Roztoky u Jilemnice
Pamětní deska Janu Horáčkovi

Černá mramorová deska s rytým nápisem místnímu rodáku Janu Horáčkovi byla odhalena 8. března 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů a místního zastupitelstva, které tímto aktem i usnesením přijatém téhož dne na veřejném zasedání podpořilo uznání protikomunistického odboje.

Jan Horáček (1919–1951) sloužil u Sboru vězeňské stráže od července 1947 ve Valdicích, od léta 1949 v Praze na Pankráci. Zde pomáhal politickým vězňům, a to výrazně nad běžný rámec, tedy i mimo věznici, když předával vzkazy rodinám a vynášel zprávy politického charakteru apod. Takto mj. vynesl z věznice zprávu již odsouzených aktérů tzv. květnového puče Květoslava Prokeše a JUDr. Jaroslava Borkovce [viz Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi], popisující jejich kauzu pro západní média, kterou měl na francouzskou ambasádu doručit plukovník Rudolf Kučera. Opakovaně se také na prosbu Ferdinanda Čermáka, čekajícího na soud za pokus o ilegální opuštění republiky, sešel s jeho domnělým spolupracovníkem v ilegalitě, ve skutečnosti však agentem-provokatérem, před nímž bezelstný dozorce svou pomoc i ostatním vězněným neskrýval. Sledovaný Horáček byl zatčen 2. září 1949 v rámci tzv. akce Pankrác, záhy po něm i další dozorce František Tousek a také plk. Rudolf Kučera. Opakovaně odkládaný proces se nakonec konal až 27. července 1951 před tzv. organizovanou veřejností z řad příslušníků SVS. Státní soud v něm Františka Touska, zatčeného rovněž ve věci napomáhání F. Čermákovi k útěku, odsoudil jen na sedm let, když se přiklonil k názoru, že dozorce do plánování útěku vězně nebyl zapojen. Naopak u Jana Horáčka žádné polehčující okolnosti nenalezl (dozorce ostatně před soudem svou činnost odůvodnil sympatiemi k postojům vězňů, jimž pomáhal) a odsoudil jej za vyzvědačství k trestu smrti. V následném soudním řízení v říjnu byl na dva roky odsouzen plk. Rudolf Kučera. Jan Horáček byl popraven 6. listopadu 1951, rehabilitován v březnu 1991.