Svatý Hostýn
Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské

Pamětní deska z leštěného černého mramoru upomínající na Mons. Otto Furcha byla odhalena na zdi kostela sv. Václava u příležitosti 100. výročí jeho narození. Za účasti farníků, přátel a příbuzných ji 12. června 2016 požehnal skalický farář Radek Drobisz. Desku financoval Jaroslav Pospíchal z Brna, autorem nápisu je historik David Pindur. Frýdecký rodák Otto Furch (1916–2002) byl jednou z předních osobností katolické církve na českém Těšínsku, po roce 1945 se podílel na obnově československé části vratislavské arcidiecéze. Do roku 1950 působil jako sekretář Apoštolské administratury v Českém Těšíně. Pak byl přeložen jako pomocný duchovní na farnost ve Frýdku, kde byl v březnu 1951 zatčen a za svou činnost v církvi v září téhož roku Nejvyšším státním soudem v Praze odsouzen na jedenáct let těžkého žaláře, ke ztrátě občanských práv a veškerého majetku. Trest odpykával ve Slezské Ostravě, v Praze, v Kolíně, v Plzni-Borech a na Mírově. Od roku 1953 byl umístěn v táboře Vykmanov. Z vězení byl podmíněně propuštěn v roce 1956 a v roce 1969 rehabilitován. V letech 1967 až 1989 působil jako pomocný duchovní římskokatolické farnosti Skalice, ve filiálním kostele sv. Václava v Bašce.

Připomínku věnovanou českému filozofovi Janu Patočkovi odhalil 9. listopadu 2016 u příležitosti 70. výročí založení Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity její děkan Jiří Němec. Autorem kinetické pamětní desky, která zpodobňuje v závislosti na denní době otevírající se a zavírající se knihu, je výtvarník Matěj Smetana. Jan Patočka (1907–1977), filozof a signatář Charty 77 [viz Turnov. Pamětní deska Janu Patočkovi], působil na brněnské univerzitě v letech 1946–1948 a 1966–1968. V prvním období vedl semináře filozofie na nově zřízené pedagogické fakultě, zároveň přednášel i na filozofické fakultě v Praze. Kvůli politickému nátlaku s nástupem komunistického režimu v červnu 1948 z místa odešel (o rok později také z FF UK). V době politického uvolnění začal Jan Patočka v Brně od podzimu 1966 znovu přednášet, tentokrát na filozofické fakultě. O rok později zde obhájil profesuru, po jmenování v roce 1968 přešel na pražskou univerzitu, odkud v roce 1972 odešel do nucené penze. S výukou pokračoval v rámci tzv. bytových seminářů.

Pamětní desku P. Víchovi, rodáku z nedalekého Jiříkova, pořídily obec Dolní Újezd a zdejší farnost. Jejím autorem je akademický sochař Tomáš Vejdovský. Slavnostní odhalení na vnější zdi presbytáře kostela sv. Martina se uskutečnilo 11. června 2016. František Vích (1921–2008) vstoupil do Kongregace bratří Nejsvětější svátosti – petrinů, po válce studoval na bohosloveckém učilišti v Českých Budějovicích, v prosinci 1949 byl vysvěcen na kněze. V kostele Panny Marie Růžencové petrinského kláštera v Českých Budějovicích sloužil i po internaci a „centralizaci“ řeholníků až do srpna 1953, kdy byl přímo v kostele zatčen Státní bezpečností a vyšetřován kvůli P. Stanislavu Sasinovi, o jehož tajném návratu z emigrace se dozvěděl krátce před zatčením. V prosinci byl za pomoc k velezradě a neoznámení trestného činu odsouzen na deset let a vězněn v Praze na Pankráci, v táboře Tmavý důl ve Rtyni v Podkrkonoší, kde utrpěl při závalu vážný úraz. Ve věznicích Valdice a Mírov se zapojil do skrytého náboženského života. Po propuštění na amnestii v květnu 1960 nedostal souhlas k výkonu kněžské služby a pracoval v zahradnictví v Mladém. Od roku 1967 působil jako farář ve farnosti v Dobrši [viz Dobrš. Pomník Martinu Františku Víchovi], kam za ním přijížděli skauti a rodiny s dětmi. M. F. Vích byl v 70. a 80. letech pro svou činnost vyšetřován StB a nucen ke spolupráci. V roce 2005 mu bylo propůjčeno státní vyznamenání T. G. Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Je pohřben v Mladém (dnes součást Českých Budějovic).

Pomník z 50. let na vrchol Českého lesa na hranici s Bavorskem dopravili a 9. července 2016 u příležitosti 65. výročí přijetí zákona o ochraně hranic instalovali členové Klubu českého pohraničí. Po necelém měsíci byl vrácen do lapidária v Chebu. Socha Jana Hány byla původně instalována v roce 1955 Městských sadech v Chebu na místě, kde byl v roce 1947 slavnostně odhalen (a v roce 1951 opět odstraněn) pomník americkým vojákům, kteří na sklonku druhé světové války osvobodili západní Čechy. Po Listopadu 1989 byla socha pohraničníka z parku odstraněna, přechodně umístěna v objektu chebské brigády Pohraniční stráže a poté ve dvoře františkánského kláštera, v chebském lapidáriu, zatímco v Městských sadech byl na jaře 1990 vztyčen nový pomník americkým vojákům.

Pamětní deska z tvrzeného plastu byla odhalena bez slavnostního ceremoniálu v červnu 2016 z iniciativy Marie Čermínové. Autorem návrhu a realizace je Josef Svoboda z lužického ateliéru Gravis. Umístění desky bylo podpořeno městem Hluboká nad Vltavou. Jan Kostohryz (1911–1978) byl důstojníkem z povolání, v roce 1940 se připojil k zahraniční československé armádě ve Francii a poté v Anglii. Působil jako palubní radiotelegrafista u 311. perutě RAF, které od roku 1944 velel. Z Královského letectva byl vyřazen v hodnosti podplukovníka a vyznamenán Řádem za vynikající službu (Distinguished Service Order, DSO). Po válce pokračoval v armádní kariéře, kterou zastavily až čistky v roce 1950, kdy byl jako plukovník generálního štábu přeložen na Vysoké vojenské učiliště v Praze. Jan Kostohryz byl v roce 1953 zatčen, v únoru 1954 ve vykonstruovaném procesu odsouzen za velezradu a vyzvědačství na 16 let a vězněn v jáchymovských uranových táborech a v Leopoldově. Po propuštění na amnestii v květnu 1960 pracoval v manuálních profesích. V roce 1969 byl rehabilitován.

Pamětní deska z imitace bronzu, jejímž autorem je Josef Svoboda z Ateliéru Gravis, byla odhalena 19. listopadu 2016 u příležitosti spisovatelových nedožitých pětaosmdesátých narozenin na budově hotelu Černý kůň, kde rodina Zábranových bydlela v letech 1933 až 1940. Odhalení se zúčastnil starosta města Jiří Kučera, představitelé zastupitelstva, rodinní příslušníci, Zábranovi spolužáci, literární vědci a široká veřejnost. Jan Zábrana (1931–1984) se narodil v Herálci do učitelské rodiny, dětství a mládí prožil v Humpolci, kde studoval na gymnáziu. Již v únoru 1948 byli Zábranovi rodiče jako významní příslušníci národně socialistické strany akčním výborem v Humpolci zbaveni možnosti vyučovat a na počátku padesátých let odsouzeni k dlouholetým trestům. Jiřina Zábranová (1903–1974) v roce 1950 na osmnáct let, Emanuel Zábrana (1900–1978) o dva roky později na deset let; oba byli propuštěni na prezidentskou amnestii v květnu 1960. Jan Zábrana se po složení maturity v roce 1950 hlásil ke studiu klasické filologie na pražskou filozofickou fakultu, kam však z kádrových důvodů nebyl přijat. Nastoupil na bohosloveckou fakultu, ale po otcově odsouzení byl ze studia vyškrtnut. V roce 1952 se Jan Zábrana natrvalo přestěhoval do Prahy, neboť rodina rozsudkem přišla také o dům v Humpolci. V Praze přechodně pracoval v manuálních profesích, současně neoficiálně překládal z ruštiny a angličtiny a začal se stýkat s uměleckými a literárními kruhy. Od roku 1955, kdy byl přijat za člena Kruhu překladatelů, působil jako překladatel z povolání. Na počátku šedesátých let se oženil, jeho manželka Marie byla dlouholetou redaktorkou nakladatelství Odeon. Jan Zábrana překládal zejména z moderní angloamerické a ruské literatury, a to jak poezii, tak prózu. Věnoval se i vlastní tvorbě, z níž část byla publikována během politického uvolnění v šedesátých letech, s nástupem normalizace se jako autor stal opět nežádoucím. Až do své předčasné smrti v roce 1984 publikoval jen překlady či literárněvědné esejistické texty. Jeho vlastní dílo, včetně významných deníkových záznamů, které si vedl už od gymnaziálních let, mohlo vyjít až po roce 1989. Byl pochován v rodinném hrobě na hřbitově v Poděbradech.

Pod záštitou Armády České republiky za přítomnosti plukovníka Eduarda Stehlíka, primátora Kladna Milana Volfa, generálova syna Jaroslava Selnera ml. a dalších hostů byla 10. května 2016 odhalena na budově gymnázia měděná pamětní deska brigádnímu generálu Jaroslavu Selnerovi, místnímu rodáku. Jaroslav Selner (1906–1973) absolvoval po maturitě vojenské učiliště v Hranicích a na sklonku první republiky též Vysokou válečnou školu v Praze. Jako kapitán hlavního štábu se po vzniku protektorátu zapojil do odbojové organizace Obrana národa, záhy však, protože mu hrozilo zatčení, ilegálně odešel do exilu. Bojoval u Tobruku, působil v londýnském zpravodajském oddělení a od roku 1944 na východní frontě, kde se zúčastnil bojů o Duklu a velel operaci u Liptovského Mikuláše. Za své hrdinské činy obdržel řadu vysokých vyznamenání. Po válce pokračoval ve vojenské kariéře jako velitel armádní divize v Kroměříži, po studiích na Vyšší vojenské akademii v Moskvě začal vyučovat na Vysoké válečné škole v Praze. V lednu 1949 byl povýšen do hodnosti brigádního generála. K 1. říjnu 1951 byl z armády propuštěn, musel se vystěhovat z bytu, nebyl mu přiznán důchod ani nemocenská péče pro vojenské osoby a za civilní zaměstnání mu byla určena práce kopáče. Pracoval v ostravských dolech, v kladenských ocelárnách jako posunovač, později učil v učňovských školách a před odchodem do penze v roce 1966 několik let působil jako hospodářský správce pražské filozofické fakulty. O rehabilitaci a reaktivaci usiloval od roku 1956. V roce 1991 jej prezident republiky Václav Havel povýšil do hodnosti generálporučíka in memoriam.

Z iniciativy spolku Přátelé české historie, Konfederace politických vězňů a za podpory města proběhlo v Klatovech 17. září 2016 slavnostní odhalení pamětní desky velitelům 4. jezdeckého pluku v Klatovech v letech 1930–1938 gen. Josefu Dostálovi a plk. Ladislavu Nedbalovi. Žulovou desku s bronzovým reliéfem dragouna na koni odhalily dcera generála Dostála Milada a sochařka Zuzana Kantová, autorka pamětní desky. Ladislav Nedbal (1885–1952) byl posledním prvorepublikovým velitelem klatovské vojenské posádky. Pozici velitele pluku převzal v roce 1936 po gen. Josefu Dostálovi, jenž byl za okupace jako odbojář zatčen a krátce před koncem druhé světové války v Lipsku popraven. Plk. Nedbal se po válce nakrátko vrátil do aktivní služby, v roce 1946 byl penzionován. 24. listopadu 1949 jej Státní bezpečnost zatkla v souvislosti se zátahem na převaděčskou síť bratří Brůžů. Zatčena byla i jeho dcera Olga, které se na rozdíl od druhé dcery Dagmar nepodařilo odejít do zahraničí. Plukovník Nedbal byl spolu se skupinou převaděčů souzen Státním soudem v procesu konaném 20.–24. dubna 1950 v Klatovech. Doživotní trest za velezradu a vyzvědačství odpykával v Leopoldově, kde byl 24. září 1952 ve věku 67 let podle vzpomínek spoluvězně MUDr. Jiřího Krbce (odsouzeného v dalším klatovském procesu v prosinci 1950 [viz Klatovy. Pamětní deska odpůrcům totalitních režimů]) umučen při tzv. udřepování. Místo uložení jeho ostatků se dosud nepodařilo vypátrat.

Připomínku Václava Havla inicioval letovický spolek PaLetA. Autorem architektonického řešení umístění i nově vzniklého parku je Hana Matějková, bronzovou bustu vytvořil akademický sochař Kryštof Hošek. Slavnostní odhalení busty na podstavci obklopeném kamennými deskami, z nichž některé nesou vybrané Havlovy citáty, proběhlo u příležitosti Havlových nedožitých osmdesátých narozenin 8. října 2016 za účasti bývalého ministra pro lidská práva Michaela Kocába, zástupců města, Knihovny Václava Havla, členů skautské organizace a veřejnosti. Václav Havel (1936–2011), spisovatel a dramatik, hrál významnou roli v protirežimní rezistenci v 70. a 80. letech a po pádu režimu se stal prezidentem [viz Praha 10. Hrob Václava Havla].

V září 2016 byly v prostorách rekonstruované lukovské fary otevřeny dvě stálé výstavy – Věřím, že můj krátký život nebyl nadarmo, věnovaná místnímu rodáku Janu Bulovi, a Vyhnanci, dokumentující důsledky násilného vystěhování místních rodin v padesátých letech. Obě expozice připravili Miroslav Kasáček a Luděk Navara z Občanského sdružení Paměť. Výstavní prostory za přítomnosti zástupců ministerstva kultury, ministerstva obrany, krajského i místního zastupitelstva, členů Konfederace politických vězňů, Orla a věřících posvětili Mons. Jiří Mikulášek a páter Karel Orlita, který je postulátorem Bulova procesu blahořečení. V první polovině padesátých let bylo z Lukova a sousedních Vícenic násilně vystěhováno osm rodin. Většina hospodářů, označených za vesnické boháče, byla opakovaně trestána za neplnění povinných dodávek [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace], někteří byli odsouzeni v babických procesech. Jejich majetek převzalo místní JZD. Většina z rodin se již na svá hospodářství nevrátila. Jan Bula (1920–1952) [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi] byl v souvislosti s babickými událostmi odsouzen a popraven. Viz též Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi.

Pamětní místo věnované Václavu Havlovi k jeho nedožitým osmdesátým narozeninám vzniklo z iniciativy Okrašlovacího spolku Za krásnou Ostravu, Věznice Heřmanice, Antikvariátu a klubu Fiducia a občanského sdružení Pant. Slavnostního odhalení 5. října 2016 se mj. zúčastnili tisková mluvčí věznice Martina Lompová, básník Petr Hruška a jeho bratr, literární vědec Pavel Hruška, kteří přečetli úryvek z dopisu Václava Havla, jenž se vztahuje k jeho pobytu v Heřmanicích. Václav Havel (1936–2011) [viz Praha 10. Hrob Václava Havla] byl vězněn ve věznici Ostrava-Heřmanice od ledna 1980 do července 1981, kdy byl převezen do věznice Plzeň-Bory [viz Plzeň. Pamětní deska Václavu Havlovi].

Z iniciativy signatářky Charty 77 Jarmily Stibicové, historika Jiřího Kotyka a Masarykovy společnosti v Pardubicích byla 16. června 2016 na budově základní školy ve Štefánikově ulici odhalena pamětní deska připomínající básníka Jiřího Pištoru a v symbolické rovině boj za svobodu slova. Desku odhalil náměstek primátora města Jan Řehounek spolu se synem básníka Ivanem Pištorou. Pardubický rodák a žák zdejší školy Jiří Pištora (1932–1970) působil po studiích v pardubické knihovně a od roku 1962 ve Svazu čs. spisovatelů a krátce také jako redaktor uměleckého měsíčníku Tvář. Kromě básnické tvorby se věnoval i psaní pro děti. Po sovětské invazi odešel spolu se spisovatelem Karlem Michalem (Pavel Buksa) a básnířkou Violou Fischerovou do emigrace ve Švýcarsku. Po návratu na jaře 1969 se stal objektem zájmu Státní bezpečnosti. Když v říjnovém čísle Mateřídoušky vyšla jeho říkanka Lapkové s protiokupačním podtextem, podstoupil další výslechy, ztratil práci i možnost být publikován. Osobní i společenskou krizi nastupující normalizace vyřešil dobrovolným odchodem ze života v roce 1970. Jeho poslední básnická sbírka Mezery v paměti vyšla v samizdatu a v exilu.

Ocelovou pamětní desku připomínající věznění Václava Havla odhalili 5. října 2016 senátor a starosta plzeňského městského obvodu Slovany Lumír Aschenbrenner a její autor akademický sochař František Bálek. Dílo odkazuje k některým typickým projevům pozdějšího prezidenta (srdíčko, ráčkování) a bylo financováno z darů veřejné sbírky. Desku obdobného znění iniciátoři odhalili již v říjnu 2014, ta však byla po několika dnech správou věznice odstraněna. Instalace bez příslušných povolení byla reakcí slovanského starosty na zdlouhavé jednání města, jak Václava Havla v Plzni připomenout. Václav Havel (1936–2011) [viz Praha 10. Hrob Václava Havla] byl vězněn ve věznici Plzeň-Bory od července 1981 do ledna 1983. Ze zdravotních důvodů sem byl převezen z věznice Ostrava-Heřmanice, kam k výkonu trestu nastoupil v lednu 1980 [viz Ostrava. Lavička Ferdinanda Vaňka].

Expozice Muzea hl. města Prahy byla dotvořena a odhalena 7. prosince 2016. Doplňuje stálou výstavu Custos turris / Strážce města o část věnovanou historii sledovacího bodu I. správy SNB zřízeného v krovu malostranské městské zvonice v 60. letech. Pozorovatelnu Státní bezpečnosti s krycím jménem Kajka i další stanoviště v okolí přibližuje krátký film a další interaktivní pomůcky.

Pomník Dům matky a Dům syna, dedikovaný Janu Palachovi a jeho matce Libuši Palachové, je dílem Johna Hejduka, amerického architekta s českými kořeny. Odhalení pomníku 16. ledna 2016 na Alšově nábřeží proběhlo za účasti velvyslance Spojených států v ČR Andrewa Shapira, kardinála Dominika Duky, pražské primátorky a dalších hostů. Modernistický pomník tvoří dvě kovové věže se symbolickými plameny. Autor jej věnoval Československu již v roce 1991 (a do roku 2000 byl v podobě dřevěných replik umístěn na Pražském hradě). Současný pomník byl zhotoven podle původního prototypu a doplněn pamětní deskou s básní Davida Shapira The Funeral of Jan Palach, jež vznikla bezprostředně po událostech v Praze v lednu 1969 a byla Johnu Hejdukovi inspirací. Tmavší věž ze speciálně upraveného železného plechu představuje matku, syna-světlonoše pak věž z broušeného nerezového plechu. Instalaci realizovala Galerie hlavního města Prahy. Jan Palach (1948–1969) se v reakci na politiku kompromisů a kapitulací vedení KSČ po okupaci Československa v srpnu 1968 a na počínající rezignaci společnosti rozhodl k oběti sebeupálením [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha].

V rámci mezinárodního divadelního festivalu na počest nedožitých 80. narozenin Václava Havla byl z iniciativy Dagmar Havlové a ředitele Národního divadla Jana Buriana 4. října 2016 na piazzettě Národního divadla umístěn artefakt Srdce pro V. H. akademického sochaře Kurta Gebauera. Pamětní místo doplňuje deska vsazená do dlažby. Model s originálními nápisy je umístěn v Pražské křižovatce [viz Praha 1. Umělecké připomínky Václava Havla v Pražské křižovatce]. Na počátku roku 2012 zde bylo vystaveno Srdce pro Václava Havla výtvarníků Lukáše Gavlovského a Romana Švejdy [viz Litomyšl. Srdce pro Václava Havla]. Václav Havel (1936–2011), spisovatel a dramatik, hrál významnou roli v protirežimní rezistenci v 70. a 80. letech a po pádu režimu se stal prezidentem [viz Praha 10. Hrob Václava Havla].

U příležitosti 80 let skautingu a 25. výročí obnovení jeho činnosti ve Kbelích byla 7. května 2016 na zahradě u zdravotního střediska instalována pamětní deska s textem a s dobovou fotografií, upomínající na sázení Lípy svobody v říjnu 1968 skauty z oddílu Albatros ze střediska Maják a na obnovení skautské činnosti během pražského jara v roce 1968. Desku odhalil hudebník Jiří Suchý, člen místního skautského oddílu v letech 1943–1948. Celostátně vyhlášená akce sázení pamětních stromů k 50. výročí vzniku samostatného státu [viz Nový Bydžov. Pamětní kámen u Lípy svobody] byla na mnoha místech v letech 1968 a 1969 iniciována a realizována členy obnovené skautské organizace Junák.

V roce 2016 byla na pomník padlým z první a druhé světové války z iniciativy obce Slatinice, Klubu vojenské historie a Československé obce legionářské instalována pamětní deska připomínající příslušníky druhého zahraničního odboje, jejichž život byl spojen se Slatinicemi. Deska je dedikována i všem občanům perzekvovaným během komunistického režimu. Připomínka vyrobená kamenickou firmou Karla Otruby z Plumlova byla slavnostně odhalena 15. dubna 2017 za přítomnosti Stanislava Havlíčka, syna jednoho z letců RAF.

Pamětní deska umístěná na kameni byla odhalena 10. září 2016 z iniciativy Pavla Horešovského za podpory Správy Národního parku Šumava a posvěcena P. Karlem Falářem. Pamětní místo je doplněno informační tabulí. Pamětní deska označuje místo u zaniklé obce Horní Cazov, kde byl Bohumil Hasil (1920–1950) [viz České Žleby. Pamětní deska Bohumilu Hasilovi] 13. září 1950 smrtelně raněn při posledním přechodu státní hranice.

Z iniciativy Roberta Huneše, vedoucího místní pobočky České křesťanské akademie, a členů městského zastupitelstva byla 9. září 2016 na budově fary odhalena žulová pamětní deska místnímu knězi Tomáši Beránkovi. Realizaci provedlo prachatické kamenictví Františka Kölbla a desku posvětil P. Tomáš Hajda. Tomáš Beránek (1897–1954) [viz Sušice. Pamětní deska Tomáši Beránkovi] sloužil ve vodňanské farnosti od roku 1930 až do svého zatčení v roce 1950.

Bronzová pamětní deska připomínající Den boje za svobodu a demokracii byla odhalena z iniciativy města Žďár nad Sázavou 17. listopadu 2016 na budově bývalého městského úřadu vedle busty Tomáše Garrigua Masaryka. Slavnostního aktu se zúčastnili zastupitelé města a zakládající členové místního Občanského fóra v roce 1989. Den boje za svobodu a demokracii uzákoněný v roce 2000 jako státní svátek připomíná listopadová „studentská“ výročí roku 1939 a 1989 [viz Pardubice. Pomník boji studentů za svobodu 1939 a 1989].