Pamětní deska dačickému rodáku Františku Valenovi byla odhalena 16. listopadu 2014 za účasti rodiny, zástupců Konfederace politických vězňů ČR a Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Čestnou stráž u pamětní desky drželi členové organizace Orel, jejímž členem byl JUDr. František Valena již od svého mládí.

František Valena (1913–1960) po maturitě na gymnáziu v Brně v roce 1935 pokračoval studiem práv na Masarykově univerzitě a angažoval se ve veřejném životě. Zapojil se do Studentského sociálního sdružení, působil jako předseda moravskoslezské sekce katolických vysokoškoláků a funkcionář Ústředí katolických studentů v rámci Katolické akce. Vstoupil do Československé strany lidové a angažoval se také v tělovýchovné organizaci Orel. Během války žil v emigraci v Lublani a Římě, kde dokončil studium práv, po roce 1945 se opět zapojil do veřejného života. 30. listopadu 1950 byl zatčen Státní bezpečností a v srpnu 1951 odsouzen Státním soudem na 22 let v prvním procesu s představiteli Katolické akce [viz též Tišnov. Pomník obětem komunismu a Střítež. Pomník Josefu Zvěřinovi]. Trest si odpykával ve věznicích Plzeň Bory, Mírov, Leopoldov, Bytíz, Valdice. V roce 1956 byl kvůli údajné protistátní činnosti vyvíjené během věznění dočasně přemístěn do vyšetřovací vazby v Praze na Pankráci; v rámci tzv. akce Řím byla vyslýchána také jeho manželka. Trest byl F. Valenovi přerušen v listopadu 1957 kvůli zhoubnému nádoru, na této omezené svobodě zůstal až do smrti 31. srpna 1960, den po ní mu bylo doručeno psaní, že má opět nastoupit výkon trestu. Jeho manželka slovinské národnosti Danica byla i nadále perzekvována, v roce 1965 se i s nezletilými dětmi vystěhovala do Slovinska.

Pamětní deska byla odhalena v rámci mezinárodního projektu Mene Tekel 28. února 2015 u vstupu do pankrácké vazební věznice za účasti ředitele vazební věznice Vladana Havránka, členů Konfederace politických vězňů, zástupců Magistrátu hlavního města Prahy, Klubu dr. Milady Horákové, Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, bývalých politických vězňů a široké veřejnosti.

V letech 1939–1945 využívala věznici pražského krajského soudu německá okupační správa, která zde zřídila policejní věznici gestapa a vyšetřovací věznici německého soudu. Od dubna 1943 do dubna 1945 zde byli političtí vězni popravováni v tzv. sekyrárně [viz Praha 4. Památník Pankrác]. Po válce zde byli vězněni i popravováni odsouzení podle retribučních dekretů. Za komunistického režimu ve věznici Pankrác probíhal výkon soudní vazby mužů a žen obžalovaných za trestné činy proti státu v letech 1948–1950 (zákon č. 231/1948 Sb.), výkon vazby a trestu odnětí svobody za trestné činy proti republice v letech 1950–1989 (zákon č. 86/1950 Sb., resp. č. 140/1961 Sb.). V letech 1949–1960 zde bylo popraveno 177 politických vězňů [viz též Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové; Plzeň. Pamětní deska Čeňku Petelíkovi; Roztoky u Jilemnice. Pamětní deska Janu Horáčkovi]. Do roku 1954 se popravy uskutečňovaly i v dalších věznicích (Bratislava, Brno, Jihlava, Olomouc, Ostrava, Plzeň, Uherské Hradiště) [viz též Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951; Jihlava. Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech; Ostrava. Pamětní deska popraveným politickým vězňům; Plzeň. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989; Uherské Hradiště Pomník politickým vězňům].

Deska z černého terrazza se zlaceným textem je umístěna na domě, který patřil rodičům Josefa Robotky. Návrh školské a kulturní komise městského národního výboru na umístění pamětní desky byl projednán a schválen radou již v červenci 1990. Deska byla odhalena 12. listopadu 1990 za účasti členů Svazu bojovníků za svobodu, MěstNV, Československé strany lidové a zaměstnanců Městského muzea, z jejichž iniciativy byl v roce 1993 text desky doplněn o hodnost „generálmajor in memoriam“, která byla Josefu Robotkovi udělena rozkazem prezidenta ČSFR Václava Havla ze dne 1. října 1991.

Josef Robotka (1906–1952) vystudoval vojenskou akademii v Hranicích, později studoval také na Vysoké škole válečné a byl až do roku 1939 důstojníkem československé armády. Na počátku války se zapojil do odbojové činnosti v rámci vojenské ilegální organizace Obrana národa, později působil v zastřešující organizaci domácího odboje Radě tří jako člen štábu a od října 1944 jako vojenský zmocněnec. Za svou činnost v odboji získal řadu vyznamenání, mj. Čs. válečný kříž 1939. Po válce Josef Robotka opět nastoupil činnou službu v armádě na velitelství v Brně a byl povýšen na podplukovníka generálního štábu. V rámci pobytu v Sovětském svazu, kam byl roku 1947 vyslán na studium moskevské vojenské akademie, se zapojil do pátrání po československých občanech, kteří zde byli vězněni, a jako nežádoucí osoba byl spolu s podplukovníkem Františkem Skokanem sovětskými orgány začátkem ledna 1948 vyhoštěn. Po návratu byl přeložen do Tábora a po únorových událostech pak k 24. pěšímu pluku do Znojma, kde krátkou dobu vykonával funkci velitele praporu. V té době už byl sledován vojenskou kontrarozvědkou. Od začátku října 1948 byl poslán na nucenou dovolenou a v červnu 1949 definitivně zproštěn činné vojenské služby. Již 25. července byl Josef Robotka zatčen [viz Brno-střed. Pamětní deska Josefu Robotkovi] a obviněn ze špionáže. Jaký byl faktický rozsah Robotkových zpravodajských aktivit a jakou část představovala vykonstruovaná obvinění a násilím vynucená doznání, nelze přesně zhodnotit. Jeví se jako pravděpodobné, že Robotka ve spojení s odbojovou centrálou bývalého podplukovníka generálního štábu Aloise Šedy byl a s kurýry spolupracoval. Ostatně k jeho zatčení vedly výslechy kurýra Milana Šedy (synovce A. Šedy), kterého v dubnu 1949 dopadla Státní bezpečnost a který pro tuto organizaci pracoval. Po téměř desetiměsíčním vyšetřování byl Josef Robotka spolu s dalšími 11 osobami obžalován a v neveřejném procesu Státního soudu Brno, jenž se konal 26. a 27. května 1950, odsouzen za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti. Byl popraven 12. listopadu 1952 ve věznici v Praze-Pankráci. Po roce 1989 byl plně rehabilitován a povýšen do hodnosti generálmajora in memoriam. V roce 1997 byl prezidentem republiky vyznamenán Řádem bílého lva.

V sobotu 3. srpna 2013 proběhl v Babicích Den smíření, během něhož byla před místní farou odhalena a požehnána bronzová busta kněze Václava Drboly, jejímž autorem je sochař Stanislav Müller. Iniciátory umístění kopie busty instalované v roce 2012 ve Starovičkách byl P. Petr Piler a místní farnost.

Václav Drbola (1912–1951) se narodil se ve Starovičkách [viz Starovičky. Pamětní deska Václavu Drbolovi a Starovičky. Busta Václava Drboly] a po studiu na gymnáziu v Hustopečích a v kněžském semináři v Brně byl v červnu 1938 vysvěcen. V kněžské službě působil na několika místech, nejdéle v letech 1943–1950 v Bučovicích [viz Bučovice. Pamětní deska Václavu Drbolovi a Bučovice. Pamětní deska Václavu Drbolovi II]. Po zatčení babického faráře Arnošta Poláčka byl Drbola v únoru 1950 ustanoven administrátorem farnosti v Babicích. Na počátku května 1951 se Václav Drbola dozvěděl od farníků o ukrývání Ladislava Malého a po zatýkání na konci dubna, kdy byl zatčen i rokytnický farář Bula [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi], rovněž o ukrývání Antonína Plichty st. [viz Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi]. Přes varování jaroměřického faráře Podveského [viz Kuřimská Nová Ves. Pamětní deska Janu Podveskému] se Drbola rozhodl Ladislava Malého navštívit a prozradil mu i místo pobytu Plichty. Zkontaktováním obou mužů osudově zasáhl do dalšího vývoje, jenž vyústil v babickou tragédii [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. P. Drbola se do svého zatčení v polovině června s oběma aktéry setkal ještě v Cidlině, kde se ukrýval Antonín Plichta st., i na své faře. Tehdy již Malý tvrdil, že akce na převedení internovaného arcibiskupa Berana [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi], kvůli níž jako příslušník západního odboje přišel a která mu otevřela dveře mnoha místních far, byla již uskutečněna. Václav Drbola byl odsouzen Státním soudem Brno v prvním babickém procesu (12.–14. července 1951 v Jihlavě) k trestu smrti na základě obvinění z velezrady a navádění k vraždě. Podobný osud sdílel i farář v Horním Újezdu František Pařil [viz Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi]. Den po vynesení rozsudku byli Drbola i Pařil – na základě nátlaku na internovaného brněnského biskupa – potrestáni také církevní degradací. Václav Drbola byl spolu s dalšími šesti odsouzenými popraven 3. srpna 1951 ve dvoře jihlavské krajské věznice [viz Jihlava. Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech]. Ostatky popravených byly převezeny do brněnského krematoria ke zpopelnění a uložení [viz Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951]. V roce 1968 byla urna vydána příbuzným a později uložena do rodinného hrobu ve Starovičkách. P. Václav Drbola byl soudně rehabilitován v roce 1996 a v roce 2001 byl prohlášen za neplatný i výrok o církevní degradaci. V roce 2011 byl zahájen proces jeho blahořečení, resp. připojení blahořečení P. Drboly k beatifikačnímu procesu P. Jana Buly.

Viz též Babice. Pamětní deska Václavu Drbolovi.

Pamětní deska byla odhalena 26. května 2012 na domě, který patřil rodičům Zdeňka Vašíčka. Betonovou desku s nápisem a s kolorovanou bustou vytvořil sochař Michal Blažek. Použitý materiál odkazuje k období, kdy filozof a historik Zdeněk Vašíček pracoval v panelárně; Slavoj Český je Vašíčkův pseudonym, který používal v posledních letech své tvorby.

Filozof, esejista a historik Zdeněk Vašíček (1933–2011) byl v létě 1972 souzen v rámci devíti procesů vedených proti aktérům opozice v Praze a Brně. Za činnost v samizdatu a za letákovou akci před prvními volbami po srpnové okupaci (listopad 1971), v níž opozice upozorňovala na právo nevolit či volit tajně a vyškrtávat konkrétní kandidáty, bylo odsouzeno celkem 46 osob, mj. historici Milan Hübl a Jan Tesař nebo ústřední postava brněnské socialistické opozice Jaroslav Šabata. Zdeněk Vašíček byl odsouzen na tři roky, po propuštění až do vystěhování v roce 1981 pracoval v manuálních profesích. Patřil mezi první signatáře Charty 77. V roce 1981 odešel do zahraničí, kde přednášel na univerzitách. Po roce 1989 se vrátil do Československa.

Deska z černého terrazza s rytým portrétem a textem je umístěna u kaple poblíž smuteční síně na hřbitově v Kutné Hoře. Místnímu rodáku byla odhalena 4. listopadu 2011 z iniciativy pobočky Konfederace politických vězňů.

Emanuel Viktor Voska (1875–1960) se jako zpravodajský pracovník prvního a druhého odboje, spolupracovník španělských interbrigadistů a dlouholetý sociální demokrat stal v době hledání politických nepřátel komunistického režimu předmětem zájmu Státní bezpečnosti. Po zatčení v červnu 1950 byl ve Voskově archivu při domovní prohlídce nalezen dopis, jejž mu v roce 1939 adresoval Otto Šling. Ten se stal nejen podnětem k vyšetřování a zatčení vedoucího krajského tajemníka KSČ v Brně, ale měl i zásadní význam pro další vyšetřování Vosky, obviněného ze špionáže ve prospěch USA s napojením na vysoké komunistické funkcionáře Šlinga a Slánského. Voska byl držen ve vyšetřovací vazbě až do března 1954, kdy byl jako téměř osmdesátiletý odsouzen na deset let. Zemřel krátce po propuštění, 1. dubna 1960. Za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva byl Emanuelu Voskovi in memoriam 28. října 1998 udělen Řád T. G. Masaryka.

Betonový pomník jemnickému rodákovi sochaři Jaroslavu Šlezingerovi byl odhalen 30. dubna 2011 při příležitosti 100. výročí jeho narození. Autor Stanislav Müller pomník pojal jako sochařské zátiší s rozpracovanou bustou.

Jaroslav Šlezinger (1911–1955) vystudoval průmyslovou školu sochařskou a kamenickou v Hořicích a Akademii výtvarných umění v Praze, poté vyučoval na Uměleckoprůmyslové škole v Brně. V listopadu 1939 byl deportován do koncentračního tábora Sachsenhausen. Po propuštění v roce 1944 se přestěhoval do Jihlavy [viz Jihlava. Pamětní desky Jaroslavu Šlezingerovi]. Vytvořil řadu uměleckých děl, mimo jiné sochu Tomáše. G. Masaryka v Jihlavě [viz Jihlava. Pomník zničené sochy TGM; Jihlava. Pamětní deska u pomníku TGM]. Po únoru 1948 se zapojil do odbojové skupiny, v září 1949 byl zatčen a v únoru 1950 odsouzen za velezradu na 25 let v procesu „Veselý–Rod–Tuček“ [viz Jihlava. Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech]. Jaroslav Šlezinger byl nejdříve vězněn na Mírově, odkud byl v roce 1951 převezen do Vykmanova, kde pracoval ve Věži smrti. Ze zdravotních důvodů byl přeložen do věznice v Ostrově, kde vytvořil sousoší pro místní kulturní dům (během věznění vznikly jeho drobné reliéfy Křížové cesty [viz Ostrov. Památník obětem násilí]). Zemřel 2. srpna 1955 ve vězeňské nemocnici na rakovinu plic, rehabilitován byl v roce 1990.

Deska z černé leštěné žuly umístěná na dřevěných pražcích obtočených ostnatým drátem byla odhalena 18. června 2011 z iniciativy Romana Zajíce, jenž je také autorem návrhu realizovaného kamenickou firmou v Hrušovanech u Brna. Připomínku podpořily obec Vranovice a rodiny Dofkova, Králova a Vránova.

Obdobně jako v Božicích [viz Božice. Pamětní deska členům odbojové organizace Světlana] se ve Vranovicích zformovala skupina protirežimně naladěných občanů, napojených na rozsáhlou síť organizace Světlana [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989; Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989]; zdejší buňka měla nést jméno Světlana-Ludmila.

Jako první byl 6. července 1949 zatčen Karel Pezlar (1922–1997), který pracoval jako zámečník ve Škodových závodech v Brně (od roku 1949 Elektrotechnické závody Julia Fučíka). Zde se zapojil do činnosti protirežimní skupiny provádějící letákové akce, později propojené se skupinou Světlana-Jarmila. Karel Pezlar byl Státním soudem odsouzen v procesu, který se konal v Brně 6.–9. března 1950, za velezradu a vyzvědačství (vyzrazení informací o Škodových závodech) na dvacet let, v rámci odvolacího řízení mu byl trest snížen na 18 let. Rodák z Vranovic nepatřil přímo do místní buňky Světlany, jeho zatčení souviselo s činností v Brně a v poslední fázi v ilegalitě se členy Světlany-Jarmily na Vyškovsku.

Ústředními aktéry vranovické Světlany-Ludmily byli živnostník František Šopf (1896–1978), farář Alois Vrána (1902–1963) a Josef Urban (*1929), který pracoval jako zámečník ve Zbrojovce Brno a který do skupiny přivedl další místní mladíky, jimž se později podařilo utéct za hranice (Vladimír a František Effenbergerovi, Josef Klapal). Fr. Šopf spolu s P. Vránou, který do vranovické fary přišel v roce 1938, působili v odboji za protektorátu (z té doby zůstala na faře nefunkční vysílačka, která pak v odsouzení Aloise Vrány sloužila jako důležitý důkaz). Skupina byla napojena na převaděčské sítě do Rakouska. Fr. Šopf u sebe ukrýval osoby převáděné za hranice a také kurýry a převaděče, mj. Jána Reháka (*1926), jehož prostřednictvím odcházely do zahraničí informace o brněnské zbrojovce získané J. Urbanem. Členové skupiny se podíleli také na letákových akcích a shromažďovali zbraně pro očekávaný zvrat politických poměrů. Byli zatčeni 9. února 1950 a po více než roční vyšetřovací vazbě souzeni (spolu s dalšími) v Brně ve veřejném procesu Státního soudu 15.–18. května 1951. Za spolčení s úmyslem rozvrátit lidově demokratické zřízení byli odsouzeni Ján Rehák na 25 let, František Šopf na 20 let, Josef Urban na 19 let, Alois Vrána na 13 let.

Pamětní deska z černé leštěné žuly umístěná na budově Katolického domu – orlovny byla posvěcena biskupem Karlem Otčenáškem 10. listopadu 2001 za přítomnosti zástupců města a kraje, bývalých politických vězňů a veřejnosti. Autorem desky je Josef Procházka, bývalý starosta Společnosti katolického domu v Olešnici. Náklady na realizaci desky byly hrazeny ze sbírky.

Leopold Benáček (1901–1977) působil v Olešnici od roku 1925 až do své internace. Zapojil se do práce v Orlu (v letech 1925–1931 starosta) a byl také členem obecního a okresního zastupitelstva. V září 1950 byl v rámci akce K (kláštery) internován, nejdříve v želivském klášteře [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům], o rok později byl s dalšími kněžími převezen do kláštera v Hájku u Prahy a na počátku roku 1953 odsouzen lidovým soudem v Kladně na šest měsíců. Po propuštění v rámci květnové amnestie 1953 mu byl přikázán pobyt a práce na Státním statku Andělka u Frýdlantu v Čechách, poté pracoval v manuálních profesích v Brně. V roce 1963 mu byl vrácen státní souhlas k výkonu kněžské služby a nastoupil jako kněz do farnosti Nosislav u Židlochovic [viz Nosislav. Pamětní deska obětem válek a komunismu], kde působil až do své smrti. Byl pochován na olešnickém hřbitově. Na jeho počest se od roku 2000 v Olešnici každoročně v květnu koná Memorial P. Leopolda Benáčka, celostátní orelské závody v přespolním běhu.

Deska ze světlé žuly je umístěna vpravo od pomníku padlým. Pomník válečných obětí s nápisem Za vlast, svobodu a pokrok vznikl v roce 1945 úpravou původního pomníku z roku 1923 padlým vojákům v první světové válce. Pamětní deska božickým členům odbojové organizace Světlana byla jako jeho součást odhalena v roce 2010.

Činnost jihomoravské části odbojové skupiny Světlana je spojena především s osobou hostinského Antonína Daňka (1922–1949), který na jižní Moravu odešel z rodného Valašska v rámci osidlování pohraničí. Antonín Daněk, také bývalý partyzán, se členem odbojové organizace Světlana [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989, Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989] stal těsně před Vánoci roku 1948 během návštěvy Rudolfa Lenharda (1918–1950) ve Vsetíně a začal její pobočku budovat i na Znojemsku. Ke spolupráci postupně získal, bez ohledu na politickou příslušnost, dalších devět občanů Božic. Do činnosti Světlany v Božicích se tak zapojili příslušníci komunistické strany, bývalí sociální demokraté a lidovci, funkcionáři MNV i příslušníci SNB. Jejich nejvýznamnějším počinem byla letáková akce k prvnímu výročí komunistického převratu 25. února 1949. Při rozsáhlé akci StB proti členům Světlany v březnu 1949 přišli její příslušníci 11. března 1949 zatknout také Antonína Daňka, tomu se ale za pomoci praporčíka SNB Antonína Švarce (*1913) podařilo uniknout a později přejít hranice do Rakouska, kde vstoupil do služeb CIC. Touto cestou se podařilo odejít také „veliteli“ Světlany Antonínu Slabíkovi (1914–1981). Do Československa se Antonín Daněk dvakrát vrátil jako kurýr, při dalším pokusu o zatčení v Božicích v noci z 15. na 16. května 1949 byl vážně zraněn a zvolil smrt zastřelením. V rámci zátahu StB zatkla řezníka Františka Smetanu (*1912), u kterého se A. Daněk ukrýval. Ve vazbě v Uherském Hradišti Smetana prozradil důležité informace agentu, který byl na něj nasazen, a na jejich základě byl 12. června 1949 zatčen faktický zastupující vedoucí už neaktivní božické buňky Antonín Švarc. Zbývající členové božické Světlany byli zatčeni 20. ledna 1950. Státní soud Brno, jehož veřejné líčení se konalo 18.–22. června 1951 v Uherském Hradišti, odsoudil devatenáct obviněných (z toho 11 z Božic); Antonína Švarce na 25 let, Františka Smetanu na 10 let.