolští studenti vyjádřili svůj nesouhlas s politickým vývojem v únoru 1948 dvěma demonstracemi. První se uskutečnila 23. února, kdy pokojný průvod studentů vedl z náměstí Republiky na Pražský hrad. Prezident Edvard Beneš přijal pětičlennou delegaci v čele s tehdejším poslancem Josefem Lesákem. Podruhé vyšel několikatisícový průvod vysokoškoláků 25. února 1948 od budovy ČVUT [viz Praha 2. Pamětní deska perzekvovaným vysokoškolákům] směrem na Pražský hrad, aby rovněž podpořil prezidenta Beneše. V Nerudově ulici a na Hradčanském náměstí byli studenti násilně zastaveni oddíly Sboru národní bezpečnosti a Lidových milicí. Jeden ze studentů byl při zásahu postřelen.

Bronzová pamětní deska byla instalována 2. října 1996 na budově střední průmyslové školy, kde Boris Volek studoval, z iniciativy jeho spolužáků a spoluvězňů Václava Růžičky, Karla Kukala, Antonína Smrčky a Vladimíra Volka. Na její realizaci se podílela Konfederace politických vězňů a město Kolín. Původní deska byla odcizena z iniciativy Bronislavy Adámkové nahrazena plastovou kopií, kterou zhotovil Vítězslav Slavík. Ke druhému odhalení došlo 11. listopadu 2009 ve výroční den Volkovy popravy.

Boris Volek (1928–1952) se po válce začal věnovat skautingu. V Kolíně, kam přešel z Prahy studovat průmyslovou školu chemickou, založil ze skautů a spolužáků odbojovou skupinu Bratrstvo, která se chtěla zúčastnit očekávaného státního převratu. V užším vedení Bratrstva působil kromě B. Volka jeho starší spolužák Evžen Vítek (*1924) a vedoucí bývalého junáckého oddílu Jaroslav Martínek (*1929). Ve snaze navázat spojení se zahraničním odbojem přešel v létě 1948 Evžen Vítek ilegálně přes šumavskou hranici a začal působit jako kurýr. S pomocí Borise Volka úkoloval členy Bratrstva zpravodajskou činností týkající se strategických průmyslových závodů atp. Po jeho zatčení v dubnu 1950 byla odhalena i činnost Bratrstva. Osmnáct členů skupiny odsoudil Státní soud 18.–20. prosince 1950 za velezradu, špionáž a vyzvědačství (Evžen Vítek byl souzen v samostatném procesu). Boris Volek, odsouzený na 16 let, byl k výkonu trestu převezen do Horního Slavkova. Zde se zúčastnil hromadného útěku z šachty č. 14 [viz Horní Slavkov. Symbolický hrob politických vězňů] a spolu s dalšími útěkáři byl znovu souzen v Jáchymově 19.–21. března 1952. Boris Volek a Ladislav Plšek (*1925) byli odsouzeni k výjimečnému trestu za smrt strážmistra SNB, který byl při útěku postřelen. Oba byli popraveni 11. listopadu 1952 v Praze na Pankráci.

Žulová pamětní deska upomínající na zásah policejních složek proti účastníkům koncertu rockových skupin v březnu 1974 byla odhalena 3. dubna 2010. Nahradila provizorní pamětní list, který zde byl z iniciativy Františka Stárka instalován o rok dříve, kdy se u příležitosti 35. výročí konání koncertu sešli jeho protagonisté a další příznivci rockové hudby.

Dne 30. března 1974 se do hostince Amerika v Rudolfově sjelo několik set mladých lidí na koncert rockových skupin. Na základě stížností místních občanů předseda městského národního výboru uvědomil oddělení Veřejné bezpečnosti v Českých Budějovicích, která na místo konání poslala 15člennou skupinu. Ta účastníky přerušeného koncertu, na němž měly vystoupit i kapely The Plastic People of the Universe a DG 307 [viz Praha 2. Pamětní deska Milanu Hlavsovi], za použití fyzického násilí vytlačila na silnici do Budějovic a autobusy je svážela na nádraží, kde v podchodu na nástupiště účastníky koncertu bili pendreky, kopali a pouštěli na ně služební psy. Přes sto účastníků bylo eskortováno v uzavřené části vlaku do Prahy, kde byli vyslýcháni a fotografováni. Další osoby byly zadrženy v Českých Budějovicích, kde byly ve vazbě ostříhány. Někteří účastníci koncertu byli následně perzekvováni ve školách a na pracovištích. Sedm osob bylo v červenci postaveno před okresní soud v Českých Budějovicích, kde padly i nepodmíněné tresty.

Bronzová pamětní deska s rytým nápisem a plastickým reliéfem skautské lilie věnovaná obětem z řad Junáka byla odhalena z iniciativy a za finančního přispění Plzeňské rady Junáka. Slavnostní odhalení proběhlo 22. května 1998 u příležitosti devátého valného sněmu skautské organizace. Odhalení desky, jež vznikla podle autorského návrhu akademického malíře Vladimíra Havlice, se zúčastnili představitelé města, zástupci Konfederace politických vězňů a Junáka.

Jednou z perzekvovaných skautek je plzeňská rodačka Dagmar Skálová (1912–2002), jež byla v květnu 1949 zatčena za účast v ilegální skupině Zvon, ve které byly zapojeny některé junácké oddíly. Byla postavena do čela procesu s dalšími 22 skauty a Státním soudem odsouzena (5.–8. srpna 1949) na doživotí. Její manžel Karel Skála (1905–1973), poválečný skautský náčelník pražské organizace, byl odsouzen v následném procesu (15. a 16. srpna 1949) na 24 let. Dagmar Skálová byla jednou z mála vyšetřovaných, kteří našli sílu odvolat své původní „doznání“, a patřila mezi dvanáct politických vězeňkyň, které v roce 1956 z vězení adresovaly dopis generálnímu tajemníku Organizace spojených národů [viz Pardubice. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989]. S manželem se během pražského jara aktivně zasazovala o obnovu skautského hnutí.

Základ pomníku tvoří kruh o průměru čtyři metry, po jehož obvodě jsou rozmístěny neupravované lomové kameny. Na kamenech je položen dřevěný symbol protiválečného hnutí a generace hippies 60. let. Autorem pomníku, který má připomínat protirežimní subkulturu spojenou s identifikací se západním životním stylem a hudbou, je plzeňský akad. sochař Jaroslav Šindelář. Nápis bigbít ve středu pomníku odkazuje také na hudební festival, který se v parku koná každoročně na 1. máje. Prostředy na realizaci pomníku byly pořízeny ve veřejné sbírce, byl odhalen 1. května 2009.

Dva dřevěné kříže spojené kovovou deskou s nápisem byly odhaleny z iniciativy Roberta Hofrichtera na počátku 90. let.

Po komunistickém převratu se několik členů skautského oddílu v Železném Brodě účastnilo před květnovými volbami letákové akce vyzývající občany k bojkotu jednotné kandidátky Národní fronty, za což byli někteří z nich vyšetřováni. Scházeli se také v bytě Jiřího Haby (1913–1949), kde poslouchali zahraniční rozhlas. V květnu 1949 se Jiří Haba spolu se skautským vedoucím Robertem Hofrichterem (*1928) a jeho zástupcem Tomášem Hübnerem (1930–1949) rozhodli odejít do ilegality, kde chtěli podnikat sabotáže proti novému režimu a zapojit se do ozbrojených akcí v rámci očekávaného nového vojenského konfliktu mezi Západem a Východem. O místě jejich úkrytu u přehrady Souš věděli nejen lidé z Železného Brodu, kteří tvořili zázemí ilegalistů, ale postupně se o něm dověděli i pracovníci místní lesní správy a někteří příslušníci pohraničního útvaru Sboru národní bezpečnosti v osadě Jizerka, včetně místního velitele Karla Hladíka (*1913). Ti všichni jejich pobyt tolerovali, či jim přímo pomáhali. Po konci školního roku se skupina rozrostla o další čtyři skauty – Radomila Raju (*1932), Josefa Veselého (*1928), Jiřího Majera (*1931) a Jindřicha Kokošku (*1931) –, kteří se sem uchýlili v obavách před hrozícím postihem. Dříve než se skupina odhodlala k nějakému odbojovému vystoupení (za tím účelem shromažďovala zbraně a výbušniny), byla prozrazena sezonními lesními pracovníky. Krajské velitelství SNB a Státní bezpečnosti v Liberci vyslalo na zneškodnění „teroristické skupiny“ přes dvě desítky příslušníků, kteří ráno 24. července 1949 nic netušící skauty obklíčili a při bezpečnostní akci použili několik tisíc nábojů. Postřelili pět členů skupiny – R. Raju, J. Veselého a J. Kokošku a dva smrtelně – J. Habu, jenž se jediný rozhodl bránit se zbraní v ruce, a T. Hübnera. Přeživší byli vzati do vazby a současně se v Železném Brodě a okolí rozběhlo vyšetřování a zatýkání (celkem bylo zatčeno téměř třicet osob), během něhož byla také vypracována oficiální verze o tom, že Jiří Haba zastřelil Tomáše Hübnera a pak spáchal sebevraždu. Proces před Státním soudem se konal 25.–28. října 1949. Nejvyšší trest podle očekávání stihl skautského vedoucího R. Hofrichtera (20 let, propuštěn 1962), ostatním byly vyměřeny tresty v rozmezí od osmi do dvou let. Až v roce 1952 byl zatčen i strážmistr Hladík, jehož vojenský soud odsoudil 25 let. Těla zastřelených byla 26. července 1949 bez účasti veřejnosti pohřbena na hřbitově v Hejnicích. Po roce 1989 byly jejich ostatky exhumovány a uloženy v rodinných hrobech [viz Železný Brod. Památník obětem bezpráví].

Pamětní deska Václavu Šmejkalovi, jejímž autorem je Vladimír Kazda, byla odhalena v budově gymnázia, které nese jeho jméno, 5. října 2006 za účasti představitelů kraje, města, univerzity, členů rodiny dr. Šmejkala a bývalých politických vězňů.

RNDr. Václav Šmejkal (1909–1983) byl angažovaným občanem města Ústí nad Labem, kde po válce působil jako ředitel reálného gymnázia, kulturní referent magistrátu a oblastní důvěrník Československé strany národně socialistické. Po nástupu komunistického režimu byl postaven do čela zřejmě prvního exemplárního procesu s gymnaziální mládeží, jehož záminkou bylo rozšiřování letáků s protirežimním obsahem. Ředitel, několik profesorů a studenti byli po zatčení a vyšetřování obviněni z rozvracení lidovědemokratického zřízení. Ve veřejném procesu konaném 23. a 24. září 1948 bylo odsouzeno celkem 23 osob, dr. Šmejkal k nejvyššímu trestu – na devět let za neoznámení trestného činu. V roce 1958 byl odsouzen podruhé, za šíření vlastních textů s vězeňskou tematikou na dva roky. Po propuštění z uranových táborů žil v Praze, vyučil se zedníkem a živil se dělnickými profesemi. Později se směl vrátit i k pedagogické činnosti. V roce 1969 byl rehabilitován.