Pamětní deska opatu želivského kláštera B. V. Tajovskému byla odhalena 11. prosince 2004 k pátému výročí jeho smrti z iniciativy opata Bronislava Ignáce Kramára a celého řeholního společenství. Požehnal ji tehdejší královéhradecký biskup Dominik Duka.

Bohumil Vít Tajovský (1912–1999) se narodil v Klanečné u Krásné Hory [viz Krásná Hora. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému]. Po studiu bohosloví byl již jako premonstrát vysvěcen v roce 1937 na kněze a působil v klášteře v Želivě, kde byl v lednu 1948 zvolen opatem. Po únoru 1948 vystupoval proti politice komunistického režimu a byl nucen odejít z humpoleckého gymnázia, kde od roku 1942 vyučoval. Již v roce 1949 byl nakrátko zatčen Státní bezpečností, podruhé 30. ledna 1950 v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem. Po událostech s vychýlením křížku opat dvakrát navštívil P. Josefa Toufara v Číhošti [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara]. Byl vyšetřován ve Valdicích a v Praze-Ruzyni a ve vykonstruovaném procesu s představiteli řádů 5. dubna 1950 odsouzen za údajnou velezradu, vyzvědačství a organizování ozbrojeného převratu k 20 rokům odnětí svobody. Prošel věznicemi Praha-Pankrác, Mírov, Valdice, Jihlava a Leopoldov. Po propuštění na květnovou amnestii 1960 nesměl vykonávat kněžské povolání, žil v Havlíčkově Brodě pod neustálou kontrolou Státní bezpečnosti a až do odchodu do penze mohl pracovat pouze jako nekvalifikovaný dělník. V roce 1968 krátce působil v duchovní správě a společensky se angažoval (byl předsedou K 231 v Havlíčkově Brodě). V roce 1991 se vrátil se svou komunitou želivského kláštera, kde byla krátce po jeho zatčení a odsouzení zřízena internace kněží a řeholníků [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům]. V roce 1996 byl opatu Tajovskému prezidentem republiky udělen Řád T. G. Masaryka. Zemřel 11. prosince 1999 v Želivě. Je pochován na místním hřbitově.

Pamětní deska z černého opaxitu je umístěna vlevo od vchodu do kostela svatého Václava ve Vilémově-Klášteře. Zřízení pamětní desky iniciovali bývalý politický vězeň Miloslav Růžička a ředitel místní základní školy Petr Trunek. Deska, na jejíž pořízení přispěli věřící a obecní úřad, byla vysvěcena opatem Vítem Tajovským 9. června 1994.

Josef Chadraba (1893–1956) se narodil v selské rodině ve Vinařích u Čáslavi. V roce 1915 byl vysvěcen na kněze a od roku 1924 až do svého zatčení působil jako farář ve Vilémově. P. Chadraba byl zatčen 11. září 1951 v souvislosti s vyšetřováním ilegální činnosti Karla Hořínka, jehož působení v kraji mělo za následek odsouzení mnoha místních obyvatel [viz Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem]. Chadraba, obviněný z ozbrojování (ve skutečnosti šlo o zbraně z války, které zabavil místním dětem, aby si s nimi nehrály), byl postaven do čela procesu, který se konal 17. a 18. ledna 1952 v Praze u Státního soudu, a za velezradu odsouzen na 20 let. Ve stejném procesu byl souzen také Miloslav Růžička (*1925) [viz Vilémov. Pamětní deska Miloslavu Růžičkovi]. Trest odpykával těžce nemocný Josef Chadraba ve věznici na Mírově, kde 16. dubna 1956 zemřel. Jeho ostatky byly zpopelněny v krematoriu v Olomouci a místo jejich uložení se nepodařilo vypátrat.

Viz též Golčův Jeníkov. Pamětní deska obětem komunistického násilí a účastníkům protikomunistického odboje; Vilémov-Klášter. Pamětní deska Františku Mojžíšovi.

Pamětní deska Františku Stříteskému na piaristické koleji v Litomyšli byla odhalena 20. června 2006 za účasti zástupců Litomyšle, místní pobočky Konfederace politických vězňů a farnosti. Uctění památky rektora Stříteského osazením pamětní desky, jejímž autorem je výtvarník Jiří Věneček, inicioval Jaroslav Láznička z Osíka, myšlenku dále propagoval Martin Boštík z Regionálního muzea.

František Ambrož Stříteský (1912–1989) se narodil v Horním Újezdu, v roce 1940 složil řádové sliby u piaristů a v červnu 1942 byl vysvěcen na kněze. Po válce kromě vedení piaristické koleje působil také na litomyšlském gymnáziu jako profesor náboženství a vykonával funkci oblastního duchovního rádce Junáka. Páter Stříteský byl zatčen 1. dubna 1950 v souvislosti s vyšetřováním gymnaziálních studentů, kterým se rozhodl pomoci ukrytím zbraní, jež se mezi nimi nacházely. Byl postaven do čela procesu [viz Litomyšl. Pamětní deska politickým vězňům] a odsouzen k 25 letům odnětí svobody  vězení. Byl vězněn mj. na Mírově, v Praze-Pankráci, Pardubicích, Valdicích, Plzni-Borech, v Tmavém dole ve Rtyni v Podkrkonoší. Od září 1954 do října 1955 byl vyšetřován Státní bezpečností v Pardubicích, která se jej pokoušela spojit se smrtí studenta Lubomíra Krátkého, zastřeleného v Pardubicích v lednu 1949 [viz Pardubice. Pamětní deska obětem komunismu]. Po propuštění v rámci amnestie v roce 1960 pracoval v zahradnictví. V roce 1969 byl jmenován provinciálem českomoravské piaristické provincie. Zemřel 16. prosince 1989 v Litomyšli, kde od svého penzionování v roce 1972 vypomáhal v duchovní službě v Janově a Mikulči. Je pohřben na litomyšlském hřbitově u zdi kostela sv. Anny, na hrobě je umístěna deska s růží a trnovou korunou, dílo sochaře Olbrama Zoubka.

Pamětní deska byla zřízena z podnětu dvou bývalých zaměstnanců Národní banky československé a politických vězňů Ladislava Novotného a Františka Vránka. Desku z černého granitu vyrobila firma Františka Hausdorfa, finanční prostředky poskytla České národní banka. Deska byla odhalena za přítomnosti viceguvernéra ČNB Pavla Kysilky, vrchního ředitele ČNB Romana Leszcynského, generálního ředitele Vězeňské služby ČR Jiřího Malého, ředitele Věznice Valdice Karla Kocourka a zástupců Konfederace politických vězňů, Sdružení bývalých politických vězňů a Svazu bojovníků za svobodu 11. září 1996, u příležitosti 70. výročí založení NBČS a k uctění památky tří desítek odsouzených zaměstnanců banky, z nichž více než deset bylo vězněno ve Valdicích.

Politická perzekuce komunistického režimu vůči tzv. buržoazním odborníkům zasáhla také československé národohospodáře v řídících pozicích československé ekonomiky, postihla i řadu ekonomů-komunistů a marxistů nebo těch, kteří se k marxistickým principům hospodářského řízení státu přihlásili. Jejich odsouzením – zpravidla za velezradu a špionáž – byly vysvětlovány hospodářské obtíže státu v poúnorovém období.

Ve valdické vězeňské nemocnici zemřel po osmiletém věznění bývalý náměstek vrchního ředitele Národní banky československé Miloš Horna (1897–1958). Odborník na měnovou politiku byl vzápětí po únorovém převratu z funkce propuštěn, v roce 1949 přikázán k dvěma letům nucených prací, které vykonával ve Svatém Janu pod Skalou [viz Svatý Jan pod Skalou. Pamětní deska obětem komunismu]; obdobný osud potkal také dalšího funkcionáře banky Aloise Krále (1902–1991). Miloš Horna byl v roce 1950 odsouzen za velezradu a špionáž k patnácti letům. Ve stejném roce byl na 12 let odsouzen také Václav Chytil (1907–1980), který v Národní bance československé pracoval od roku 1934 do 1945 (do 1939 jako osobní tajemník guvernéra Karla Engliše), vězněný v jáchymovských a příbramských táborech. Vězněni byli i dva pováleční ředitelé Národní banky československé – Leopold Chmela (1894–1962) a Jaroslav Nebesář (1882–1958). Oba levicově orientovaní odborníci, kteří se po válce podíleli na vytváření nového modelu československého hospodářství, byli zatčeni v roce 1954, tři roky po jejich penzionování na podzim 1951. Leopold Chmela, odsouzený za porušení zákona o trestní ochraně národních podniků a maření dekretu o obnově československé měny k šesti letům vězení, si odpykával trest ve Valdicích, odkud byl propuštěn roku 1960. Jaroslav Nebesář, odsouzený ve svých 72 letech za údajnou velezradu a špionáž k šestnácti letům vězení, byl propuštěn ze zdravotních důvodů v roce 1956 z věznice Mírov. Spolu s Nebesářem byl odsouzen i další pracovník Národohospodářského ústavu Jaroslav Krejčí (1916–2014), vězněn 1954–1960.

Měděná pamětní deska s reliéfní bustou Aloise Hlavatého byla odhalena 27. září 2006 u příležitosti nedožitých stých narozenin čestného občana Hořic a Miletína na Domě s pečovatelskou službou, kde A. Hlavatý žil poslední léta svého života.

Alois Hlavatý (1906–2001) byl zatčen za vydávání ilegálního časopisu Nástup. Po propuštění z vyšetřovací vazby přešel na podzim 1948 státní hranice do Německa. V létě 1949 se do republiky vrátil pro manželku a syna. Po zatčení na hranicích byl v březnu 1950 odsouzen za vlastizradu a vyzvědačství na deset let. Trest odpykával v Praze na Pankráci, na Borech, na Mírově a na Slovensku v Ilavě a v Leopoldově. V roce 1960 byl propuštěn a v letech 1967–1989 pracoval ve výstavnictví, celoživotně se věnoval básnické tvorbě. V roce 1990 byl rehabilitován.

Památník byl odhalen 28. října 1999 z iniciativy Sokola, Čs. obce legionářské, Svazu bojovníků za svobodu a Konfederace politických vězňů Hradec Králové. Stojí před budovou sokolovny na místě původního pomníku obětem první světové války z roku 1937, jenž byl odstraněn za okupace v roce 1941. V památníku jsou uloženy prsti z míst, kde položili své životy za svobodu účastníci všech tří odbojů: v případě třetího odboje jde o místa věznic, sídel pracovních táborů a ústředního pohřebiště politických vězňů v pražských Ďáblicích.

Čestné pohřebiště politických vězňů na hřbitově v Motole bylo slavnostně otevřeno a vysvěceno 20. května 2000 za přítomnosti členů Konfederace politických vězňů, představitelů státu, zástupců hlavního města Prahy a velkého množství bývalých spoluvězňů. Jeho vybudování zajistil pohřební ústav z prostředků, které uvolnila rada zastupitelstva hlavního města Prahy. Impulzem k jeho zřízení se stalo zjištění, že na zdejším společném pohřebišti z let 1956–1995 bylo v roce 1965 tajně uloženo 78 uren s ostatky politických vězňů, do té doby uchovávaných v pankrácké věznici.

U vchodu na hřbitov upozorňuje na čestné pohřebiště pylon s nápisem a na vlastním místě pak několik pietních připomínek s centrálním památníkem obětem komunismu, jejž tvoří kovová plastika kříže na obětním stole. Symbolizuje víru, utrpení, vzkříšení a spojení s popelem uloženým v zemi. Po rekonstrukci v roce 2011 bylo čestné pohřebiště 4. listopadu předáno Konfederaci politických vězňů. Mobiliář zhotovil Vladislav Mašata, který je i autorem původního památníku, na jehož podstavec byly v roce 2011 umístěny pískovcové pamětní desky dedikované Josefu Bryksovi a Jánosi Esterházymu [viz Praha 5. Pamětní deska Josefu Bryksovi; Praha 5. Pamětní deska Jánosi Esterházymu].

V roce 2012 byly k ústřednímu památníku instalovány dvě tmavě šedé mramorové desky. Nesou jména 38 politických vězňů, jejichž ostatky (pohřbené zde v roce 1965) se společným úsilím Konfederace politických vězňů, Národního archivu Praha a Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby ČR podařilo spolehlivě identifikovat. Jedná se o 21 popravených a 17 během věznění zemřelých mužů. Poslední jméno patří Vlastě Charvátové, manželce popraveného Josefa Charváta, která byla ve stejném procesu v srpnu 1949 odsouzena na doživotí [viz též Pardubice. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989].

Na pohřebišti se nacházejí i další samostatné desky, jež jsou výsledkem individuálních iniciativ rodin politických vězňů.

Viz též Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů; Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951.

Pamětní deska z bílého mramoru s bronzovým rámem, na níž je na kruhové výseči umístěna busta generála Kutlvašra, byla odhalena v květnu 2000 z iniciativy městské části Praha 4 a Konfederace politických vězňů na náměstí, jež od roku 1997 nese jeho jméno. Autorem busty je sochař František Bartoš.

Karel Kutlvašr (1895–1961) se narodil v Michalovicích [viz Michalovice. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi]. Za první světové války se přihlásil do legií v Rusku, bojoval v bitvě u Zborova. Po návratu do vlasti nastoupil vojenskou kariéru [viz Chomutov. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi]. Za německé okupace se zapojil do odbojové organizace Obrana národa. V květnu 1945 byl vojenským velitelem povstání v Praze. Pro Sověty se stal nedůvěryhodnou osobou, mj. s ohledem na dohodu o kapitulaci německých jednotek v Praze, kterou 8. května 1945  uzavřela Česká národní rada s velením německých vojsk. Sověti žádali československou vládu, aby generál Kutlvašr byl odstraněn z veřejných funkcí. Takový nátlak se týkal i dalších čelných představitelů České národní rady a nepříznivě ovlivnil jejich poválečné veřejné působení i životní osudy. Generál Kultvašr byl v létě 1945 odeslán na dovolenou, z níž se vrátil až na zásah prezidenta Beneše na počátku následujícího roku. Již v dubnu 1948 byl zproštěn činné služby na základě čistek prováděných tzv. akčními výbory a v prosinci zatčen. Ve vykonstruovaném procesu s ilegální skupinou Pravda vítězí, jež byla ve skutečnosti dílem spolupracovníka Obranného zpravodajství pplk. Josefa Hrušky [viz Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv], byl v květnu 1949 odsouzen Státním soudem na doživotí a k degradaci na vojína. Byl vězněn na Mírově a v Leopoldově. Z vězení byl propuštěn v rámci amnestie v roce 1960 se zdravotními následky, o rok později zemřel.

V roce 1968 byl soudně rehabilitován, společensky až na počátku 90. let, kdy byl vyznamenán in memoriam Řádem M. R. Štefánika a povýšen do hodnosti armádního generála.

Pamětní deska páteru Františku Bučilovi byla odhalena za přítomnosti kardinála Miloslava Vlka 15. prosince 1995. Černá mramorová deska se zlatým písmem je umístěna na opěrné zdi schodiště děkanského úřadu v Sedlčanech pod oválným fotografickým portrétem.

František Bučil (1894–1955) působil v Sedlčanech od roku 1937. Byl obviněn na základě výpovědi studenta místního gymnázia, před kterým se P. Bučil zmínil o „číhošťském zázraku“ [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara], a odsouzen Státním soudem 28. prosince 1950 na jeden rok odnětí svobody a k peněžitému trestu 10 tisíc korun. V době jeho věznění byla v děkanství provedena domovní prohlídka, při níž byly nalezeny potraviny a šatstvo z charitativní pomoci a další předměty. František Bučil byl znovu obviněn a 2. února 1951 v novém procesu před Státním soudem, jenž se konal v sedlčanské sokolovně před tzv. organizovanou veřejností a byl přenášen místním rozhlasem, odsouzen za hospodářskou sabotáž na devět let těžkého žaláře, k peněžitému trestu 20 tisíc korun a ke konfiskaci celého jmění, ztrátě občanských práv na deset let. Krátce po druhém rozsudku byl přemístěn do věznice Plzeň-Bory, později byl vězněn na Mírově, v Mladé Boleslavi a Valdicích, kde byl se stále se zhoršujícím zdravotním stavem v lednu 1955 hospitalizován ve vězeňské nemocnici a v srpnu převezen do vězeňské nemocnice v Praze na Pankráci. Zemřel 30. prosince 1955. Ostatky nebyly rodině vydány k pohřbení a byly uloženy v neoznačeném společném hrobě na hřbitově v Praze Ďáblicích [viz Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů].

Mramorový kámen k uctění památky obětí komunismu byl odhalen 17. listopadu 2001 z iniciativy Roberta Huneše, vedoucího místní pobočky České křesťanské akademie, a členů městského zastupitelstva za KDU-ČSL a ODS. Realizaci pamětního místa provedla firma Kamenictví Miroslav Váňa. Podle usnesení městského zastupitelstva je památník otevřen postupnému doplňování jmen obětí komunistického režimu z Vodňanska. První připomínanou osobností se stal Mons. Tomáš Beránek, v roce 2003 zastupitelstvo schválilo uvedení jména politického vězně Aloise Rádla.

Tomáš Beránek (1897–1954) působil ve Vodňanech od roku 1930 až do svého zatčení v roce 1950 [viz Sušice. Pamětní deska Tomáši Beránkovi a viz též Vodňany. Pamětní deska Tomáši Beránkovi].

Alois Rádl (1906–1957), úředník ministerstva zemědělství, pracoval po válce ve Fondu národní obnovy, odkud byl po únoru 1948 na základě rozhodnutí akčního výboru propuštěn. Za napomáhání k útěkům za hranice byl 5. prosince 1951 zatčen a Státním soudem v procesu konaném 17.–19. června 1952 uznán vinným z trestných činů velezrady a vyzvědačství a odsouzen k trestu dvaceti let odnětí svobody, propadnutí majetku a ztrátě čestných občanských práv na deset let. Trest si odpykával ve věznicích Valdice, Mírov a Leopoldov. Zde ve vězeňské nemocnici 22. prosince 1957 zemřel na následky útrap věznění a pobytu v izolaci.