V únoru 2014 byla na hřbitovní zdi v Českých Žlebech odhalena pamětní deska Bohumilu Hasilovi. Deska z černého mramoru se zlatým nápisem a portrétní fotografií zde byla instalována u příležitosti 90. narozenin jeho slavnějšího bratra, Josefa Hasila, označovaného za jednoho z „králů Šumavy“. Identifikace autentického místa uložení ostatků Bohumila Hasila, jenž byl zastřelen Pohraniční stráží při jednom z přechodů hranice, je předmětem dlouhodobého úsilí dokumentaristů z okruhu Ústavu pro studium totalitních režimů, kteří ve spolupráci s Konfederací politických vězňů jsou také iniciátory vzniku pamětního místa.

Bohumil Hasil (1920–1950) byl starším bratrem Josefa Hasila (1924–2019), který sloužil jako příslušník SNB v pohraničních hlídkách a po únoru 1948 převáděl uprchlíky přes hranice. Při jedné akci byl zadržen a v únoru 1949 odsouzen na devět let. Z pracovního tábora v Dolním Jiřetíně 9. května uprchl do Německa, kde se přihlásil ke spolupráci s americkou tajnou službou. Po přestřelce u Soumarského mostu v prosinci 1949 [viz České Žleby. Pomník Rudolfu Kočímu] československé orgány přistoupily k rozsáhlému zatýkání jeho rodiny a spolupracovníků. Zatčení unikli starší bratři Julius a Bohumil, kteří rovněž přešli hranice a stali se kurýry a převaděči. Při jednom ze společných přechodů 13. září 1950 byli Bohumil a Josef u zaniklé obce Horní Cazov [viz Strážný. Pamětní deska Bohumilu Hasilovi] odhaleni hlídkou Pohraniční stráže. Těžce postřelený Bohumil byl pohraničníky dopraven na rotu v Českých Žlebech, kde zemřel, a jeho tělo bylo tajně pohřbeno. Josefu Hasilovi se podařilo přejít hranice zpět do Bavorska. Převáděl až do spuštění železné opony a v roce 1954 se vystěhoval do Spojených států. V roce 2001 byl vyznamenán medailí Za hrdinství.

Pamětní deska byla odhalena 27. září 2014, v den 90. výročí spisovatelova narození, na domě, ve kterém žil v letech 1960 až 1969 se svou manželkou Zdenou Salivarovou. Autorem desky je grafik Jan Dvořák ve spolupráci s Radko Šťastným. Desku s motivem karikatury od Ondřeje Suchého s podpisem spisovatele financovala městská část Praha 6, která dala také upravit park Josefa Škvoreckého podle návrhu architekta Luboše Paty, včetně „patníku spočinutí“ s iniciálami J. Š.

Josef Škvorecký (1924–2012) se narodil v Náchodě [viz Náchod. Lavička se sochou Josefa Škvoreckého], kde v roce 1943 maturoval na zdejším reálném gymnáziu. Do konce války pak musel pracovat ve válečném průmyslu jako nekvalifikovaný dělník. Od gymnazijních studií se věnoval jazzu a hrál v místní kapele. V letech 1946–1949 vystudoval angličtinu a filozofii na pražské filozofické fakultě (1951 doktorát), poté pracoval jako redaktor ve Státním nakladatelství krásné literatury a umění a redaktor dvouměsíčníku Světová literatura. Roku 1959 po vydání románu Zbabělci (1958), který vyvolal ostrou odmítavou reakci režimní kritiky, musel z redakce odejít [viz též Praha 5. Pamětní deska Josefu Škvoreckému]. Od roku 1963 byl spisovatelem povolání. V roce 1969 se se svou ženou, spisovatelkou Zdenou Salivarovou (*1933), nevrátil z přednáškového turné po Spojených státech a usadil se v Kanadě, kde působil jako profesor v oboru literatury, divadla a filmu na torontské univerzitě. V Torontu založil se svojí manželkou nakladatelství Sixty-Eight Publishers, v němž vydávali díla exilových a doma zakázaných autorů včetně vlastní tvorby. Roku 1990 byl Josef Škvorecký vyznamenán Řádem Bílého lva, zemřel v Torontu 3. ledna 2012.

Dětský obrázkový mechanický orloj odhalil 28. října 2011 poděbradský starosta Ladislav Langr, jenž byl zároveň jeho iniciátorem. Orloj plakátovou formou znázorňuje dějiny města a jedno z vyobrazení je věnováno bratřím Mašínům. Autory orloje jsou Petr Prchal a Lucie Seifertová. Připomínka Mašínů, jež je pojata jako oznámení o konání orientačního běhu Poděbrady–Berlín, vzbudila obvyklé kontroverzní reakce.

V říjnu 1953, po provedení několika ozbrojených akcí [viz Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi; Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi], se Ctirad (1930–2011) a Josef (*1932) Mašínové spolu s dalšími třemi členy skupiny rozhodli opustit republiku. Během dramatické třicetidenní cesty východním Německem se skupina několikrát ocitla ve velmi kritické situaci, kdy je pronásledovaly tisíce příslušníků armády a policie. Bratřím Mašínům a Milanu Paumerovi (1931–2010) [viz Poděbrady. Pamětní deska Milanu Paumerovi] se podařilo probít do Západního Berlína. Dva členové skupiny – Václav Švéda (1921–1955) a Zbyněk Janata (1933–1955) – byli na území NDR zatčeni a předáni československým orgánům. V listopadu a prosinci 1953 byli v Československu pozatýkáni příbuzní členů skupiny i jejich další spolupracovníci. V lednu 1955 bylo Nejvyšším soudem souzeno 17 osob: strýc bratří Mašínů Ctibor Novák (1902–1955), Václav Švéda a Zbyněk Janata byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni 2. května 1955 v Praze na Pankráci. Zdena Mašínová (1907–1956), která byla v době zatčení již těžce nemocná, byla souzena v samostatném procesu v červnu 1955 a zemřela o rok později v pardubické věznici [viz též Poděbrady. Pamětní deska Josefu Mašínovi a Zdeně Mašínové; Praha 8. Symbolický hrob Zdeny Mašínové]. V případě bratří Mašínů a Milana Paumera bylo trestní stíhání pozastaveno a československé úřady o jejich vydání opakovaně a neúspěšně žádaly Spojené státy, kam všichni tři zamířili a kde vstoupili do armády. Otázka jejich případného trestního stíhání se znovu otevřela po roce 1989 a právně byla uzavřena v roce 1995, kdy městský soud prohlásil tuto záležitost za promlčenou.

Pomníček se nacházel v objektu 7. roty PS na Březníku do roku 1978, kdy tato rota reorganizací zanikla. Z iniciativy Klubu českého pohraničí byl zrestaurován a se souhlasem obce Modrava osazen v červnu 2011 naproti bývalé hájovně na Březníku. Reinstalace pomníčku popisujícího v duchu komunistického narativu tragickou událost jako příklad osudového střetu hrdinného pohraničníka, jenž přinesl nejvyšší oběť v boji „s nepřítelem“, vyvolala rozporuplné reakce veřejnosti [viz i Modrava-Březník. Pomník obětem komunistické zvůle]. Nyní se u něj nacházejí dvě „vysvětlující“ desky. Pomníček tvoří černá terrazzová deska s nápisem a podobiznou poručíka Pohraniční stráže, umístěná na nízký neopracovaný žulový kámen.

Václav Horváth (1937–1959) nastoupil k Pohraniční stráži po absolvování základní vojenské služby v hodnosti poručíka. 6. listopadu 1959 vedl hlídku vojáků základní služby k hranici, kde měla skupina před nastávající zimou instalovat kůly k hraničním kamenům. Jeden z vojínů, Vladislav Řanda (1940–2002), využil situace a rozhodl se k útěku. Poručík Horváth s dalšími dvěma vojíny se jej pokusil zastavit i s vědomím, že tím porušuje zákonné normy, které pohraničním útvarům vstup na území sousedního státu zakazovaly. Pronásledovaný dezertér, jehož Horváth téměř dostihl, jej zranil dvěma výstřely, pokračoval v útěku a kontaktoval západoněmeckou policii. Těžce zraněný Horváth poručil hlídce, aby jej okamžitě přenesla zpět za československou hranici, ale ještě před příchodem posil zraněním podlehl. Vyšetřování západoněmeckých orgánů zajistilo na místě střetu důkazy a potvrdilo tím, že pronásledovatelé  se pokusili vojína Řandu zastavit na území Spolkové republiky Německo. Pravděpodobně proto nepožádalo Československo o vydání Řandy a jeho stíhání pro trestný čin vraždy bylo v roce 1960 zastaveno. Vladislav Řanda se vystěhoval do Spojených států; v roce 1979 se rozhodl navštívit rodiče, neboť se domníval, že jeho čin je již promlčený, a to na základě neověřené informace, že poručíka Horvátha pouze zranil. Na československém velvyslanectví v USA mu bylo uděleno vízum ke vstupu do Československa, kde byl zatčen a vojenským soudem odsouzen k 13 letům vězení a následnému vyhoštění. V roce 1990 byl amnestovám prezidentem Václavem Havlem,  milost se týkala pouze trestu vyhoštění, a nikoliv uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, od jehož zbytku bylo po vykonání více než devíti let upuštěno rozhodnutím ministra národní obrany ČSSR ze dne 12. září 1988 podle § 327 trestního řádu.

Pamětní deska byla odhalena 6. října 2012 z iniciativy Nadačního fondu Milana Paumera, jejím autorem je sochař Kryštof Hošek. Bronzová deska s litým písmem zobrazuje reliéfní podobiznu Milana Paumera v americké armádní uniformě. Do desky byla zalita nábojnice s textem Berlín 31. 10. 1953.

Milan Paumer (1931–2010) se po únoru 1948 zapojil do protikomunistické odbojové skupiny Ctirada (1930–2011) a Josefa (*1932) Mašínů, s nimiž se znal od dětství. Paumer se zúčastnil obou přepadových akcí služeben Sboru národní bezpečnosti [viz Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi;  Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi]. K odchodu skupiny za hranice se připojil v době, kdy absolvoval základní vojenskou službu. Milanu Paumerovi se i přes průstřel břicha podařilo spolu s oběma bratry Mašíny po třicetidenní anabázi probít do Západního Berlína [viz Poděbrady. Plakát bratřím Mašínům na dětském orloji], odkud odletěli do Spojených států, kde vstoupili do americké armády. V očekávání nového vojenského konfliktu mezi Západem a Východem se chtěli podílet na destrukci komunistického režimu v Československu. Během pětileté služby v americké armádě se Milan Paumer zúčastnil válečných operací v Koreji. Po vyřazení z armády se usadil na Floridě, odkud se v roce 2001 natrvalo vrátil do České republiky. Zemřel 22. července 2010.

Deska z černého terrazza s rytým portrétem a textem je umístěna u kaple poblíž smuteční síně na hřbitově v Kutné Hoře. Místnímu rodáku byla odhalena 4. listopadu 2011 z iniciativy pobočky Konfederace politických vězňů.

Emanuel Viktor Voska (1875–1960) se jako zpravodajský pracovník prvního a druhého odboje, spolupracovník španělských interbrigadistů a dlouholetý sociální demokrat stal v době hledání politických nepřátel komunistického režimu předmětem zájmu Státní bezpečnosti. Po zatčení v červnu 1950 byl ve Voskově archivu při domovní prohlídce nalezen dopis, jejž mu v roce 1939 adresoval Otto Šling. Ten se stal nejen podnětem k vyšetřování a zatčení vedoucího krajského tajemníka KSČ v Brně, ale měl i zásadní význam pro další vyšetřování Vosky, obviněného ze špionáže ve prospěch USA s napojením na vysoké komunistické funkcionáře Šlinga a Slánského. Voska byl držen ve vyšetřovací vazbě až do března 1954, kdy byl jako téměř osmdesátiletý odsouzen na deset let. Zemřel krátce po propuštění, 1. dubna 1960. Za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva byl Emanuelu Voskovi in memoriam 28. října 1998 udělen Řád T. G. Masaryka.

Pamětní deska, jejímž autorem je akademický malíř Ivan Krejčí, byla odhalena 28. října 2008 u příležitosti stého výročí narození Egona Hostovského. Slavnostní odhalení desky na jeho rodném domě zorganizovalo hronovské občanské sdružení Kruh a jeho spoluzakladatel Miroslav Houštěk.

Egon Hostovský (1908–1973), spisovatel a diplomat, pracoval za druhé světové války jako úředník československého konzulátu v New Yorku. V květnu 1948 byl jmenován do diplomatické funkce na velvyslanectví v Norsku, o rok později rezignoval a zůstal v zahraničí. Od roku 1950 žil převážně ve Spojených státech, kde pracoval jako redaktor Rádia Svobodná Evropa.

Černá mramorová deska v levé části vertikálně oddělená úzkým pruhem z šedého hrubého kamene, se stylizovanou postavou F. Peroutky od Adolfa Hoffmeistera a s nápisem byla odhalena 7. února 2005 za přítomnosti předsedy Senátu ČR Petra Pitharta. Deska byla instalována z iniciativy Sdružení pro udělování ceny Ferdinanda Peroutky a realizovala ji kamenická firma Zdeňka Řezníčka.

Ferdinand Peroutka (1895–1978), český novinář, politický publicista, kritik a spisovatel, jeden z nejvýznamnějších představitelů české demokratické žurnalistiky meziválečného Československa a československého exilu po roce 1948. V letech 1919–1923 působil jako šéfredaktor časopisu Tribuna, v roce 1923 za finanční pomoci prezidenta Masaryka založil týdeník Přítomnost, jehož šéfredaktorem byl až do roku 1939. Psal také politické komentáře do Lidových novin. Ve třicátých letech vznikalo jeho nejvýznamnější dílo Budování státu o historii popřevratové politiky Československa. Po okupaci Československa byl spolu s mnoha dalšími významnými osobnostmi zatčen, posléze propuštěn, na začátku války zatčen znovu. Celou válku byl vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Po válce se stal šéfredaktorem Svobodných novin a revue Dnešek. V roce 1948 odešel do exilu, nejprve do Anglie, později do USA. V letech 1951–1961 vedl československé oddělení Rádia Svobodná Evropa.

Bronzová deska s reliéfním portrétem a nápisem byla u příležitosti nedožitých 90 let Pavla Tigrida 25. října 2007 odhalena na domě, v němž bydlel v letech 1993–2003. Odhalení pamětní desky z iniciativy Židovské obce a rodiny se zúčastnili Václav Havel, Václav Klaus, manželka Ivana Tigridová, Petr Pithart a další hosté. Autorem desky je ak. sochař Michal Vitanovský a byla odlita v ateliéru Jiřího Šilhana.

Pavel Tigrid (1917–2003), spisovatel, publicista, esejista a politický komentátor, jedna z nejvýznamnějších postav poúnorového exilu. Do veřejné činnosti se zapojil ještě na střední škole, kdy spoluzaložil Divadelní kolektiv mladých. Během studií na právnické fakultě pracoval v redakci Studentského časopisu, kam také přispíval. V roce 1939 emigroval před nacisty. Druhou světovou válku strávil v Londýně, kde se mimo jiné podílel na zahraničním vysílání BBC. Do Československa se vrátil hned po válce, spolupracoval s Československou stranou lidovou a vedl týdeník Lidové demokracie Obzory. Ten se snažil hájit svobodu názorů a ostře vystupoval proti jakýmkoliv totalitním tendencím – postavil se například proti zločinům páchaným v poválečném období na Němcích.

V roce 1948 se Tigrid nevrátil z reportážní cesty do britské zóny v Německu a zůstal v emigraci. Ve Frankfurtu inicioval Pomocný výbor pro uprchlíky z Československa a stál u počátku vysílání Rádia Svobodná Evropa, jehož byl do roku 1952 programovým ředitelem. Poté odešel do USA. Zde v roce 1956 začal vydávat čtvrtletník pro politiku a kulturu Svědectví, v jehož vydávání pokračoval od roku 1960 v Paříži. Svědectví se stalo jednou z nejdůležitějších platforem československého exilu a liberální protikomunistické opozice. Významná část nákladu časopisu byla ilegálně posílána do Československa. V sedmdesátých a osmdesátých letech zde dostával prostor jak poúnorový, tak posrpnový exil. Tigrid byl v kontaktu s disentem, inicioval řadu polemických diskuzí na důležitá témata poválečné československé společnosti, zabýval se analýzou komunistického režimu. Jeho neúnavná organizátorská a publikační aktivita vedla k tomu, že byl československou propagandou označován za úhlavního nepřítele státu. V roce 1989 se vrátil do Československa a stal se poradcem prezidenta Václava Havla. V letech 1994–1996 zastával funkci ministra kultury.

Viz též Ostrava. Pomník a busta Pavla Tigrida a Semily. Busta Pavla Tigrida.

Modrá smaltovaná pamětní deska s bílým písmem věnovaná Pravomilu Raichlovi byla odhalena 12. září 2002 za účasti členů Konfederace politických vězňů a zástupců armády u příležitosti uložení urny na místním hřbitově.

Pravomil Raichl (1921–2002) se v roce 1939 rozhodl připojit ke vznikající československé armádě v zahraničí. Ze sovětského gulagu, kam byl poslán za pokus o útěk po zatčení na hranicích, byl vysvobozen rozhodnutím o zformování čs. armády na území SSSR. Prošel z Buzuluku přes Kyjev a Duklu do Prahy, byl několikrát raněn a za vojenské zásluhy vyznamenán třemi Československými válečnými kříži 1939. V roce 1946 odešel z armády. V listopadu 1947 byl zatčen v případu tzv. mostecké špionážní aféry, vyprovokované Státní bezpečností a obranným zpravodajstvím, kterou po únoru 1948 nový režim využil jako záminku k prvním politickým procesům. Pravomil Raichl byl jednou ze tří osob (z 22členné skupiny), které Krajský soud v Praze odsoudil 11. května 1948 k trestu smrti, prezident Beneš ale rozsudky odmítl podepsat (byly změněny na doživotí). Byl vězněn v Plzni-Borech a v táboře Vojna, odkud se pokusil o útěk. Poté byl přemístěn do věznice Leopoldov, odkud se mu podařilo v lednu 1952 uprchnout (společně s kurýrem Štěpánem Gavendou [viz Vsetín. Památník obětem doby nesvobody 1948–1989]) a přejít do Západního Berlína, kde působil jako zpravodajský důstojník. Později odešel do USA. Po roce 1989 byl rehabilitován a povýšen na plukovníka, v roce 2000 byl vyznamenán Řádem bílého lva. Zemřel v Plzni 25. února 2002 [viz Plzeň. Pamětní deska Pravomilu Raichlovi].