Mramorová pamětní deska básníku a písničkáři Karlu Krylovi byla odhalena 3. června 1995 z iniciativy Klubu Karla Kryla. Autorem desky s rytým písmem, vystupující z dlažby, je Vladimír Vystyd.

Rodina Krylových pochází z Nového Jičína, kde vybudovala knihtiskařskou firmu Kryl a Scotti. Po anexi Sudet se přestěhovala do Kroměříže, kde Karel Kryl st. tiskárnu obnovil a provozoval až do roku 1950 a kde se budoucí básník a písničkář Karel Kryl (1944–1994) [viz Praha 6. Hrob Karla Kryla] narodil. Znárodnění podniku znamenalo pro rodinu i nucené přestěhování. Do Nového Jičína se Krylovi vrátili v roce 1957.

Pamětní deska, jejímž autorem je akademický malíř Ivan Krejčí, byla odhalena 28. října 2008 u příležitosti stého výročí narození Egona Hostovského. Slavnostní odhalení desky na jeho rodném domě zorganizovalo hronovské občanské sdružení Kruh a jeho spoluzakladatel Miroslav Houštěk.

Egon Hostovský (1908–1973), spisovatel a diplomat, pracoval za druhé světové války jako úředník československého konzulátu v New Yorku. V květnu 1948 byl jmenován do diplomatické funkce na velvyslanectví v Norsku, o rok později rezignoval a zůstal v zahraničí. Od roku 1950 žil převážně ve Spojených státech, kde pracoval jako redaktor Rádia Svobodná Evropa.

Hrob Karla Kryla, básníka a písničkáře patří mezi nejnavštěvovanější na břevnovském hřbitově, kam bylo jeho tělo uloženo 11. března 1994.

Karel Kryl (1944–1994) se narodil v Kroměříži [viz Kroměříž. Pamětní deska Karlu Krylovi; Kroměříž. Pamětní deska Karlu Krylovi II], kam byla rodina známého knihtiskaře Karla Kryla st. nucena odejít z Nového Jičína po anexi Sudet [viz Nový Jičín. Pamětní deska Karlu Krylovi], v roce 1962 maturoval na Střední průmyslové škole keramické v Bechyni [viz Bechyně. Pamětní deska a busta Karla Kryla]. V letech 1962–1966 pracoval v keramickém závodě v Teplicích [viz Teplice. Pamětní deska Karlu Krylovi], posléze jako osvětový výtvarník v Olomouci [viz Olomouc. Pamětní deska Karlu Krylovi] či jako volný spolupracovník ostravského rozhlasu [viz Ostrava. Pomník Karlu Krylovi]. Po srpnu 1968 se živil jako textař a zpěvák. Karel Kryl je veřejností vnímán zejména jako básník protestující proti okupaci, jeho první LP deska Bratříčku, zavírej vrátka vyšla ještě v Československu v roce 1969, kdy Kryl emigroval a kdy v Mnichově vydal druhé LP Rakovina. V emigraci spolupracoval s Rádiem Svobodná Evropa, nejprve jako volný spolupracovník a v letech 1983–1991 ve stálém angažmá. Po návratu do republiky na podzim 1989 se Karel Kryl aktivně účastnil mítinků Občanského fóra. Dne 4. prosince zpíval na Václavském náměstí spolu s Karlem Gottem československou hymnu. V raných 90. letech ve veřejných vystoupeních i v nové tvorbě kriticky komentoval polistopadový politický vývoj. Zemřel náhle 3. března 1994 v Mnichově. Po zádušní mši celebrované arciopatem Anastázem Opaskem v kostele sv. Markéty v Praze byl pochován na břevnovském hřbitově. V roce 1995 obdržel in memoriam medaili Za zásluhy II. stupně a v roce 2014 Řád T. G. Masaryka I. třídy.

Karel Kryl jako autor a interpret balad, kterými jako jeden z prvních vyjádřil pocit okupované země, umožnil celým generacím identifikovat se s tímto určujícím prožitkem, stal se symbolem občanského odmítnutí režimního výkladu, jenž okupaci roku 1968 indoktrinoval jako akt „internacionální pomoci“. Jeho desky vycházející v zahraničí byly pašovány a nelegálně šířeny mezi českým publikem. Jejich popularita byla výjimečná.

Viz též Jihlava. Pamětní deska Karlu Krylovi; Praha 1. Busta Karla Kryla; Praha 7. Pamětní deska Karlu Krylovi.

Černá mramorová deska v levé části vertikálně oddělená úzkým pruhem z šedého hrubého kamene, se stylizovanou postavou F. Peroutky od Adolfa Hoffmeistera a s nápisem byla odhalena 7. února 2005 za přítomnosti předsedy Senátu ČR Petra Pitharta. Deska byla instalována z iniciativy Sdružení pro udělování ceny Ferdinanda Peroutky a realizovala ji kamenická firma Zdeňka Řezníčka.

Ferdinand Peroutka (1895–1978), český novinář, politický publicista, kritik a spisovatel, jeden z nejvýznamnějších představitelů české demokratické žurnalistiky meziválečného Československa a československého exilu po roce 1948. V letech 1919–1923 působil jako šéfredaktor časopisu Tribuna, v roce 1923 za finanční pomoci prezidenta Masaryka založil týdeník Přítomnost, jehož šéfredaktorem byl až do roku 1939. Psal také politické komentáře do Lidových novin. Ve třicátých letech vznikalo jeho nejvýznamnější dílo Budování státu o historii popřevratové politiky Československa. Po okupaci Československa byl spolu s mnoha dalšími významnými osobnostmi zatčen, posléze propuštěn, na začátku války zatčen znovu. Celou válku byl vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Po válce se stal šéfredaktorem Svobodných novin a revue Dnešek. V roce 1948 odešel do exilu, nejprve do Anglie, později do USA. V letech 1951–1961 vedl československé oddělení Rádia Svobodná Evropa.

Pamětní místo pojednané jako symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů tvoří mramorový náhrobek s rytým písmem a svazkem ostnatého drátu podle návrhu sochaře Karla Hořínka a bronzová busta, jejíž autorkou je sochařka Jaroslava Lukešová. Do dnešní podoby bylo upraveno v roce 2000 z iniciativy Konfederace politických vězňů, Klub dr. Milady Horákové zde organizuje každoroční setkání politických vězňů.

Pamětní místo připomíná popravenou Miladu Horákovou (1901–1950) [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové] a další osobnosti národně socialistické strany, jejichž ostatky byly po roce 1989 převezeny z exilu do Prahy – Petra Zenkla (1884–1975), Vladimíra Krajinu (1905–1993) [viz Praha 2. Pamětní deska Vladimíru Krajinovi], Otakara Machotku (1899–1970), Růženu Pelantovou (1886–1959) [viz Praha 1. Pamětní desky Růženě Pelantové a Miladě Horákové] a Františka Klátila (1905–1972).

Pamětní plastová deska s reliéfem prof. Vladimíra Krajiny, jejíž autorkou je výtvarnice Nina Jindřichová, byla odhalena z iniciativy prof. Jana Jeníka, který sestavil nápis na desce, a ředitele Botanické zahrady UK Václava Větvičky 8. října 2002 za přítomnosti Margaret Huberové, velvyslankyně Kanady v České republice, ministra životního prostředí, zástupců České botanické společnosti a rodiny.

Vladimír Krajina (1905–1993), vědec, pedagog a významný člen protinacistického odboje, vstoupil po roce 1945 do veřejného dění jako poslanec a člen národně socialistické strany, v níž zastával funkci generálního sekretáře. 26. února 1948 byl vyloučen z vedení Univerzity Karlovy, zatčen a ještě téhož dne po zásahu prezidenta Beneše propuštěn. Poté několik dní organizoval svůj útěk a za pomoci převaděčů překonal i se svou rodinou západní hranici. Státní bezpečnost, která chtěla Krajinu obžalovat jako hlavní postavu údajného protistátního převratu nekomunistických stran, po jeho osobě vyhlásila pátrání, jež bylo zastaveno až po oznámení londýnského rozhlasu o Krajinově emigraci. V inscenovaném soudním procesu s tzv. Krajinovou zpravodajskou kanceláří byl 4. září 1948 v  nepřítomnosti odsouzen k 25 letům vězení. Vladimír Krajina se usídlil v Kanadě, kde pokračoval ve své vědecké a pedagogické kariéře, působil v exilových spolcích a politických organizacích, byl členem Rady svobodného Československa, předsedou Československé národní asociace v Kanadě a předsedou Československé národně socialistické strany v exilu. V roce 1990 obdržel Řád bílého lva I. třídy. Vladimír Krajina zemřel 1. června 1993 ve Vancouveru a urna s jeho popelem byla uložena na Vyšehradském hřbitově [viz Praha 2. Symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů].

Bronzová deska s reliéfním portrétem a nápisem byla u příležitosti nedožitých 90 let Pavla Tigrida 25. října 2007 odhalena na domě, v němž bydlel v letech 1993–2003. Odhalení pamětní desky z iniciativy Židovské obce a rodiny se zúčastnili Václav Havel, Václav Klaus, manželka Ivana Tigridová, Petr Pithart a další hosté. Autorem desky je ak. sochař Michal Vitanovský a byla odlita v ateliéru Jiřího Šilhana.

Pavel Tigrid (1917–2003), spisovatel, publicista, esejista a politický komentátor, jedna z nejvýznamnějších postav poúnorového exilu. Do veřejné činnosti se zapojil ještě na střední škole, kdy spoluzaložil Divadelní kolektiv mladých. Během studií na právnické fakultě pracoval v redakci Studentského časopisu, kam také přispíval. V roce 1939 emigroval před nacisty. Druhou světovou válku strávil v Londýně, kde se mimo jiné podílel na zahraničním vysílání BBC. Do Československa se vrátil hned po válce, spolupracoval s Československou stranou lidovou a vedl týdeník Lidové demokracie Obzory. Ten se snažil hájit svobodu názorů a ostře vystupoval proti jakýmkoliv totalitním tendencím – postavil se například proti zločinům páchaným v poválečném období na Němcích.

V roce 1948 se Tigrid nevrátil z reportážní cesty do britské zóny v Německu a zůstal v emigraci. Ve Frankfurtu inicioval Pomocný výbor pro uprchlíky z Československa a stál u počátku vysílání Rádia Svobodná Evropa, jehož byl do roku 1952 programovým ředitelem. Poté odešel do USA. Zde v roce 1956 začal vydávat čtvrtletník pro politiku a kulturu Svědectví, v jehož vydávání pokračoval od roku 1960 v Paříži. Svědectví se stalo jednou z nejdůležitějších platforem československého exilu a liberální protikomunistické opozice. Významná část nákladu časopisu byla ilegálně posílána do Československa. V sedmdesátých a osmdesátých letech zde dostával prostor jak poúnorový, tak posrpnový exil. Tigrid byl v kontaktu s disentem, inicioval řadu polemických diskuzí na důležitá témata poválečné československé společnosti, zabýval se analýzou komunistického režimu. Jeho neúnavná organizátorská a publikační aktivita vedla k tomu, že byl československou propagandou označován za úhlavního nepřítele státu. V roce 1989 se vrátil do Československa a stal se poradcem prezidenta Václava Havla. V letech 1994–1996 zastával funkci ministra kultury.

Viz též Ostrava. Pomník a busta Pavla Tigrida a Semily. Busta Pavla Tigrida.