Čestný hrob generálmajora Jana Prokopa jako vyjádření úcty významné osobnosti města označuje pamětní deska osazená Správou hřbitovů a krematoria Magistrátu města Plzně u hrobového místa v říjnu 2012. Text připravila Božena Prokopová.

Jan Prokop (1911–2004) sloužil jako mechanik, resp. letecký zbrojíř v československé armádě, po okupaci odešel do exilu a působil u francouzského letectva (vyznamenán francouzským válečným křížem). Po kapitulaci Francie sloužil u 312. perutě RAF. Po návratu do vlasti byl povýšen na kapitána a vyznamenán Československým válečným křížem. Po únoru 1948 se rozhodl k novému odchodu do exilu, jeho plán však byl vyzrazen a Jan Prokop byl zatčen a odsouzen za pokus o nelegální opuštění republiky. Ve vykonstruovaném procesu v souvislosti s tzv. borskou vzpourou [viz Plzeň. Pamětní deska Čeňku Petelíkovi] byl znovu odsouzen v roce 1950. Potřetí byl Jan Prokop, v květnu 1960 podmínečně propuštěný na amnestii, odsouzen v září 1961 v jednom z procesů s představiteli „ilegální křesťanskodemokratické strany“ [viz též Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím] na dva a půl roku a k odpykání zbytku předchozího trestu. Opět byl propuštěn v roce 1966 (deska třetí odsouzení ani předchozí krátký pobyt na svobodě nezmiňuje). V roce 1996 byl Jan Prokop v rámci rehabilitace povýšen na generálmajora ve výslužbě.

Pomník byl odhalen 12. září 2015 u příležitosti 75. výročí bitvy o Británii, v níž 14. září 1940 padl i první českobudějovický pilot František Marek. Má podobu sklolaminátového torza anglické válečné stíhačky Spitfire umístěného na mramorový podstavec a vede k němu chodník se siluetami letadel Britského královského letectva. Zřízení pomníku inicioval Vladimír Vopalecký ze sdružení Za výstavbu pomníku českým letcům RAF, slavnostního odhalení se zúčastnili mj. váleční veteráni generál Emil Boček a plukovník Alois Dubec.

Po nástupu komunistického režimu byli bývalí letci RAF perzekvováni, profesně diskriminováni či represím předešli opětovným odchodem do exilu, kde se jich více než sto vrátilo do činné služby v Britském královském letectvu.

Viz Bělkovice-Lašťany. Pamětní deska Josefu Bryksovi; Bojkovice-Bzová. Pamětní deska Vítězslavu Josefu Rosíkovi; Fryšták-Vítová. Pamětní deska Oldřichu Doležalovi; Hluboká nad Vltavou. Pamětní deska Janu Kostohryzovi; Hluboká nad Vltavou. Pamětní deska Jiřímu Maňákovi; Jindřichův Hradec. Pamětní deska Rudolfu Zimovi; Kuroslepy. Pamětní deska Stanislavu Rejtharovi; Kyjov. Pamětní deska Vladimíru Nedvědovi; Laškov. Pamětní deska Viktoru Popelkovi; Ledeč nad Sázavou. Pamětní deska Bohumíru Fürstovi-Fiřtovi; Nová Paka. Pamětní deska Otakaru Hrubému; Novosedly nad Nežárkou. Pamětní deska Václavu Žateckému; Olomouc. Pamětní deska Josefu Bryksovi; Plzeň. Čestný hrob Jana Prokopa; Plzeň. Pamětní deska Ladislavu Světlíkovi; Plzeň. Pamětní deska Miroslavu Štanderovi; Praha 1. Pamětní deska Karlu Janouškovi; Radomyšl. Pamětní deska Janu Matějkovi; Roudnice nad Labem. Pamětní deska Eduardu Šimonovi (do databáze zařazujeme jen pamětní místa, která poúnorovou perzekuci či vynucený exil letců RAF připomínají).

Pamětní deska byla odhalena u příležitosti 60. výročí úmrtí plk. gšt. Vítězslava Josefa Rosíka na jeho rodném domě v Bzové u Bojkovic 8. května 2015 za přítomnosti zástupců Československé obce legionářské a Svazu letců české republiky. Mezi účastníky byl i poslední žijící příslušník britského Královského letectva ve Zlínském kraji plk. Alois Dubec a plk. Josef Macek, rehabilitovaný velitel 11. stíhacího leteckého pluku v Žatci.

Vítězslav Josef Rosík (1895–1955) působil v letech 1932–1937 jako vojenský atašé na vyslanectví v Římě, v roce 1938 pracoval na ministerstvu národní obrany a na Vysoké válečné škole přednášel taktiku letectví. Za války v exilu ve Francii a Velké Británii se podílel na formování a činnosti zahraniční armády, velel československé letecké jednotce v Gloucesteru a v Cosfordu a působil jako styčný důstojník u Britského královského letectva. Po komunistickém převratu byl již v březnu 1948 zbaven funkcí a odeslán na dovolenou, k 1. červnu 1948 přeložen do výslužby a koncem roku odešel podruhé do exilu. Přijal nabídku bývalého pilota československé 311. bombardovací perutě RAF Bohuslava Tobyšky a společně se podíleli na budování civilního a vojenského letectva v Etiopii. Vítězslav Rosík zde v roce 1955 podlehl rakovině a byl pochován na hřbitově na předměstí Addis Abeby. V roce 2015 byl zásluhou českého diplomatického zastoupení obnoven náhrobek, který nese český nápis „Vaše zásluhy za vlast nikdy nezapomeneme. Budiž Vám země exilu lehká“.

Bronzová pamětní deska upomínající na místního rodáka Františka Bogataje byla odhalena 24. května 2009 na nádvoří ostrožského zámku z iniciativy zastupitelstva města.

František Bogataj (1913–1999) byl československý voják, velitel výsadku Carbon a účastník zahraničního protikomunistického odboje [viz Ostrožská Lhota. Pamětní deska Františku Bogatajovi a bojovníkům proti nacismu a komunismu].

Pamětní deska byla odhalena 27. června 2017 v rámci zahájení projektu Poslední adresa v České republice. Projekt inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili i představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují – Ústav pro studium totalitních režimů, Gulag.cz, Političtí vězni.cz a Memorial Česká republika. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij.

Jozef Macej (1905–1952) se narodil na Slovensku, od roku 1925 sloužil v armádě a po absolvování policejního kurzu jako policista v pražských Vysočanech. Přestože v roce 1948 vstoupil do komunistické strany, k politickým poměrům po únoru se patrně stavěl kriticky, protože se zapojil do sbírky, kterou jeho kolegové, mezi nimi vrchní strážmistři Josef Kmínek (1909–1952) a Karel Strmiska (1910–1952) [viz Praha 9. Pamětní deska Karlu Strmiskovi], podporovali rodiny vězněných z politických důvodů. Organizace sbírky byla jedinou autentickou protirežimní aktivitou příslušníků SNB, zatímco za šířením „ilegálního časopisu“ Hlas svobodné republiky, jež mělo sloužit jako důkaz jejich protistátní činnosti, stála cílená provokace Státní bezpečnosti, která vedla až k jednomu z velkých politických procesů (na proces s policisty byly navázány ještě další tři vykonstruované procesy). Vykonstruovaná obžaloba vinila zatčené policisty z přípravy protistátního puče, jenž měl být uskutečněn v koordinaci se zahraniční vojenskou intervencí. Jozef Macej měl v údajně připravovaném převratu za úkol ozbrojit povstalce a Karlu Strmiskovi, jenž byl postaven do čela policejních „spiklenců“, předávat tajné služební informace. Soud s třinácti předúnorovými policisty, jenž se konal od 19. do 22. prosince 1951, „odhalil“ společenskou nebezpečnost příslušníků SNB, kteří byli převzati do služeb novým režimem, a v tomto smyslu byl také náležitě propagandisticky využit. Jozef Macej, Josef Kmínek a Karel Strmiska byli odsouzeni k trestu smrti a po zamítnutí všech opravných prostředků 8. srpna 1952 popraveni. Rehabilitováni byli až v roce 1990.

Pod záštitou Armády České republiky za přítomnosti plukovníka Eduarda Stehlíka, primátora Kladna Milana Volfa, generálova syna Jaroslava Selnera ml. a dalších hostů byla 10. května 2016 odhalena na budově gymnázia měděná pamětní deska brigádnímu generálu Jaroslavu Selnerovi, místnímu rodáku.

Jaroslav Selner (1906–1973) absolvoval po maturitě vojenské učiliště v Hranicích a na sklonku první republiky též Vysokou válečnou školu v Praze. Jako kapitán hlavního štábu se po vzniku protektorátu zapojil do odbojové organizace Obrana národa, záhy však, protože mu hrozilo zatčení, ilegálně odešel do exilu. Bojoval u Tobruku, působil v londýnském zpravodajském oddělení a od roku 1944 na východní frontě, kde se zúčastnil bojů o Duklu a velel operaci u Liptovského Mikuláše. Za své hrdinské činy obdržel řadu vysokých vyznamenání. Po válce pokračoval ve vojenské kariéře jako velitel armádní divize v Kroměříži, po studiích na Vyšší vojenské akademii v Moskvě začal vyučovat na Vysoké válečné škole v Praze. V lednu 1949 byl povýšen do hodnosti brigádního generála. K 1. říjnu 1951 byl z armády propuštěn, musel se vystěhovat z bytu, nebyl mu přiznán důchod ani nemocenská péče pro vojenské osoby a za civilní zaměstnání mu byla určena práce kopáče. Pracoval v ostravských dolech, v kladenských ocelárnách jako posunovač, později učil v učňovských školách a před odchodem do penze v roce 1966 několik let působil jako hospodářský správce pražské filozofické fakulty. O rehabilitaci a reaktivaci usiloval od roku 1956. V roce 1991 jej prezident republiky Václav Havel povýšil do hodnosti generálporučíka in memoriam.

Z iniciativy spolku Přátelé české historie, Konfederace politických vězňů a za podpory města proběhlo v Klatovech 17. září 2016 slavnostní odhalení pamětní desky velitelům 4. jezdeckého pluku v Klatovech v letech 1930–1938 gen. Josefu Dostálovi a plk. Ladislavu Nedbalovi. Žulovou desku s bronzovým reliéfem dragouna na koni odhalily dcera generála Dostála Milada a sochařka Zuzana Kantová, autorka pamětní desky.

Ladislav Nedbal (1885–1952) byl posledním prvorepublikovým velitelem klatovské vojenské posádky. Pozici velitele pluku převzal v roce 1936 po gen. Josefu Dostálovi, jenž byl za okupace jako odbojář zatčen a krátce před koncem druhé světové války v Lipsku popraven. Plk. Nedbal se po válce nakrátko vrátil do aktivní služby, v roce 1946 byl penzionován. 24. listopadu 1949 jej Státní bezpečnost zatkla v souvislosti se zátahem na převaděčskou síť bratří Brůžů. Zatčena byla i jeho dcera Olga, které se na rozdíl od druhé dcery Dagmar nepodařilo odejít do zahraničí. Plukovník Nedbal byl spolu se skupinou převaděčů souzen Státním soudem v procesu konaném 20.–24. dubna 1950 v Klatovech. Doživotní trest za velezradu a vyzvědačství odpykával v Leopoldově, kde byl 24. září 1952 ve věku 67 let podle vzpomínek spoluvězně MUDr. Jiřího Krbce (odsouzeného v dalším klatovském procesu v prosinci 1950 [viz Klatovy. Pamětní deska odpůrcům totalitních režimů]) umučen při tzv. udřepování. Místo uložení jeho ostatků se dosud nepodařilo vypátrat.

Drobný pomník s deskou zasazenou na kamenný blok a pomníkovým polem ohraničeným nízkým kamenným hrazením byl odhalen 8. května 1981.

19. srpna 1950 se Státní bezpečnost pokusila dosud unikající členy odbojové skupiny Hory Hostýnské [viz Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské] zatknout na schůzce, kterou zorganizovala prostřednictvím Antonína Bardina, ruského emigranta, jehož dcera Olga jako spojka partyzánské brigády Jana Žižky byla na konci války zastřelena ustupující německou armádou. Právě její pomník na úpatí vrchu Tesák byl zvolen jako místo schůzky. Na místě došlo k přestřelce, při níž byl usmrcen strážmistr Vincenc Šimčák. Vincenc Šimčák (1910–1950) působil v letech 1936–1948 na četnické stanici v Kroměříži (po válce jako velitel), odkud byl přeložen do úřadovny Státní bezpečnosti v Uherském Hradišti. Zúčastnil se již zátahu na skupinu v prosinci 1949. Vyšetřování bylo oficiálně uzavřeno s tím, že strážmistra zastřelil poslední velitel Hor Hostýnských Miloslav Pospíšil (1918–1951). Výsledky balistického šetření i výpovědi zasahujících příslušníků ovšem tuto verzi zpochybňují, stejně jako pozdější svědectví přeživšího odbojáře Karla Sedlaříka (*1927). Pospíšilova skupina byla připravena na možnost, že by se mohlo jednat o provokaci, její členové – stejně jako příslušníci bezpečnostních sil – hlídkovali na několika místech kolem pomníku. Po varovném signálu se Pospíšil začal z místa schůzky rychle vzdalovat, pronásledován Vincencem Šimčákem. Ve chvíli, kdy celá bezpečnostní akce hrozila blamáží, spustili zasahující příslušníci nekoordinovanou střelbu po utíkajícím Pospíšilovi a strážmistr byl pravděpodobně zasažen střelou některého ze svých kolegů. V každém případě obvinění z vraždy strážmistra zpečetilo osud později zatčeného Miloslava Pospíšila, který byl popraven 4. září 1951 v Praze na Pankráci.

Pamětní desku pilotu RAF Oldřichu Doležalovi odhalili jeho syn Tomáš Doležal a Libor Sovadina 5. května 2015 za účasti zástupců města Fryšták, vojenského letectva a armádních veteránů, přátel a rodiny. Pamětní místo požehnal P. Miroslav Dibelka.

Oldřich Doležal (1912–1983) pracoval u firmy Baťa ve Zlíně, kde absolvoval letecký výcvik pro sportovní letadla. Vyhlášení protektorátu jej zastihlo na služební cestě v Bělehradě, odkud posádka s Janem Baťou odletěla do Británie. V září 1940 vstoupil O. Doležal do zahraniční československé armády a až do konce války sloužil u Britského královského letectva. V Československu po demobilizaci v březnu 1946 nastoupil jako šéfpilot k baťovské letecké dopravě (v té době již v národní správě a záhy znárodněné) a odtud přešel v březnu 1948 k Československým aeroliniím. Politické restrikce komunistického režimu namířené proti bývalým letcům vedly Oldřicha Doležala k rozhodnutí odejít s rodinou do exilu. Spolu s dalšími bývalými příslušníky RAF naplánovali a úspěšně uskutečnili synchronizovaný úlet tří civilních letadel na vnitrostátních linkách mířících z Bratislavy, Ostravy a z Brna do Prahy. Na palubách letadel se nacházeli kromě sedmi letců RAF a jejich rodin i náhodní cestující, z nichž většina se poté, co stroje 24. března 1950 přistály na americké letecké základně v Erdingu u Mnichova, rozhodla vrátit do Československa. Oldřich Doležal pilotoval letadlo z Bratislavy, jeho žena a syn cestovali linkou z Ostravy [viz Plzeň. Pamětní deska Ladislavu Světlíkovi; Laškov. Pamětní deska Viktoru Popelkovi].

Tzv. úlet tří dakot měl za následek nejen přijetí řady technických opatření s cílem zamezit dalším obdobným akcím, ale i propuštění pěti desítek bývalých příslušníků RAF zaměstnaných v ČSA. Největší hromadný letecký útěk z komunistického Československa byl vzápětí s patřičným ideologickým protizápadním vyzněním zpracován literárně i filmově (Únos, režie Kadár–Klos). Oldřich Doležal létal i v exilu pro civilní letecké společnosti, působil také jako spolupracovník exilové informační agentury Free Czechoslovakia Information Service. Zemřel v listopadu 1983 a je pochován v sekci válečných veteránů RAF vojenského hřbitova v Brookwoodu. V září 1991 byl u příležitosti společenské rehabilitace československých letců sloužících v Královském letectvu povýšen in memoriam do hodnosti plukovníka československého letectva.

Odhalení pamětní desky vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955 proběhlo v prostorách vestibulu velitelské budovy vyškovských kasáren 11. listopadu 2004 u příležitosti Dne veteránů. Během slavnostního aktu byly odhaleny i další desky připomínající absolventy a učitele vojenské akademie v Hranicích, kteří byli umučeni nebo padli v boji proti nacismu. Odhalili je senátor prof. Josef Jařab a zástupce vojenské sekce Konfederace politických vězňů generálmajor Felix Peřka za účasti zástupců Armády ČR, členů Konfederace politických vězňů a bývalých absolventů hranické vojenské akademie.

Mimořádný rozsah perzekuce příslušníků československé armády po únoru 1948 komunistickým režimem byl veden obavou z odporu vojáků k novému politickému vedení. Na základě obvinění z protistátní činnosti skončilo v letech 1949–1955 na popravištích více než dvě desítky důstojníků československé armády [viz Praha 6. Pamětní desky Heliodoru Píkovi a vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955].