Pamětní deska byla odhalena z iniciativy Jitky Benešové a svídnického osadního výboru 11. listopadu 2017 na budově školy, kterou sestra Pretschnerová navštěvovala. Kamennou desku z dílny Josefa Dobrkovského posvětil P. Ryszard Boćkowski za přítomnosti zástupců obcí Dymokury, Rožďalovice, sestry M. Zdislavy Noskové a dalších členek Kongregace Školských sester sv. Františka a členů místního osadního výboru.

Marie Eliška Pretschnerová (1911–1993), členka Kongregace Školských sester sv. Františka (OSF), složila řeholní sliby v roce 1932. Po válce dokončila studium fyziky a matematiky na Karlově univerzitě a učila na gymnáziu kongregace v Praze-Vinohradech až do roku 1949, kdy bylo zestátněno. V rámci internace a tzv. centralizace ženských řeholí v roce 1950 [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic] školské sestry nuceně pobývaly v Krnově, poté působily v nemocnicích, ústavech, především v ústavu pro mentálně postižené děti a mládež ve Slatiňanech. Sestra Pretschnerová byla v roce 1954 zvolena představenou kongregace. V letech 1969 až 1983 pobývala v Římě, kde byla v roce 1970 zvolena generální představenou celé kongregace. Po návratu do Československa se zapojila do práce ve prospěch řeholních společností. Zemřela v květnu 1993 v Charitním domově v Hoješíně a je pohřbena na hřbitově ve Slatiňanech.

Pamětní deska, jejímž autorem je sochař a řezbář Jan Zemánek, byla odhalena z iniciativy Klubu rodáků a přátel města Nový Jičín na budově fary 7. září 2018. Za účasti zástupců města, římskokatolické farnosti a veřejnosti ji posvětil P. Alois Peroutka.

Nový Jičín byl prvním kněžským působištěm Msgre Jana Šrámka (1870–1956), kněze a politika, jenž byl od března 1948 až do konce života držen komunistickým režimem v internaci [viz Grygov. Pomník Janu Šrámkovi].

Pomník P. Víchovi na dobršském hřbitově byl z iniciativy Sdružení pro obnovu Dobrše odhalen 11. června 2011 za účasti členů Konfederace politických vězňů, historika Martina Putny, zástupců Kanceláře prezidenta republiky, přátel a farníků. Autorem sochy je akademický sochař Tomáš Vejdovský.

P. Martin František Vích (1921–2008) působil ve farnosti Dobrš od roku 1967 [viz Dolní Újezd. Pamětní deska Martinu Františku Víchovi].

Pamětní desku P. Víchovi, rodáku z nedalekého Jiříkova, pořídily obec Dolní Újezd a zdejší farnost. Jejím autorem je akademický sochař Tomáš Vejdovský. Slavnostní odhalení na vnější zdi presbytáře kostela sv. Martina se uskutečnilo 11. června 2016.

František Vích (1921–2008) vstoupil do Kongregace bratří Nejsvětější svátosti – petrinů, po válce studoval na bohosloveckém učilišti v Českých Budějovicích, v prosinci 1949 byl vysvěcen na kněze. V kostele Panny Marie Růžencové petrinského kláštera v Českých Budějovicích sloužil i po internaci a „centralizaci“ řeholníků až do srpna 1953, kdy byl přímo v kostele zatčen Státní bezpečností a vyšetřován kvůli P. Stanislavu Sasinovi, o jehož tajném návratu z emigrace se dozvěděl krátce před zatčením. V prosinci byl za pomoc k velezradě a neoznámení trestného činu odsouzen na deset let a vězněn v Praze na Pankráci, v táboře Tmavý důl ve Rtyni v Podkrkonoší, kde utrpěl při závalu vážný úraz. Ve věznicích Valdice a Mírov se zapojil do skrytého náboženského života. Po propuštění na amnestii v květnu 1960 nedostal souhlas k výkonu kněžské služby a pracoval v zahradnictví v Mladém. Od roku 1967 působil jako farář ve farnosti v Dobrši [viz Dobrš. Pomník Martinu Františku Víchovi], kam za ním přijížděli skauti a rodiny s dětmi. M. F. Vích byl v 70. a 80. letech pro svou činnost vyšetřován StB a nucen ke spolupráci. V roce 2005 mu bylo propůjčeno státní vyznamenání T. G. Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Je pohřben v Mladém (dnes součást Českých Budějovic).

V zákristii kostela sv. Víta v zaniklém městečku Zahrádka nedaleko Ledče nad Sázavou byla 25. února 2017 za účasti církevních představitelů, členů Konfederace politických vězňů, politických a kulturních osobností odhalena socha faráře Josefa Toufara. Autorem dvoumetrové bronzové figurativní plastiky je sochař Olbram Zoubek, který svou poslední velkou sochu věnoval Národnímu památkovému ústavu, jenž zahrádecký kostel spravuje. Doprovodná měděná pamětní deska podle návrhu Luboše Drtiny vznikla z iniciativy Nezávislého podmelechovského spolku a zhotovila ji umělecká slévárna HVH v Horní Kalné.

Josef Toufar (1902–1950) působil v letech 1940 až 1948 v Zahrádce, odkud byl pro svou oblíbenost nejen mezi farníky na nátlak místních členů komunistické strany přeložen do Číhoště. Byl zatčen v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem, zemřel 25. února 1950 na následky výslechů [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara].

Tzv. zvony smíření instalované v kostelech v Babicích a Šebkovicích v roce 1968 nesou poselství o pokání a nápravě a poděkování za záchranu víry.

Z iniciativy P. Aloise Koláře (působil ve farnosti v letech 1953 až 1972) byly v roce 1968 pro kostel Nejsvětější Trojice v Babicích a kostel svaté Máří Magdalény v Šebkovicích pořízeny nové zvony, jež měly farníky smířit s důsledky babických událostí [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Zvony odlité ve Žďárci u Tišnova byly slavnostně převezeny 12. července a 22. září v Babicích za účasti tří desítek kněží a asi osmi tisíc věřících vysvěceny žďáreckým farářem Františkem Kolářem. Zvony pro kostel v Babicích (sv. Cyril a Metoděj, sv. Václav, sv. Josef) byly vyzvednuty v rámci slavnosti svěcení [viz Babice. Zvony smíření], v Šebkovicích se slavnostní zavěšení zvonů (sv. Máří Magdaléna, sv. František z Pauly, sv. Maria) konalo o týden později, v neděli 29. září.

Tzv. zvony smíření instalované v kostelech v Babicích a Šebkovicích v roce 1968 nesou apel k pokání a nápravě a poděkování za záchranu víry.

Z iniciativy P. Aloise Koláře, jenž působil na faře v Babicích od roku 1953 do roku 1972, byly v roce 1968 pro kostel Nejsvětější Trojice a kostel svaté Máří Magdalény v sousedních Šebkovicích pořízeny nové zvony, jež měly farníky smířit s důsledky babických událostí [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Zvony odlité ve Žďárci u Tišnova byly slavnostně převezeny 12. července a 22. září v Babicích za účasti tří desítek kněží a asi osmi tisíc věřících vysvěceny žďáreckým farářem Františkem Kolářem. Zvony pro kostel v Babicích (sv. Cyril a Metoděj, sv. Václav, sv. Josef) byly vyzvednuty v rámci slavnosti svěcení, v Šebkovicích se slavnostní zavěšení zvonů (sv. Máří Magdaléna, sv. František z Pauly, sv. Maria) konalo o týden později, v neděli 29. září [viz Šebkovice. Zvony smíření].

Černou náhrobní desku upomínající věznění na Stanislava Dubiny za komunistického režimu vytvořil místní kameník Jan Pustka. Zásluhou místních farníků a přátel byla umístěna v roce 1990 na kozlovickém hřbitově, kde byl v roce 1986 P. Dubina pochován.

Stanislav Dubina (1906–1986) studoval bohosloví v Olomouci a v roce 1929 přijal kněžské svěcení. Působil ve farnostech olomoucké diecéze, v Kozlovicích sloužil od roku 1936 až do svého zatčení v květnu 1950. Byl aktivní nejen v pastorační práci, ale podílel se na činnosti katolických spolků, jednoty Orel, charity, pořádal lidové misie a náboženské poutě. Byl zatčen a Státním soudem v září 1950 odsouzen k devíti letům vězení, která odpykával v Praze-Pankráci, na Mírově, ve Valdicích a v pracovním táboře ve Rtyni v Podkrkonoší. Po propuštění v roce 1955 pracoval jako zemědělský dělník v jednotném zemědělském družstvu, po třech letech obdržel částečný státní souhlas k výkonu kněžské služby, tzn. bez nároku na plat a s omezeními duchovenské činnosti. Plný souhlas získal v roce 1958, kdy nastoupil do farnosti v Želechovicích nad Dřevnicí, od roku 1965 byl devět let administrátorem vizovické farnosti, kde během politického uvolnění v době pražského jara podporoval obnovení skautské organizace. P. Dubina dožil v Charitním domově na Moravci. Plně soudně rehabilitován byl v roce 1992.

Pamětní deska z leštěného černého mramoru upomínající na Mons. Otto Furcha byla odhalena na zdi kostela sv. Václava u příležitosti 100. výročí jeho narození. Za účasti farníků, přátel a příbuzných ji 12. června 2016 požehnal skalický farář Radek Drobisz. Desku financoval Jaroslav Pospíchal z Brna, autorem nápisu je historik David Pindur.

Frýdecký rodák Otto Furch (1916–2002) byl jednou z předních osobností katolické církve na českém Těšínsku, po roce 1945 se podílel na obnově československé části vratislavské arcidiecéze. Do roku 1950 působil jako sekretář Apoštolské administratury v Českém Těšíně. Pak byl přeložen jako pomocný duchovní na farnost ve Frýdku, kde byl v březnu 1951 zatčen a za svou činnost v církvi v září téhož roku Nejvyšším státním soudem v Praze odsouzen na jedenáct let těžkého žaláře, ke ztrátě občanských práv a veškerého majetku. Trest odpykával ve Slezské Ostravě, v Praze, v Kolíně, v Plzni-Borech a na Mírově. Od roku 1953 byl umístěn v táboře Vykmanov. Z vězení byl podmíněně propuštěn v roce 1956 a v roce 1969 rehabilitován. V letech 1967 až 1989 působil jako pomocný duchovní římskokatolické farnosti Skalice, ve filiálním kostele sv. Václava v Bašce.

V září 2016 byly v prostorách rekonstruované lukovské fary otevřeny dvě stálé výstavy – Věřím, že můj krátký život nebyl nadarmo, věnovaná místnímu rodáku Janu Bulovi, a Vyhnanci, dokumentující důsledky násilného vystěhování místních rodin v padesátých letech. Obě expozice připravili Miroslav Kasáček a Luděk Navara z Občanského sdružení Paměť. Výstavní prostory za přítomnosti zástupců ministerstva kultury, ministerstva obrany, krajského i místního zastupitelstva, členů Konfederace politických vězňů, Orla a věřících posvětili Mons. Jiří Mikulášek a páter Karel Orlita, který je postulátorem Bulova procesu blahořečení.

V první polovině padesátých let bylo z Lukova a sousedních Vícenic násilně vystěhováno osm rodin. Většina hospodářů, označených za vesnické boháče, byla opakovaně trestána za neplnění povinných dodávek [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace], někteří byli odsouzeni v babických procesech. Jejich majetek převzalo místní JZD. Většina z rodin se již na svá hospodářství nevrátila. Jan Bula (1920–1952) [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi] byl v souvislosti s babickými událostmi odsouzen a popraven. Viz též Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi.