Litomyšl
Pamětní deska politickým vězňům

Pamětní deska z leštěné žuly se zlaceným písmem věnovaná P. Jaroslavu Albínu Kvitovi byla odhalena 9. září 2001. Zhotovila ji  firma Kamenictví Menhir a Dolmen, a. s. P. Jaroslav Albín Kvita (1915–1961) se narodil v Rybí u Nového Jičína. Po maturitě studoval filozofii a teologii na řádových školách v Německu, kde složil řádové sliby (1936) a byl vysvěcen na kněze (1938). Do komunity salvatoriánů v Brně-Husovicích byl začleněn v létě 1939 a začal působit v místní farnosti jako kaplan. Po válce se stal členem Orla a orelskou mládež formoval a vedl. V letech 1945–1948 byl členem lidové strany a pracoval i v místním zastupitelstvu. Po likvidaci mužských klášterů v dubnu 1950 [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic] byl P. Kvita převezen do tzv. centralizačního kláštera v Oseku, odkud byl v roce 1951 přemístěn do internačního kláštera v Želivě [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům]. Po propuštění v roce 1955 i bez státního souhlasu tajně organizoval náboženský život. V souvislosti s celorepublikovou razií Státní bezpečnosti proti salvatoriánům byl zatčen 28. června 1961 a držen ve vyšetřovací vazbě v Ostravě. Zde se vážně zhoršil jeho zdravotní stav a propukla u něj leukémie. V srpnu byl převen do Nemocnice sv. Anny v Brně a zde 10. září zemřel. Je pohřben v rodném Rybí.

Pomník v brněnské městské části Žabovřesky je věnován obětem první a druhé světové války a protikomunistického odboje. Pomník byl původně odhalen v roce 1924 jako tradiční pietní připomínka obětí první světové války. Po jeho poškození během druhé světové války byl upraven a doplněn architektem Milošem Axmanem. V roce 2001 byl restaurován a doplněn Karlem Volavým. Je tvořen kamenným mohylovitým podstavcem, na vrcholu zakončeným okrouhlou keramickou květinovou mísou. Na přední i zadní straně jsou umístěny mramorové desky s rytým nápisem.

Bronzová pamětní deska připomínající perzekvované občany města v době komunistického režimu byla na pomníku obětem válek a doby nesvobody odhalena v listopadu 2001. Původní pomník z roku 1926 vytvořil sochař Rudolf Kabeš. Po druhé světové válce byla jeho dedikace rozšířena o památku na spoluobčany, kteří zemřeli či jinak trpěli za okupace.

Pamětní deska věnovaná Petru Křivkovi, příslušníku prvního, druhého a třetího odboje, byla umístěna se svolením nových majitelů na jeho rodném domě v ulici, která od roku 2000 nese jeho jméno. Autorem desky je architekt a sochař Karel Volavý a její odhalení 26. října 2001 iniciovala a finančně podpořila obec Kobylí a Křivkův syn Vladimír, který žije v USA. Desku z leštěné žuly, z níž plasticky vystupuje bronzová busta, odhalil starosta obce Jaroslav Otáhal a zástupce Konfederace politických vězňů Stanislav Drobný. Petr Křivka (1897–1951) byl funkcionářem národně socialistické strany v Brně, který za války působil v londýnském exilu. Po únoru 1948 mu byl zprostředkován kontakt ke zpravodajské spolupráci a zároveň nabídka na převedení za hranice. Křivka patrně zamýšlel před svým odchodem přispět emigraci založením sítě spolupracovníků západních rozvědek a v této věci oslovil mj. dva letce, kteří však o nabídce informovali obranné zpravodajství. Již první schůzka probíhala za účasti spolupracovníků Státní bezpečnosti, která usměrňovala formování skupiny (později nesla název Ústřední vedení odboje, ale měla i jiná označení) tak, aby se jejím „velitelem“ stal právě Křivka. Ten přijal úkol budovat ilegální organizaci zodpovědně a nevědomě se tak podílel na rozšiřování volavčí sítě s několika centry na jižní Moravě. V létě 1949 přistoupila StB k prvním zatýkáním v rámci tzv. akce Tábor. Její první obětí se stal brněnský advokát a bývalý olympionik Jan Korejs (1907–1949), jenž zemřel ve vyšetřovací vazbě dva dny po zatčení, 8. srpna – údajně spáchal sebevraždu oběšením. Petr Křivka byl s nejbližšími spolupracovníky zatčen 17. srpna 1949 a z téměř dvou set osob, které byly podezřelé z ilegální činnosti, jich více než polovina zůstala ve vazbě. Příprava procesů [viz též Pustiměř. Pamětní deska Rudolfu Pohlovi] probíhala poměrně dlouho. K vykonstruovaným obviněním vzneseným vůči skupině patřila i příprava atentátu na krajského politického tajemníka KSČ v Brně Otto Šlinga. V době procesu však byl Šling již sám zatčen jako „nepřátelský agent“, takže dosavadní výbušnost tohoto obvinění se proměnila v „politickou slabinu“ a nesměl být během procesu jmenován [viz též Brno-Nový Lískovec. Pamětní deska Petru Křivkovi]. Hlavní proces se konal v Brně 20.–22. února 1951 v zasedací síni krajského národního výboru před tzv. organizovanou veřejností a Petr Křivka v něm byl odsouzen k trestu smrti, který byl vykonán v Brně 21. července 1951 (někdy se uvádí 21. června). V následných procesech byli odsouzeni mj. i další čtyři Křivkovi příbuzní – bratři Antonín a František, synovec Zdeněk a zeť Oldřich Jedlička [viz Bořetice. Pamětní deska obětem komunistického režimu]. V roce 1996 byl Petr Křivka in memoriam vyznamenán medailí Za hrdinství.

Pamětní desku Josefu Honsovi odhalilo 19. května 2001 Sdružení bývalých politických vězňů České republiky. Josef Hons (1913–1951) se stal obětí vyšetřování smrti Václava Burdy, předsedy národního výboru v Kamberku (Zlatých Horách), který byl 9. června 1951 postřelen zběhlým vojákem základní služby Františkem Slepičkou [viz Kamberk. Pamětní deska Václavu Burdovi]. Státní bezpečnost provedla v kraji rozsáhlé vyšetřování a vtáhla do případu mnoho nevinných občanů na základě politicky motivovaného připravovaného procesu s „teroristickou skupinou“ bránící kolektivizaci vesnice [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace]. Jedním z nich byl i soukromě hospodařící rolník Josef Hons, jenž byl Státní bezpečností zatčen 30. června 1951 a odvezen do vazební věznice ve Voticích, kde podle svědectví nebyl po několika dnech vyšetřování schopen podstoupit konfrontační výslech. Zemřel 6. července v pražské vězeňské nemocnici. V přelíčení před Státním soudem ve dnech 12. a 14. února 1952 byl J. Hons označen za spojku mezi Františkem Slepičkou a ostatními obviněnými, justice jeho úmrtí využila i k manipulaci s výpověďmi, které obviněné „usvědčovaly“ [viz též Zvěstov. Pomník obětem první světové války a odpůrcům komunismu]. Za dohledu Státní bezpečnosti byly ostatky Josefa Honse uloženy na hřbitově v Šebířově.

Vysazení Stromu milénia a instalace pamětní desky k jeho kořenům se uskutečnily 11. května 2001 v Podzámecké zahradě z iniciativy bývalých příslušníků PTP Otto Mazura, J. Andrýska, J. Janečka a F. Vaníčka. Vojenské tábory nucených prací a pomocné technické prapory byly specifické vojenské pracovní jednotky, do nichž byly v letech 1948–1954 povolávány „politicky nespolehlivé“ osoby podléhající brannému zákonu [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací].

Pamětní deska obětem komunistické zvůle byla odhalena 15. května 2001 z iniciativy Konfederace politických vězňů pod záštitou Okresního úřadu Litoměřice a Městského úřadu Lovosice.

Pomník politickým vězňům stojící na hraně nad lomem Mexiko tvoří hrubě osekaný blok kamene s reliéfním nápisem, v jeho vrchní části je prosekaný otvor ve tvaru mříže. Autorem památníku, jenž byl odhalen 30. června 2001 z iniciativy tehdejšího místopředsedy Konfederace politických vězňů Františka Šedivého, je akad. sochař Petr Váňa. Pomník finančně podpořily Lomy Mořina, a.s., vede k němu žlutá turistická trasa z Mořiny. U pomníku je umístěna informační tabule. Tábor Mořina byl jedním z pracovních útvarů věznice Praha-Pankrác, v němž odsouzení pracovali pro vápenku národního podniku Železnorudné doly Nučice. Místo je známé také jako trestanecký lom, neboť zde byl za druhé světové války provozován trestanecký pracovní tábor a v krátké době po válce také pracovní tábor pro německé zajatce. Političtí vězni komunistického režimu jej pro extrémně tvrdé podmínky nazývají českým Mauthausenem.

Pamětní deska z černé leštěné žuly umístěná na budově Katolického domu – orlovny byla posvěcena biskupem Karlem Otčenáškem 10. listopadu 2001 za přítomnosti zástupců města a kraje, bývalých politických vězňů a veřejnosti. Autorem desky je Josef Procházka, bývalý starosta Společnosti katolického domu v Olešnici. Náklady na realizaci desky byly hrazeny ze sbírky. Leopold Benáček (1901–1977) působil v Olešnici od roku 1925 až do své internace. Zapojil se do práce v Orlu (v letech 1925–1931 starosta) a byl také členem obecního a okresního zastupitelstva. V září 1950 byl v rámci akce K (kláštery) internován, nejdříve v želivském klášteře [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům], o rok později byl s dalšími kněžími převezen do kláštera v Hájku u Prahy a na počátku roku 1953 odsouzen lidovým soudem v Kladně na šest měsíců. Po propuštění v rámci květnové amnestie 1953 mu byl přikázán pobyt a práce na Státním statku Andělka u Frýdlantu v Čechách, poté pracoval v manuálních profesích v Brně. V roce 1963 mu byl vrácen státní souhlas k výkonu kněžské služby a nastoupil jako kněz do farnosti Nosislav u Židlochovic [viz Nosislav. Pamětní deska obětem válek a komunismu], kde působil až do své smrti. Byl pochován na olešnickém hřbitově. Na jeho počest se od roku 2000 v Olešnici každoročně v květnu koná Memorial P. Leopolda Benáčka, celostátní orelské závody v přespolním běhu.

Památník stojí na mýtině a tvoří ho čtyři objekty: centrální bíle natřený kvádr s kovovou deskou, plastikou ruky v přísaze a nápisem Věrni zůstaneme, před kterým leží plochý přírodní kámen opracovaný do obdélníkového tvaru, do jeho středu je vsazený reliéf psa z bílého kamene (znak Pohraniční stráže). Doplňují ho dva symetricky umístěné kamenné obelisky s dvěma pamětními deskami. Původní pomník vznikl před rokem 1989. Vlevo je umístěna deska věnovaná Janu Novákovi, kterou věnoval Klub českého pohraničí v roce 2001 za původní, jež byla patrně poškozena. Vpravo pak deska dedikovaná Václavu Königsmarkovi, na níž jsou patrné stopy poškození pod novým nápisem. Historik Ivo Pejčoch ironicky nazval toto pamětní místo „Obětem Pohraniční stráže“. Odkazuje tím na okolnosti komemorovaných událostí v tom smyslu, že oba tragické případy jsou úzce spojeny s přehmaty, jichž se PS ve střežení hranice dopouštěla. Smrt Václava Königsmarka [viz Pomezí nad Ohří. Pomník Václavu Königsmarkovi] v rozporu s tradovaným popisem nezapříčinil „ozbrojený narušitel hranic“, ale jiný příslušník PS. Také o pravdivosti oficiální verze, kterou byla vysvětlována příčina úmrtí Jana Nováka, existují pochybnosti.

Muzeum představuje komunismus jako fenomén 20. století. Bylo otevřeno v roce 2001 jako soukromá instituce z iniciativy amerického, v Praze žijícího podnikatele Glenna Spickera (do roku 2017 sídlilo ve Slovanském domě Na Příkopech). Přináší pohled na československý komunistický režim z různých úhlů pohledů, nejen perzekučního (bezpečnostní složky, justice, procesy, pracovní tábory), ale i každodenního života, politiky, historie, sportu, ekonomiky, vzdělání, umění, mediální propagandy, cenzury, ad.

Pamětní deska z tmavého mramoru se zlaceným písmem vznikla z iniciativy zastupitele městské části Praha 7 Ariho Liebermana (DEU). Za účasti představitelů Konfederace politických vězňů byla odhalena 17. listopadu 2001. Vladivoj Tomek (1933–1960) byl posledním občanem Československa, jenž byl popraven z politických důvodů. Příběh ilegální skupiny, jejíž byl ústřední postavou, je neobvyklý tím, jak dlouho její činnost unikala pozornosti bezpečnostních orgánů. Skupina se zformovala ze spolužáků reálného gymnázia v Praze 7 a členů pražských skautských oddílů. Po letákových akcích jako projevech politického nesouhlasu typických pro studentské prostředí se na počátku 50. let rozhodla vystupňovat své aktivity a připravit se na ozbrojený odpor. Fáze shromažďování zbraní vyvrcholila přepadením vojenské hlídky v prosinci 1952, při němž aktéři ozbrojené akce smrtelně zranili vojína Jaroslava Šmatlavu (1930–1952) [viz Praha 3. Pamětní deska Jaroslavu Šmatlavovi]. Po přechodném útlumu činnosti (bezprostředně po útoku z obavy před prozrazením, poté ukončením studia a odchodem na vojnu) obnovili členové kontakty na počátku roku 1956. Maďarské události je inspirovaly k přípravě nakonec nerealizovaného plánu ozbrojeného vystoupení, které by podnítilo širší protirežimní protesty.

Prášily mají od roku 2001 ve středu obce připomínku zmizelých osad a vesnic v okolí, které zanikly během padesátých let. Pomník, obehnaný nízkou stupňovitou kamennou podezdívkou, tvoří hrubě otesaný kámen s mramorovou deskou, po obou stranách doplněný menšími deskami s názvy obcí. Pomník stojí na místě původního pietního místa obětem první světové války, nyní připomíná 32 obcí a sídel Prášilska, které byly zničeny Československou lidovou armádou. Prášily i okolní obce a osady byly v roce 1952 začleněny do vojenského výcvikového prostoru Dobrá Voda, oblast byla pro veřejnost uzavřena a dále vysídlována. V Prášilech, kde v roce 1938 žilo přes tisíc převážně dřevařů a drobných řemeslníků, zůstalo jen asi 50 obyvatel, ostatní samoty a osady zanikly úplně. Na konci 70. let byla armádou odstřelena i historická dominanta Prášil, kostel sv. Prokopa.

Pomník tvořící kamenný obelisk, na němž je umístěna bronzová deska s reliéfním portrétem a znakem skautingu, a kamenná deska s nápisem byly odhaleny 19. května 2001 u příležitosti 100. výročí narození Rudolfa Plajnera. Návrh provedl Stanislav Štěpán a kamenické práce Alois Reimer. Plaketu s portrétem navrhl Vladimír Pechar a byla odlita v Brodku u Přerova. Odhalení se zúčastnili Jan Písek, vůdce Svojsíkova oddílu, syn Rudolfa Plajnera Oldřich, Stanislav Štěpán, zakladatel Memoriálu Rudolfa Plajnera pořádaného od roku 1990 Skautským střediskem Holešov, a zástupci města Holešova. Rudolf Plajner (1901–1987) působil od roku 1929 jako profesor reálného gymnázia v Holešově. V roce 1943 byl několik měsíců vězněn za odbojovou činnost, po osvobození do voleb 1946 zastával funkci předsedy okresního národního výboru. Od roku 1924 do slučovacího sjezdu 1948 byl členem sociální demokracie. V letech 1938–1940 a 1945–1948 byl náčelníkem Junáka. V době maturit v červnu 1949 byl zatčen a několik měsíců držen ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti. I po propuštění byl nadále komunistickým režimem perzekvován v souvislosti s činností pro organizaci českého skauta, která byla v roce 1950 rozpuštěna [viz Praha 10. Památník československým skautům a skautkám]. Při obnovení Junáka během pražského jara byl Rudolf Plajner opět zvolen jeho náčelníkem.

Mramorový kámen k uctění památky obětí komunismu byl odhalen 17. listopadu 2001 z iniciativy Roberta Huneše, vedoucího místní pobočky České křesťanské akademie, a členů městského zastupitelstva za KDU-ČSL a ODS. Realizaci pamětního místa provedla firma Kamenictví Miroslav Váňa. Podle usnesení městského zastupitelstva je památník otevřen postupnému doplňování jmen obětí komunistického režimu z Vodňanska. První připomínanou osobností se stal Mons. Tomáš Beránek, v roce 2003 zastupitelstvo schválilo uvedení jména politického vězně Aloise Rádla. Tomáš Beránek (1897–1954) působil ve Vodňanech od roku 1930 až do svého zatčení v roce 1950 [viz Sušice. Pamětní deska Tomáši Beránkovi a viz též Vodňany. Pamětní deska Tomáši Beránkovi].

Pomník 52. pomocnému technickému praporu byl v Zaječově odhalen 4. října 2001 z iniciativy Svazu PTP–VTNP a Vojenských lesů a je umístěn nad klášterem Svatá Dobrotivá. Pomník, jehož autorem je architekt Jiří Rathouský, tvoří na kamenech umístěné dvě bronzové desky. První nese označení místního PTP v podobě vojenské výložky. 52. pomocný technický prapor v Zaječově (Svaté Dobrotivé) patřil mezi první čtyři útvary tzv. lehkých PTP, které vznikly 1. září 1950 [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací]. Prapor sestával z pěti rot, z nichž jednu (tzv. kněžskou) tvořili především řeholníci, kteří tak byli izolováni od ostatního mužstva a podíleli se např. na stavbě silnice ve Strašicích. „Standardní“ roty pracovaly na různých místech západních a středních Čech, např. ve Strašicích, Lešanech, Stříbře [viz Stříbro. Pamětní deska příslušníkům 52. pomocného technického praporu], stavěli vojenskou nemocnici v Plzni, ale i obytné domy v Praze-Vokovicích. Ubytovací objekty 52. PTP vznikly na místě bývalého vězeňského tábora zřízeného německou okupační správou v době protektorátu. Po zániku pomocných technických praporů v roce 1954 zde sídlil v 52. technický prapor, jehož velitelství bylo v roce 1956 přemístěno do Stružné u Karlových Varů. Svatá Dobrotivá však nadále zůstala posádkou odloučených jednotek.

Pamětní deska věnovaná všem odpůrcům komunistického režimu byla na zvěstovský pomník obětem první světové války doplněna 19. května 2001 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Její členové i místní občané si zde každoročně připomínají památku místního rodáka Aloise Jaroše, popraveného v roce 1952. Alois Jaroš (1923–1952) pocházel ze sedlácké rodiny, jeho otec vlastnil ve Zvěstově velkostatek, jenž byl po únoru 1948 znárodněn a transformován v národní podnik Středočeské mlýny a pekárny. Státní bezpečností byl zatčen v souvislosti s vyšetřováním smrti Václava Burdy, předsedy národního výboru v Kamberku (Zlatých Horách), kterého 9. června 1951 postřelil zběh ze základní vojenské služby František Slepička [viz Kamberk. Pamětní deska Václavu Burdovi]. Jelikož Slepička byl až do roku 1955 na útěku, Státní soud označil jako vůdce „teroristické bandy“ druhého aktéra události „velkostatkáře Jaroše“. Ačkoli i podle výpovědí rodiny Burdových došlo k výstřelu nešťastnou náhodou a Alois Jaroš zbraň neměl a ani Slepičkovi vědomě k usmrcení nepomáhal, byl spolu s nepřítomným Slepičkou odsouzen k trestu smrti. V procesu, jenž se konal 12.–14. února 1952, byly odsouzeny rovněž Jarošova matka a sestra k trestu odnětí svobody na 12, resp. 10 let, za poskytnutí úkrytu agentu západních rozvědek (tj. Slepičkovi, který ve skutečnosti ovšem žádným agentem nebyl). Celkem bylo odsouzeno 36 osob, které Slepičku ukrývaly či jiným způsobem podporovaly. Alois Jaroš, popravený 17. května 1952, byl rehabilitován v roce 1995.