Pamětní deska z tmavé žuly s rytým nápisem s reliéfní mříží připomíná věznění mladistvých politických vězňů v místním bývalém nápravněvýchovném ústavu. Byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů 16. května 1998.

Ústav pro mladistvé v Zámrsku byl zřízen v roce 1949. Mladiství zde byli umisťováni do dvou zvláštních oddělení: výchovny (ústavní ochranná výchova a tresty odnětí svobody do 6 měsíců) a polepšovny (tresty odnětí svobody nad 6 měsíců). V roce 1949 se zde nacházelo 103 mladistvých, z nichž 68 za provinění podle zákona č. 231/1948 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky, tedy z politických důvodů [viz též Litomyšl. Pamětní deska politickým vězňům]. Převýchova mladistvých v Zámrsku byla uskutečňována především ideovým školením, které prováděli lektoři okresního sekretariátu KSČ. Mladiství byli zařazováni do pracovní činnosti i mimo ústav v odloučených pracovních oddílech (např. v Chocni a Košumberku). Jako zařízení výhradně pro mladistvé sloužil Zámrsk do roku 1954, než byl koncem roku 1959 definitivně zrušen. Odsouzení mladiství muži byli přemístěni do samostatné části nápravně-pracovního tábora v Libkovicích a pracovně začleněni do stavebnictví a hornictví, odsouzené mladistvé ženy (jejich počet byl velmi nízký) byly ze Zámrsku přemístěny do samostatného oddělení ženské věznice v Pardubicích.

Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989 byla odhalena ke Dni lidských práv 10. prosince 1993 z iniciativy Vězeňské služby ČR, Konfederace politických vězňů a Sdružení bojovníků za svobodu.

Věznice v Pardubicích byla v letech 1948–1950 místem výkonu trestu odnětí svobody žen odsouzených za trestné činy proti státu (zák. č. 231/1948 Sb.) a v letech 1950–1989 za trestné činy proti republice (zák. č. 86/1950 Sb. a 140/1961 Sb.). V letech 1949–1951 zde byli také internováni muži i ženy v táboru nucené práce [viz Brno-střed. Pomník obětem táborů nucených prací].

V červnu 1956 zde dvanáct politických vězeňkyň – v reakci na tvrzení komunistického režimu, že v Československu nejsou vězněni lidé z politických důvodů – napsalo dopis generálnímu tajemníku Organizace spojených národů. Dopisy zadržené cenzurou a kvalifikované režimem jako pokus o „hanobení Československé republiky v zahraničí“ se staly záminkou pro přísné kázeňské tresty (držení v izolaci apod.) pisatelek, např. prof. Růženy Vackové (1901–1982) [viz Tišnov. Pomník obětem komunismu], Dagmar Skálové (1912–2002) [viz Plzeň. Pamětní deska obětem z řad Junáka] či Vlasty Charvátové (1920–2011), odsouzené na doživotí v procesu konaném 19.–22. srpna 1949, v němž byl odsouzen k trestu smrti její manžel Josef Charvát (popraven 5. listopadu 1949). Statečnost jejich činu znamenala pro většinu z nich také vyloučení z amnestie v roce 1960 (V. Charvátová byla propuštěna 1963, D. Skálová 1965, prof. Vacková dokonce až 1967).

Pomník obětem komunismu a politickým vězňům od malíře Jiřího Sozanského byl v prostoru před vstupem do věznice slavnostně odhalen 27. června 2009 u příležitosti Dne obětí komunistického režimu za přítomnosti zástupců Ministerstva kultury ČR, Ministerstva spravedlnosti ČR, Vězeňské služby ČR, Konfederace politických vězňů a Sdružení bývalých politických vězňů. Expresivně pojatý pomník znázorňující spoutaného vězně a na něj útočícího psa realizovala umělecká slévárna HVH v Horní Kalné a Kovovýroba Evžena Hrubého.

První připomínkou politických vězňů z valdické věznice byl Památník obětem totality v podobě osmi železobetonových plastik, které uvnitř objektu v segmentových vycházkových dvorcích bývalého třetího oddělení instaloval 19. října 1990 ve spolupráci s vězni akademický malíř Jiří Sozanský. Tento soubor byl v roce 2007 kvůli rozšiřování nápravného zařízení demontován a část artefaktů reinstalována v Památníku Vojna u Příbrami [viz Lešetice. Památník Vojna]. Stávající pomník je výsledkem spolupráce autora s Generálním ředitelstvím Vězeňské služby ČR k uctění památky všech politických vězňů komunistického režimu.

Pamětní deska z černého granitu byla zřízena z iniciativy předsedy Sdružení bývalých politických vězňů Stanislava Stránského. Zhotovila ji firma Františka Hausdorfa a úhradu zajistilo Generální ředitelství Vězeňské služby ČR. Slavnostního odhalení, které proběhlo 10. prosince 1996 u příležitosti Dne lidských práv, se zúčastnili bývalí političtí vězni, vedení Generálního ředitelství VS ČR a Věznice Valdice.

Věznice ve Valdicích, bývalém kartuziánském klášteře, byla v letech 1948–1950 místem výkonu vazby za trestné činy proti státu (zák. č. 231/1948 Sb.), výkonu vyšetřovací vazby Státní bezpečnosti v letech 1950–1968 a výkonu vazby mužů odsouzených pro trestné činy proti republice v letech 1950–1989 (zák. č. 86/1950 Sb. a 140/1961 Sb.).

Pamětní deska byla zřízena z podnětu dvou bývalých zaměstnanců Národní banky československé a politických vězňů Ladislava Novotného a Františka Vránka. Desku z černého granitu vyrobila firma Františka Hausdorfa, finanční prostředky poskytla České národní banka. Deska byla odhalena za přítomnosti viceguvernéra ČNB Pavla Kysilky, vrchního ředitele ČNB Romana Leszcynského, generálního ředitele Vězeňské služby ČR Jiřího Malého, ředitele Věznice Valdice Karla Kocourka a zástupců Konfederace politických vězňů, Sdružení bývalých politických vězňů a Svazu bojovníků za svobodu 11. září 1996, u příležitosti 70. výročí založení NBČS a k uctění památky tří desítek odsouzených zaměstnanců banky, z nichž více než deset bylo vězněno ve Valdicích.

Politická perzekuce komunistického režimu vůči tzv. buržoazním odborníkům zasáhla také československé národohospodáře v řídících pozicích československé ekonomiky, postihla i řadu ekonomů-komunistů a marxistů nebo těch, kteří se k marxistickým principům hospodářského řízení státu přihlásili. Jejich odsouzením – zpravidla za velezradu a špionáž – byly vysvětlovány hospodářské obtíže státu v poúnorovém období.

Ve valdické vězeňské nemocnici zemřel po osmiletém věznění bývalý náměstek vrchního ředitele Národní banky československé Miloš Horna (1897–1958). Odborník na měnovou politiku byl vzápětí po únorovém převratu z funkce propuštěn, v roce 1949 přikázán k dvěma letům nucených prací, které vykonával ve Svatém Janu pod Skalou [viz Svatý Jan pod Skalou. Pamětní deska obětem komunismu]; obdobný osud potkal také dalšího funkcionáře banky Aloise Krále (1902–1991). Miloš Horna byl v roce 1950 odsouzen za velezradu a špionáž k patnácti letům. Ve stejném roce byl na 12 let odsouzen také Václav Chytil (1907–1980), který v Národní bance československé pracoval od roku 1934 do 1945 (do 1939 jako osobní tajemník guvernéra Karla Engliše), vězněný v jáchymovských a příbramských táborech. Vězněni byli i dva pováleční ředitelé Národní banky československé – Leopold Chmela (1894–1962) a Jaroslav Nebesář (1882–1958). Oba levicově orientovaní odborníci, kteří se po válce podíleli na vytváření nového modelu československého hospodářství, byli zatčeni v roce 1954, tři roky po jejich penzionování na podzim 1951. Leopold Chmela, odsouzený za porušení zákona o trestní ochraně národních podniků a maření dekretu o obnově československé měny k šesti letům vězení, si odpykával trest ve Valdicích, odkud byl propuštěn roku 1960. Jaroslav Nebesář, odsouzený ve svých 72 letech za údajnou velezradu a špionáž k šestnácti letům vězení, byl propuštěn ze zdravotních důvodů v roce 1956 z věznice Mírov. Spolu s Nebesářem byl odsouzen i další pracovník Národohospodářského ústavu Jaroslav Krejčí (1916–2014), vězněn 1954–1960.

Autorem pamětní desky politickým vězňům totalitních režimů, která byla odhalena 8. května 1999 z iniciativy Konfederace politických vězňů na budově Krajského soudu a vazební věznice v Hradci Králové, je akademický sochař Jaroslav Bartoš.

Pamětní deska byla odhalena ke Dni lidských práv 10. prosince 1992 z iniciativy JUDr. Zdeňka Karabce, náčelníka správy SNV ČSR (od 1993 generálního ředitele Vězeňské služby ČR), Konfederace politických vězňů, Sdružení bývalých politických vězňů a Svazu bojovníků za svobodu.

V roce 1949 objekt Zemské donucovací pracovny převzalo velitelství Státní bezpečnosti a bylo zde zřízeno vězeňské oddělení oblastní úřadovny Státní bezpečnosti Praha. Po roce 1953 ve věznici sídlila Správa vyšetřování ministerstva vnitra a Hlavní správa vojenské kontrarozvědky, StB a vojenská kontrarozvědka využívaly vyčleněné prostory i v 70. letech a 80. letech. Věznice v Praze-Ruzyni sloužila také jako místo vyšetřovací vazby a vazby mužů a žen za trestné činy proti státu (zák. č. 231/1948 Sb.), resp. proti republice (zák. č. 86/1950 Sb. a 140/1961 Sb.).

Viz též Mírov. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989; Pardubice. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989; Plzeň. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989; Valdice Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989.

Pietní místa na bývalých pankráckých popravištích uctívají památku politických vězňů popravených zde za trestné činy proti republice v letech 1949–1960. Byla vytvořena na autentických místech – bývalém popravčím dvorku za vězeňskou nemocnicí a v popravčí cele v suterénu objektu věznice. Doplňují pietu památníku Pankrác, instalovaného v prostoru tzv. sekyrárny. Pietní místo na levém popravčím dvorku bylo slavnostně odhaleno 27. června 1992, nad bývalou šibenicí byl vztyčen dřevěný kříž s trnovou korunou, jehož autorem je Jiří Vrba, a do prostoru bývalých betonových základů byla vložena tabulka s datem popravy JUDr. Milady Horákové. Popravčí cela byla pietně upravena v roce 1998. Obě připomínky vznikly z iniciativy Vězeňské služby ČR, Konfederace politických vězňů, Sdružení bývalých politických vězňů, Klubu Dr. Milady Horákové a Svazu bojovníků za svobodu.

Existence popravišť mezi lety 1948–1954 ve dvou oddělených popravčích dvorcích za vězeňskou nemocnicí byla definitivně potvrzena objevením základů jedné ze dvou šibenic v roce 1992. Fragment prkna šibenice byl pracovníky Archeologického ústavu ČSAV vytažen, odborně ošetřen a později uložen do vitríny v památníku [viz Praha 4. Památník Pankrác]. Po zrušení venkovních popravišť v roce 1954 byla v suterénu budovy pankrácké věznice vybudována popravčí cela, v níž se exekuce prováděly až do roku 1989.

Památník Pankrác zřízený v prostoru tzv. sekyrárny, kde během nacistické okupace od dubna 1943 do dubna 1945 probíhaly popravy, byl odhalen v roce 1965. V letech 1994–1995 byla jeho expozice z iniciativy Vězeňské služby ČR, Konfederace politických vězňů, Sdružení bývalých politických vězňů, Klubu dr. Milady Horákové a Svazu bojovníků za svobodu přebudována a doplněna o připomínku obětí třídní justice za komunistického režimu. Nový památník byl odhalen v roce 1996. Jeho centrální místo – Pietní síň – prezentuje dokumentaci justičních obětí popravených za trestné činy proti republice v letech 1949–1960, jejichž jména jsou uvedena na pamětním panelu. Autorem výtvarného řešení je Břetislav Dadák.

Viz též Praha 4. Pietní místa obětem komunismu na bývalých popravištích.

Expozice připomíná zejména historii budovy spojenou s pankráckou věznicí. Expozice byla vytvořena na základě podnětu předsedy Vrchního soudu v Praze JUDr. Vladimíra Stiboříka. Zpracování projektu realizoval Kabinet dokumentace a historie Vězeňské služby ČR, autorem výtvarného řešení je Břetislav Dadák. Součástí pietního místa je bronzová plastika Jiřího Sozanského Šedesátý devátý – pocta Janu Palachovi, která vznikla v letech 2007–2008.

Od roku 1933 sídlil v novém Justičním paláci krajský trestní soud a sousední vězeňské zařízení bylo věznicí tohoto soudu až do roku 1948. V období okupace v letech 1939–1945 sloužil justiční komplex i věznice německému soudu a gestapu, po válce zde byli souzeni váleční zločinci a kolaboranti. V letech 1948–1952 byl palác sídlem Státního soudu a státní prokuratury. Ve velké porotní síni se konaly politické soudní procesy s osobami obžalovanými z protistátní činnosti. Rozsudky smrti oběšením se vykonávaly v pankrácké věznici. Od roku 1952 sídlil v Justičním paláci Nejvyšší soud a generální prokuratura a od roku 1970 Nejvyšší soud ČSSR a Nejvyšší soud ČSR, který mimo jiné přezkoumával rozsudky trestu smrti, jež byly nadále vykonávány v pankrácké věznici. Poprava posledního politického vězně se konala v roce 1960 [viz též Praha 4. Památník Pankrác].