Černá pamětní deska s nápisem a trnovou korunou věnovaná místnímu rodáku Karlu Lukasovi je umístěna na boční straně pomníku padlým v první světové válce. Na pomník z roku 1923 po roce 1945 přibyla jména padlých či umučených během druhé světové války. Pamětní deska Karlu Lukasovi byla odhalena 7. května 1995 z iniciativy tehdejšího starosty obce Ivo Korpase.

Karel Lukas (1897–1949), legionář a příslušník vojenského exilu za druhé světové války se do Československa definitivně vrátil v květnu 1947, v hodnosti plukovníka generálního štábu. Týž rok se mj. stal  čestným občanem města Zábřeh [viz Zábřeh. Pamětní deska Karlu Lukasovi]. Únor 1948 představoval bezprostřední konec jeho vojenské kariéry: v dubnu byl zproštěn činné služby a v listopadu přeložen do výslužby. Přestěhoval se ke svému bratru do Prahy [viz Praha 6. Pamětní deska Karlu Lukasovi], kde byl 29. března 1949 příslušníky Státní bezpečnosti zatčen a pro udržování diplomatických styků se Západem obviněn z velezrady. V Bartolomějské ulici, kam byl k výslechům převážen z vyšetřovací vazby na Pankráci, byl Karel Lukas 4. května surově ztýrán. Přes jeho život ohrožující zdravotní stav, na nějž upozorňovali spoluvězni, byl teprve 19. května přijat do vězeňské nemocnice, kde vzápětí zemřel. Byl v tichosti pochován na hřbitově v Praze-Bubenči 26. května. Karel Lukas byl rehabilitován v roce 1990 a in memoriam povýšen do hodnosti generálmajora, v roce 1992 vyznamenán Řádem M. R. Štefánika.

Pamětní deska byla odhalena 19. května 2015 zásluhou městské části Praha 6, jejími autory jsou Jan Dvořák a Radko Šťastný. Je umístěna na domě, v němž Karel Lukas žil u svého bratra po propuštění z armády až do zatčení v březnu 1949. Slavnostního aktu se zúčastnili také synovci František a Karel Lukasovi.

Generálmajor Karel Lukas (1897–1949) zemřel během vyšetřovací vazby v roce 1949 [viz Brníčko. Pamětní deska Karlu Lukasovi].

Pomník hrdinům druhého a třetího odboje byl odhalen 6. května 2005 z iniciativy Vojenského sdružení rehabilitovaných a za účasti představitelů města Hranice a místní vojenské posádky, Konfederace politických vězňů, Československé obce legionářské a Vojenského sdružení rehabilitovaných.

Mezi válkami a v letech 1945–1950 působila v Hranicích Československá vojenská akademie, která vychovala základ důstojnického sboru československé armády. Mezi její zakládající osobnosti patřil divizní generál Heliodor Píka (1897–1949) [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi].

Poválečným zástupcem velitele vojenské akademie v Hranicích byl podplukovník Alexander Korda (1907–1958), účastník slovenského povstání, kolem něhož se zformovala skupina demokraticky smýšlejících důstojníků (kapitán Antonín Kouřil, kapitán Josef Němec, poručík Miroslav Kácha ad.) obávajících se sovětizace armády, kteří zůstali ve spojení i po převelení nebo vyřazení z akademie. Po únoru 1948 skupina organizovala pomoc perzekvovaným a ohroženým důstojníkům, k jejímu prozrazení došlo na jaře 1949. Alexander Korda byl 21. května 1949 zatčen a Státním soudem v Praze 12. září 1949 odsouzen za velezradu a vyzvědačství na doživotí. Byl vězněn v Plzni-Borech, Opavě, Praze a Leopoldově, odkud byl v srpnu 1958 převezen do vězeňské nemocnice v Brně, kde 13. září 1958 zemřel. V říjnu 1990 byl rehabilitován a povýšen in memoriam do hodnosti generálmajora.

Mramorová pamětní deska s rytým textem a znakem RAF dedikovaná místnímu rodáku Václavu Žateckému byla odhalena na budově obecního úřadu 27. června 2009 u příležitosti oslav 650. výročí nejstarší písemné zprávy a Setkání rodáků obce. Iniciátorem zřízení desky byl Vladislav Burian z jindřichohradeckého Klubu historie letectví.

Václav Žatecký (1902–1981) sloužil během války u 311. československé bombardovací perutě RAF, nejprve jako letecký mechanik, po dalším výcviku se zúčastňoval hlídkových letů. V roce 1945 se vrátil do Československa, o rok později byl demobilizován, pracoval v civilním sektoru. V březnu 1949 byl zatčen, obviněn z účasti na přípravě vojenského převratu [viz Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha–Žatec] a Státním soudem v druhém procesu, který se konal 11.–13. července 1949, odsouzen na dvanáct let odnětí svobody. Trest si odpykával ve vězeňských táborech při uranových dolech. Po prozrazeném plánu útěku z Jáchymova v roce 1950 byl znovu odsouzen na 15 let a po útěku z tábora Bytíz v únoru 1954 (v březnu byl dopaden) opět souzen. Po propuštění v říjnu 1964 pracoval a žil v Podbořanech u Loun a Praze. Zemřel 23. ledna 1981.

Bronzová deska s textem a lipovou ratolestí je umístěna na budově Gymnázia Zikmunda Wintra. Byla odhalena 13. června 2003 při příležitosti oslav 170. výročí založení školy.

Generál Antonín Hasal (1893–1960) [viz Nižbor. Pamětní deska Antonínu Hasalovi] byl jedním z mnoha československých důstojníků, kteří před hrozící perzekucí ze strany komunistického režimu odešli do exilu. Čestné občanství města mu bylo uděleno v roce 1946.

Bronzová deska s portrétem, znaky československých leteckých útvarů a textem byla za účasti představitelů města Nová Paka, zástupců armády a veřejnosti odhalena 1. listopadu 2013. Je věnována místnímu rodáku Otakaru Hrubému, od roku 1990 čestnému občanu Nové Paky.

Otakar Hrubý (1913–1993) sloužil až do roku 1939 v československém vojenském letectvu, za války sloužil postupně u 111. britské stíhací perutě, 313. československé stíhací perutě a 310. československé stíhací perutě RAF. Po návratu působil až do února 1949 jako vojenský pilot. Po propuštění z armády se s rodinou vrátil do Nové Paky, kde byl 11. ledna 1950 přímo na pracovišti zatčen příslušníky Státní bezpečnosti a internován v táboře nucených prací na Mírově [viz Mírov. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989]. Po návratu v červnu 1951 pracoval až do pozdního věku v manuálních profesích. V září 1969 byl částečně rehabilitován a povýšen do hodnosti podplukovníka ve výslužbě, plné rehabilitace s povýšením do hodnosti plukovníka se dočkal až po pádu komunismu. V roce 1991 byl prezidentem Václavem Havlem vyznamenán Řádem M. R. Štefánika.

Kamenná deska s rytým zlaceným textem a lipovými ratolestmi, kterou obci Nižbor věnovala rodina generála Hasala, je umístěna na budově zdejší základní školy. Byla odhalena u příležitosti 100. výročí narození generála Hasala 25. září 1993 za přítomnosti tehdejšího ministra obrany Antonína Baudyše, Hasalových dcer Dagmar Hasalové-Whiteové a Milici Hasalové-Moravčíkové, starostky Kateřiny Zuskové, členů Českého svazu bojovníků za svobodu a za doprovodu hudby Hradní stráže. Autorkou výtvarného návrhu desky je akademická malířka Líba Puchmajerová a realizoval ji kamenosochař Stanislav Šmída z Vracova na Moravě.

Antonín Hasal (1893–1960), legionář a účastník druhého odboje byl v letech 1940 až 1944 a 1946 až 1948 přednostou Vojenské kanceláře prezidenta republiky. Bezprostředně po 21. červnu 1948, kdy byl (po abdikaci prezidenta Beneše) z funkce odvolán, zorganizoval úspěšný útěk rodiny na Západ. Ve Spojených státech generál Hasal spolupracoval s Rádiem Svobodná Evropa, působil jako poradce vládního úřadu pro otázky východní Evropy a stal se předsedou Československých důstojníků v exilu. V roce 1990 byl plně rehabilitován (za nedovolené opuštění republiky byl v Československu degradován) a roku 1995 vyznamenán Řádem bílého lva in memoriam. V říjnu 2011 byly jeho ostatky pietně uloženy na hřbitově ve Stradonicích u Nižboru.

Viz též Rakovník. Pamětní deska Antonínu Hasalovi.

Dne 6. října 2013 byla v Křenovicích nedaleko vchodu na hřbitov odhalena pamětní deska na kamenicky upraveném balvanu, doplněná o informativní tabuli. Iniciátory zřízení pamětního místa dedikovaného křenovickým bojovníkům proti totalitním režimům byly obec Křenovice a Konfederace politických vězňů.

V Křenovicích prožili dětství letci RAF Karel Mrázek (1910–1998) [viz Jablonec nad Nisou. Pomník bojovníkům za svobodu a obětem bezpráví] a jeho mladší bratr Emilián (1920–1943), narodil se zde kapitán Otakar Černý.

Letec československé bombardovací perutě RAF Otakar Černý (1919–2009) byl na počátku května 1948 zatčen v souvislosti s vyprovokovaným útěkem generála Janouška [viz Praha 1. Pamětní deska Karlu Janouškovi] a až do soudu 9. února 1949 držen v tzv. hradčanském domečku. Za neoznámení pokusu o trestný čin (plánovaný útěk Josefa Brykse [viz Bělkovice-Lašťany. Pamětní deska Josefu Bryksovi] na Západ) byl odsouzen ke třem letům odnětí svobody. Z tábora nucených prací v Dolním Jiřetíně se mu podařilo 7. května utéct a překročit hranice do Bavorska. V Británii znovu vstoupil do královského letectva, odkud byl v roce 1955 vyřazen v hodnosti kapitána. V rámci rehabilitace po roce 1989 byl povýšen do hodnosti plukovníka. V roce 2009 mu byl in memoriam propůjčen Řád bílého lva.

V roce 1950 založilo v Křenovicích několik členů Junáku ilegální Skautskou organizaci demokracie a nezávislosti (SODAN). Jejími hlavními organizátory byli Mojmír Babušík, Rudolf Mrázek a Oldřich Klobas. Členové SODAN tiskli protirežimní letáky, posílali výhružné dopisy komunistickým funkcionářům a lidem aktivně spolupracujícím s režimem a žhářskými útoky na majetek JZD bojovali proti násilné kolektivizaci. V říjnu 1953 byla většina členů zatčena a 9. až 11. března 1954 Krajským soudem v Brně odsouzena za velezradu na dlouhá léta vězení. Viz též Holubice. Pamětní deska obětem komunismu 1948–1989.

Deska z šedé leštěné žuly s rytým písmem a emblémy Královského letectva, města Jindřichův Hradec a Klubu historie letectví  byla na rodném domě Rudolfa Zimy odhalena dne 28. srpna 2010 za přítomnosti generála Miroslava Štandery a syna Rudolfa Zimy Ladislava.

Rudolf Zima (1904–1972) se stal vojenským letcem z povolání. V srpnu 1939 odešel do zahraničí, zúčastnil se již leteckých bojů ve Francii, kde byl 13. května 1940 zraněn. Po pádu Francie odešel do Velké Británie, kde bojoval v řadách 310. stíhací perutě RAF. Od června 1941 do konce války byl leteckým instruktorem a sloužil ve výcvikových střediscích v Anglii a v Kanadě. Jako učitel létání působil i po návratu do republiky v Prostějově, později zde velel poddůstojnické škole. V únoru 1949 byl odeslán na dovolenou a na začátku roku 1950 propuštěn z armády. Musel nastoupit do prostějovských železáren. Po sovětské okupaci v roce 1968 vrátil na protest válečnou medaili. Zemřel v Prostějově 11. června 1972.

Bronzová pamětní deska Ludvíku Svobodovi byla odhalena rok po jeho smrti v roce 1980 na rodném domě v Hroznatíně.

V roce 1985 byl rodný dům armádního generála Ludvíka Svobody (1895–1979) [viz Hroznatín. Pomník Ludvíku Svobodovi] přeměněn na památník připomínající boje 1. československého armádního sboru v Sovětském svazu za druhé světové války. Oficiální uzavření muzea v roce 1992 souvisí s nejednoznačným hodnocením celoživotní kariéry Ludvíka Svobody, v níž pozitivně přijímané stránky (první a druhý odboj, vedení státu v době pražského jara) jsou konfrontovány s těmi negativně vnímanými (podíl na poúnorových čistkách v armádě i prosazování normalizační politiky po roce 1968).