Pamětní deska československému armádnímu generálu Sergeji Vojcechovskému byla odhalena z iniciativy Výboru Oni byli první 18. prosince 2003 na budově bývalého Zemského vojenského velitelství. Bronzovou desku s plastickým nápisem zdobí lipová ratolest.

Armádní generál Sergej Vojcechovský (1883–1951) byl 12. května 1945 odveden příslušníky sovětské kontrarozvědky SMERŠ z budovy Zemského vojenského velitelství v Praze [viz Praha 1. Pamětní deska Sergeji Vojcechovskému]. Patřil k významné komunitě ruské meziválečné emigrace, jejíž příslušníky sovětské bezpečnostní orgány v rámci osvobozování československého území zatýkaly a odvlékaly do Sovětského svazu. Jsou považováni za první oběti politiky československých komunistů [viz Praha 6. Pamětní desky osobám nezákonně odvlečeným do sovětských gulagů].

Pamětní deska žamberskému rodáku plukovníku Josefu Knopovi na pomníku obětem druhé světové války byla odhalena 23. dubna 2005. Pomník odhalený 7. května 1992 tvoří mramorový kvádr, na němž je umístěna bronzová deska s lipovou ratolestí převázanou stuhou s nápisem a příčnou deskou s nápisem. Jeho autorem je akademický sochař Zdeněk Kolářský.

Josef Knop (1909–1966) se zúčastnil bojů čs. zahraničních jednotek ve Francii a Velké Británii, kde prodělal speciální diverzní kurz S. O. E. V roce 1943 se přihlásil na východní frontu, ve velitelských funkcích se zúčastnil dukelské operace a osvobozovacích bojů na československém území. Po válce absolvoval Vysokou školu válečnou. V roce 1947, kdy byl povýšen na plukovníka, byl na vlastní žádost přeložen do Žamberku, kde velel místnímu pěšímu praporu. V té době začíná být sledován obranným zpravodajstvím. V červenci 1949, po řadě negativních hlášení, byl příslušníky OBZ zatčen, převezen k výslechům do tzv. hradčanského domečku a v srpnu spolu s dalšími důstojníky obviněn ze spolčování proti státnímu zřízení, vyzvědačství a ozbrojování. Státní soud jej 14. prosince 1949 uznal vinným z účasti v protistátní organizaci, jež měla být řízena ze zahraničí, a odsoudil za velezradu a vyzvědačství na doživotí. Trest si odpykával v Plzni-Borech, v Opavě, v Leopoldově, ve Valdicích, z vězení byl propuštěn na amnestii v květnu 1962. Zemřel v nemocnici v Ústí nad Orlicí 1. dubna 1966. V roce 1991 byl plně rehabilitován a povýšen do hodnosti generálmajora in memoriam.

Pamětní deska Bohumilu Laušmanovi, žumberskému rodákovi, byla odhalena 6. září 1993 předsedou České strany sociálně demokratické na budově obecního úřadu v Žumberku.

Bohumil Laušman (1903–1963) byl sociálnědemokratický politik s pohnutým životním osudem, kterému se dodnes dostává rozporuplného hodnocení. Předválečný poslanec národního shromáždění za sociální demokracii se po vzniku protektorátu zapojil do odboje, posléze odešel do exilu. Byl členem československé státní rady v Londýně. Za války se snažil navázat kontakt s komunistickým odbojem, několikrát navštívil Sovětský svaz, zapojil se do Slovenského národního povstání a zúčastnil se jednání o vládě Národní fronty v Moskvě. Stal se poválečným ministrem průmyslu (1945–1947), prosadil a připravil znárodňovací dekrety. Působil v předsednictvu sociálnědemokratické strany. V listopadu 1947 kandidoval proti Zdeňku Fierlingerovi na jejího předsedu a byl zvolen za podpory pravicového křídla strany. V únorové krizi roku 1948 se jeho strana nepřidala k demisi nekomunistických ministrů, Laušman byl ve vedení strany vystřídán Fierlingerem, nicméně od února do června 1948 zastával post náměstka předsedy Gottwaldovy vlády. Po červnových volbách odešel z politiky, stal se ředitelem Slovenských elektráren. V roce 1949 emigroval, jeho rodina však byla během útěku zadržena. (Manželka Julie a dcery Věra a Olga byly v září 1950 odsouzeny na 14, 15, resp. 10 let.) V rakouském exilu, zavrhován svými bývalými spolustraníky, žil spíše v izolaci. V prosinci 1953 byl z Vídně unesen agenty Státní bezpečnosti zpět do Československa, internován a v roce 1957 odsouzen k 17 letům vězení. Zemřel za dosud ne zcela objasněných okolností 9. května 1963 ve věznici Praha-Ruzyně.

Pamětní deska Vladimíru Clementisovi, odsouzenému a popravenému v procesu s „protistátním spikleneckým centrem“ Rudolfa Slánského, byla odhalena v roce 2002.

Vladimír Clementis (1902–1952) byl slovenský komunistický politik, publicista a diplomat. V letech 1935–1938 byl poslancem Národního shromáždění. V březnu 1939 z rozhodnutí vedení komunistické strany emigroval přes Polsko a SSSR do Paříže. Ze strany byl ale pro kritiku uzavření paktu Molotov-Ribbentrop vyloučen. V letech 1941–1945 působil v londýnském rozhlasovém vysílání pro Československo jako žurnalista a hlasatel. V roce 1945 byl opět přijat do KSČ a stal se státním tajemníkem na ministerstvu zahraničních věcí. Po smrti Jana Masaryka [viz Praha 1. Pamětní desky a busta Jana Masaryka] zastával do března 1950 funkci ministra zahraničních věcí. V lednu 1951 byl na základě vykonstruovaného obvinění zatčen a v následujícím roce v procesu s tzv. protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského odsouzen a 3. prosince popraven. V roce 1963 byl rehabilitován a v dubnu 1968 mu bylo in memoriam uděleno vyznamenání Hrdina ČSSR.

Pamětní deska generálu Heliodoru Píkovi na budově Generálního štábu Armády České republiky byla odhalena 28. října 1991, druhá deska  dedikovaná dalším popraveným vojákům z povolání 28. října 1998. Realizaci desek provedla umělecká slévárna HVH v Horní Kalné. Připomínky iniciovaly vojenská sekce Konfederace politických vězňů a ministerstvo obrany.

Mimořádný rozsah perzekuce příslušníků československé armády po únoru 1948, a zvláště likvidace jejího důstojnického sboru ze strany komunistického režimu byly vedeny obavou z odporu vojáků k novému režimu. Již v prvních dvou měsících po převratu muselo řady armády opustit 27 generálů a více než 800 vysokých důstojníků. V letech 1948–1953 byly z politických důvodů propuštěny čtyři tisíce důstojníků, téměř tisíc jich bylo vězněno. Na základě obvinění z protistátní činnosti skončilo v letech 1949–1955 na popravištích více než dvě desítky důstojníků československé armády (pamětní deska uvádí jména podle publikace Jana Breta 22 oprátek, neuvádí mj. armádní příslušníky slovenského původu).

Že komunistický režim sáhne v rámci represí demokraticky smýšlejících armádních příslušníků až na krajní mez, ukázala poprava bývalého velitele československé vojenské mise v Sovětském svazu za druhé světové války generála Heliodora Píky [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi]. Stejně jako on byli pro údajnou špionáž pro západní zpravodajské služby popraveni Josef Pohl a Miroslav Plešmíd [viz Litoměřice. Pamětní desky Josefu Pohlovi a Miroslavu Plešmídovi], Josef Robotka [viz Velká Bíteš. Pamětní deska Josefu Robotkovi], Ladislav Svoboda, Josef Kučera a Václav Ženíšek [viz Plzeň. Pamětní deska popraveným československým důstojníkům] a další, např. hrdinové dukelské operace František Skokan a Claudius Šatana. Polemické reakce veřejnosti vyvolalo uvedení jména Jaromíra Nechanského [viz Praha 1. Pamětní deska Veleslavu Wahlovi], neboť faktická povaha jeho zpravodajských aktivit je dosud předmětem diskusí. Někteří Nechanského považují za spolupracovníka Reicinova obranného zpravodajství, jiní za dvojitého agenta, další za spolupracovníka americké zpravodajské služby s formálním krytím u československé vojenské kontrarozvědky.

Druhou skupinu představují popravení protagonisté vojenských pokusů o zvrácení politického vývoje v roce 1949: skupiny Praha–Žatec (Josef Gonic, Vilém Sok, Karel Sabela, viz Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha-Žatec], skupiny Prokeš–Borkovec (Květoslav Prokeš, Vratislav Janda, viz Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi) a skupiny Jana Buchala (Miloš Morávek, viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí). Někteří příslušníci armády byli popraveni v souvislosti s politickými procesy namířenými primárně mimo armádní kruhy, např. s členy Sboru vězeňské stráže (René Černý, viz Slaný. Pamětní deska René Černému a Josefu Šípkovi), s odbojovou skupinou bratří Mašínů (Ctibor Novák, viz Poděbrady. Pamětní deska Josefu Mašínovi a Zdeně Mašínové). Na popravišti skončily vojenské osoby i po ozbrojených pokusech o útěk za hranice – František Boháč [viz Vsetín. Památník obětem doby nesvobody 1948–1989] či Alois Jeřábek [viz Rozvadov. Pomník Pavolu Juhásovi].

Dvě bronzové pamětní desky umístěné na fasádě někdejšího profesorského domu v Bubenči připomínají v češtině a ruštině nezákonné odvlékání příslušníků porevoluční emigrace ze sovětského Ruska do SSSR.  Byly odhaleny s podporou ministerstva kultury Výborem Oni byli první v květnu 1995, u příležitosti 50. výročí těchto událostí.

Zdejší tzv. profesorský dům patří k připomínkám významné ruské a ukrajinské meziválečné emigrace v Československu. Její představitelé, v mnoha případech již českoslovenští státní příslušníci, byli v roce 1945 zatčeni sovětskými bezpečnostními orgány a odvlečeni do Sovětského svazu. Ze stovek těchto odvlečených emigrantů se po roce 1955 vrátila necelá pětina, většina v sovětském gulagu zemřela, jako např. gen. Vojcechovský [viz Praha 1. Pamětní deska Sergeji Vojcechovskému, Brno-střed. Pamětní deska Sergeji Vojcechovskému]. V roce 1995 přijala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky usnesení, v němž uznala příslušníky protibolševické emigrace za první oběti komunistických nezákonností v Československu. Perzekuce emigrantů ze sovětského Ruska, jež započala již v roce 1945, pokračovala – jinými prostředky – i po nastolení komunistického režimu v Československu.

Pamětní deska z bílého mramoru s bronzovým rámem, na níž je na kruhové výseči umístěna busta generála Kutlvašra, byla odhalena v květnu 2000 z iniciativy městské části Praha 4 a Konfederace politických vězňů na náměstí, jež od roku 1997 nese jeho jméno. Autorem busty je sochař František Bartoš.

Karel Kutlvašr (1895–1961) se narodil v Michalovicích [viz Michalovice. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi]. Za první světové války se přihlásil do legií v Rusku, bojoval v bitvě u Zborova. Po návratu do vlasti nastoupil vojenskou kariéru [viz Chomutov. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi]. Za německé okupace se zapojil do odbojové organizace Obrana národa. V květnu 1945 byl vojenským velitelem povstání v Praze. Pro Sověty se stal nedůvěryhodnou osobou, mj. s ohledem na dohodu o kapitulaci německých jednotek v Praze, kterou 8. května 1945  uzavřela Česká národní rada s velením německých vojsk. Sověti žádali československou vládu, aby generál Kutlvašr byl odstraněn z veřejných funkcí. Takový nátlak se týkal i dalších čelných představitelů České národní rady a nepříznivě ovlivnil jejich poválečné veřejné působení i životní osudy. Generál Kultvašr byl v létě 1945 odeslán na dovolenou, z níž se vrátil až na zásah prezidenta Beneše na počátku následujícího roku. Již v dubnu 1948 byl zproštěn činné služby na základě čistek prováděných tzv. akčními výbory a v prosinci zatčen. Ve vykonstruovaném procesu s ilegální skupinou Pravda vítězí, jež byla ve skutečnosti dílem spolupracovníka Obranného zpravodajství pplk. Josefa Hrušky [viz Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv], byl v květnu 1949 odsouzen Státním soudem na doživotí a k degradaci na vojína. Byl vězněn na Mírově a v Leopoldově. Z vězení byl propuštěn v rámci amnestie v roce 1960 se zdravotními následky, o rok později zemřel.

V roce 1968 byl soudně rehabilitován, společensky až na počátku 90. let, kdy byl vyznamenán in memoriam Řádem M. R. Štefánika a povýšen do hodnosti armádního generála.

O umístění pamětní desky na budovu bývalého sídla Národní fronty, jejíž předsedou byl František Kriegel v roce 1968, rozhodli členové Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a odhalili ji v září 2008. Na její výrobu finančně přispěla většina členů rady (nebyla pořízena z rozpočtu instituce).

František Kriegel (1908–1979), lékař a komunistický politik, jeden z hlavních představitelů reformního proudu v KSČ konce 60. let. Od dubna do srpna 1968 předseda Ústředního výboru Národní fronty. Do historie moderních dějin se zapsal zejména svým statečným postojem v období po okupaci. Dne 21. srpna byl zadržen sovětskými okupačními orgány v budově ÚV KSČ v Praze a deportován do Sovětského svazu. V následujících dnech mu byla znemožněna účast na moskevských jednáních československých a sovětských představitelů. Jako jediný československý představitel odmítl podepsat text závěrečného komuniké, který mu byl (i přes jeho neúčast na jednání) předložen k podpisu. V Národním shromáždění hlasoval 18. října 1968 proti smlouvě o dočasném pobytu sovětských vojsk na území Československa. V důsledku svých postojů byl vyloučen z ÚV KSČ a následně i z KSČ a zbaven poslaneckého mandátu (1969). Za normalizace byl perzekvován. Mezi prvními podepsal Chartu 77. Zemřel po těžké nemoci v prosinci 1979.

Viz též Praha 4. Pamětní deska Františku Kriegelovi.

Pamětní deska Alexandru Dubčekovi byla odhalena 16. listopadu 2009 u příležitosti 20. výročí pádu komunistického režimu z iniciativy Velvyslanectví Slovenské republiky v Praze a Slovenského institutu v Praze, ve spolupráci s Národním muzeem, Parlamentem ČR a dalšími institucemi. Slavnostního odhalení se zúčastnili předseda Slovenské národní rady Pavol Paška, slovenský ministr kultury Marek Maďarič, předsedové Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu ČR Miloslav Vlček a Přemysl Sobotka.  Mramorovou desku s českým a slovenským nápisem a mělkým reliéfem politika vytvořil slovenský sochař Teodor Baník.

Alexander Dubček (1921–1992) představuje pro československou a zejména zahraniční veřejnost symbol pražského jara a „socialismu s lidskou tváří“. Slovenský komunistický politik (od roku 1963 první tajemník ústředního výboru Komunistické strany Slovenska a člen předsednictva ústředního výboru Komunistické strany Československa) byl v lednu 1968 zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ. 21. srpna, v prvních hodinách okupace Československa, byl sovětskými vojenskými orgány v budově ÚV KSČ v Praze spolu s dalšími představiteli reformní části vedení KSČ zadržen a odvezen do Sovětského svazu. V následujících dnech se účastnil jednání v Kremlu, která byla uzavřena podepsáním Moskevského protokolu, jímž byla československou stranou přislíbena „normalizace“ situace v zemi. Od dubna 1969, kdy jej ve funkci prvního tajemníka vystřídal Gustáv Husák, do října téhož roku předsedal Federálnímu shromáždění. Podpisem Zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění z 22. srpna 1969 umožnil intenzivní perzekuci občanů, kteří při prvním výročí srpna demonstrovali proti sovětské okupaci a politice nového normalizačního vedení KSČ a naopak vyjadřovali podporu Dubčekovi a dalším představitelům pražského jara. V období 1969–1970 zbaven stranických funkcí a vyloučen z komunistické strany. Do politického života se vrátil během listopadové revoluce – po Bratislavě se objevil na veřejnosti v Praze na Václavském náměstí, v doprovodu Václava Havla. 28. prosince 1989 byl zvolen předsedou Federálního shromáždění. Zemřel 7. listopadu 1992 na následky zranění, jež utrpěl při automobilové nehodě [viz Humpolec. Pomník Alexandru Dubčekovi]. Je pochován v Bratislavě.

Modrá smaltovaná pamětní deska s bílým písmem věnovaná Pravomilu Raichlovi byla odhalena 12. září 2002 za účasti členů Konfederace politických vězňů a zástupců armády u příležitosti uložení urny na místním hřbitově.

Pravomil Raichl (1921–2002) se v roce 1939 rozhodl připojit ke vznikající československé armádě v zahraničí. Ze sovětského gulagu, kam byl poslán za pokus o útěk po zatčení na hranicích, byl vysvobozen rozhodnutím o zformování čs. armády na území SSSR. Prošel z Buzuluku přes Kyjev a Duklu do Prahy, byl několikrát raněn a za vojenské zásluhy vyznamenán třemi Československými válečnými kříži 1939. V roce 1946 odešel z armády. V listopadu 1947 byl zatčen v případu tzv. mostecké špionážní aféry, vyprovokované Státní bezpečností a obranným zpravodajstvím, kterou po únoru 1948 nový režim využil jako záminku k prvním politickým procesům. Pravomil Raichl byl jednou ze tří osob (z 22členné skupiny), které Krajský soud v Praze odsoudil 11. května 1948 k trestu smrti, prezident Beneš ale rozsudky odmítl podepsat (byly změněny na doživotí). Byl vězněn v Plzni-Borech a v táboře Vojna, odkud se pokusil o útěk. Poté byl přemístěn do věznice Leopoldov, odkud se mu podařilo v lednu 1952 uprchnout (společně s kurýrem Štěpánem Gavendou [viz Vsetín. Památník obětem doby nesvobody 1948–1989]) a přejít do Západního Berlína, kde působil jako zpravodajský důstojník. Později odešel do USA. Po roce 1989 byl rehabilitován a povýšen na plukovníka, v roce 2000 byl vyznamenán Řádem bílého lva. Zemřel v Plzni 25. února 2002 [viz Plzeň. Pamětní deska Pravomilu Raichlovi].