Pamětní deska generála Píky byla odhalena 1. července 1989 u příležitosti 70 let tělovýchovy ve Štítině a její vznik iniciovali funkcionáři místní jednoty Tatran Jan Hajder a Zdeněk Stříž. Deska byla původně instalována na domě zbudovaném na místě původního rodného domu generála Píky, ve kterém žil generálův bratr František se svou rodinou. Při rekonstrukci domu byla deska sejmuta a 4. července 1993 umístěna na nový žulový pomník vybudovaný na hranici pozemku. Autorkou desky s plastikou je akad. sochařka Jaroslava Lukešová, kamenické práce provedl Zdeněk Šimeček.

Generál Heliodor Píka (1897–1949), legionář a absolvent vojenské školy ve Francii, se podílel na formování armády samostatného Československa. V letech 1941–1945 byl velitelem československé vojenské mise v Sovětském svazu. Bezprostředně po komunistickém převratu byl brigádní generál Píka odeslán na zdravotní dovolenou a již 5. května 1948 zatčen a vyšetřován – podle vojenských historiků prokazatelně na popud sovětských vysokých míst. Byl obžalován ze špionáže pro britskou zpravodajskou službu v letech 1940–1948, postaven před vojenský senát Státního soudu a v neveřejném procesu, jenž se konal 26.–28. ledna 1949, odsouzen k trestu smrti. Po zamítnutí žádosti o milost byl 21. června 1949 popraven na dvoře plzeňské věznice na Borech [viz Plzeň. Pamětní deska Heliodoru Píkovi a Plzeň. Čestný hrob Heliodora Píky]. V roce 1968 byl proces obnoven, vojenský soud prohlásil důkazy údajně prokazující spolupráci generála s britskou službou po válce za falzifikát vyrobený obranným zpravodajstvím a rozsudek zrušil.

Celospolečenské rehabilitace se Heliodoru Píkovi dostalo až po roce 1989, stal se symbolem komunistické represe příslušníků druhého odboje. V roce 1991 mu byl prezidentem Václavem Havlem udělen in memoriam Řád M. R. Štefánika, v lednu 1992 byl posmrtně povýšen do hodnosti armádního generála. Obec Štítina si slavného rodáka připomíná každoročním Memoriálem v kopané, který se pořádá nepřetržitě od roku 1969. Od roku 1991 nese Píkovo jméno místní základní škola a ke stému výročí generálova narození vydala obec stříbrné a bronzové pamětní medaile. Unikátní artefakty, včetně osobní zbraně Heliodora Píky schraňované synem Milanem, jsou vystaveny v Národním památníku druhé světové války v nedaleké Hrabyni.

Viz též Česká Lípa. Pomník Heliodoru Píkovi; Hranice. Pomník hrdinům protinacistického a protikomunistického odboje; Opava. Pamětní deska Heliodoru Píkovi; Plzeň. Pomník Heliodoru Píkovi; Praha 1. Pamětní desky obětem komunismu z řad zaměstnanců ministerstva zahraničních věcí; Praha 6. Pamětní desky Heliodoru Píkovi a vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955.

Pamětní deska ze světlého mramoru s leštěným nápisem, jejímž autorem je výtvarník Stříteský, byla odhalena z iniciativy Československé obce legionářské 11. května 2000 na budově Vlastivědného muzea, které díky donátorství Karla Lukase vlastní významnou sbírku grafik Václava Hollara. Desku odhalil starosta města Karel Berka v doprovodu čestné stráže ze Střední vojenské školy v Moravské Třebové za účasti zástupců Čs. obce legionářské, města a armády.

V roce 1990 bylo generálmajoru in memoriam Karlu Lukasovi (1897–1949) [viz Brníčko. Pamětní deska Karlu Lukasovi] navráceno čestné občanství města, udělené v roce 1947 a odňaté v roce 1950.

Pamětní deska z černého mramoru byla místnímu rodáku Josefu Bryksovi odhalena 4. června 1994 na pomníku obětem první a druhé světové války v Lašťanech.

Josef Bryks (1916–1957), absolvent vojenské akademie v Olomouci, se po útěku z protektorátu stal letcem britského královského letectva. V červnu 1941 byl sestřelen nad Francií, z německého zajetí se několikrát pokusil o útěk. Po návratu do Československa vyučoval v armádním leteckém učilišti v Olomouci [viz Olomouc. Pamětní deska Josefu Bryksovi] a byl jmenován majorem. Na počátku března 1948 byl postaven mimo aktivní službu a 3. května 1948 v souvislosti s vyprovokovaným útěkem generála Janouška [viz Praha 1. Pamětní deska Karlu Janouškovi] zatčen, vyslýchán v tzv. hradčanském domečku a v procesu s tzv. Janouškovou skupinou (do níž patřil také letec RAF Otakar Černý [viz Křenovice. Pamětní deska bojovníkům proti nesvobodě, odpůrcům a obětem totalitních režimů]) 9. února 1949 odsouzen na 10 let. V roce 1950 byl znovu odsouzen v souvislosti s vykonstruovaným případem tzv. borské vzpoury [viz Plzeň. Pamětní deska Čeňku Petelíkovi] na 20 let. Prošel několika pevnými věznicemi, mj. Leopoldovem, kde držel protestní hladovky. V roce 1955 byl převezen do nápravně-pracovního tábora Rovnost v Jáchymově, kde v táborové nemocnici zemřel na následky neléčených kardiologických obtíží a po několika prodělaných infarktech 11. srpna 1957. Urna s jeho ostatky byla v roce 1965 tajně pohřbena na hřbitově v Praze-Motole [viz Praha 5. Pamětní deska Josefu Bryksovi]. Plně rehabilitován byl až po roce 1989. V roce 2006 mu byl in memoriam udělen Řád bílého lva, o dva roky později povýšen na brigádního generála.

Pamětní deska žamberskému rodáku plukovníku Josefu Knopovi na pomníku obětem druhé světové války byla odhalena 23. dubna 2005. Pomník odhalený 7. května 1992 tvoří mramorový kvádr, na němž je umístěna bronzová deska s lipovou ratolestí převázanou stuhou s nápisem a příčnou deskou s nápisem. Jeho autorem je akademický sochař Zdeněk Kolářský.

Josef Knop (1909–1966) se zúčastnil bojů čs. zahraničních jednotek ve Francii a Velké Británii, kde prodělal speciální diverzní kurz S. O. E. V roce 1943 se přihlásil na východní frontu, ve velitelských funkcích se zúčastnil dukelské operace a osvobozovacích bojů na československém území. Po válce absolvoval Vysokou školu válečnou. V roce 1947, kdy byl povýšen na plukovníka, byl na vlastní žádost přeložen do Žamberku, kde velel místnímu pěšímu praporu. V té době začíná být sledován obranným zpravodajstvím. V červenci 1949, po řadě negativních hlášení, byl příslušníky OBZ zatčen, převezen k výslechům do tzv. hradčanského domečku a v srpnu spolu s dalšími důstojníky obviněn ze spolčování proti státnímu zřízení, vyzvědačství a ozbrojování. Státní soud jej 14. prosince 1949 uznal vinným z účasti v protistátní organizaci, jež měla být řízena ze zahraničí, a odsoudil za velezradu a vyzvědačství na doživotí. Trest si odpykával v Plzni-Borech, v Opavě, v Leopoldově, ve Valdicích, z vězení byl propuštěn na amnestii v květnu 1962. Zemřel v nemocnici v Ústí nad Orlicí 1. dubna 1966. V roce 1991 byl plně rehabilitován a povýšen do hodnosti generálmajora in memoriam.

Pomník byl odhalen 19. ledna 2009 u příležitosti 40. výročí smrti Jana Palacha v Jungmannových sadech u mělnického gymnázia. Monumentální sochu znázorňující siluetu hořícího muže vytvořil v roce 1969 maďarský sochař András Beck. Slavnostního ceremoniálu se zúčastnil prezident ČR Václav Klaus, který spolu se státním tajemníkem pro evropské záležitosti ministerstva zahraničních věcí Francie sochu odhalil. Přítomni byli i další hosté, mj. maďarský velvyslanec, ministr Alexandr Vondra, starosta a další zástupci města, které na pořízení sochy vypsalo veřejnou sbírku.

Jan Palach (1948–1969) se v reakci na politiku kompromisů a kapitulací vedení KSČ po okupaci Československa v srpnu 1968 a na počínající rezignaci společnosti rozhodl k oběti sebeupálením [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha]. V letech 1963–1966 studoval na mělnickém gymnáziu (tehdy střední všeobecná vzdělávací škola), které od roku 1990 nese jeho jméno.

Pomník bojovníkům za svobodu a obětem bezpráví byl odhalen 8. května 2005 v rámci oslav 60. výročí konce druhé světové války, u příležitosti pojmenování městského parku po čestném občanu města generálmajoru Karlu Mrázkovi.

Karel Mrázek (1910–1998) vystudoval vojenskou akademii v Hranicích a působil u letectva. V roce 1939 odešel do Francie, kde vstoupil do cizinecké legie, po pádu Francie odešel do Velké Británie a stal se příslušníkem 310. čs. stíhací perutě Královského letectva. Za účast v bitvě o Británii obdržel řadu válečných vyznamenání. Po válce se stal velitelem 3. letecké divize v Brně a v roce 1946 plukovníkem. Již v březnu 1948 byl zbaven velení, v květnu odeslán na nucenou dovolenou, poté přes dva měsíce držen ve vyšetřovací vazbě v tzv. hradčanském domečku pro podezření z plánování opuštění republiky. V listopadu 1948 byl postaven mimo vojenskou službu. Odstěhoval se do Jablonce nad Nisou, kde vystřídal řadu zaměstnání, v letech 1952–1974 pracoval v národním podniku Autobrzdy. V květnu 1990 byl povýšen na generálmajora ve výslužbě a v roce 1992 byl vyznamenán Řádem M. R. Štefánika.

Pamětní deska Eduardu Šimonovi byla odhalena 15. října 2003 z iniciativy Konfederace politických vězňů a města Roudnice. Slavnostního odhalení desky, které doprovázel přelet stíhacích letadel z Čáslavi, se zúčastnila řada bývalých pilotů RAF.

Eduard Šimon (1915–1949) se po absolvování dvouletého studia v letecké škole v Prostějově stal vojenským letcem-pozorovatelem. V červnu 1939 odešel přes Polsko do Francie, kde se jako většina československých pilotů do bojových akcí nezapojil, a v červnu 1940 do Velké Británie. Zde byl jako palubní střelec přidělen k 311. československé bombardovací peruti RAF. V jejích řadách zůstal celou válku. Po válce sloužil od ledna 1946 u letecké dopravní skupiny v Praze-Kbelích jako radiotelegrafista. V listopadu 1948 byl převelen na leteckou základnu v Plzni, v květnu 1949 odeslán na dovolenou. V září nastoupil do zaměstnání v Divadelní a literární agentuře v Celetné ulici v Praze, kde byl 15. října 1949 na ulici údajně identifikován bezpečnostním pracovníkem ÚV KSČ. Po vyzvání, aby se legitimoval, se Eduard Šimon se pokusil o útěk, byl pronásledován třemi příslušníky Státní bezpečnosti a se střelným poraněním hlavy převezen do nemocnice, kde zemřel. Podle oficiální verze vyšetřování se Eduard Šimon při pokusu o zatčení zastřelil a ke stejnému závěru dospělo na základě rehabilitační žádosti Emilie Šimonové i přešetřování případu z roku 1967, nicméně rodina i letci-veteráni byli vždy přesvědčeni, že mnohokrát vyznamenaný letec byl naopak zastřelen zatýkajícími příslušníky Státní bezpečnosti. V roce 1991 byl Eduard Šimon rehabilitován a povýšen in memoriam do hodnosti plukovníka letectva.

Mramorové pamětní desky Josefu Pohlovi a Miroslavu Plešmídovi byly odhaleny v květnu 2000 z iniciativy Konfederace politických vězňů a Čs. obce legionářské. Nacházejí se v areálu kasáren pod Radobýlem na pietně upraveném místě s vlajkovým stožárem.

Josef Pohl (1911–1950) a Miroslav Plešmíd (1912–1950) byli společně v srpnu 1938 vyřazeni z vojenské akademie v Hranicích. Jejich osudy se opět spojily po zatčení v červenci 1949. Miroslav Plešmíd po okupaci odešel přes Polsko do Francie, kde vstoupil do cizinecké legie, později se přihlásil do československých jednotek v Adge. Po přechodném působení v Anglii požádal o přeložení k jednotkám francouzské svobodné armády. Po demobilizaci se vrátil do Československa, kde působil na ministerstvu národní obrany. V období 1946–1949 studoval střídavě na Vysoké škole válečné v Praze a v Paříži. V červnu 1949 byl přemístěn do Litoměřic. Josef Pohl v březnu 1939 odešel do civilního zaměstnání, od roku 1940 pracoval v Polsku na stavbě dálnice Wroclaw–Vídeň. Po příchodu fronty se přihlásil do 1. čs. armádního sboru v Sovětském svazu a od srpna 1944 se jako zástupce a později velitel ženijního praporu zúčastnil osvobozovacích bojů. Po válce zůstal v armádě až do června 1949. 16. července 1949 Miroslava Plešmída, Josefa Pohla a další osoby zatkla Státní bezpečnost a obvinila je ze špionáže pro západní mocnosti, které se měli dopustit jako organizovaná skupina. Ačkoli se jednalo o vykonstruované obvinění, většina zatčených se během brutálních výslechů k těmto smyšleným aktivitám přiznala. Státní soud v Praze, jehož líčení se konalo 26.–28. ledna 1950, odsoudil deset osob k vysokým trestům odnětí svobody a oba důstojníky k trestu smrti. Poprava byla vykonána 25. května 1950 ve věznici Praha-Pankrác. V roce 1991 byli major Miroslav Plešmíd a major Josef Pohl rehabilitováni a povýšeni do hodnosti plukovník in memoriam.