Bronzová deska s reliéfem a plastickým nápisem, jejímž autorem je Vratislav Varmuža, byla odhalena 7. prosince 2006.

Po roce 1948 bylo v ostravské věznici popraveno pět mužů: strážmistr SNB Ladislav Cée (1908–1951), štábní kapitán Miloš Morávek (1911–1951), Miroslav Sýkora (1923–1951) a Josef Polomský (1924–1951) za plánování vojenského převratu na Ostravsku ve skupině Jana Buchala [viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí]. Zařazení strážmistra SNB Václava Fryče mezi příslušníky třetího odboje lze ve světle povahy jeho protirežimní činnosti považovat za sporné.

Václav Fryč (1923–1951) pracoval u Sboru národní bezpečnosti v Opavě. 27. února 1948 byl postaven mimo službu, což pociťoval jako nespravedlnost, a ačkoli byl vzápětí do služby přijat zpět, začal ve svém okolí organizovat malou rezistentní skupinu. V červnu 1949 byl jedním ze členů této skupiny přizván k neoficiálnímu výslechu Antonína Šimčáka (1929–1949), kterého jako „partyzána“ ukrývala skupina osob, jež po čase pojala podezření, že se jedná o provokatéra. Na schůzce dotyčný muž přiznal, že si partyzánskou legendu vymyslel, a podle pozdějších výpovědí to měl být právě Fryč, který přítomné přesvědčil, že provokatér má být zneškodněn, a sám se také exekuce ujal. V listopadu 1949 byl strážmistr Fryč zatčen v souvislosti s jiným případem. Když se v lednu 1950 tělo mrtvého našlo, došlo k širokému zatýkání. Z vyšetřování také vyplynulo, že se Šimčák před smrtí oprávněně bránil nařčení, že by byl spolupracovníkem Státní bezpečnosti. Osoby zapletené do tohoto případu a další, které měly s Fryčem i jen vzdálené kontakty, byly obviněny a souzeny ve dvou procesech. První se konal v Opavě 12.–16. prosince 1950, druhý v Ostravě v únoru 1951. Soud vykonstruoval na základě „politické vraždy“ skupinu souzenou pro velezradu, což ovlivnilo výši uložených trestů i pro osoby, které s případem neměly nic společného. Fryč, jenž byl odsouzen k trestu smrti, byl popraven 12. dubna 1951. Rehabilitace Václava Fryče v roce 1990 byla jen částečná, netýkala se zločinu vraždy. Toto rozhodnutí potvrdil i Nejvyšší soud ČR v roce 1999.

Bronzová pamětní deska obětem komunismu byla odhalena 10. března 1994 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Autorem desky je František Cahel.

Připomínka je věnována politickým vězňům z Novojičínska, souzeným zejména v souvislosti s činností ilegálních skupin kolem předúnorových funkcionářů nekomunistických stran a za zapojení do ilegálních organizací Modré květy a Blaník.

Ilegální skupina národních socialistů v okrese Nový Jičín vznikla s cílem poskytnout pomoc pronásledovaným občanům v cestě za hranice, ve spolupráci se skupinou převaděčů z Karlových Varů. Byla zatčena po zadržení jedné z převáděných osob na hranicích a odsouzena 30. prosince 1949 okresním soudem v Novém Jičíně (Bohumír Busek a spol.). Dalších šest členů strany národně socialistické bylo odsouzeno v srpnu 1953 Krajským soudem v Ostravě v procesu Jan Kruliš a spol. Tato skupina polovojenského charakteru byla ve spojení se zahraničím, pro nějž shromažďovala strategické zprávy. Skupina nezávislých sociálních demokratů byla původně založena na podporu perzekvovaných členů strany, postupně se její aktivity rozšířily i na formulování programu obnovení sociálně demokratické strany (násilně sloučené s KSČ). Po jejím odhalení byla souzena Krajským soudem v Ostravě ve dvou procesech 9.–11. a 12.–14. listopadu 1954. Rovněž bývalí funkcionáři strany lidové vytvořili ilegální skupinu z okruhu novojičínských členů a příznivců této strany. Skupina vyvíjela obvyklou činnost – podporu pronásledovaným, pomoc při útěku do zahraničí, letákové akce, shromažďování informací a zbraní. Její členové byli odsouzeni Krajským soudem v Ostravě 8.–10. prosince 1953 (proces František Hanzelka a spol.).

Ilegální organizace Modré květy vznikla v katolickém prostředí, podnět k jejímu založení vzešel údajně ze setkání během orelské pouti na Svatém Hostýně v srpnu 1948. Skupiny rozmnožovaly a rozšiřovaly letáky, plánovaly propojení na domácí i zahraniční odboj, shromažďovaly strategické informace a zbraně pro případ ozbrojeného vystoupení. Organizace byla souzena Státním soudem Brno ve třech procesech 24.–26. září, 27.–29. září a 3.–4. října 1951 v Ostravě. Skupina Blaník se zformovala v létě 1951, centrem její činnosti se stala evangelická fara v Suchdole nad Odrou, kde se množily letáky. Členové Blaníku se připravovali i na sabotáže pro případ vojenského konfliktu. Skupina, v níž působili účastníci druhého domácího i zahraničního odboje, byla odhalena na sklonku roku 1954 a odsouzena Krajským soudem v Ostravě 21.–22. dubna 1955.

Pomník, jehož autorem je výtvarník a sochař Ctibor Bayer, byl odhalen 23. května 1998 a vysvěcen biskupem Františkem Václavem Lobkoviczem. Připomíná existenci vojenských pracovních táborů v 50. letech.

Vojenské tábory nucené práce (VTNP, 1948–1950) a pomocné technické prapory (PTP, 1950–1954) představují formu mimosoudní represe komunistického režimu v 50. letech analogickou k civilním táborům nucených prací (TNP) [viz Brno-střed. Pomník obětem táborů nucených prací]. Smyslem VTNP a PTP byla izolace politicky nespolehlivých osob mimo běžné armádní útvary a využití jejich pracovní síly na těžké fyzické práce pro armádu (stavba vojenských objektů, práce ve vojenských lesích a kamenolomech) a pro národní hospodářství. Vznik PTP v roce 1950 souvisel s prosazováním sovětského modelu řízení armády, akcelerovaném po nástupu Alexeje Čepičky na post ministra národní obrany. VTNP, které vznikem PTP zanikly, izolovaly od října 1948 nespolehlivé brance soustředěním u tzv. silničních praporů. Oba typy těchto vojenských jednotek neměly oporu v právních předpisech a jednalo se o zneužití zákona o branné povinnosti.

Před nástupem k vojenské službě na podzim 1950 byla připravena rozsáhlá prověrka, v níž jednotlivé útvarové komise podle jednotného systému kritérií „politické nespolehlivosti“ měly z celkového počtu 90 000 branců naplnit předem rozhodnutý objem 10 000 určených pro PTP. K 1. září 1950 vznikly reorganizací tzv. silničních praporů první čtyři tzv. lehké pomocné technické prapory (51.–54. PTP), určené zejména pro stavební práce (Mimoň, Svatá Dobrotivá, Libavá, Lešť [viz Zaječov-Kvaň. Pomník příslušníkům 52. pomocného technického praporu; Stříbro. Pamětní deska příslušníkům 52. pomocného technického praporu; Libavá. Pomník 53. pomocnému technickému praporu]). K 1. říjnu 1950 vznikly tzv. těžké PTP, určené pro práci v dolech – 55. PTP Ostrava (Radvanice), 56. PTP Karviná (Horní Suchá), 57. PTP Kladno (Libušín), 58. PTP Most [viz Ostrava. Pomník příslušníkům hornických PTP; Ostrava. Pomník příslušníkům hornických PTP – důl Ludvík; Smečno. Pamětní deska příslušníkům 57. pomocného technického praporu]. Těžké (či hornické nebo důlní) prapory nahrazovaly dosavadní vojenské báňské oddíly sestavované z vojáků základní služby pro pomoc při těžbě uhlí. V roce 1951 vznikly další lehké prapory 59. PTP Most-Bílina, 60. PTP Děčín, 61. PTP Rumburk, 62. PTP Děčín, 63. PTP Komárno (Slovensko), 64. PTP Varnsdorf, 65. PTP Dolní Životice [viz Most. Pamětní deska vojenským obětem komunismu; Postoloprty. Pamětní deska příslušníkům 59. pomocného technického praporu; Děčín. Pamětní deska příslušníkům pomocných technických praporů; Hradec Králové. Pamětní deska příslušníkům 61. pomocného technického praporu]. Dvojité izolaci byli podrobeni povolaní kněží, řeholníci a seminaristé, odloučení od „běžných politicky nespolehlivých“ příslušníků PTP v tzv. farářských či kněžských rotách [viz Praha 6. Pamětní deska příslušníkům pomocných technických praporů z řad kněží].

Systém PTP prošel v letech 1950–1954 několika reorganizacemi. Po politických změnách v roce 1953 a na nátlak mezinárodních organizací byly PTP od podzimu téhož roku do jara 1954 postupně rušeny či měněny na vojenské pracovní jednotky. V době politického uvolnění během pražského jara byl v květnu 1968 založen Svaz PTP s cílem prosadit rehabilitaci a odškodnění svých členů. Jeho činnost ukončila srpnová okupace. V roce 1990 byl obnoven pod názvem Svaz PTP–VTNP. Příslušníci PTP byli rehabilitováni na základě zákonů o mimosoudních rehabilitacích.

Viz též Brandýs nad Labem-Stará Boleslav. Expozice Pomocné technické prapory; České Budějovice. Pamětní deska pomocným technickým praporům; Chrudim. Pamětní deska pomocným technickým praporům; Kroměříž. Pomník internovaným ve vojenských táborech nucených prací; Kroměříž. Strom milénia příslušníkům pomocných technických praporů; Praha 6. Pamětní deska příslušníkům pomocných technických praporů; Praha 6. Pamětní deska příslušníkům pomocných technických praporů II.

Deska pochází z ateliéru Jiřího Sibinského, byla spolufinancována Konfederací politických vězňů, městem a okresním úřadem Frýdek-Místek a odhalena 6. listopadu 1998.

Strážmistr SNB Ladislav Cée (1908–1951), štábní kapitán Miloš Morávek (1911–1951), zaměstnanec ostravských strojíren Miroslav Sýkora (1923–1951) a vítkovických železáren Josef Polomský (1924–1951) byli odsouzeni a popraveni za účast v ilegální skupině, jejíž ústřední postavou byl Jan Buchal (1913–1950).

Jan Buchal sloužil za války u protektorátní policie v Moravské Ostravě, v roce 1947 byl ze Sboru národní bezpečnosti kvůli zdravotním problémům přeložen do výslužby a živil se jako automechanik, kterým se dříve vyučil. Od roku 1946 byl organizován v národně socialistické straně a veřejně vystupoval proti nedemokratickým postupům komunistů v místních politických a správních orgánech, některé z těchto konfrontací měly i soudní dohru. O rok později zkoncipoval politický program nové pravicové strany, která by v čele s Janem Masarykem sjednocovala voliče nekomunistického smýšlení, a o její ustavení usiloval ještě v době vládní krize v únoru 1948. Po převzetí moci komunisty a záhadami obestřené smrti Jana Masaryka se Buchal několikrát neúspěšně pokusil o útěk za hranice, poté se rozhodl v republice zůstat a začít organizovat odboj. Buchal se vážně zabýval plánem státního převratu, který rozpracovával jak technicky (kalkuloval přitom se zahraniční pomocí) a propagandisticky (koncipoval několik provolání), tak organizačně – zapojením osob nekomunistického smýšlení zastávajících důležité profesní pozice: příslušníky SNB a armády, zaměstnance strategických podniků (telekomunikace, úřady apod.). Do svých plánů tak zasvětil např. úředníka ostravských strojíren Miroslava Sýkoru, strážmistra SNB Ladislava Cée, úředníka vítkovických železáren Josefa Polomského, který jako četař ve výslužbě do skupiny přivedl štábního kapitána Miloše Morávka. Buchal také o vznikající organizaci a jejím účelu informoval v květnu 1949 v Praze bývalé národněsocialistické funkcionáře Františku Zemínovou a Františka Přeučila, kteří jakoukoli spolupráci s Buchalem odmítli a podobně jako jiní se vzhledem ke značně nerealistickému plánu obávali, že jde o provokaci. V té době byl již Buchal sledován Státní bezpečností, a když se jeho skupina propojila s druhým ostravským protirežimním centrem kolem dalšího zaměstnance vítkovických železáren a příslušníka druhého odboje Viléma Vaclíka (1913–1983), došlo k přímé infiltraci. StB pak prostřednictvím svého agenta-provokatéra ilegalisty usměrňovala a řídila. V rámci tzv. akce Bezkyd zorganizovala schůzku s fiktivním celostátním odbojovým ústředím (hovořícím i za exil) a na obě severomoravské skupiny se jí podařilo napojit další agenty, kteří se snažili získat od Buchala kompromitující materiály k převratu. Když v říjnu Státní bezpečnost dostala od Miroslava Sýkory seznam ilegalistů údajně vyžadovaný „ústředím odboje“ pro politický exil, bylo rozhodnuto o zásahu. Ten přišel 25. října 1949, kdy byla většina aktivních členů zatčena, další následovali a postupně bylo obviněno bezmála devadesát osob. V prosinci byl ústřední aktér Jan Buchal předán k dalšímu vyšetřování krajskému velitelství do Prahy, kde bylo rozhodnuto o jeho zařazení do procesu s Miladou Horákovou. Jeho činnost měla usvědčovat ilegální národní socialisty z plánování státního převratu (ze strany Buchala upřímně míněného) na základě schůzek s F. Zemínovou a F. Přeučilem (jakkoli tvrzení, že oba politici Buchala úkolovali, je naopak zcela lživé). Jan Buchal byl odsouzen k trestu smrti a 27. června 1950 popraven v Praze na Pankráci. Stejně jako v procesu s Miladou Horákovou padly a byly vykonány čtyři absolutní tresty v Ostravě, vynesené v rámci čtyř veřejných procesů, souhrnně označovaných „Buchal a spol.“, jež se konaly před Státním soudem Brno od 17. do 31. července 1950 v ostravské Čapkově sokolovně a bylo v nich odsouzeno téměř devadesát osob. Ladislav Cée [viz Železný Brod. Památník obětem bezpráví], Josef Polomský, Miloš Morávek a Miroslav Sýkora byli popraveni 1. srpna 1951 v ostravské věznici [viz Ostrava. Pamětní deska popraveným politickým vězňům]. Vilém Vaclík a další čtyři muži byli odsouzeni na doživotí, 25 osob k trestům odnětí svobody na dvacet a více let.

Pomník, který tvoří betonový pylon s otisky prken, s železnými pruty symbolizujícími ostnaté dráty a s plastickým nápisem, je zapuštěn do vydlážděného kruhu. Byl odhalen v roce 1997 a jeho autorem je Milivoj Husák.

Tábory nucené práce (TNP), podobně jako vojenské tábory nucených prací (VTNP) a pomocné technické prapory (PTP) [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací] byly zřizovány s účelem izolace tzv. politicky nespolehlivých osob a jejich nasazení na práci v klíčových odvětvích národního hospodářství. Vznik táborů nucené práce se připisuje reakci komunistického režimu na projevy veřejného nesouhlasu společnosti s poúnorovým vývojem (Jedenáctý všesokolský slet v červnu a pohřeb prezidenta Edvarda Beneše v září 1948). Kromě politické perzekuce sledoval zákon o táborech nucené práce (č. 247/1948 Sb., platný od 17. listopadu 1948) také zajištění pracovní síly v průmyslových odvětvích, která se potýkala s nedostatkem pracovní kapacity. Tábory byly zřizovány v blízkosti velkých průmyslových podniků, ale především při uhelných dolech na Ostravsku a Kladensku (kde osoby přikázané do TNP doplňovaly stavy odvedenců k PTP) a uranových na Jáchymovsku a Příbramsku (kde ovšem nejpočetnější pracovní sílu tvořili vězni). Postupně byla vytvořena síť sběrných táborů – pro muže Pardubice, Sv. Jan pod Skalou [viz Svatý Jan pod Skalou. Pamětní deska obětem komunismu], Všebořice, Brno [viz Brno-střed. Pamětní deska sběrného tábora nucených prací], Ostrava-Kunčice, Třinec, pro ženy Dlažkovice a Valtice. Pro důstojníky armády byl určen tábor nucené práce Mírov [viz Mírov. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989].

Představa o vytvoření táborů nucených prací s objemem 30 tisíc přikázaných osob se rozcházela s reálným stavem (údajně zejména kvůli nečinnosti nižších stupňů komisí jmenovaných národními výbory). Přikazovací komise přikázaly do července 1950 do TNP „jen“ 16 700 osob (z toho na Slovensku přes pět tisíc), nejvíce v rámci perzekuce tzv. bývalých lidí (městské buržoazie), poté se v důsledku kolektivizační kampaně naopak zvýšil podíl tzv. venkovských boháčů. Tábory nucené práce byly zrušeny novelizací některých ustanovení trestního práva (zákon č. 102/1953 Sb., platný od 31. prosince 1953).

Pamětní deska z leštěné žuly se zlaceným písmem věnovaná P. Jaroslavu Albínu Kvitovi byla odhalena 9. září 2001. Zhotovila ji  firma Kamenictví Menhir a Dolmen, a. s.

P. Jaroslav Albín Kvita (1915–1961) se narodil v Rybí u Nového Jičína. Po maturitě studoval filozofii a teologii na řádových školách v Německu, kde složil řádové sliby (1936) a byl vysvěcen na kněze (1938). Do komunity salvatoriánů v Brně-Husovicích byl začleněn v létě 1939 a začal působit v místní farnosti jako kaplan. Po válce se stal členem Orla a orelskou mládež formoval a vedl. V letech 1945–1948 byl členem lidové strany a pracoval i v místním zastupitelstvu. Po likvidaci mužských klášterů v dubnu 1950 [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic] byl P. Kvita převezen do tzv. centralizačního kláštera v Oseku, odkud byl v roce 1951 přemístěn do internačního kláštera v Želivě [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům]. Po propuštění v roce 1955 i bez státního souhlasu tajně organizoval náboženský život. V souvislosti s celorepublikovou razií Státní bezpečnosti proti salvatoriánům byl zatčen 28. června 1961 a držen ve vyšetřovací vazbě v Ostravě. Zde se vážně zhoršil jeho zdravotní stav a propukla u něj leukémie. V srpnu byl převen do Nemocnice sv. Anny v Brně a zde 10. září zemřel. Je pohřben v rodném Rybí.