Horní Slavkov
Symbolický hrob politických vězňů

Památník tří odbojů v současné podobě existuje od roku 1998, kdy byla dokončena jeho revitalizace. V 80. letech 20. století sem byl přemístěn pomník sovětského vojáka a pietní místo doplnily pylony s nápisy připomínající válečné operace československých armádních jednotek na východní frontě. Po roce 1989 byla socha rudoarmějce přesunuta na hřbitov a komemorace památníku rozšířena o další významné události československých dějin, včetně druhého západního odboje a protikomunistického odboje. Památník tvoří vydlážděná plocha s třemi schody uzavřená řadou deseti přivrácených desek z šedého mramoru osázených obdélníkovými tabulkami z červeného mramoru s rytým a pozlaceným písmem. Z červeného mramoru je zhotoven také hranol klínovitého tvaru s ústředním nápisem, položený přes schody. Po levé straně na horním plató se nachází později instalovaná deska s kovovou tabulkou, jež nese vysvětlující informace o historii a ideovém konceptu památníku.

Pamětní deska na rodném domě byla odhalena 12. května 1998 nákladem města Chotěboře a ve spolupráci s Konfederací politických vězňů. Jaroslav Kysela (1932–1950) byl 21. dubna 1950 v Klenčí pod Čerchovem zadržen místní hlídkou SNB při pokusu o útěk za hranice a Okresním soudem v Plzni odsouzen k ročnímu odnětí svobody. V trestně-pracovním táboře Mariánská se s dalšími čtyřmi mladými vězni pokusil 5. září 1950 o útěk. Při pracovní směně na šachtě odzbrojili dva příslušníky SNB, je a další zaměstnance – civilní i vězně – spoutali, aby získali čas, a opustili tábor, předstírajíce skupinu eskortovaných vězňů (jeden z mladíků byl převlečen do uniformy). Čtyři byli dostiženi ještě týž den a při zatýkání byl zastřelen Daniel Štěpán (1930–1950), poslední uprchlík byl zadržen druhý den. Exemplární veřejný proces se konal 10. a 11. října 1950 v kině v Jáchymově, kde Státní soud vynesl rozsudky ve dvou spolu nesouvisejících případech útěků. Jiří Janouch (1929–1950), Jaroslav Kysela a Václav Tippl (1930–1950) byli odsouzeni k trestu smrti. Ve druhé skupině útěkářů z tábora Rovnost, kteří uprchli 19. srpna 1950, padl čtvrtý rozsudek trestu smrti pro Jiřího Kodeta (1929–1950) [viz Zdice. Pomník obětem politických procesů 50. let]. Po zamítnutí odvolání a neudělení milosti byli popraveni 21. října 1950 v Praze na Pankráci. I přes exemplární tresty docházelo v jáchymovských táborech k dalším útěkům [viz Horní Slavkov. Hrob politických vězňů].

Deska pochází z ateliéru Jiřího Sibinského, byla spolufinancována Konfederací politických vězňů, městem a okresním úřadem Frýdek-Místek a odhalena 6. listopadu 1998. Strážmistr SNB Ladislav Cée (1908–1951), štábní kapitán Miloš Morávek (1911–1951), zaměstnanec ostravských strojíren Miroslav Sýkora (1923–1951) a vítkovických železáren Josef Polomský (1924–1951) byli odsouzeni a popraveni za účast v ilegální skupině, jejíž ústřední postavou byl Jan Buchal (1913–1950).

Památník byl odhalen z iniciativy Konfederace politických vězňů 23. května 1998. Hrubě opracovaná pískovcová stéla s rytou mříží a do ní vepsanou dedikaci z litých písmen je dílem akad. sochaře Jana Wagnera.

Mramorová deska s bustou a se zlatým nápisem na žulovém podstavci stojí od 6. listopadu 1998 v blízkosti místa smrtelné havárie slovenského politika. Autory pamětního místa, které vzniklo z iniciativy Národního literárního centra v Bratislavě, jsou sochař Teodor Baník a architekt Karol Granec. Alexander Dubček (1921–1992) byl československý a slovenský komunistický politik, v letech 1963–1968 první tajemník Komunistické strany Slovenka, od ledna 1968 do dubna 1969 první tajemník KSČ. 28. prosince 1989 byl zvolen předsedou Federálního shromáždění [viz Praha 1. Pamětní deska Alexandru Dubčekovi].

Stálá expozice Koncentrační tábory při uranových dolech na Jáchymovsku 1949–1964 byla instalována v jáchymovském muzeu v roce 1998 Muzeem třetího odboje Konfederace politických vězňů ČR v Příbrami [viz Příbram. Muzeum třetího odboje]. V letech 2001 až 2004 byla expozice rozšířena a dnes je součástí expozice Jáchymov v zrcadle času v Muzeu Královská mincovna Jáchymov spadajícího pod správu Krajského muzea v Karlových Varech.

Památník stojící na místě původní sochy T. G. Masaryka byl vybudován jako připomínka prvního československého prezidenta a autora sochy Jaroslava Šlezingera. Má podobu dvou žulových smírčích kamenů spojených deskou s nápisem a byl odhalen 13. března 1998 z iniciativy Antonína Štěpánka a Konfederace politických vězňů. Sochu TGM v nadživotní velikosti, umístěnou od září 1948 do června 1961 před budovou jihlavského gymnázia, vytvořil sochař Jaroslav Šlezinger (1911–1955), který byl v roce 1950 odsouzen na dvacet pět let odnětí svobody a zemřel ve výkonu trestu [viz Jemnice. Pomník Jaroslavu Šlezingerovi]. Replika sochy TGM byla z iniciativy Spolku pro navrácení sochy TGM do Jihlavy instalována 28. října 2011 v parku proti budově gymnázia, nedaleko původního umístění [viz Jihlava. Pamětní deska u pomníku TGM].

Pomník, jehož autorem je výtvarník a sochař Ctibor Bayer, byl odhalen 23. května 1998 a vysvěcen biskupem Františkem Václavem Lobkoviczem. Připomíná existenci vojenských pracovních táborů v 50. letech. Vojenské tábory nucené práce (VTNP, 1948–1950) a pomocné technické prapory (PTP, 1950–1954) představují formu mimosoudní represe komunistického režimu v 50. letech analogickou k civilním táborům nucených prací (TNP) [viz Brno-střed. Pomník obětem táborů nucených prací]. Smyslem VTNP a PTP byla izolace politicky nespolehlivých osob mimo běžné armádní útvary a využití jejich pracovní síly na těžké fyzické práce pro armádu (stavba vojenských objektů, práce ve vojenských lesích a kamenolomech) a pro národní hospodářství. Vznik PTP v roce 1950 souvisel s prosazováním sovětského modelu řízení armády, akcelerovaném po nástupu Alexeje Čepičky na post ministra národní obrany. VTNP, které vznikem PTP zanikly, izolovaly od října 1948 nespolehlivé brance soustředěním u tzv. silničních praporů. Oba typy těchto vojenských jednotek neměly oporu v právních předpisech a jednalo se o zneužití zákona o branné povinnosti.

Pamětní místo tvoří železný kříž instalovaný do kamenného masivu hory Kleť nad Českým Krumlovem a šedá mramorová deska s rytým nápisem. Deska připomínající milénium sv. Vojtěcha v roce 1997 je dedikována obětem z období 1938–1989. V regionálním kontextu odkazuje na odsun českého obyvatelstva po Mnichovu, poválečný odsun německého obyvatelstva a udržování česko-německého napětí a izolace za komunistického režimu. Připomínka, kterou iniciovali studenti českobudějovického Biskupského gymnázia Jana Nepomuka Neumanna, byla odhalena 25. dubna 1998.

Po vzniku Československé republiky byl původní pomník císaři Josefu II. z roku 1884 přeměněn na pomník padlých v první světové válce – zachovaný podstavec byl opatřen jmény místních padlých a na něj nově vztyčen čtverhranný obelisk s letopočtem 1914–1918. Dílo sochaře Josefa Kysely bylo slavnostně odhaleno v květnu 1932. Po pádu komunistického režimu iniciovalo zastupitelstvo rozšíření dedikace o připomínku obětem druhé světové války a komunismu. Deska byla odhalena v říjnu 1998.

Pamětní desky obětem komunismu byly odhaleny 26. června 1998 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Desky z tmavého terrazza s rytým a pozlaceným písmem jsou umístěny protilehle ve vestibulu budovy okresního soudu (bývalého krajského soudu).

Symbolická připomínka Jánose Esterházyho byla odhalena v roce 1998 z iniciativy Svazu Maďarů žijících v českých zemích. Nachází se na bývalém vězeňském hřbitově v Mírově, který byl v roce 2005 revitalizován a dedikován politickým vězňům. Hrabě János Esterházy (1901–1957), významný politik maďarských menšinových stran v meziválečném Československu, byl v mírovské věznici vězněn od roku 1953 a zemřel zde v roce 1957 [viz Praha 5. Pamětní deska Jánosi Esterházymu].

Bronzová pamětní deska s rytým nápisem a plastickým reliéfem skautské lilie věnovaná obětem z řad Junáka byla odhalena z iniciativy a za finančního přispění Plzeňské rady Junáka. Slavnostní odhalení proběhlo 22. května 1998 u příležitosti devátého valného sněmu skautské organizace. Odhalení desky, jež vznikla podle autorského návrhu akademického malíře Vladimíra Havlice, se zúčastnili představitelé města, zástupci Konfederace politických vězňů a Junáka. Jednou z perzekvovaných skautek je plzeňská rodačka Dagmar Skálová (1912–2002), jež byla v květnu 1949 zatčena za účast v ilegální skupině Zvon, ve které byly zapojeny některé junácké oddíly. Byla postavena do čela procesu s dalšími 22 skauty a Státním soudem odsouzena (5.–8. srpna 1949) na doživotí. Její manžel Karel Skála (1905–1973), poválečný skautský náčelník pražské organizace, byl odsouzen v následném procesu (15. a 16. srpna 1949) na 24 let. Dagmar Skálová byla jednou z mála vyšetřovaných, kteří našli sílu odvolat své původní „doznání“, a patřila mezi dvanáct politických vězeňkyň, které v roce 1956 z vězení adresovaly dopis generálnímu tajemníku Organizace spojených národů [viz Pardubice. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989]. S manželem se během pražského jara aktivně zasazovala o obnovu skautského hnutí.

Žulová deska s portrétem faráře Mimry byla vysvěcena 17. října 1998. Obřady vedl královehradecký světící biskup Josef Kajnek s administrátorem farnosti P. Bohumilem Šitavancem. Na financování pamětní desky odhalené v kostele sv. Jakuba Staršího se podíleli především místní farníci. František X. Mimra (1886–1952) se narodil v Plchůvkách u Chocně. Ve farnosti v Rané působil od 20. let, věnoval se pastorační činnosti, výuce náboženství, zasloužil se o založení místní jednoty Orla a Sdružení katolické mládeže. 7. ledna 1949 byl P. Mimra zatčen a lidovým soudem odsouzen za pobuřování proti republice, bránění záboru církevních pozemků ad. k odnětí svobody na tři roky. Šestašedesátiletý kněz si odpykával trest v Kutné Hoře, uranových dolech a na Mírově. Po propuštění, již jako nemocný, byl v červenci 1952 ustanoven administrátorem v Cerekvici u Litomyšle, kde po několika měsících na následky věznění zemřel.

Pamětní deska byla odhalena 28. června 1998 členy místního Sokola na domě, kde se narodil JUDr. Antonín Hřebík, významný představitel československé a exilové obce sokolské. Odhalení byli přítomni zástupci ústředí českého Sokola, starosta Řevnic Jan Kadlec, starostové Sokola z USA, Kanady a ze Švýcarska. Antonín Hřebík (1902–1984) byl od dětství aktivním členem řevnické sokolské jednoty, po dokončení práv na pražské univerzitě se věnoval advokacii. V sokolské organizaci působil jako vzdělavatel a od roku 1938 jako náměstek starosty Československé obce sokolské (ČOS). Za účast v sokolské odbojové organizaci Jindra byl v říjnu 1941 zatčen gestapem a vězněn v Terezíně a v Osvětimi. Po válce byl zvolen starostou ČOS a poslancem Národního shromáždění za Československou stranu národně socialistickou. Během únorové vládní krize se neúspěšně pokusil jako zástupce Sokola sejít s prezidentem Benešem, čelil tlakům KSČ až do svého odvolání. Na poslanecký mandát rezignoval 5. března 1948 a v květnu 1948 emigroval s manželkou do Spojených států amerických, kde se podílel na činnosti Rady svobodného Československa a začal organizovat sokolskou činnost v exilu. V listopadu 1950 se v New Yorku konala ustavující schůze Ústředí čs. sokolstva v exilu v čele se starostou A. Hřebíkem, náčelnicí Marií Provazníkovou (bývalá náčelnice ČOS 1936–1938 a 1946–1948 emigrovala také do Spojených států) a místostarostou Jurajem Slávikem (po únoru 1948 se jako velvyslanec v USA nevrátil do Československa). Vrcholem činnosti exilových organizací bylo pořádání zahraničních sletů, první se uskutečnil ke stému výročí založení Sokola v roce 1962 ve Vídni. JUDr. Hřebík zemřel v Chicagu. Při příležitosti všesokolského sletu v roce 1994 byla urna s jeho ostatky přivezena do České republiky a uložena do rodinné hrobky na řevnickém hřbitově. Prezident Václav Havel mu v roce 1996 udělil in memoriam Řád T. G. Masaryka.

Pamětní deska připomínající popraveného P. Janu Bulu byla odhalena v roce 1998 v chodbě farního úřadu v Rokytnici nad Rokytnou. Byla zhotovena již v polovině devadesátých let díky iniciativě členů místní organizace Orla, kteří ji původně zamýšleli umístit na zeď kostela Narození Jana Křtitele. Zde byl Jan Bula připomenut v květnu 2009 při slavnosti svěcení zvonů, které posvětil Mons. Jiří Mikulášek; dva zvony dedikované P. Janu Bulovi a mučedníkům 20. století byly následně instalovány v rokytnickém kostele a v kapli Cyrila a Metoděje v Chlístově. Jan Bula (1920–1952) se narodil v obci Lukov, po maturitě na reálném gymnáziu v Moravských Budějovicích vstoupil do kněžského semináře v Brně. V červenci 1945 byl vysvěcen na kněze a od srpna působil ve farnosti v Rokytnici nad Rokytnou. Kromě pastorační práce se zapojoval do veřejného života a práce s mládeží (ochotnické divadlo, sportovní aktivity Orla). V roce 1949 s ním bylo zahájeno trestní řízení za čtení režimem zakázaného pastýřského listu, jež bylo následně prezidentskou milostí zrušeno. V únoru 1951 jej na faře navštívil bývalý spolužák z gymnázia Ladislav Malý s legendou o organizování odchodu arcibiskupa Josefa Berana, drženého v té době v internaci, do zahraničí. Po poradě s jaroměřickým farářem Janem Podveským [viz Kuřimská Nová Ves. Pamětní deska Janu Podveskému], který měl o povaze celé záležitosti pochybnosti, se Bula snažil veškeré kontakty s Malým přerušit, nicméně 30. dubna byl zatčen. Po událostech v Babicích [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] byl postaven do čela druhého babického procesu, jenž se konal 13.–15. listopadu 1951 v Třebíči a odsouzen k trestu smrti. O tom, že nebude souzen v prvním babickém procesu v Jihlavě, v němž byli odsouzeni jiní dva duchovní, Václav Drbola a František Pařil [viz Babice. Busta Václava Drboly a Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi], rozhodl politický sekretariát ÚV KSČ, včetně výše jeho trestu. Do soudu byl držen ve vyšetřovací vazbě Státní bezpečnosti v Jihlavě a podrobován krutým výslechům, u soudu nesmyslná obvinění (že k vraždám v Babicích naváděl) doznal. P. Bula, popravený 20. května 1952 v jihlavské věznici [viz Jihlava. Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech], byl rehabilitován až po roce 1989, od roku 2004 probíhá proces jeho blahořečení.

Mramorová deska se zlatým nápisem a dvěma lipovými ratolestmi, kterou zhotovila šumperská kamenická firma Karla Rutara, byla instalována 7. května 1998 při příležitosti vyznamenání bývalých politických vězňů ze Šumperka a okolí pamětními medailemi. Převzali je Jaromír Novák (1936–2013), Fritz Höger (1931–2012) a Miroslav Hampl (*1932). Desku umístěnou v budově městského úřadu iniciovalo místní sdružení Konfederace politických vězňů.

Kamenná deska s nápisem vsazená do městských hradeb je součástí série pamětních desek dokumentujících významné události města. Byla odhalena 23. února 1998 z iniciativy Konfederace politických vězňů.

Pamětní deska z tmavé žuly s rytým nápisem s reliéfní mříží připomíná věznění mladistvých politických vězňů v místním bývalém nápravněvýchovném ústavu. Byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů 16. května 1998. Ústav pro mladistvé v Zámrsku byl zřízen v roce 1949. Mladiství zde byli umisťováni do dvou zvláštních oddělení: výchovny (ústavní ochranná výchova a tresty odnětí svobody do 6 měsíců) a polepšovny (tresty odnětí svobody nad 6 měsíců). V roce 1949 se zde nacházelo 103 mladistvých, z nichž 68 za provinění podle zákona č. 231/1948 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky, tedy z politických důvodů [viz též Litomyšl. Pamětní deska politickým vězňům]. Převýchova mladistvých v Zámrsku byla uskutečňována především ideovým školením, které prováděli lektoři okresního sekretariátu KSČ. Mladiství byli zařazováni do pracovní činnosti i mimo ústav v odloučených pracovních oddílech (např. v Chocni a Košumberku). Jako zařízení výhradně pro mladistvé sloužil Zámrsk do roku 1954, než byl koncem roku 1959 definitivně zrušen. Odsouzení mladiství muži byli přemístěni do samostatné části nápravně-pracovního tábora v Libkovicích a pracovně začleněni do stavebnictví a hornictví, odsouzené mladistvé ženy (jejich počet byl velmi nízký) byly ze Zámrsku přemístěny do samostatného oddělení ženské věznice v Pardubicích.