Téma
Kolektivizace

Pamětní deska ve vchodu babické školy byla slavnostně odhalena náměstkem ministra školství Jindřichem Šmídou již dva měsíce po zdejší tragické události 2. září 1951. Úmysl odhalit pamětní desku třem zastřeleným funkcionářům místního národního výboru Tomáši Kuchtíkovi, Bohumíru Netoličkovi a Josefu Roupcovi byl schválen 29. července při volbě nového národního výboru, jehož předsedou se stal František Bláha, přeživší člen předchozího vedení. Deska byla sňata v druhé polovině 90. let. Dne 2. července 1951 byli v babické škole zastřeleni tři funkcionáři místního národního výboru: Tomáš Kuchtík (1898–1951), jenž byl zároveň předsedou místní komunistické organizace a ředitelem školy, Bohumír Netolička (1918–1951) a Josef Roupec (1913–1951). Čtvrtý, František Bláha (1894–1976), útok přežil. Následovalo dopadení aktérů přepadení a rozsáhlé zatýkání. Již 10. července byla pro politický sekretariát ÚV KSČ připravena zpráva o přípravě procesu, seznamu obžalovaných, navrhovaných trestech a o celostátním propagandistickém využití veřejného líčení Státního soudu. Vedení KSČ potvrdilo tresty smrti pro sedm osob souzených v prvním babickém procesu (12.–14. července v Dělnickém domě v Jihlavě). Antonín Mityska, Antonín Plichta st., Drahoslav Němec, František Kopuletý, Antonín Škrdla, P. Václav Drbola a P. František Pařil byli popraveni v Jihlavě 3. srpna a procesy, které následovaly, doplnily hrůznou bilanci popravených o další čtyři osoby. Kromě P. Jana Buly, jenž byl postaven do čela druhého babického procesu (13.–15. listopadu v kinosále v Třebíči) a popraven rovněž v Jihlavě 20. května 1952, byl absolutní trest vynesen ještě nad Gustavem Smetanou a Jaroslavem Melkusem (v procesu konaném 19.–21. května 1952 v Moravských Budějovicích, označovaném jako sedmý) a Stanislavem Plichtou (v samostatném procesu 10. února 1953 v Praze). Tresty posledně jmenovaných byly vykonány 28. března a 23. května 1953 v Praze na Pankráci.

Pamětní deska na budově fary v Babicích byla pod záštitou arcibiskupa Dominika Duky odhalena 27. června 2019 v rámci projektu Poslední adresa. Původně ruský projekt z iniciativy publicisty Sergeje Parchomenka označuje konkrétní oběti represe komunistických režimů na domech, kam se již zatčení a později popravení či zemřelí ve vězení nikdy nevrátili. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Odhalení se zúčastnili generální vikář brněnské diecéze Jiří Mikulášek, administrátor farnosti P. Lubomír Řihák, koordinátorka projektu v Ústavu pro studium totalitních režimů Edita Jiráková a další hosté. Václav Drbola (1912–1951) [viz Babice. Busta Václava Drboly] byl popraven v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru].

Tříboký nepravidelný kvádr s reliéfy tří mužských padajících postav se symbolem srpu a kladiva a dívčí postavy s kyticí symbolizující věčný život připomíná místní funkcionáře národního výboru zastřelené 2. července 1951. Autorem plastiky je Miloš Axman, architektonickou úpravu pamětního místa na návsi navrhl František Kočí. Základní kámen pomníku byl položen v roce 1971 u příležitosti dvacátého výročí událostí, mj. za široké účasti učitelů, účastníků Uherskobrodských dnů J. A. Komenského. Stavbu pomníku zaštiťoval ústřední výbor odborového svazu pracovníků školství a vědy, k jeho odhalení došlo 21. září 1975. Současně byla v babické škole ministrem školství Josefem Havlínem odhalena „síň revolučních tradic“, resp. „památník“ s expozicí věnovanou babickým událostem. Pamětní místa budovaná na počátku 70. let [viz též Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi; Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi; Koubalova Lhota. Pomník Vladimíru Mandíkovi; Kamberk. Pamětní deska Václavu Burdovi] byla součástí širší strategie, jež měla znovuupevnit výklad historie budování komunistické společnosti v Československu zpochybněný reformním obdobím [viz Babice. Zvony smíření; Šebkovice. Zvony smíření]. Pomník i památník, jehož expozice předkládala ideologický výklad babických událostí jako příklad „třídního boje“, navštěvovaly do roku 1989 hromadné výpravy pracujících, školáci zde skládali pionýrské sliby apod. Po roce 1990 proběhlo v obci referendum, zda má být pomník odstraněn; většina obyvatel se vyslovila pro jeho ponechání. Postupně byly odstraněny jiné připomínky z komunistického období: nejdříve byla uzavřena síň tradic v bývalé babické škole, v druhé polovině 90. let sňata pamětní deska z roku 1951 a jako poslední byl po roce 2000 odstraněn základní kámen pomníku (instalovaný na jiném místě než pomník). Babický případ [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] vedl k rozsáhlým represáliím vůči samostatně hospodařícím zemědělcům, věřícím a také kněžím katolické církve [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi; Babice. Busta Václava Drboly; Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi].

Tzv. zvony smíření instalované v kostelech v Babicích a Šebkovicích v roce 1968 nesou apel k pokání a nápravě a poděkování za záchranu víry. Z iniciativy P. Aloise Koláře, jenž působil na faře v Babicích od roku 1953 do roku 1972, byly v roce 1968 pro kostel Nejsvětější Trojice a kostel svaté Máří Magdalény v sousedních Šebkovicích pořízeny nové zvony, jež měly farníky smířit s důsledky babických událostí [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Zvony odlité ve Žďárci u Tišnova byly slavnostně převezeny 12. července a 22. září v Babicích za účasti tří desítek kněží a asi osmi tisíc věřících vysvěceny žďáreckým farářem Františkem Kolářem. Zvony pro kostel v Babicích (sv. Cyril a Metoděj, sv. Václav, sv. Josef) byly vyzvednuty v rámci slavnosti svěcení, v Šebkovicích se slavnostní zavěšení zvonů (sv. Máří Magdaléna, sv. František z Pauly, sv. Maria) konalo o týden později, v neděli 29. září [viz Šebkovice. Zvony smíření].

Mramorový pomník na kamenné podezdívce z šedého kamene ve tvaru trojúhelníku, do jehož středu je vsazen černý kříž, byl odhalen v roce 2002 z iniciativy obce a Konfederace politických vězňů. Pomník je věnován obětem vykonstruovaného politického procesu, který se konal ve Znojmě 28. března 1952 jako jeden z následných babických procesů [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Do čela jedenáctičlenné skupiny byl postaven František Plichta (1906–1995), mladší bratr Antonína Plichty st. (1894–1951), odsouzený na 25 let a jedním z dalších odsouzených byl jejich bratranec Jaroslav (*1912), jemuž soud vyměřil desetiletý trest. Z občanů z Bantic byli v procesu odsouzeni rolníci Jan Šeliga (*1913) na šest let, Alois Františ (*1918) na deset let, Josef Rösner (*1912) na třináct let, Jan Krahulík (*1908) na dva roky a Josef Trchalík (*1921) na osm let.

Pomník odhalený u příležitosti 30. výročí události má podobu vysokého hranolu z neopracované žuly se vsazenou mramorovou deskou s pozlaceným rytým nápisem. 10. ledna 1952 (datum na pomníku je uvedeno nesprávně) byla v Ratajském lese zastřelena předsedkyně místní komunistické organizace a členka rady místního národního výboru v obci Smrk Anna Kvašová (1908–1952). Její vražda byla objasněna až na základě oznámení v roce 1957. Po vzoru procesů z počátku 50. let se v březnu 1958 konalo veřejné soudní přelíčení v Tylově divadle v Kutné Hoře, kde bylo celkem deset obžalovaných souzeno jako organizovaná protistátní skupina plánující „teroristické akce proti veřejným funkcionářům“ a v němž padly tři rozsudky smrti. Podle dostupných dokumentů byla vražda Anny Kvašové neplánovaným a tragickým vyústěním původního záměru agilní funkcionářku zastrašit a potupit (svázáním a ostříháním vlasů), který se na místě činu zvrtl v individuální exces Antonína Landstoffa (1915–1958). Účelová konstrukce o úkladném spolčení za účelem fyzické likvidace propagátorky kolektivizace vesnice umožnila vynést trest smrti i pro souseda Anny Kvašové Josefa Ptáka (1908–1958), který osudnou noc v Ratajském lese nebyl, ale jíž se stvrzovala základní výkladová politická linie o třídním boji na vesnici. Ostatní aktéři včetně Josefa Kubelky (1902–1958) totiž Kvašovou neznali, většina pocházela z okruhu pražských živnostníků, kteří se po únoru 1948 zapojili do obvyklých protirežimních aktivit (tisk a distribuce letáků, finanční sbírky pro perzekvované, organizování přechodů ohrožených osob za hranice) – spoluúčast na násilném vystoupení proti funkcionářce (resp. povědomí o něm, neboť jejího vylákání pod záminkou neodkladné schůze se zúčastnily jen tři osoby) představovala osudné překročení této pomyslné hranice. Antonín Landstoff (jako vykonavatel vraždy), Josef Kubelka (jako její bezprostřední účastník a „schvalovatel“) a Josef Pták (jako její „objednavatel“) byli popraveni 9. července 1958 v Praze na Pankráci.

Mramorovou pamětní desku dedikovanou všem občanům perzekvovaným chotěbořským soudem v období komunistického režimu iniciovala havlíčkobrodská pobočka Konfederace politických vězňů. Odhalil ji 28. února 2007 bývalý politický vězeň Jan Křivský. Ačkoli typické případy soudní perzekuce v zemědělských regionech souvisely s násilnou kolektivizací [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace], jedním z významných procesů vedených u okresního soudu v Chotěboři bylo veřejné líčení se studenty místního gymnázia. Příčinou událostí bylo přání gymnazistů zúčastnit se pohřbu Edvarda Beneše v září 1948. Když jim to vedení školy nepovolilo, na protest vyrobili a rozšiřovali letáky s protirežimním obsahem. Čtrnáct nezletilých studentů chotěbořského gymnázia (Václav Blecha, Josef Boháč, Josef Dvořák, Zdeněk Fousek, Antonín Gigal, Milan Hájek, Gabriel Janáček, Jan Kubát, Lubomír Lorenc, Oldřich Musil, Miloš Pátek, Josef Pavlíček, Josef Stuna, Karel Varga) bylo za povinné účasti učitelů 27. února 1949 odsouzeno za velezradu k podmíněným trestům a výnosem ministra školství Zdeňka Nejedlého vyloučeno ze studia na všech školách (osvědčení o maturitní zkoušce jim bylo přiznáno na základě rehabilitace z roku 1992). K nepodmíněnému trestu byl odsouzen jejich starší přítel Jan Křivský (*1927).

Mramorová deska s rytým nápisem a motivem rukou spoutaných v řetězech byla odhalena 17. listopadu 2005 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Protirežimní aktivity v regionu, jejich formování i následné represe zásadním způsobem ovlivnil příchod ilegalisty Karla Hořínka (1901–1952). Po jeho zatčení v březnu 1950 byly Státní bezpečností v kraji zatčeny desítky osob a v návaznosti na veřejný proces v Chotěboři v září 1951 [viz Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem] postupně odsuzovány v celé sérii následných procesů (Praha 8.–12. října 1951 [viz Kámen-Jiříkov. Pamětní deska vězněným komunistickým režimem], Praha 15.–17. ledna a 17.–18. ledna 1952 [viz Vilémov-Klášter. Pamětní deska Josefu Chadrabovi; Vilémov. Pamětní deska Miloslavu Růžičkovi], Habry 3.–5. července 1952 [viz Vilémov-Klášter. Pamětní deska Františku Mojžíšovi] ad.).

Pamětní deska z červeného mramoru se zlatým písmem a pozlaceným reliéfem rukou držící růži je věnována památce politického vězně Vladimíra Macháta. Byla odhalena 28. října 2002 z iniciativy místního obecního úřadu na jeho rodném domě. Vladimír Machát (1900–1991), majitel hospodářské usedlosti v Horce nad Moravou č.p. 61 byl v roce 1955 zatčen a odsouzen ve vykonstruovaném procesu za hospodářskou sabotáž [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace] k šesti a půl letům odnětí svobody, k propadnutí celého jmění a k zákazu pobytu v olomouckém okresu na dobu pěti let. Byl vězněn v Olomouci, Mírově, vězeňském táboře Bytíz, Leopoldově. Žádosti pana Macháta i jeho rodiny o obnovení soudního řízení či prominutí části trestu byly vždy zamítnuty s odvoláním na negativní stanovisko místní stranické organizace, nevztahovala se na něj ani rozsáhlá amnestie v roce 1960. Po propuštění z vězení se díky intervencím místního předsedy JZD mohl vrátit do rodné obce a pracovat v zemědělském družstvu. Po roce 1989 byl soudně rehabilitován.

Pamětní deska na budově fary v Horním Újezdu byla pod záštitou arcibiskupa Dominika Duky odhalena 27. června 2019 v rámci projektu Poslední adresa. Původně ruský projekt z iniciativy publicisty Sergeje Parchomenka označuje konkrétní oběti represe komunistických režimů na domech, kam se již zatčení a později popravení či zemřelí ve vězení nikdy nevrátili. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Odhalení se zúčastnili generální vikář brněnské diecéze Jiří Mikulášek, administrátor farnosti P. Vlastimil Vojtěch Protivínský, koordinátorka projektu v Ústavu pro studium totalitních režimů Edita Jiráková a další hosté. František Pařil (1911–1951) [viz Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi] byl popraven v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru].

Pamětní deska připomínající perzekuci rodiny byla odhalena 19. září 2010 z iniciativy Oldřicha Vojáčka ve spolupráci s občanským sdružením Horizont Hostišová, které se podílelo na návrhu i realizaci desky. Je instalována v místě původního rodinného domu č. 19, kde rodina Vojáčkova bydlela. Antonín Vojáček (1899–1981) patřil k místním sedlákům vlastnícím největší výměry pozemků a k odpůrcům združstevňování. 19. září 1952 byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen za neplnění dodávek [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace] a za nesouhlas s lidově demokratickým režimem ke třem rokům věznění, ztrátě majetku a k vysoké peněžité pokutě. Jeho manželka a čtyři děti byly nuceně vystěhovány na Slovensko, zatímco rodinný statek a polnosti byly vloženy do majetku místního JZD. Antonín Vojáček se rehabilitace po pádu režimu nedožil, zemřel v roce 1981, kdy byl zbořen i jeho rodný dům, jejž JZD nechalo zcela zchátrat.

Připomínka popravenému Antonínu Plichtovi a jeho synům na rodinném hrobě byla instalována z iniciativy Konfederace politických vězňů v srpnu 2018. Antonín Plichta (1894–1951), hospodařící na statku v Šebkovicích č. 25, byl občansky i nábožensky aktivní, za první republiky pracoval jako funkcionář Československé strany lidové a Orla, byl jednou z vůdčích osobností protinacistického odboje na Třebíčsku v partyzánské skupině Lenka-Jih. Po válce byl předsedou národního výboru v obci a místopředsedou okresního národního výboru v Moravských Budějovicích. Po roce 1948 byl zbaven všech funkcí, zapojil se i se svými syny Antonínem (1929–1951) a Stanislavem (1931–1953) do protirežimního odporu, který vyvrcholil babickými událostmi 2. července 1951 [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Při následném zásahu byl Antonín Plichta ml. zastřelen a jeho bratr postřelen. Antonín Plichta st. byl odsouzen v prvním babickém procesu 12.–14. července 1951 k trestu smrti, který byl vykonán 3. srpna v Jihlavě, ochrnutý Stanislav byl souzen v samostatném procesu 10. února 1953 v Praze, rozsudek trestu smrti byl vykonán 23. května 1953 v Praze na Pankráci.

Památník ze žulového kvádru s jedenácti symbolickými rameny byl odhalen 31. července 1993 z iniciativy Antonína Štěpánka a Konfederace politických vězňů. Byl zřízen jako připomínka jedenácti politických vězňů z jihlavského kraje odsouzených k trestu smrti. Odsouzení skupiny Veselý–Rod–Tuček Státním soudem Brno zasedajícím u krajského soudu v Jihlavě 7.–11. února 1950 bylo prvním velkým jihlavským politickým procesem. Jeho líčení přenášel městský rozhlas a bylo povinně posloucháno v jihlavských závodech. Osm z 23 osob bylo odsouzeno za plánování vražd místních představitelů KSČ (mezi nimi i sochař Jaroslav Šlezinger [viz Jemnice. Pomník Jaroslavu Šlezingerovi]). Do čela procesu byli postaveni tři menší živnostníci a řadoví členové nekomunistických stran Karel Veselý (1917–1950), František Rod (1902–1950) a Jan Tuček (1916–1950), kteří ilegální skupinu formovali. Jejím původním cílem bylo vytvořit informační základnu pro předávání zpráv hospodářského a politického charakteru do zahraničí, později se program skupiny rozšířil i na tištění a distribuci letáků, provádění hospodářských sabotáží a zastrašování funkcionářů KSČ. Jako v jiných případech spočívala reálná ilegální činnost především v plánování těchto aktivit (z nichž nejvážnější představoval pokus o fyzickou likvidaci předsedy jihlavského okresního národního výboru). Druhá linie aktivit skupiny se týkala organizování přechodů hranic a byla nakonec použita i pro neúspěšné pokusy o útěk skrývajících se ilegalistů do zahraničí. Karel Veselý, František Rod a Jan Tuček, odsouzení k trestu smrti, byli popraveni ve dvoře krajské soudní věznice v Jihlavě 17. června 1950.

Pamětní deska na domě Václava Burdy v Kamberku č. p. 28 byla odhalena 19. září 1971. Kovovou desku s litými písmeny a komunistickými symboly (pěticípou hvězdou, resp. srpem a kladivem umístěnými mezi letopočty) vyrobil pro obec podnik METAZ Týnec nad Sázavou. Slavnostním průvodem od pamětní desky k hrobu Václava Burdy na místním hřbitově byla událost přiomenuta také v roce 1981. Václav Burda (1900–1951) patřil k předválečným členům Komunistické strany Československa a v poválečném období k propagátorům socializace vesnice a družstevního hospodaření. V Kamberku (v letech 1949–1990 byl úřední název obce Zlaté Hory), kde i jeho iniciativou byl na počátku roku 1951 založen přípravný výbor JZD, zastával funkci předsedy místního národního výboru. 9. června 1951 byl postřelen zběhem ze základní vojenské služby Františkem Slepičkou a o dva dny později v táborské nemocnici podlehl následkům zranění.

Iniciátorem připomínky byl Jaroslav Vyštejn, který na podzim roku 2009 zorganizoval v obci Kluky petici na podporu instalace pamětní desky. Deska z černé leštěné žuly umístěná na pomníku obětem světových válek byla slavnostně odhalena 15. května 2010. Vedle poslední žijící oběti, Miroslava Semilského, se odhalení zúčastnili zástupci Konfederace politických vězňů, v čele s Naděždou Kavalírovou, a farář sboru Českobratrské církve evangelické v Kovanci Michal Šimek. Akce Kluky bylo označení pro provokační kampaň, kterou proti soukromým zemědělcům v Podbezdězí odmítajícím vstupovat do jednotných zemědělských družstev vedla liberecká úřadovna Státní bezpečnosti. Uměle vytvořená skupina sedláků byla obviněna z toho, že v napojení na zahraniční emigraci připravovala ozbrojené protistátní spiknutí. Akce Kluky postihla v první řadě deset občanů ze stejnojmenné obce. Celkem bylo ve dvou hlavních procesech (22.–24. května a 27.–29. října 1953) odsouzeno Krajským soudem v Liberci přes třicet osob z Kluk i sousedních obcí Březinka, Březovice, Doubravice, Katusice, Kovanec, Líny, Luka, Malé Všelisy, Olešno, Plužná, Skalsko, Sudoměř, Trnová, Valovice, Vrátno a Ždírec. Vedle odsouzených a jejich rodin, které byly násilně vystěhovány ze svých domovů, měla akce další oběti – učitele Aloise Jecha z Lobče, který na začátku zatýkání a výslechů, 18. října 1952, spáchal sebevraždu, a soukromého zemědělce Bedřicha Macha z Čisté u Bělé pod Bezdězem, jenž zemřel 28. ledna 1953 ve vyšetřovací vazbě. Přestože inspekce ministerstva vnitra došla již v roce 1956 v rámci přešetřování případu k závěru, že se od počátku jednalo o vyprovokovanou činnost, nebyl nikdo z uvězněných propuštěn a na tři z nich se nevztahovala ani květnová amnestie roku 1960 (byli propuštěni až v letech 1963–1965). V roce 1968 byly sice zrušeny nezákonné rozsudky, postižení ale nebyli rehabilitováni. Liberecké procesy s „vesnickými boháči“ se řadí mezi velké regionální monstrprocesy, jež provázela adekvátní propaganda v tisku a rozhlasu cílená na zlomení odporu zemědělců v regionu vůči kolektivizaci [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace].

Pamětní deska obětem kolektivizace zemědělství po roce 1948 byla odhalena na statku v Kutlířích, rodišti a působišti Jana A. Prokůpka, národního a hospodářského buditele rolnického lidu. Jeho syn Adolf Prokůpek byl jedním ze spoluzakladatelů agrární strany. Desku slavnostně odhalil místopředseda vlády a ministr zemědělství Josef Lux v září 1995 z iniciativy Svazu vlastníků půdy a soukromých rolníků České republiky. Kolektivizace československého venkova představovala pro soukromé rolnictvo zásadní hospodářskou i sociální změnu. V průběhu jednoho desetiletí došlo k téměř úplné transformaci soukromé formy obhospodařování půdy na kolektivní a k převodu soukromého pozemkového vlastnictví do užívání jednotných zemědělských družstev, resp. do majetku státu. Hlavní fáze násilného združstevňování probíhala v letech 1949–1960, doznívala však i v období následujícím. Kolektivizace byla ve většině případů nedobrovolným procesem spojeným s nevybíravým nátlakem vůči odpůrcům, kteří byli ze strany totalitní moci nejrůznějšími způsoby perzekvováni.

Pamětní desku Josefu Honsovi odhalilo 19. května 2001 Sdružení bývalých politických vězňů České republiky. Josef Hons (1913–1951) se stal obětí vyšetřování smrti Václava Burdy, předsedy národního výboru v Kamberku (Zlatých Horách), který byl 9. června 1951 postřelen zběhlým vojákem základní služby Františkem Slepičkou [viz Kamberk. Pamětní deska Václavu Burdovi]. Státní bezpečnost provedla v kraji rozsáhlé vyšetřování a vtáhla do případu mnoho nevinných občanů na základě politicky motivovaného připravovaného procesu s „teroristickou skupinou“ bránící kolektivizaci vesnice [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace]. Jedním z nich byl i soukromě hospodařící rolník Josef Hons, jenž byl Státní bezpečností zatčen 30. června 1951 a odvezen do vazební věznice ve Voticích, kde podle svědectví nebyl po několika dnech vyšetřování schopen podstoupit konfrontační výslech. Zemřel 6. července v pražské vězeňské nemocnici. V přelíčení před Státním soudem ve dnech 12. a 14. února 1952 byl J. Hons označen za spojku mezi Františkem Slepičkou a ostatními obviněnými, justice jeho úmrtí využila i k manipulaci s výpověďmi, které obviněné „usvědčovaly“ [viz též Zvěstov. Pomník obětem první světové války a odpůrcům komunismu]. Za dohledu Státní bezpečnosti byly ostatky Josefa Honse uloženy na hřbitově v Šebířově.

Pamětní deska umístěná na kříži je dedikována místnímu statkáři Bedřichu Hojerovi, který byl v padesátých letech s rodinou nuceně vystěhován z obce. Pamětní deska byla pořízena z iniciativy Františka Brože v roce 2017. Bedřich Hojer (1887–1975), v letech 1925–1945 starosta obce, po válce předseda místního národního výboru a člen národně socialistické strany, hospodařící na rodinném statku v Radňově č.p. 12 na téměř 35 ha půdy byl místními propagátory socializačního programu cíleně pronásledován. V roce 1950 byl obviněn z hospodářské sabotáže, soud jej však osvobodil, když uznal, že všechny své povinnosti vůči státu plnil (řádně osel a splnil dodávky). O rok později byl na základě domovní prohlídky obviněn ze zadržování nadměrných soukromých zásob a odsouzen ke čtyřem měsícům a peněžité pokutě. Na základě těchto restrikcí již v dalším roce povinné dodávky nesplnil a byl v prosinci 1952 znovu odsouzen Okresním soudem v Humpolci na osm měsíců, ke konfiskaci majetku a zákazu pobytu v obci. Během jeho věznění, v únoru 1953, byli rodinní příslušníci, manželka Anna s dětmi Annou a Václavem, násilně vystěhováni do státního statku Radlík v Dolních Požárech nedaleko Týnce nad Sázavou. Po roce 1989 se do hospodářství nikdo z rodiny nevrátil. Bratr Bedřicha Hojera, Václav (1884–1952), ředitel měšťanské školy v Humpolci, byl též perzekvován [viz Květinov-Radňov. Pomník Václavu Hojerovi].

Pomník dal roku 2006 zbudovat František Brož z Květinova. Tvoří ho kamenný podstavec s třemi stupni, na nichž stojí železný kříž s pozlacenou sochou Krista, pamětní deska a pluh. Datací na pomníku (26. července) chtěl také připomenout tradiční svatoanenské slavnosti v obci a zaniklý svět sousedské pospolitosti. František Brož (*1939) s rodinou soukromě hospodařil celou dobu komunistického režimu. Vstup do družstva odmítal a odolal nátlaku, během něhož mu byly pozemky celkem sedmnáctkrát směněny. Nucené směny pozemků na základě scelovacího zákona a hospodářsko-technických úprav půdy patřily k formám mimosoudní perzekuce [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace] a pro soukromé rolníky byly nevýhodné, neboť jejich původní řádně obhospodařované pozemky se směňovaly za dlouhodobě nekultivované, odlehlé a rozptýlené v různých částech katastrálních území okolních obcí.

Pomník v podobě rozevřené knihy umístěné na kamenném podstavci připomíná osobnost ředitele místní školy a kronikáře obce. Byl zbudován v roce 2007 Františkem Brožem a vyroben v kamenosochařské dílně Mírovka. Václav Hojer (1884–1952) pocházel z rodiny, která na místním statku hospodařila po mnoho generací. Působil jako ředitel měšťanské školy v Humpolci a výrazně se zasloužil o kulturní a společenský rozvoj obce. Inicioval zřízení nedaleké železniční zastávky, zajímal se o regionální historii, psal místní kroniku a shromažďoval sbírku historických a uměleckých předmětů, která byla částečně zničena při domovních prohlídkách. Jeho bratr Bedřich (1887–1975) hospodařící na rodinném statku byl v souvislosti s kolektivizační kampaní vystaven soustředěnému tlaku, jenž vyvrcholil odsouzením a násilným vystěhováním rodiny z obce [viz Květinov-Radňov. Pamětní deska Bedřichu Hojerovi].

Odhalení pamětních desek 28. října 1998 a 5. května 2002 iniciovala rodina, která se do rodného statku vrátila po roce 1989. Pamětní místo tvoří dva kamenné kvádry z pozůstatků mlýna a pily a desky s nápisy. Odhalení byl přítomen evangelický farář Svatopluk Karásek a zástupci Konfederace politických vězňů. Josef Blažek (1898–1980) zdědil po svém otci hospodářství, mlýn a pilu, které postupně zveleboval a modernizoval. Spolu s ním pracoval na rodinném statku také jeho mladší bratr František (1902–1983), v roce 1950 odsouzený k sedmi měsícům odnětí svobody a peněžitému trestu za verbální konflikt s místními komunistickými funkcionáři. Po návratu z vězení a po zatčení bratra Josefa vedl rodinné hospodářství. Josef Blažek byl obviněn ze zadržování veřejných zásob (ryb v mlýnském náhonu) a za tento marginální skutek byl v roce 1952 Okresním soudem v Ledči nad Sázavou odsouzen k dvěma a půl letům vězení, propadnutí veškerého majetku a zákazu pobytu v okrese. V březnu následujícího roku, kdy si Josef Blažek odpykával trest v jáchymovských dolech a jeho bratr František byl hospitalizován, byla rodina vystěhována do státního statku v Běchovicích, kam byli její členové přikázáni na práci. František byl za nimi eskortován po propuštění z nemocnice, Josef po propuštění z vězení. Dcery Josefa Blažka dosáhly po roce 1989 občanské rehabilitace svého otce a soudní cestou se dožadovaly také navrácení rodinného hospodářství, jež jako konfiskát výhodně koupil okresní funkcionář KSČ. To se jim podařilo až po mnohaletých soudních jednáních a poté, co byly nuceny dům zpětně odkoupit.

Pomník iniciovali potomci obětí událostí 50. let v Litoboři, zejména Josef Vít ml., člen náchodské pobočky Konfederace politických vězňů. Realizaci schválilo a zajistilo zastupitelstvo obce Litoboř za finančního přispění Královéhradeckého kraje. Pomník byl odhalen 16. srpna 2008 za účasti hejtmana Královéhradeckého kraje, jeho autorem je Miroslav Kubala. Tvoří jej pískovcový hranol s deskou z leštěné mosazi, k němuž vede pět obdélných pískovcových dlaždic zasazených do trávníku. Na sklonku roku 1951 se v obci Litoboř objevil ozbrojený muž, který se prohlašoval za příslušníka zahraničního protikomunistického odboje, jehož úkolem je pomáhat zemědělcům proti násilné kolektivizaci [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace]. Někteří místní občané jeho poslání přivítali, ale pro konfliktní jednání dotyčného muže se postupně začali obávat, zda se nejedná o cílenou provokaci. Po ozbrojeném útoku na zemědělského referenta Antonína Hodovala v Náchodě uskutečnily bezpečnostní složky 28. prosince v obci a okolí rozsáhlou razii, při níž byl rozstřílen statek Josefa Řezníčka, ve kterém se ukrýval ozbrojený muž, ten byl během zásahu zastřelen. Následovalo zatýkání, vyšetřování a obvinění dvou desítek osob. V monstrprocesech v Náchodě (26. a 27. ledna 1952) a v Hradci Králové (25. a 26. července 1952) pak padly čtyři tresty smrti (jeden změněn a na doživotí) a další mnohaleté tresty vězení spojené s nucenými pracemi v uranových dolech. Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, který události v Litoboři z podnětu Konfederace politických vězňů v polovině 90. let přešetřoval, došel k závěru, že se nejednalo o řízenou provokační akci Státní bezpečnosti, ta ale počínání uprchlého vězně z jáchymovských táborů Miloslava Stejskala využila k represi zemědělců.

Mramorová deska se zlatým nápisem a portrétními podobiznami byla odhalena 9. července 1995 z iniciativy Konfederace politických vězňů ve spolupráci s místní organizací KDU-ČSL a římskokatolickou farností v Jaroměřicích nad Rokytnou. Je věnována rodákům z Lukova, obětem komunistické justice. Emil Spilka (1887–1954) a Alois Melkus (1907–1987) patřili k vlivným lukovským hospodářům. Oba byli za neplnění smluvních dodávek vůči státu (které byly stanovovány často záměrně na hranici možností rolníků jako forma trestu těm, kteří nesouhlasili s družstevním hospodařením) obviněni ze sabotáže a odsouzeni okresním soudem v Moravských Budějovicích: Alois Melkus v roce 1950 k sedmi letům odnětí svobody a k propadnutí poloviny majetku, Emil Spilka v září 1953 na šest let, propadnutí majetku a zákazu pobytu v obci. Život obou rodin i dalších zdejších rodáků však také osudově zasáhly tragické události v nedalekých Babicích [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Emil Spilka, který zemřel ve výkonu trestu ve Valdicích v dubnu 1954, byl v Lukově pochován do rodinného hrobu za silného dohledu Státní bezpečnosti v době, kdy si jeho syn Jaroslav odpykával desetiletý trest, k němuž byl odsouzen v červnu 1952 v jednom z následných babických procesů. Alois Melkus se velmi pravděpodobně vyhnul mnohem tvrdšímu trestu, který by jej patrně v souvislosti s Babicemi neminul – jeho mladší bratr Jaroslav Melkus (1901–1953) byl odsouzen k trestu smrti.

V září 2016 byly v prostorách rekonstruované lukovské fary otevřeny dvě stálé výstavy – Věřím, že můj krátký život nebyl nadarmo, věnovaná místnímu rodáku Janu Bulovi, a Vyhnanci, dokumentující důsledky násilného vystěhování místních rodin v padesátých letech. Obě expozice připravili Miroslav Kasáček a Luděk Navara z Občanského sdružení Paměť. Výstavní prostory za přítomnosti zástupců ministerstva kultury, ministerstva obrany, krajského i místního zastupitelstva, členů Konfederace politických vězňů, Orla a věřících posvětili Mons. Jiří Mikulášek a páter Karel Orlita, který je postulátorem Bulova procesu blahořečení. V první polovině padesátých let bylo z Lukova a sousedních Vícenic násilně vystěhováno osm rodin. Většina hospodářů, označených za vesnické boháče, byla opakovaně trestána za neplnění povinných dodávek [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace], někteří byli odsouzeni v babických procesech. Jejich majetek převzalo místní JZD. Většina z rodin se již na svá hospodářství nevrátila. Jan Bula (1920–1952) [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi] byl v souvislosti s babickými událostmi odsouzen a popraven. Viz též Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi.

Mramorová deska se zlatým písmem a klečící postavou v ostnatých drátech je věnována obětem komunismu v Milevsku a okolí. Byla odhalena 27. října 1994 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Protikomunistický odboj na pomezí středních a jižních Čech je spojen zejména s odbojovou činností organizace Černý lev 777. Skupinu založili na přelomu let 1948 a 1949 Jiří Řezáč (1928–1955) z Obděnic a Jaroslav Sirotek (1923–1955) z Radešic, oba z katolických rolnických rodin. Později se k nim přidali Bohumil Šíma (1928–1955), syn majitelů zanedlouho znárodněné pily v Kojetíně. Skupina, do níž dále také patřili Jiří Dolista a Josef Novák z Porešína, Karel Kothera z Hrejkovic a Ladislav Šimek z Milevska, začala shromažďovat zbraně a prováděla drobné sabotáže. Na jaře roku 1949 před schůzí, na níž se mělo zakládat zemědělské družstvo, přerušili v obci Nechvalice elektrické vedení, jindy se pokusili zastrašit střelbou do vzduchu na motocyklu projíždějícího újezdního tajemníka KSČ Stanislava Čiháka. Pak přistoupili k rozhodnějším akcím. V noci z 2. na 3. července 1949 výbušninami a zápalnými lahvemi značně poškodili okresní sekretariát KSČ v Sedlčanech, z 13. na 14. května 1950 zdemolovali sekretariát KSČ v Milevsku, kde byl smrtelně zraněn příslušník SNB Josef Skopový, který budovu v noci hlídal. Přes rozsáhlé pátrání se Státní bezpečnosti nepodařilo skupinu, která se také odchodem většiny členů na základní vojenskou službu prakticky rozpadla, odhalit. Na přelomu dubna a května 1954 napsali Jaroslav Sirotek a Bohumil Šíma na silnici mezi Milevskem a Petrovicemi protirežimní hesla (Poslední komunistický 1. máj; Ať žije USA; Den odplaty se blíží; Víme o všech komunistech). K prozrazení skupiny Černý lev 777 došlo až v červenci roku 1954 (nahlásila ji přítelkyně jednoho z kamarádů Bohumila Šímy, který o aktivitách skupiny věděl). Ve veřejném procesu konaném 25. a 26. října 1954 v Milevsku byli Jiří Řezáč, Jaroslav Sirotek a Bohumil Šíma Krajským soudem v Českých Budějovicích odsouzeni k trestu smrti, ostatní členové skupiny dostali doživotní nebo více než dvacetileté tresty. Popravy byly provedeny 10. února 1955 v Praze na Pankráci.

Pamětní deska u vstupu do gymnázia byla odhalena 8. října 2018 v rámci studentského projektu připraveného pod vedením profesorek Aleny Ziny Janáčkové a Květy Bretšnajdrové ke stoletému výročí vzniku Československa. Je věnována zdejšímu absolventu Janu Bulovi a dalším učitelům a studentům školy perzekvovaným nedemokratickými režimy 20. století. Jan Bula (1920–1952) [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi] byl popraven v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru].

Pamětní deska na budově místního hostince byla odhalena 5. července 2015 z iniciativy Petra Martana za přítomnosti členů Konfederace politických vězňů, starosty Čestic Milana Žejdla a dalších významných osobností. Deska z černého skla se zlatým písmem je věnována bývalému starostovi Nahořan. František Komrska (1895–1965) patřil k vůdčím osobnostem malé obce šumavského Podlesí. Dlouhodobě vykonával funkci starosty, patřil mu hostinec a 22 hektarů polí a lesů. Jako odpůrce kolektivizace byl v květnu 1953 odsouzen za hanobení státního zřízení a jeho představitelů, neplnění dodávek a další skutky do vězení, k propadnutí majetku a doživotnímu zákazu pobytu v okrese [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace]. K násilnému vystěhování rodiny, na němž měly zájem místní i okresní komunistické organizace, došlo již dva dny po soudu. František Komrska zemřel v roce 1965 v Konstantinových Lázních.

Bronzová pamětní deska byla odhalena z iniciativy místního zastupitelstva v dubnu 2005 a je umístěna v budově úřadu městyse Nosislavi. Připomínka je věnována politickému vězni a zdejšímu faráři v letech 1963–1977 Leopoldu Benáčkovi [viz Olešnice. Pamětní deska Leopoldu Benáčkovi] a také místním občanům, odsouzeným v 50. letech v procesu se členy ilegální skupiny Svobodná garda Bohumila Sixty.

Pamětní deska byla odhalena 13. června 1992, čtyřicet let po vynesení rozsudku smrti nad Vladimírem Cermanem v soudním procesu, který se odehrál v hotelu Central. Instalaci desky iniciovala pobočka Konfederace politických vězňů v Nové Pace a její předseda Vratislav Číla. Vladimír Cerman (1925–1952) se narodil v sedlácké rodině v Čisté. Na protest proti politickému i existenčnímu tlaku vyvíjenému na samostatně hospodařící rodiny se 29. prosince 1951 rozhodl k demonstračnímu aktu, když z ulice sestřelil  žárovku v hostinci, kde právě jednala místní organizace KSČ. Několik dní po tomto incidentu se v Čisté objevil agent-provokatér, který Vladimíra Cermana a jeho přítele Stanislava Ježka nabádal k zastřelení veřejného činitele za slib převedení za hranice. To oba odmítli. Poté, co byl Vladimír Cerman předvolán k výslechu zahájeného vyšetřování, se na agenta obrátil, aby mu pomohl utéci. Při fingovaném pokusu o překročení hranic byli oba zadrženi. Následovalo zatčení otce a bratra Vladimíra Cermana, Stanislava Ježka a jeho otce a souseda Jiřího Zaplatílka. Ve veřejném procesu, který se konal 12. a 13. června 1952 v Nové Pace v hotelu Central, Státní soud odsoudil Vladimíra Cermana za pokus o vraždu, velezradu a vyzvědačství k trestu smrti, který byl vykonán 11. října 1952 na Pankráci. Stanislav Ježek byl odsouzen na 20 let. František Cerman st. a Stanislav Ježek st. na 12 let, Jiří Zaplatílek na pět let, František Cerman ml. na tři roky. Dále byli všichni odsouzeni k propadnutí celého jmění a k peněžitým trestům, rodiny odsouzených byly násilně vystěhovány ze svých domovů. Iniciativu obyvatel obce – návrh na udělení milosti Vladimíru Cermanovi a žádosti o zmírnění trestu pro ostatní odsouzené – zmařil postoj místní stranické organizace, a naopak přinesla postihy jejím organizátorům. Rozsudky, které měly zastrašit samostatně hospodařící rolníky a zlomit jejich odpor proti vstupu do JZD [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace], byly 29. května 1992 v celém rozsahu zrušeny a odsouzení byli rehabilitováni.

Pamětní deska obětem politického procesu v Nymburce, jejímž autorem je Josef Matyáš, byla odhalena 24. května 2004 z iniciativy města Nymburk, Konfederace politických vězňů, občanského sdružení Herodotos a Polabského muzea. Veřejný proces v nymburském divadle, komunistickou justicí označovaný jako „Antonín Maruška a spol.“, se konal 12.–14 prosince 1950 a byla v něm souzena skupina soukromých rolníků ze Všejan a Vanovic, kteří se bránili násilné kolektivizaci. Odmítali vstoupit do jednotného zemědělského družstva ve Všejanech (to se podařilo ustavit až na třetí pokus) a letákovými akcemi požadovali konání svobodných voleb pod patronací OSN či se kriticky vyjadřovali k politickému vývoji v zemi. Aby bylo možné rolníky exemplárně potrestat za nedovolené ozbrojování, byl podniknut pokus podstrčit v domě Antonína Marušky zbraně jako důkazní materiál. Za svědectví o této provokační akci byla manželka Antonína Marušky následně odsouzena pro křivé obvinění komunistického funkcionáře. Proces byl anulován v rámci rehabilitačního řízení v roce 1969, rehabilitace potvrdil v roce 1992 Krajský soud v Praze.

Slavnostní odhalení pamětní desky se uskutečnilo 28. října 1994 z iniciativy Vlastivědného kroužku Olešnice. Kamenná deska, která připomíná veřejný proces konaný v budově olešnické sokolovny v roce 1953, byla zhotovena podle návrhu Aloise Hudce. Ústředním aktérem událostí, jež vedly k rozsáhlé perzekuci obyvatel Olešnice a okolních vesnic, byl Josef Matouš (1921–1953), na sklonku války člen místní partyzánské skupiny. Po návratu z vojenské služby vedl značně neuspořádaný život, opakovaně byl souzen a krátkodobě vězněn za krádeže. Na podzim roku 1951 se Matouš objevil na Olešnicku, vydávaje se za agenta vyslaného ze Západu s pověřením organizovat odbojovou činnosti. Zda tím chtěl řešit osobní situaci (ukrýt se před hrozícím dalším zatčením), nebo od počátku plnil jako agent-provokatér příkazy Státní bezpečnosti, nelze na základě dochovaných pramenů spolehlivě konstatovat. V každém případě legenda západního agenta bojujícího proti komunistům a jejich kolektivizačním plánům otevřela Matoušovi dveře mnoha místních sedláků, jakkoli někteří z nich k němu časem pojali nedůvěru a snažili se styky s ním přerušit. Po ztrátě důvěry mezi obyvateli Olešnicka se Matouš se svou „agentskou misí“ přesunoval z místa na místo, dokud nebyl na podzim 1952 na Zlínsku zatčen. Nejvážnější incident, který výrazně ovlivnil výši později vynesených rozsudků, se odehrál krátce po opuštění Olešnicka, kdy Matouš 15. června 1952 v Kunicích na Lysicku postřelil místního funkcionáře KSČ a národního výboru Josefa Šafránka. K zatýkání na základě jeho plného doznání došlo na Olešnicku v únoru 1953, všichni zajištění byli odvezeni do vyšetřovací věznice Státní bezpečnosti v Brně, kde byli nuceni k doznání i ohledně zcela vykonstruovaných obvinění. Konání veřejného procesu v Olešnici 17.–19. dubna 1953 bylo odůvodněno slabou pozicí KSČ v regionu. Krajský soud Brno v něm odsoudil k trestu smrti Josefa Matouše (jeho jméno se z pochopitelných důvodů na desce neuvádí) a Josefa Krejčího (1891–1953) za navádění k vraždě funkcionáře. Tři dny po vynesení rozsudku byly vystěhovány rodiny některých z dalších odsouzených – Jančovy, Šafaříkovy a Chudobovy. V srpnu (25. a 26.) se v Brně konal druhý proces s dalšími osmi oběťmi Matoušova působení na Olešnicku (František Fučík, Vilém Kozel a jeho synové Vilém, Augustin a Josef, dále Josef Krahulec, František Vojta a Josef Jonáš – všichni pocházeli ze Křtěnova). K nejvyššímu trestu ve výši osmi let vězení byl odsouzen Vilém Kozel st., jenž byl patrně jediný, který Josefa Matouše osobně znal z doby jeho působení v partyzánské skupině. Krátce po druhém procesu, 29. srpna 1953, byly v Praze na Pankráci vykonány absolutní tresty vynesené v prvním procesu.

Pomník znázorňující trs rašícího osení spoutaného ostnatým drátem je symbolickou připomínkou obětí násilné kolektivizace v Československu. Vznikl z iniciativy valné hromady Asociace soukromého zemědělství ČR, která vyzvala k jeho vybudování s pomocí veřejné sbírky v červnu 2001. Autory pomníku odhaleného 23. května 2004 před budovou ministerstva zemědělství jsou akademický sochař Jiří Plieštik, architekti Tomáš Novotný a Zuzana Mezerová, kovářské práce provedl Petr Podzemský. Kolektivizace prosazovaná komunistickou stranou po roce 1948 podle sovětského vzoru přinesla radikální proměnu venkova, včetně narušení historických, sociálních a kulturních vazeb venkovského prostředí, které se nejviditelněji projevilo takřka úplnou likvidací selského stavu [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace].

Pamětní deska z černé žuly s postavou sejícího rolníka je umístěna na budově Švehlovy střední školy polytechnické, v níž dříve sídla zemědělská škola. Vznik pamětní desky inicioval spisovatel a sokol Jan Přidal a Konfederace politických vězňů jako památku na rolníky vězněné, umučené a vystěhované v období komunistického režimu. Byla odhalena 26. září 2011 za účasti zástupců Olomouckého kraje, města Prostějov, Švehlovy střední školy a představitelů Konfederace politických vězňů. Kolektivizace československého venkova nastoupená komunistickým režimem byla prosazována prostředky mimosoudní represe i cílenou kriminalizací soukromě hospodařících rolníků [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace].

Pomník byl odhalen z iniciativy a podle návrhu starosty obce Vladimíra Guta 9. června 2018 během  setkání rodáků u příležitosti 700. výročí založení obce. Pomník ve tvaru jehlanu s šesti deskami z černého leštěného mramoru zasazenými do ocelové konstrukce v barvách trikolory je umístěn na podstavci z leštěného mramoru. Pamětní místo odhalil Petr Kukla, syn vězněného občana obce, Milan Hicz, vnuk jednoho z vystěhovaných hospodářů, a Jan Gut, starosta Sdružení dobrovolných hasičů, který se také podílel na realizaci pomníku. Z obce byla během násilné kolektivizace [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace] v září 1952 vystěhována rodina Adamcova z Radošovic poté, co byl Antonín Adamec odsouzen za neplnění předepsaných dodávek. Manželka Marie s dcerou a dvěma syny byli přesídleni nejdříve do nedalekého Skalkova, následně do Žulové v okrese Jeseník a v roce 1956 do středočeských Dunávic. Podobný osud postihl rodinu Josefa Zemana, hospodařící na usedlosti v Onšovicích. Manželka Terezie byla během věznění manžela v prosinci 1952 vysídlena se třemi nezletilými dcerami na Skalkov, odtud v květnu 1953 do slezských Křišťanovic a v roce 1956 do Dunávic. Rodina se na rodný statek vrátila v roce 2009.

Současný pomník tvoří kamenný blok, jenž nese ve vrcholu letopočty 1914–1918 a lipovou ratolest. Pod nimi je umístěna deska z tmavé žuly se jmény padlých v první světové válce. Před kamenným blokem je usazena druhá deska se jmény obětí druhé světové války a obětí komunismu. Pomník padlých z první světové války pochází z roku 1928, v padesátých letech byl vyvrácen a zahrnut do hráze místní požární nádrže. V roce 1993 se jej obec rozhodla obnovit. Nově byla k pomníku instalována deska se jmény obětí druhé světové války a komunistického režimu. Slavnostní odhalení a posvěcení pomníku proběhlo v roce 1994 při příležitosti stého výročí založení hasičského sboru v obci. Rodkovský statkář Raimund Musil (1898–1952) se zapojil do činnosti odbojové skupiny „Dr. Hřebík“ [viz Blažejovice-Rozsochy. Pomník obětem válek a pronásledovaným v letech 1939–1989]. Po vydání zatykače na její hlavní aktéry, Vincence Koutníka a Rudolfa Hájka, je před jejich vyprovokovaným odchodem do zahraničí ukrýval. Raimund Musil byl zatčen 15. května 1950 a odsouzen k šestnácti letům vězení, zemřel ve věznici v Plzni-Borech 20. ledna 1952. Majetek propadl státu, rodina se musela z obce vystěhovat.

Pamětní deska připomínající popraveného P. Janu Bulu byla odhalena v roce 1998 v chodbě farního úřadu v Rokytnici nad Rokytnou. Byla zhotovena již v polovině devadesátých let díky iniciativě členů místní organizace Orla, kteří ji původně zamýšleli umístit na zeď kostela Narození Jana Křtitele. Zde byl Jan Bula připomenut v květnu 2009 při slavnosti svěcení zvonů, které posvětil Mons. Jiří Mikulášek; dva zvony dedikované P. Janu Bulovi a mučedníkům 20. století byly následně instalovány v rokytnickém kostele a v kapli Cyrila a Metoděje v Chlístově. Jan Bula (1920–1952) se narodil v obci Lukov, po maturitě na reálném gymnáziu v Moravských Budějovicích vstoupil do kněžského semináře v Brně. V červenci 1945 byl vysvěcen na kněze a od srpna působil ve farnosti v Rokytnici nad Rokytnou. Kromě pastorační práce se zapojoval do veřejného života a práce s mládeží (ochotnické divadlo, sportovní aktivity Orla). V roce 1949 s ním bylo zahájeno trestní řízení za čtení režimem zakázaného pastýřského listu, jež bylo následně prezidentskou milostí zrušeno. V únoru 1951 jej na faře navštívil bývalý spolužák z gymnázia Ladislav Malý s legendou o organizování odchodu arcibiskupa Josefa Berana, drženého v té době v internaci, do zahraničí. Po poradě s jaroměřickým farářem Janem Podveským [viz Kuřimská Nová Ves. Pamětní deska Janu Podveskému], který měl o povaze celé záležitosti pochybnosti, se Bula snažil veškeré kontakty s Malým přerušit, nicméně 30. dubna byl zatčen. Po událostech v Babicích [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] byl postaven do čela druhého babického procesu, jenž se konal 13.–15. listopadu 1951 v Třebíči a odsouzen k trestu smrti. O tom, že nebude souzen v prvním babickém procesu v Jihlavě, v němž byli odsouzeni jiní dva duchovní, Václav Drbola a František Pařil [viz Babice. Busta Václava Drboly a Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi], rozhodl politický sekretariát ÚV KSČ, včetně výše jeho trestu. Do soudu byl držen ve vyšetřovací vazbě Státní bezpečnosti v Jihlavě a podrobován krutým výslechům, u soudu nesmyslná obvinění (že k vraždám v Babicích naváděl) doznal. P. Bula, popravený 20. května 1952 v jihlavské věznici [viz Jihlava. Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech], byl rehabilitován až po roce 1989, od roku 2004 probíhá proces jeho blahořečení.

Pamětní deska na budově fary v Rokytnici byla odhalena 27. června 2019 pod záštitou arcibiskupa Dominika Duky v rámci projektu Poslední adresa. Původně ruský projekt z iniciativy publicisty Sergeje Parchomenka označuje konkrétní oběti represe komunistických režimů na domech, kam se již zatčení a později popravení či zemřelí ve vězení nikdy nevrátili. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Odhalení se zúčastnili generální vikář brněnské diecéze Jiří Mikulášek, administrátor farnosti P. Jan Krbec, koordinátorka projektu v Ústavu pro studium totalitních režimů Edita Jiráková a další hosté. Jan Bula (1920–1952) [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi] byl popraven v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru].

Pomník tvoří dvoutunový kamenný blok z lomu v Ořechově, na němž je umístěna deska ze světlé mrákotínské žuly s rytým textem. Kamenické práce vykonal Zbyněk Zedníček. Pomník byl za přítomnosti zástupců Asociace soukromého zemědělství ČR a dalších hostí odhalen 10. září 2011, kdy uplynulo 60 let od zahájení masového nuceného vystěhovávání selských rodin v rámci tzv. akce Kulak. Připomínku iniciovaly obce Ruda a Tasov, posvětil ji P. Pavel Kryl a je věnována i všem obětem kolektivizační kampaně 50. let. V 50. letech bydlelo ve Lhotce (tehdy součást obce Tasov, nyní Ruda) patnáct rodin. Šest z nich bylo na podzim 1952 na základě rozhodnutí trestní komise Okresního národního výboru ve Velkém Meziříčí násilně vystěhováno (Rudolf a Marie Rozmarýnovi, Marie Lysá, Metoděj a Ludmila Rousovi, František a Františka Studenovi, František a Hedvika Rousovi, Bohuslav a Růžena Zezulovi). Polnosti připadly Státnímu statku Křeptov, stavení byla přidělena obdobně násilně vystěhovaným z jiných vesnic nebo zůstala prázdná. O majetek přišla i sedmá lhotská rodina (Josef a Marie Malachovi). Většina hospodářů byla již předtím krátkodobě vězněna za neplnění povinných státních dodávek [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace].

Tzv. zvony smíření instalované v kostelech v Babicích a Šebkovicích v roce 1968 nesou poselství o pokání a nápravě a poděkování za záchranu víry. Z iniciativy P. Aloise Koláře (působil ve farnosti v letech 1953 až 1972) byly v roce 1968 pro kostel Nejsvětější Trojice v Babicích a kostel svaté Máří Magdalény v Šebkovicích pořízeny nové zvony, jež měly farníky smířit s důsledky babických událostí [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Zvony odlité ve Žďárci u Tišnova byly slavnostně převezeny 12. července a 22. září v Babicích za účasti tří desítek kněží a asi osmi tisíc věřících vysvěceny žďáreckým farářem Františkem Kolářem. Zvony pro kostel v Babicích (sv. Cyril a Metoděj, sv. Václav, sv. Josef) byly vyzvednuty v rámci slavnosti svěcení [viz Babice. Zvony smíření], v Šebkovicích se slavnostní zavěšení zvonů (sv. Máří Magdaléna, sv. František z Pauly, sv. Maria) konalo o týden později, v neděli 29. září.

Mramorový náhrobek ve formě pavézy s křížem a trnovou korunou v záhlaví byl odhalen 11. května 1996 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Pomník připomíná jedenáct popravených po babických procesech [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] a zastřeleného Antonína Plichtu ml., jednoho z aktérů střelby v babické škole.

Pamětní deska z černého opaxitu je umístěna vpravo od vchodu do kostela svatého Václava ve Vilémově-Klášteře, kde byl František Mojžíš farníkem. Desku vysvětil místní farář Tomáš Rastislav Höger OPraem a odhalili ji 14. dubna 2007 Jan Radil a Bohumír Cakl, kteří patřili k dalším osmi souzeným v Mojžíšově procesu. Odhalení desky iniciovali političtí vězni Miloslav Růžička a Karel Kruliš a Konfederace politických vězňů. František Mojžíš (1914–1953) se narodil v obci Nasavrky, kde vlastnil obchod se zemědělským nářadím a drobnými stroji. V roce 1949 se zapojil do ilegální činnosti, kterou v regionu organizoval Karel Hořínek [viz Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem], a stal se aktivním členem skupiny na Chotěbořsku. Po vraždě újezdního tajemníka ve Vepříkově Františka Piskače, k níž došlo 19. května 1950, se téměř dva roky skrýval, než byl v březnu 1952 zatčen. Spolu s dalšími osmi muži (Bohumír Cakl, Bohuslav Maruška, Josef a Oldřich Adamovi, Václav Provazník, Jan Radil, Bohuslav Grund, Josef Dvořák) byl odsouzen Státním soudem Praha ve veřejném procesu, který se konal v sokolovně v nedalekých Habrech 3.–5. července 1952 [viz též Kámen-Jiříkov. Pamětní deska vězněným komunistickým režimem]. Ačkoli se vyšetřovatelům nepodařilo Františka Mojžíše z útoku na komunistického funkcionáře usvědčit a on účast na něm odmítal, byl za tuto „politickou vraždu“ odsouzen a po potvrzení rozsudku 21. dubna 1953 v Praze na Pankráci popraven. Jeho ostatky byly uloženy do společného hrobu v Praze-Ďáblicích. Dopisy psané před popravou byly rodině předány až po roce 1990.

Pamětní deska z černého opaxitu je umístěna vlevo od vchodu do kostela svatého Václava ve Vilémově-Klášteře. Zřízení pamětní desky iniciovali bývalý politický vězeň Miloslav Růžička a ředitel místní základní školy Petr Trunek. Deska, na jejíž pořízení přispěli věřící a obecní úřad, byla vysvěcena opatem Vítem Tajovským 9. června 1994. Josef Chadraba (1893–1956) se narodil v selské rodině ve Vinařích u Čáslavi. V roce 1915 byl vysvěcen na kněze a od roku 1924 až do svého zatčení působil jako farář ve Vilémově. P. Chadraba byl zatčen 11. září 1951 v souvislosti s vyšetřováním ilegální činnosti Karla Hořínka, jehož působení v kraji mělo za následek odsouzení mnoha místních obyvatel [viz Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem]. Chadraba, obviněný z ozbrojování (ve skutečnosti šlo o zbraně z války, které zabavil místním dětem, aby si s nimi nehrály), byl postaven do čela procesu, který se konal 17. a 18. ledna 1952 v Praze u Státního soudu, a za velezradu odsouzen na 20 let. Ve stejném procesu byl souzen také Miloslav Růžička (*1925) [viz Vilémov. Pamětní deska Miloslavu Růžičkovi]. Trest odpykával těžce nemocný Josef Chadraba ve věznici na Mírově, kde 16. dubna 1956 zemřel. Jeho ostatky byly zpopelněny v krematoriu v Olomouci a místo jejich uložení se nepodařilo vypátrat.

Žulová deska ve tvaru otevřené knihy s rytým a zlaceným písmem připevněná ke kamennému bloku byla instalována v roce 2010 z iniciativy Františka Brože a Konfederace politických vězňů. Miloslav Růžička (*10. října 1925 Vilémov) byl zatčen v prosinci 1951 a obviněn z účasti na letákové kampani požadující po únoru 1948 zajištění svobodných voleb pod patronací Západu. Letáky se našly v souvislosti s vyšetřováním ilegální činnosti Karla Hořínka [viz Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem]. M. Růžička byl souzen v procesu s P. Josefem Chadrabou [viz Vilémov-Klášter. Pamětní deska Josefu Chadrabovi] 17. a 18. ledna 1952 v Praze. Z pětiletého trestu, který odpykával v jáchymovských táborech, byl propuštěn na základě prezidentské milosti v prosinci 1954. Po návratu do Vilémova dále pracoval na rodinném statku, poté v místním JZD, kam vstoupil po jeho založení v roce 1957.

Pomník v podobě neopracovaného pískovcového kamene s tmavou mramorovou deskou s nápisem připomíná pět místních rodin násilně vystěhovaných během kolektivizace v 50. letech. Byl odhalen z iniciativy obce starostou Jiřím Horákem 31. srpna 2013 za účasti potomků perzekvovaných rodin a dalších občanů. V polovině 50. let došlo ve Vysoké nad Labem k účelové kriminalizaci místních soukromě hospodařících zemědělců, kvůli jejichž odporu se v obci nedařilo založit jednotné zemědělské družstvo. Pět místních sedláků bylo v letech 1955 a 1956 odsouzeno do vězení: kromě majitele 30hektarových polností Josefa Altera, odsouzeného na sedm měsíců, se jednalo o šesti- až osmileté tresty za neplnění povinných dodávek [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace] pro Františka Kobližka, Josefa Vraného, Josefa Červinku a Františka Karla, který zemřel ve vyšetřovací vazbě. Rodiny byly vystěhovány s doživotním zákazem návratu do obce a zkonfiskovaný majetek byl vložen do JZD, založeného v březnu 1956. Zdevastované statky byly rodinám navráceny v 90. letech v rámci restitučního řízení.

Pamětní deska věnovaná všem odpůrcům komunistického režimu byla na zvěstovský pomník obětem první světové války doplněna 19. května 2001 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Její členové i místní občané si zde každoročně připomínají památku místního rodáka Aloise Jaroše, popraveného v roce 1952. Alois Jaroš (1923–1952) pocházel ze sedlácké rodiny, jeho otec vlastnil ve Zvěstově velkostatek, jenž byl po únoru 1948 znárodněn a transformován v národní podnik Středočeské mlýny a pekárny. Státní bezpečností byl zatčen v souvislosti s vyšetřováním smrti Václava Burdy, předsedy národního výboru v Kamberku (Zlatých Horách), kterého 9. června 1951 postřelil zběh ze základní vojenské služby František Slepička [viz Kamberk. Pamětní deska Václavu Burdovi]. Jelikož Slepička byl až do roku 1955 na útěku, Státní soud označil jako vůdce „teroristické bandy“ druhého aktéra události „velkostatkáře Jaroše“. Ačkoli i podle výpovědí rodiny Burdových došlo k výstřelu nešťastnou náhodou a Alois Jaroš zbraň neměl a ani Slepičkovi vědomě k usmrcení nepomáhal, byl spolu s nepřítomným Slepičkou odsouzen k trestu smrti. V procesu, jenž se konal 12.–14. února 1952, byly odsouzeny rovněž Jarošova matka a sestra k trestu odnětí svobody na 12, resp. 10 let, za poskytnutí úkrytu agentu západních rozvědek (tj. Slepičkovi, který ve skutečnosti ovšem žádným agentem nebyl). Celkem bylo odsouzeno 36 osob, které Slepičku ukrývaly či jiným způsobem podporovaly. Alois Jaroš, popravený 17. května 1952, byl rehabilitován v roce 1995.