Praha 4
Pamětní deska Jazzové sekci

Pamětní deska byla odhalena u příležitosti 60. výročí úmrtí plk. gšt. Vítězslava Josefa Rosíka na jeho rodném domě v Bzové u Bojkovic 8. května 2015 za přítomnosti zástupců Československé obce legionářské a Svazu letců české republiky. Mezi účastníky byl i poslední žijící příslušník britského Královského letectva ve Zlínském kraji plk. Alois Dubec a plk. Josef Macek, rehabilitovaný velitel 11. stíhacího leteckého pluku v Žatci. Vítězslav Josef Rosík (1895–1955) působil v letech 1932–1937 jako vojenský atašé na vyslanectví v Římě, v roce 1938 pracoval na ministerstvu národní obrany a na Vysoké válečné škole přednášel taktiku letectví. Za války v exilu ve Francii a Velké Británii se podílel na formování a činnosti zahraniční armády, velel československé letecké jednotce v Gloucesteru a v Cosfordu a působil jako styčný důstojník u Britského královského letectva. Po komunistickém převratu byl již v březnu 1948 zbaven funkcí a odeslán na dovolenou, k 1. červnu 1948 přeložen do výslužby a koncem roku odešel podruhé do exilu. Přijal nabídku bývalého pilota československé 311. bombardovací perutě RAF Bohuslava Tobyšky a společně se podíleli na budování civilního a vojenského letectva v Etiopii. Vítězslav Rosík zde v roce 1955 podlehl rakovině a byl pochován na hřbitově na předměstí Addis Abeby. V roce 2015 byl zásluhou českého diplomatického zastoupení obnoven náhrobek, který nese český nápis „Vaše zásluhy za vlast nikdy nezapomeneme. Budiž Vám země exilu lehká“.

Pamětní deska z červeného mramoru se zlatým písmem a pozlaceným reliéfem rukou držící růži je věnována památce politického vězně Vladimíra Macháta. Byla odhalena 28. října 2002 z iniciativy místního obecního úřadu na jeho rodném domě. Vladimír Machát (1900–1991), majitel hospodářské usedlosti v Horce nad Moravou č.p. 61 byl v roce 1955 zatčen a odsouzen ve vykonstruovaném procesu za hospodářskou sabotáž [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace] k šesti a půl letům odnětí svobody, k propadnutí celého jmění a k zákazu pobytu v olomouckém okresu na dobu pěti let. Byl vězněn v Olomouci, Mírově, vězeňském táboře Bytíz, Leopoldově. Žádosti pana Macháta i jeho rodiny o obnovení soudního řízení či prominutí části trestu byly vždy zamítnuty s odvoláním na negativní stanovisko místní stranické organizace, nevztahovala se na něj ani rozsáhlá amnestie v roce 1960. Po propuštění z vězení se díky intervencím místního předsedy JZD mohl vrátit do rodné obce a pracovat v zemědělském družstvu. Po roce 1989 byl soudně rehabilitován.

Betonový pomník jemnickému rodákovi sochaři Jaroslavu Šlezingerovi byl odhalen 30. dubna 2011 při příležitosti 100. výročí jeho narození. Autor Stanislav Müller pomník pojal jako sochařské zátiší s rozpracovanou bustou. Jaroslav Šlezinger (1911–1955) vystudoval průmyslovou školu sochařskou a kamenickou v Hořicích a Akademii výtvarných umění v Praze, poté vyučoval na Uměleckoprůmyslové škole v Brně. V listopadu 1939 byl deportován do koncentračního tábora Sachsenhausen. Po propuštění v roce 1944 se přestěhoval do Jihlavy [viz Jihlava. Pamětní desky Jaroslavu Šlezingerovi]. Vytvořil řadu uměleckých děl, mimo jiné sochu Tomáše. G. Masaryka v Jihlavě [viz Jihlava. Pomník zničené sochy TGM; Jihlava. Pamětní deska u pomníku TGM]. Po únoru 1948 se zapojil do odbojové skupiny, v září 1949 byl zatčen a v únoru 1950 odsouzen za velezradu na 25 let v procesu „Veselý–Rod–Tuček“ [viz Jihlava. Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech]. Jaroslav Šlezinger byl nejdříve vězněn na Mírově, odkud byl v roce 1951 převezen do Vykmanova, kde pracoval ve Věži smrti. Ze zdravotních důvodů byl přeložen do věznice v Ostrově, kde vytvořil sousoší pro místní kulturní dům (během věznění vznikly jeho drobné reliéfy Křížové cesty [viz Ostrov. Památník obětem násilí]). Zemřel 2. srpna 1955 ve vězeňské nemocnici na rakovinu plic, rehabilitován byl v roce 1990.

Bronzová deska byla z iniciativy Václava Sirotka a Vladimíra Bohuslava 10. února 1995 přidána na obděnický pomník padlým v první světové válce, který stojí před vchodem na hřbitov a ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie. Jiří Řezáč (1928–1955) z Obděnic, Jaroslav Sirotek (1923–1955) z Radešic a Bohumil Šíma (1928–1955) z Kojetína byli popraveni v souvislosti s činností protikomunistické skupiny Černý lev 777 [viz Milevsko. Pamětní deska obětem komunismu].

Pomník vzniklý před rokem 1989 je situován na lesní mýtině asi 100 metrů od státní hranice. Vedle vyrytých nápisů zobrazuje také stylizovanou postavu chodského strážce hranic. Nízký pomník na kamenné podezdívce nese u paty název Granitwerk J. Lugner Plan. Na jeho zřízení byl tedy využit jiný, pravděpodobně náhrobní, kámen. Umístění pomníku neodpovídá autentickému místu události. To se nachází v prostoru Střebelského vrchu, kam 2. dubna 1955 odešla hlídka, kterou tvořili Pavol Juhás (1932–1955) a Jan Fojtík (*1935). Oba sloužili u Pohraniční stráže v rámci vojenské služby. Fojtík, rozhodnutý uprchnout přes hranici, Juháse zastřelil a podařilo se mu hranici překročit. Fojtík se k dezerci a opuštění státu rozhodl na základě informací, že jej brzy dostihne vyšetřování Státní bezpečnosti. Jan Fojtík totiž předtím ukrýval svého bratrance Ladislava, zapojeného do odbojové činnosti, a podílel se na přípravách jeho útěku. Jeho další osud není znám, zachovala se však nahrávka rozhovoru s redaktorem Rádia Svobodná Evropa, v níž se přiznal, že zabití plánoval, aby jej nestihl osud jiných neúspěšných dezertérů, kteří byli na hranici zastřeleni či – jako v případě Aloise Jeřábka – zavlečeni zpět na československé území a poté popraveni. (Četař Alois Jeřábek, který 7. ledna 1953 zběhl z hlídky na státní hranici u Volar, byl další hlídkou pronásledován, postřelen a po neúspěšném pokusu o sebevraždu odvlečen zpět za hranice. Vojenský soud jej odsoudil k trestu smrti, který byl vykonán 6. prosince 1953.)

Pamětní deska páteru Františku Bučilovi byla odhalena za přítomnosti kardinála Miloslava Vlka 15. prosince 1995. Černá mramorová deska se zlatým písmem je umístěna na opěrné zdi schodiště děkanského úřadu v Sedlčanech pod oválným fotografickým portrétem. František Bučil (1894–1955) působil v Sedlčanech od roku 1937. Byl obviněn na základě výpovědi studenta místního gymnázia, před kterým se P. Bučil zmínil o „číhošťském zázraku“ [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara], a odsouzen Státním soudem 28. prosince 1950 na jeden rok odnětí svobody a k peněžitému trestu 10 tisíc korun. V době jeho věznění byla v děkanství provedena domovní prohlídka, při níž byly nalezeny potraviny a šatstvo z charitativní pomoci a další předměty. František Bučil byl znovu obviněn a 2. února 1951 v novém procesu před Státním soudem, jenž se konal v sedlčanské sokolovně před tzv. organizovanou veřejností a byl přenášen místním rozhlasem, odsouzen za hospodářskou sabotáž na devět let těžkého žaláře, k peněžitému trestu 20 tisíc korun a ke konfiskaci celého jmění, ztrátě občanských práv na deset let. Krátce po druhém rozsudku byl přemístěn do věznice Plzeň-Bory, později byl vězněn na Mírově, v Mladé Boleslavi a Valdicích, kde byl se stále se zhoršujícím zdravotním stavem v lednu 1955 hospitalizován ve vězeňské nemocnici a v srpnu převezen do vězeňské nemocnice v Praze na Pankráci. Zemřel 30. prosince 1955. Ostatky nebyly rodině vydány k pohřbení a byly uloženy v neoznačeném společném hrobě na hřbitově v Praze Ďáblicích [viz Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů].

Deska z červené žuly s rytým textem a fotografií byla posvěcena olomouckým arcibiskupem Janem Graubnerem 27. srpna 1995 a nachází se v předsíni kostela sv. Jana Nepomuckého ve Štramberku. Iniciátorem zřízení desky byl Bohuslav Kresta. Antonín Šuránek (1902–1982) [viz Blatnice pod Svatým Antonínkem. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi] po propuštění z internačního kláštera v Želivě pracoval v letech 1955 až 1962 v cementárně a vápence ve Štramberku.

Pomník v podobě neopracovaného pískovcového kamene s tmavou mramorovou deskou s nápisem připomíná pět místních rodin násilně vystěhovaných během kolektivizace v 50. letech. Byl odhalen z iniciativy obce starostou Jiřím Horákem 31. srpna 2013 za účasti potomků perzekvovaných rodin a dalších občanů. V polovině 50. let došlo ve Vysoké nad Labem k účelové kriminalizaci místních soukromě hospodařících zemědělců, kvůli jejichž odporu se v obci nedařilo založit jednotné zemědělské družstvo. Pět místních sedláků bylo v letech 1955 a 1956 odsouzeno do vězení: kromě majitele 30hektarových polností Josefa Altera, odsouzeného na sedm měsíců, se jednalo o šesti- až osmileté tresty za neplnění povinných dodávek [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace] pro Františka Kobližka, Josefa Vraného, Josefa Červinku a Františka Karla, který zemřel ve vyšetřovací vazbě. Rodiny byly vystěhovány s doživotním zákazem návratu do obce a zkonfiskovaný majetek byl vložen do JZD, založeného v březnu 1956. Zdevastované statky byly rodinám navráceny v 90. letech v rámci restitučního řízení.