O zhotovení pamětního místa rozhodla rada Městského národního výboru v Prostějově 18. července 1990 a 5. března 1992 o jejím umístění v budově radnice. Jména obětí sovětského vpádu z roku 1968 jsou vysázena z mosazných písmen přímo na podklad z umělého pískovce, z něhož jsou vytvořeny i stěny schodiště. Pamětní místo bylo instalováno mezi lety 1992 a 1994. Na podestě se nachází i reliéf věnovaný padlým z obou světových válek, jehož autorem je akademický sochař Jan Tříska.

25. srpna byli v Prostějově sovětskými vojáky zastřeleni Marta Říhovská, Josef Boháč a Ladislav Lang  [viz Prostějov. Pamětní deska obětem intervence vojsk Varšavské smlouvy].

Stálá expozice na faře v Bělotíně byla odhalena 6. května 2011. Busta P. Studeného je dílem sochaře Ondřeje Gavlase.

Jaroslav Studený (1923–2008) byl vysvěcen na kněze v Římě v červenci 1947, od září 1949 začal působit v různých farnostech na severní Moravě, tříletou vojenskou službu sloužil u PTP. Od roku 1967 působil jako administrátor v Bělotíně, kde na začátku normalizace organizoval výrobu různých tiskovin náboženského obsahu. Tato činnost se stala záminkou pro jeho zatčení 5. dubna 1972. Studený byl Krajským soudem v Ostravě 12. prosince 1972 za trestný čin spekulace odsouzen ke čtyřem a půl roku odnětí svobody, který odpykával v Plzni na Borech, v Olomouci a v Praze na Pankráci. Po návratu z vězení v roce 1975 pracoval v různých dělnických profesích, až koncem roku 1983 mohl znovu nastoupit do duchovní správy jako administrátor v Újezdu u Valašských Klobouků. V letech 1990–2006 působil na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci. Je autorem řady publikací s náboženskou tematikou. V roce 1991 udělila obec Bělotín Jaroslavu Studenému čestné občanství a o rok později byl plně rehabilitován.

Hřbitov připomíná památku asi 750 řádových sester, které v Bílé Vodě dožívaly po násilném vystěhování z klášterů a řeholních domů v roce 1950. Hřbitov byl roku 2000 prohlášen kulturní památkou.

První transport řádových sester dorazil do Bílé Vody, jež byla jedním z tzv. centralizačních míst [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic], 28. září 1950. Bílá Voda sloužila od roku 1951 výhradně k internaci sester starších šedesáti let a práce neschopných, část mladších řeholnic odsud byla přemístěna do Javorníka, kde pracovaly jako dělnice prostějovských oděvních závodů v domácí výrobě. Postupně zde nuceně pobývalo asi tisíc řeholnic, které kromě piaristické koleje bydlely i v dalších objektech v obci.

Viz též Bílá Voda. Muzeum Bílá Voda.

Muzeum historie internace, izolace a integrace v Bílé Vodě bylo zásluhou starosty obce Miroslava Kociána otevřeno 7. září 2012 za přítomnosti zástupkyň řeholí a kongregací, biskupa Františka Václava Lobkowicze a kardinála Dominika Duky, pod jehož záštitou muzeum vzniklo. Jeden ze dvou sálů muzea je věnován zdejší internaci a později nuceného pobytu řádových sester od roku 1950 až do roku 1989.

V Bílé Vodě, jež byla jedním z tzv. centralizačních míst, postupně nuceně pobývalo asi tisíc řeholnic, z nichž mnohé jsou pohřbeny na místním hřbitově [viz Bílá Voda. Hřbitov].

Žulový pomník upomínající na zřízení 53. praporu PTP byl v centru města Libavá odhalen 6. června 2002 z iniciativy Svazu PTP–VNTP.

Vojenský prostor Libavá byl jedním ze čtyř míst (dále Mimoň, Svatá Dobrotivá, Lešť), kde byly od 1. září 1950 umístěny první pomocné technické prapory určené pro „politicky nespolehlivé“ osoby podléhající brannému zákonu [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací].

Pomník je tvořen deskou z červeného mramoru umístěnou na podstavci ze stejného materiálu, na níž jsou vyryta jména padlých ve světových válkách, osob umučených nacisty a jméno kněze Theodora Funka, vězněného komunistickým režimem. Doplňuje je neopracovaný kámen s mramorovou deskou, na níž je vyryt český lev. Byl odhalen roku 2000.

Stínavský rodák P. Theodor Funk (1896–1968) byl zatčen za rozšiřování exkomunikačních dekretů, kterými Vatikán reagoval na proticírkevní politiku KSČ a zakazoval věřícím podílet se na tzv. Katolické akci a vstupovat do komunistické strany, a v září 1949 Státním soudem odsouzen na deset let. Po propuštění v roce 1960 trávil poslední léta života v soukromí ve své rodné obci. Je pochován v rodinném hrobě na stínavském hřbitově.

Pamětní deska z černé žuly s postavou sejícího rolníka je umístěna na budově Švehlovy střední školy polytechnické, v níž dříve sídla zemědělská škola. Vznik pamětní desky inicioval spisovatel a sokol Jan Přidal a Konfederace politických vězňů jako památku na rolníky vězněné, umučené a vystěhované v období komunistického režimu. Byla odhalena 26. září 2011 za účasti zástupců Olomouckého kraje, města Prostějov, Švehlovy střední školy a představitelů Konfederace politických vězňů.

Kolektivizace československého venkova nastoupená komunistickým režimem byla prosazována prostředky mimosoudní represe i cílenou kriminalizací soukromě hospodařících rolníků [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace].

Pamětní deska s bustou je umístěna vedle vchodu do bývalé fary a jejím autorem je akademický sochař Otmar Oliva. Byla posvěcena 18. září 1994 P. Janem Chromečkem a P. Stanislavem Vaňkem.

František Tomášek (1899–1992), kardinál a arcibiskup pražský, byl významným církevním představitelem. Jeho postoje ke komunistickému režimu, zejména v 80. letech, byly důležité nejen pro věřící, ale i pro širší veřejnost [viz Olomouc. Pamětní deska Františku Tomáškovi]. V Moravské Huzové působil po propuštění z internace jako administrátor v letech 1954–1965.

Pomník byl odhalen u příležitosti výročí 17. listopadu v roce 2010. O záměru připomínat oběti komunistického režimu v Jeseníku formou pamětního místa se v zastupitelstvu města diskutovalo od roku 2006 a diskuse polarizovala jeho členy na příznivce a odpůrce. Vznik pomníku inicioval a financoval místní podnikatel Jiří Hauerland. Autor akad. sochař Roman Boreček jej umělecky ztvárnil do podoby zraněného srdce ležícího na žulovém podstavci, jenž má tvar rozepjatých křídel. Pomník se nachází nedaleko Lípy svobody, zasazené 17. listopadu 1989 [viz Jeseník. Pamětní deska u Lípy svobody].

Pamětní deska politickým vězňům na vstupním objektu do věznice byla odhalena ke Dni lidských práv 9. prosince 1994 z iniciativy Vězeňské služby ČR, Konfederace politických vězňů, Sdružení bývalých politických vězňů a Svazu bojovníků za svobodu.

Věznice Mírov byla v období komunistického režimu místem výkonu trestu odnětí svobody mužů odsouzených za trestné činy proti státu v letech 1948–1950 (zák. č. 231/1948 Sb.) a v letech 1950–1989 za trestné činy proti republice (zák. č. 86/1950 Sb., zák. č. 140/1961 Sb.).

Od dubna 1949 do července 1951 v areálu věznice fungoval tábor nucených prací [viz Brno-střed. Pomník obětem táborů nucených prací] určený k internaci osob propuštěných z armády. Přikazování vojenských osob řídilo 5. oddělení hlavního štábu (obranné zpravodajství), jejich zadržení probíhalo v několika fázích od dubna 1949 do září 1950 v rámci tzv. akce D (důstojnické). V táboře se ocitli zejména ti, kteří byli po propuštění z armády bez práce nebo u nichž panovalo podezření z možného útěku za hranice nebo byli spojováni s „podezřelými“ (protirežimními) aktivitami. Přikazování mělo probíhat na základě slyšení před krajskými vojenskými komisemi, v praxi však byli většinou zadržení odvezeni rovnou do internace a vyrozumění o přikázání jim bylo doručeno zpětně. Za dobu existence TNP zde bylo internováno asi 270 důstojníků československé armády s různou vojenskou kariérou (legionáři, účastníci domácího i zahraničního odboje, příslušníci prvorepublikové armády bez odbojové zkušenosti i příslušníci vstoupivší do armády po válce). Po zatčení Bedřicha Reicina a vyšetřování praktik obranného zpravodajství byli postupně všichni internovaní propuštěni a tábor uzavřen.